Život mezi odpadky
- Ostatní
- MéDruhéJá
- 14.12.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Voňavá koupelna, běloskvoucí záclony, plyšové pantoflíčky a urovnané polštářky na pohovce. Tak to známe z časopisů, filmů, ale i z mnoha domácností. Ale jak se žije tam, kde je úklid přežitkem? Vyrůstala jsem v prostorném a dispozičně šikovně řešeném bytě v samém centru Prahy. Jak je byt krásný, jsem si však uvědomila, až když jsme se stěhovali a já ho viděla úplně prázdný.
Neznala jsem, co je to sednout si v kuchyni na zem a hrát si se psem. U nás se lino vytíralo až tehdy, kdy se jeho zelená barva měnila na tmavě šedou, nebo když ho náhodou pes poblil. Luxovalo se jednou za měsíc, a to ještě polofunkčním vysavačem, takže nebyl problém si v dubnu zapíchnout do ponožky jehličí, které zbylo po vánočním stromku. Okna se myla dvakrát ročně a záclony a závěsy se při té příležitosti máchaly ve vaně, neb pračka, rovněž polofunkční tak velké kusy nepobrala.
Veliké pokoje byly po obvodu lemovány krabicemi a igelitkami, jenž byly důmyslně maskovány nejrůznějšími přehozy a dekami. V krabicích se nacházely poklady typu porcelánový servis po prababičce, který se však nepoužíval, protože je přece škoda vyhodit omlácené talíře, když ještě slouží. V igelitkách se krčilo prvorepublikové oblečení, které třeba ještě někdy někdo unosí. Oblečení ve skříních se neobměňovalo, botník byl plný rozpadlých křusek, ve špajzu a komoře deset let staré zavařeniny. Byla jsem nabádána, abych si uklízela hračky a školní věci, ale třeba to, že se koupelnové zrcadlo musí otírat, to už mě nikdy nikdo nenaučil.
V každém, zvláště ve starém cihlovém bytě se časod času stane nějaká ta nehoda. Sousedka o patro výš si napouští vanu a zakecá se po telefonu s kamarádkou a malér je na světě. I v našem bytě se taková ozdoba v podobě obrovského fleku na stropě našla. Ale proč strop malovat? Vždyť v koupelně se nahoru nikdo nedívá a navíc nás stejně zase brzy ta bláznivá ženská vytopí. Jednou taky praskla stoupačka ve zdi a po zásahu jakéhosi odborníka nám v chodbě krom dalšího fleku zůstala vysekaná díra a čouhající rákos. Takto bych mohla pokračovat do večera. Holt nebyl nikdo, kdo by vymaloval, zasádroval, opravil…
Žila jsem s mámou a prarodiči. Když prarodiče zemřeli, nemohla si máma dovolit platit horentní sumu za nájem a tak jsme byly donuceny byt pustit. Směšné odstupné pokrylo výdaje na stěhování mimo Prahu a brzy se v malé chatičce sešly věci ze dvou domácností. A život mezi krabicemi začal nanovo. Přes týden jsem byla v Praze, v útulné garsonce naší známé. Najednou jsem viděla, že slovo úklid neznamená jen vynesení koše a poskládat si oblečení. Utírala jsem prach, myla sprchový kout, na záchodě jsem neměla žádný vodní kámen a najednou se mi úklid zalíbil. Asi každý puberťák má doma čurbes v podobě poházených časopisů a zapomenutých skleniček pod postelí, ale byt vypadal rozhodně líp než ten, který jsem opustila.
