Životní příběh
- Prázdná náruč
- UFA
- 01.03.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ráda bych se s vámi podělila o radosti a strasti jedné z maminek andílků. Vdávala jsem se na podzim roku 2006, hned po svatbě mi byla zjištěna endometrióza, následovala hormonální léčba, která byla mimochodem šílená (deprese a 11 kg nahoře během 3 měsíců), a operace. Po roce se vše opakovalo s verdiktem, že přirozenou cestou nikdy s manželem děti mít nebudeme.
Objednali jsme se na IVF a jako zázrakem jsem těsně před ním otěhotněla. No pravda, že jsme do toho „bušili“ každý třetí, čtvrtý den, neb jsem se umělému oplodnění chtěla vyhnout, a tak jsme to do poslední chvíle nevzdali a vyplatilo se, v prosinci 2008 po velmi dlouhém a náročném porodu přišla na svět spanilá holčička Madlenka.
Za více než dva roky jsem bez snažení opět otěhotněla, tentokrát jsme čekali chlapečka. Všichni jsme se moc těšili, dcerka mi masírovala břicho a sama si vycpávala plínkami tričko, jako že čeká miminko také. Byli jsme na 3D ultrazvuku a viděli toho našeho čiperu. V červenci na Madlenčin svátek večer začaly kontrakce, odvezli jsme dcerku k babičce a vyrazili do porodnice. Přes noc však kontrakce ustoupily. Byl to planý poplach, ještě jednu noc mě nechali na pozorování a s pupíkem jsme se vraceli domů. Dcerka mě přivítala: „Kde máš miminko, mami!“ Za týden mi praskla voda, začali kontrakce a mi vyrazili do porodnice znova.
Už jsem se velmi těšila, že bude malý venku, neb jsem měla šílené bolesti v hrudním koši, už jsem nemohla ani ležet, sedět, jedině na čtyřech nebo stát. Ač jsem si myslela, že druhý porod bude kratší, tak se tak nestalo. Kontrakce byly dosti silné a vše trvalo dlouho. Nakonec mě manžel s porodní asistentkou odvlekli na porodní sál, už jsem vysílením nebyla schopna ani sama chodit. No a vše začalo. Ač jsem tlačila jako o život, chlapečkovi se ven nechtělo, porodník vzal kleště, vytáhl hlavičku, zasekly se ramínka, vytáhl ramínka, zasekl se bříškem, poslali manžela pryč, porodník lomcoval malým, nemohl ho vytáhnout, přiběhli další doktoři, tahali malého za hlavičku, uspali mě.
Když jsem se probudila, tak jsem se hned ptala po našem Štěpánkovi, ale nikdo mi nic zprvu neřekl, jen, pan doktor Vám to poví. Já jsem se toho pořád dožadovala, a tak mi porodní asistentka řekla, že Štěpánek zemřel. I pod vlivem narkózy, antidepresiv, jsem měla pocit, že se zbortil svět. Přišel manžel, držel mě za ruku a spolu jsme plakali. Pak se nás zeptali, zda si chceme Štěpánka pochovat, chtěla jsem. Držela jsem ho v náručí, hladila po hlavičce a ručičkách, jinak byl zabalený – byl to krásný bloňďáček, jistě lamač dívčích srdcí. Ani nevím, jakou měl barvu očí. Pak ho odnesli. Štěpánek měl 5,16 kg. Nikdo to předem nevěděl.
Po porodu jsme s manželem zůstávali ještě nějaký čas v porodnici, byla jsem hodně šitá, dostávala jsem transfuzi, málem jsem u porodu zemřela také. Příčiny smrti podávané porodnicí byly všelijaké, nemohu se o tom více rozepsat, neb je to ve vyšetřování. Závěr soudní pitvy však je udušení z příčiny přerušení míchy – srazili mu vaz.
Zítra to bude 7 měsíců. Je mi smutno, ale nevzdávám se. I když po porodu trpím inkontinencí stolice, byla jsem uznána plně invalidní a měla by mě čekat operace, věřím, že vše má svůj smysl, i takové tragické události. Cítím se silná, ale i zranitelná. Začala jsem řídit, což byla pro mě vždy noční můra, zvyšuje mi to hodně sebevědomí, jsem nezávislá. Začala jsem sportovat, co mi možnosti dovolí, hlavně s dcerkou, bruslení, plavání. Teď rozjíždím prodej výrobků od JUSTU.
Můj díky patří lidem, kteří mě velmi pomohli tohle, snad nejhorší období v životě, překonat: mému muži, i když on sám bojoval a byla jsem na něho z mnoha důvodů naštvaná a obviňovala jsem ho, že vše ustál a udržel naši rodinu. Mé mamince, která byla velkou oporou, ať už po psychické stránce, či že mi omývala moji koudel a starala se o Madlenku. Mým aromaterapeutickým přítelkyním, které mi změnili můj pohled na svět, a díky nimž jsem ustála tu ohromnou tíhu ještě tam, v porodnici, a neudělala nějakou „hloupost“. A mé díky patří také Bohu, že mohu dál žít.
S láskou Lucie, maminka andílka Štěpánka
Přečtěte si také
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 3996
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 1505
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 229
Filosoficko psychologický průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 1492
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 589
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
Syn přinesl poznámku za rvačku. Když jsem zjistila proč, naštval mě učitel
- Anonymní
- 19.09.26
- 3370
Je sotva začátek roku a můj syn už na mě vytasil poznámku. Mávala na mě s ní hned, když jsem přišla domů. Když jsem si pak ale vyslechla za co ji dostal, musím uznat, že víc, než na to, že se...
Kamarádka se rozešla a chce mě každý den vidět. Já už nemám sílu
- Anonymní
- 19.09.26
- 2430
Se Simonou jsme byly nejlepší kamarádky na střední škole. Byly jsme spolu skoro pořád. Chodily jsme na kafe, řešily kluky, smály se úplným hloupostem a měly pocit, že naše přátelství vydrží navždy.
Manžel mi koupil elektrokolo a tchyně mi oznámila, že takhle určitě nezhubnu
- Anonymní
- 19.09.26
- 3509
Znáte to, nevyžádané rady dokážou člověka dost naštvat. A moje tchyně Marie je na ně doslova expert. Vždycky z ní vypadne nějaká perla. Tenhle deníček proto píšu spíš pro pobavení. Naštěstí se to...
Dcera utrácí za kosmetiku víc než já. V patnácti jsem měla jeden krém na všechno
- Anonymní
- 19.09.26
- 538
Když jsem byla teenager, moje kosmetická rutina byla poměrně jednoduchá. Ráno jsem si umyla obličej, občas použila něco na pupínky a tím moje péče o pleť v podstatě skončila. Když jsem měla doma...
Šváb mi vzal klid na duši
- Kaonev
- 19.09.26
- 348
Poslední prázdninový den měl být klidný a příjemný. Jediné zaklepání na dveře ale obrátilo všechny moje plány vzhůru nohama. Zpráva o švábech v našem domě ve mně rozpoutala paniku a odstartovala...
zas andělská maminka,bože tohle snad nikdy neskončí… 
.