Životní příběh
- Prázdná náruč
- UFA
- 01.03.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ráda bych se s vámi podělila o radosti a strasti jedné z maminek andílků. Vdávala jsem se na podzim roku 2006, hned po svatbě mi byla zjištěna endometrióza, následovala hormonální léčba, která byla mimochodem šílená (deprese a 11 kg nahoře během 3 měsíců), a operace. Po roce se vše opakovalo s verdiktem, že přirozenou cestou nikdy s manželem děti mít nebudeme.
Objednali jsme se na IVF a jako zázrakem jsem těsně před ním otěhotněla. No pravda, že jsme do toho „bušili“ každý třetí, čtvrtý den, neb jsem se umělému oplodnění chtěla vyhnout, a tak jsme to do poslední chvíle nevzdali a vyplatilo se, v prosinci 2008 po velmi dlouhém a náročném porodu přišla na svět spanilá holčička Madlenka.
Za více než dva roky jsem bez snažení opět otěhotněla, tentokrát jsme čekali chlapečka. Všichni jsme se moc těšili, dcerka mi masírovala břicho a sama si vycpávala plínkami tričko, jako že čeká miminko také. Byli jsme na 3D ultrazvuku a viděli toho našeho čiperu. V červenci na Madlenčin svátek večer začaly kontrakce, odvezli jsme dcerku k babičce a vyrazili do porodnice. Přes noc však kontrakce ustoupily. Byl to planý poplach, ještě jednu noc mě nechali na pozorování a s pupíkem jsme se vraceli domů. Dcerka mě přivítala: „Kde máš miminko, mami!“ Za týden mi praskla voda, začali kontrakce a mi vyrazili do porodnice znova.
Už jsem se velmi těšila, že bude malý venku, neb jsem měla šílené bolesti v hrudním koši, už jsem nemohla ani ležet, sedět, jedině na čtyřech nebo stát. Ač jsem si myslela, že druhý porod bude kratší, tak se tak nestalo. Kontrakce byly dosti silné a vše trvalo dlouho. Nakonec mě manžel s porodní asistentkou odvlekli na porodní sál, už jsem vysílením nebyla schopna ani sama chodit. No a vše začalo. Ač jsem tlačila jako o život, chlapečkovi se ven nechtělo, porodník vzal kleště, vytáhl hlavičku, zasekly se ramínka, vytáhl ramínka, zasekl se bříškem, poslali manžela pryč, porodník lomcoval malým, nemohl ho vytáhnout, přiběhli další doktoři, tahali malého za hlavičku, uspali mě.
Když jsem se probudila, tak jsem se hned ptala po našem Štěpánkovi, ale nikdo mi nic zprvu neřekl, jen, pan doktor Vám to poví. Já jsem se toho pořád dožadovala, a tak mi porodní asistentka řekla, že Štěpánek zemřel. I pod vlivem narkózy, antidepresiv, jsem měla pocit, že se zbortil svět. Přišel manžel, držel mě za ruku a spolu jsme plakali. Pak se nás zeptali, zda si chceme Štěpánka pochovat, chtěla jsem. Držela jsem ho v náručí, hladila po hlavičce a ručičkách, jinak byl zabalený – byl to krásný bloňďáček, jistě lamač dívčích srdcí. Ani nevím, jakou měl barvu očí. Pak ho odnesli. Štěpánek měl 5,16 kg. Nikdo to předem nevěděl.
Po porodu jsme s manželem zůstávali ještě nějaký čas v porodnici, byla jsem hodně šitá, dostávala jsem transfuzi, málem jsem u porodu zemřela také. Příčiny smrti podávané porodnicí byly všelijaké, nemohu se o tom více rozepsat, neb je to ve vyšetřování. Závěr soudní pitvy však je udušení z příčiny přerušení míchy – srazili mu vaz.
Zítra to bude 7 měsíců. Je mi smutno, ale nevzdávám se. I když po porodu trpím inkontinencí stolice, byla jsem uznána plně invalidní a měla by mě čekat operace, věřím, že vše má svůj smysl, i takové tragické události. Cítím se silná, ale i zranitelná. Začala jsem řídit, což byla pro mě vždy noční můra, zvyšuje mi to hodně sebevědomí, jsem nezávislá. Začala jsem sportovat, co mi možnosti dovolí, hlavně s dcerkou, bruslení, plavání. Teď rozjíždím prodej výrobků od JUSTU.