Za dva roky už si máma nemohla dovolit ani placení služeb v pražském bytečku, tak jsem se musela odstěhovat natrvalo za ní na chatu. Upřímě, dodnes nechápu, že jsme přežily, neboť máma nepracovala, na pracáku vedena nebyla, ale to by bylo na jiný deníček. V létě jsem okupovala půdní pokojíček, kde nebyl ani proud, ale já tam měla své království a hlavně svůj klid. V zimě jsem spala na matraci a nohy courala v bedně s dřívím na topení. O soukromí se mluvit nedalo. Jednoho dne přišla máma s tím, že se k nám nastěhuje její přítel, jehož poznala v nové práci. Toho dne jsem se definitivně přesunula na půdu a v zimě spala ve spacáku, pod dvěma peřinama, s přímotopem a strachem, kdy prodlužovačku vedenou pode dveřmi překouše pes.
Moji radost, že si máma konečně po dvou letech našla práci ale brzy vystřídalo rozčarování z toho, co všechno je schopna donést domů. V třídírně plastů se najde opravdu kde co. Nádobím počínaje, hračkami a DVDčky konče. Opravdu denně tahala máma se svým přítelem domů mimnimálně dvě tašky s nejrůznějšími poklady, a tak ke krabicím z Prahy, které už tři roky nebyla schopna vybalit, přibývalo další harampádí a z chatičky se pomalu ale jistě stávala skládka. I můj přítel, který nějakou dobu v třídírně pracoval (často před ostatními vtipkujeme, že jsme se seznámili na smetišti) se mi nedávno přiznal, že si klepal na čelo, co pořád můžou v těch taškách tahat za krámy. Styděla jsem si pozvat kamarádky, bylo mi trapně, když někdo přišel na kafe a máma řekla, že se omlouvá za nepořádek, ale že zrovna vyklízí komoru…
Když jsme před rokem s přítelem a naši dceruškou v bříšku stěhovali do vlastního, byla jsem nadšená, že konečně opustím skládku. Konečně jsem přišla na to, že to každodenní příšerné pálení očí opravdu způsoboval prach. Konečně jsem mohla doma chodit bosa a konečně jsem se zkrátka cítila doma. A brzy přišlo další zklamání. Není náštěvy na chatě, kdy by mi máma bez zeptání nenapakovala do auta nějaké „poklady“.
„Mami, já se nejdřív musím zeptat, kde je v bytě ventil, aby se dal nafouknout,“ řeknu a tašky ji postrčím zpět. „Ale tak se na to podívej a kdyžtak to vyhoď, jen ať to odsud mizí,“ odvětí maminka a šoupne tašky do auta. Já doma vyndám jednu hračku, kterou vydezinfikuji a zbytek letí do kontejneru a vždy, když tašku vyhazuji, tipuji si datum, kdy se mi zase vrátí domů. Řeknete si, ať mámě důrazně řeknu, že už nic nehci. To už jsem řekla tolikrát. Kolikrát jsem před ní něco vyhodila… A ona mi i do mikulášského balíčku pro malou šoupne plyšáka ze skládky. Teď jsem jen zvědavá, jestli i přes mou prosbu budeme mít kontejnerové vánoce ![]()
Je to moje máma, porodila mě, vychovala mě a já na ni nedokážu být zlá, hnusná. Jenže pohár mé trpělivosti se pomalu ale jistě plní a mám strach, že se jednou opravdu neovládnu, a řeknu jí, že mě mrzí… ne… že mě s prominutím sere, že za celý život koupila malé dvě bodýčka a jedno chrastítko, a že zbytek jí tahá ze skládky (o penězích to ale není, když si mohli koupit pánve za sedmnáct tisíc), řeknu jí, že moje výmluvy ohledně návštěv jsou z toho důvodu, že je mi zle z pomyšlení, že by malá lezla po jejich neluxovaném koberci. Popravdě už nevím, co dělat. Jak se konečně definitivně vyhnout mámině nepořádku a s klidným svědomím ji v létě dát malou na hlídání.
