Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Bulimie
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
13.4.12 06:46
@SKUDUNKA píše:
Bohužel nebylo. Už 16 let se takhle mořim. Je to už otravné. Už mi to jídlo ani nechutná. Kupuji si ty největší sr..ky, aby to bylo co nejlevnější, hlavně aby toho bylo dost. Pak se mi třeba podaří jeden den neblít a hned mám dvě kila tuku nahoře. Tělo si krade do zásoby ze všeho, co mu nechám. Dokonce si to bere i ve spánku, protože jsem psychicky vyhladovělá na umření. Vzbudím se a jdu vyluxovat lednici. Ráno si to vůbec nepamatuji. Ale když se zvážím, mám víc, tak to jede zase nanovo. Šílený. Dnes jsem se objednala k dalšímu doktorovi, jdu tam až 9. května, tak jsem zvědavá. Kéž by mi poradil. Jenže ty doktoři to řeší vždycky práškama a já po nich tloustnu, je to kontraproduktivní. Zatracený kolotoč.
A to jsi dělala, i když byl doma manžel? Napadlo mě totiž, že kdybys nebyla doma sama, měla tam spolubydlící, chlapa, kolikoliv, pak bys neměla možnost takhle to vést..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
28.4.12 15:45
holky už týden zvracím - nuceně…nevím jak mě to napadlo, vždycky se mi to strašně příčilo, je to odporné! Ne po každém jídle, ale odpoledne se nacpu sladkým a jde to hned ven…musím přestat, vím, a zvládnu to, ale teď mě vyděsily články na netu, jak se bulimií kazí pleť, zuby a ještě si zničím metabolismus. Opravdu už to neudělám, ale te´d mám strach, že jsem to pěkně pokazila 
ale zase si říkám, e týden zvracení může být i nemocí a žádné vypadané vlasy, ošklivá pleť a zkažené zuby se nekonali…? jsem tak blbá… 
- Citovat
- Upravit
28.4.12 17:41
Asi jsem přesně nepochopila, na co se ptáš. Týdenní zvracení může být způsobeno nemocí, samozřejmě. Ale ty jsi to očividně dělala schválně..
Jinak po týdnu zvracení se o zuby ani vlasy bát nemusíš - za předpokladu, že se z týdnu nestane měsíc a z měsíce rok.
To, co jsi popsala, je spíše záchvatovité přejídání. V kombinaci se zvracením, jistě. Radila bych vypadnout ven, až dostaneš chuť na sladké..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.6.12 11:03
Ahoj všichni v téhle diskusi, I já se přidám se svým příběhem.
Přejídat a následně zvracet jsem začala v 18 letech a trvalo to cca deset let. Zprvu mi nepřišlo, že bych měla nějaký problém a vyhovovalo mi to. Ale zpětně si vybavuji, jak jiný mohl můj život být. Mí přátelé se šli bavit, ale já si šla koupit jídlo a přejídat se. Krom obvoďáka to nikdo nevěděl, ačkoli z mého pohledu to bylo zřejmé… Obvoďák se slovy „tak přestaňte“ pokládal můj problém za vyřešený. Odbornou pomoc jsem nevyhledala, i když jsem o tom uvažovala. Nepříjemné bylo okolí, které si mě stále dobíralo za množství jídla, které jsem byla schopna sníst.
Mezitím jsem stačila vystudovat dvě vejšky a začala pracovat. Po nějaké době jsme se rozhodli s partnerem pro miminko. Bylo mi jasné, že taklhe to nepůjde. Dá se říct že ze dne na den jsem přestala. A myslím že napořád (doufám). Miminko se podařilo hned, naštěstí v tomhle problém nebyl. Během těhotenství jsem přibrala 18 kilo, ale nějak mi to bylo jedno. Důležitější pro mě bylo dítě.
Jsem teď sice trochu „macatější“ než jsem bývala (mám o jedno číslo větší velikost), ale docela se mi to líbí. A světe div se, v jídle se vůbec nemusím nijak omezovat, dopřávám si dokonce i dost sladkého. Nějak nemám potřebu být štíhlejší, myslím že vypadám i tak dobře (myslím tím váhu 
).
Nikdo mi s mým problémem nepomohl, musela jsem sama. Naopak, když jsem přestala, všichni se hrozně divili co se stalo a dobírali si mě ještě víc. Babička mi podstrojovala a prohlašovala že jsem asi nemocná…
Nejdůležitější je smířit se sama se sebou, s tím jak vypadám. Já se smířila a v tomhle směru se sebou nemám problém. Žádný psychiatr ani psycholog bez tohoto nepomůže.
Držím palce všem kteří mají tento problém, není to snadné se ho zbavit.
- Citovat
- Upravit
24.6.12 06:56
@Anonymní píše:
Ahoj všichni v téhle diskusi, I já se přidám se svým příběhem.
Přejídat a následně zvracet jsem začala v 18 letech a trvalo to cca deset let. Zprvu mi nepřišlo, že bych měla nějaký problém a vyhovovalo mi to. Ale zpětně si vybavuji, jak jiný mohl můj život být. Mí přátelé se šli bavit, ale já si šla koupit jídlo a přejídat se. Krom obvoďáka to nikdo nevěděl, ačkoli z mého pohledu to bylo zřejmé… Obvoďák se slovy „tak přestaňte“ pokládal můj problém za vyřešený. Odbornou pomoc jsem nevyhledala, i když jsem o tom uvažovala. Nepříjemné bylo okolí, které si mě stále dobíralo za množství jídla, které jsem byla schopna sníst.