Můj díky patří lidem, kteří mě velmi pomohli tohle, snad nejhorší období v životě, překonat: mému muži, i když on sám bojoval a byla jsem na něho z mnoha důvodů naštvaná a obviňovala jsem ho, že vše ustál a udržel naši rodinu. Mé mamince, která byla velkou oporou, ať už po psychické stránce, či že mi omývala moji koudel a starala se o Madlenku. Mým aromaterapeutickým přítelkyním, které mi změnili můj pohled na svět, a díky nimž jsem ustála tu ohromnou tíhu ještě tam, v porodnici, a neudělala nějakou „hloupost“. A mé díky patří také Bohu, že mohu dál žít.
S láskou Lucie, maminka andílka Štěpánka
Přečtěte si také
Děti z nás tahaly peníze. S manželem teď raději předstíráme, že jsme na mizině
- Anonymní
- 26.05.26
- 380
Můj manžel měl vždycky velmi dobrou práci. Vedl firmu a vydělával slušné peníze. Nikdy jsme si ale nehráli na boháče. Žili jsme normálně, neměli jsme potřebu se předvádět a většinu peněz jsme si...
Dcera se vdala za boháče a vnoučata hlídá chůva. Já bych to prý nezvládla
- Anonymní
- 26.05.26
- 210
Jsem v důchodu, měla bych dost času na hlídání vnuček, ale moje dcera a její manžel to odmítají. Raději si platí chůvu, která s nimi dokonce jezdí i na dovolené. Cizí žena se stará o moje vnoučata...
Chůva poštvala syna proti mně. Nahrávka z kamery mi otevřela oči
- Anonymní
- 26.05.26
- 341
Jsem matka samoživitelka. Naštěstí mám dobrou práci a vydělávám slušné peníze. Abych si ji ale mohla udržet, musela jsem se poměrně brzy vrátit do práce. Nějakou dobu mi pomáhala moje mamka, jenže...
Dcera mě požádala o hlídání dětí na víkend. Nakonec z toho byl celý týden
- Anonymní
- 26.05.26
- 253
Jsem opravdu naštvaná. Mám pocit, že mě dcera v poslední době dost využívá. Našla si nového přítele a na děti začíná kašlat. Nedávno mě prosila, jestli bych si je nevzala na víkend. Samozřejmě jsem...
Naši pořád nadávají na počasí. Buď je zima, nebo hrozné vedro. Je to normální?
- Anonymní
- 26.05.26
- 150
Vím, že starší lidé bývají s lecčím nespokojení. Jenže moji rodiče už to podle mě začínají dost přehánět. V poslední době se úplně upnuli na počasí. Neustále sledují předpovědi, radar, zprávy o...
Dcera se pokusila o sebevraždu. Žiju v neustálém strachu a vyčerpání
- Anonymní
- 25.05.26
- 1941
Moje šestnáctiletá dcera Anežka je hodně labilní děvče. Problémy jsme s ní měli už od dětství. Když už se ale zdálo, že je z nejhoršího venku, přišla puberta a s ní šílené stavy, které ji dohnaly...
„Za všechno můžou Ukrajinci,“ argumentuje manžel. Jeho názory mi začínají vadit
- Anonymní
- 25.05.26
- 1788
Když začala válka na Ukrajině, manžel patřil k těm solidárním lidem, kteří chtěli pomáhat. Pamatuji si, jak o Ukrajincích mluvil hezky, sledoval zprávy a zajímal se o to, jak může pomoct. Dokonce...
Kamarádka odmítá povinné očkování u dětí. Podle mě je to nezodpovědnost
- Anonymní
- 25.05.26
- 1059
Moje kamarádka je taková ta biomatka, která odmítá všechno, co podle jejího názoru není pro dítě dobré. Patří tam samozřejmě očkování, ale i různé další věci včetně jídla nebo pití. To je kapitola...
„Tohle radši nikomu neříkej,“ řekli mi na praxi ve školce. Ztuhla jsem
- Anonymní
- 25.05.26
- 6792
Měla jsem poprvé praxi ve školce a čekala jsem klasiku, kterou jsem znala z dětské skupinky – pomoc učitelkám, hraní si s dětmi, individuální pomoc, trocha chaosu, ale v mezích.
Soused mi roky ničil život. Teprve teď jsem se odhodlala něco udělat
- Anonymní
- 25.05.26
- 4243
Říkala jsem si, že si na to zvyknu. Že hluk, noci bez spánku a neustálé napětí k bydlení ve městě prostě patří. A je to sedm let. Došla mi definitivně trpělivost.
zas andělská maminka,bože tohle snad nikdy neskončí… 
.