Tenhle deníček mi posloužil jako „vykecání se“ a ráda si přečtu vaše názory, ať už plné podpory, pochopení, nechuti či peprných výrazů. A v neposlední řadě se chci velice omluvit, že deníček píši pod jiným nickem, než mě tu znáte. V diskuzích se dá využít anonymního příspěvku, když se za něco opravdu stydíme, ale deníčky takto bohužel psát nejdou ![]()
Přečtěte si také
Syn přišel ze školy s tím, že je chudý. Nesmím ale promluvit s učitelkou
- Anonymní
- 05.09.26
- 23382
Když začal první den školy, byl to pro nás něco jako oslava Nového roku. Všichni jsme byli natěšení, co nás nového čeká, kam se ten rok posuneme a jak nový školní rok bude vypadat. První dny byly...
Můj muž čekal deset let, až změním názor. Když jsem ho nezměnila, odešel
- Anonymní
- 05.09.26
- 13072
Když jsme se s Petrem poznali, bylo mi osmadvacet let. Děti jsem nechtěla a nijak jsem to neskrývala. Ne proto, že bych je neměla ráda. Nemám problém si pochovat kamarádčino miminko nebo vzít...
Tři měsíce jsme to odkládali. Když na „to“ došlo, přišlo „měkké“ zklamání
- Anonymní
- 05.09.26
- 25422
Skoro tři měsíce jsme kolem sebe s Petrem kroužili. Bylo to to krásné, jemně vzrušující období, kdy se navzájem napínáte, držíte za ruce, povídáte si dlouho do noci a přemýšlíte, kdy konečně padne...
Myslela jsem, že jedu na dovolenou bez dětí. Pak jsem dorazila k moři
- Anonymní
- 05.09.26
- 11516
Když jsme letos vybírali dovolenou, měla jsem jedno jediné přání. Nejet do hotelu, který je plný rodin s malými dětmi.
„Tohle nikam nedávej.“ Jedna věta dcery změnila můj pohled na sociální sítě
- Anonymní
- 05.09.26
- 3984
První fotku své dcery jsem dala na internet snad ještě v době, kdy ani nebyla na světě. Fotku ultrazvuku, břicha, pak z porodnice. Před patnácti lety jsem měla pocit, že musím všechno sdílet na...
Nesnáším letošní počasí. Nejdřív vedro k padnutí, teď mají přijít lijáky
- Anonymní
- 04.09.26
- 1430
Jestli je něco, na co jsem letos nadávala snad víc než na cokoli jiného, pak je to počasí. Celé léto jsme čekali, kdy konečně zaprší. Když už pršet začalo, většinou přišla taková bouřka, že jsem...
Školková angličtina za 10 tisíc? Odmítla jsem platit a učitelka zuří
- Anonymní
- 04.09.26
- 13075
Sníst ranní rohlík, obléknout dvě věčně se hemžící holčičky, dorazit do naší malé vesnické školky včas a pak honem do práce. Není to vždycky jednoduché, ale tuhle školku prostě miluju. Rodinná...
Dcera mě pozvala na víkend. Až na místě jsem zjistila, kolik mě to bude stát
- Anonymní
- 04.09.26
- 46234
K šedesátinám jsem od dcery dostala krásný dárek. Alespoň jsem si to tehdy myslela. V obálce byla rezervace na prodloužený víkend v malém penzionu v jižních Čechách. Měla jsem jet já, dcera s...
Až když jsem na týden odjela, zjistila jsem, že manžela nemusím furt kontrolovat
- Anonymní
- 04.09.26
- 10419
Dlouhá léta jsem měla pocit, že kdybych na chvíli přestala fungovat, naše domácnost se rozpadne. Můj muž přitom není neschopný. V práci vede lidi, umí vyřešit spoustu problémů a poradí si i s...
Kolegové se vracejí z homeofficu do kanceláře. Cítím nepříjemnou změnu
- Anonymní
- 04.09.26
- 4897
Ve vzduchu je od minulého školního roku vyhazov zaměstnanců. Nikdo nám před prázdninami sice nic neřekl, ale informace mezi lidmi kolovaly jako horký brambor. Teď jsme všichni zpátky a lidi jsou na...