Mezitím jsem stačila vystudovat dvě vejšky a začala pracovat. Po nějaké době jsme se rozhodli s partnerem pro miminko. Bylo mi jasné, že taklhe to nepůjde. Dá se říct že ze dne na den jsem přestala. A myslím že napořád (doufám). Miminko se podařilo hned, naštěstí v tomhle problém nebyl. Během těhotenství jsem přibrala 18 kilo, ale nějak mi to bylo jedno. Důležitější pro mě bylo dítě.
Jsem teď sice trochu „macatější“ než jsem bývala (mám o jedno číslo větší velikost), ale docela se mi to líbí. A světe div se, v jídle se vůbec nemusím nijak omezovat, dopřávám si dokonce i dost sladkého. Nějak nemám potřebu být štíhlejší, myslím že vypadám i tak dobře (myslím tím váhu
Nikdo mi s mým problémem nepomohl, musela jsem sama. Naopak, když jsem přestala, všichni se hrozně divili co se stalo a dobírali si mě ještě víc. Babička mi podstrojovala a prohlašovala že jsem asi nemocná…
Nejdůležitější je smířit se sama se sebou, s tím jak vypadám. Já se smířila a v tomhle směru se sebou nemám problém. Žádný psychiatr ani psycholog bez tohoto nepomůže.
Držím palce všem kteří mají tento problém, není to snadné se ho zbavit.
Jsi šikula.. a měla jsi silnou motivaci. 
Ale ruku na srdce - myslíš, že bys s tím skončila i nebýt těhotenství?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.6.12 21:50
@rejžička píše:
Jsi šikula.. a měla jsi silnou motivaci.
Ale ruku na srdce - myslíš, že bys s tím skončila i nebýt těhotenství?
Ne, myslím že ne. Asi jsem se bála o mimčo a když přišlo, spousta věcí se změnila a já už jsem nechtěla aby to bylo jako předtím.
- Citovat
- Upravit
10.10.12 09:00
To já se teda přejídala a přejidám porád, ale naštěstí neblinkám to se mi nějak příčí
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
10.10.12 09:53
Ahoj. Bohužel, z vlastní zkušenosti i zkušeností okolí (známých i příbuzných - nechci blíže specifikovat), vím, že i když se vyléčíš, tak ta nemoc už zůstává, je to totiž psychické onemocnění a při větším tlaku, zvláště co se jídla týče se jak anorexie tak bulimie rády vrací 
Takže spíše zkus vyhledat odbornou pomoc, rozhodně to netaj, nebo do toho zase naplno spadneš..
Přeji hodně štěstí
- Citovat
- Upravit
bl8t
20.1.13 13:35
Zvládnout vlčí hlad nejde, to prostě nejde, vždycky když máš záchvat žravosti at chceš nebo ne vyzvracíš se pokud doopravdy trpíš bulimií, takžes mít jí nemohla pokud jsi zvládla vlčí hlad
- Citovat
- Upravit
Anonymní
10.8.13 08:59
Ahoj,
Chci se poradit. Jde o něco, co se mě drží už 4–5 let.
Nevím totiž, zda je to „opravdu“ bulimie, nebo něco jiného.
Ano, zvracím. Strkám si prst do krku. Ale mám období, kdy to dělám dvakrát/třikrát týdně. A mám období, kdy to neudělám třeba měsíc i dýl. Záleží, jak moc zrovna řeším hubnutí a postavu. Většinou je to horší, když se snažím zhubnout- mám taky co. A tady je právě ten háček. Nemám typické záchvatovité přejídání, o kterém všude píší. Jím normálně celý den, pak sežeru jednu čokoládu, někdy něco víc a chytí mě výčitky. Musí ven. Nechci mít v sobě tolik kalorií navíc kvůli 15ti minutám slabé vůle. Jakmile je hotovo, už se dál necpu, snažím se zase jíst normálně. Nejím to sladké a slané už přímo s tím záměřem, že to vyhodím. Pak mě to jen přemůže, nedá mi to klidu.
Nejvíc mě vyděsilo, že mě to párkrát přemohlo i v těhotenství. Neodsuzujte prosím. Snažila jsem se. Ale doktor, který nadává na váhu a těhotenský chutě :/ Ale to bylo opravdu tak 2×-3×.
Teď poslední dobou, asi jak chci hubnout po porodu, tak je to opět častější. Asi prostě potřebuju slyšet, zda to je, nebo není bulimie. Člověk má na sebe zkreslený názor a tohle si asi nechce připouštět. Třeba to jen moc hrotím. Nebo to potřebuju slyšet, abych si to konečně uvědomila.
Doufám, že to nevypadá moc zmateně. Sama se prostě v sobě v tomhle směru nevyznám, nevím, co si o sobě myslet :/
Prosím bez urážení
Omlouvám se za anonymitu. Věrná emimiňačka.
Omlouvám se, že to vkládám do dvou diskuzí, první jsem zapoměla oživit 
- Citovat
- Upravit
Glumi
10.8.13 09:37
Ahoj,
vkládám odkaz na článek s názvem Cesty z bludných kruhů mentální bulimie od paní magistry Havelkové (snad nevadí, že je článek již staršího data).
Odkazy na poradnu Nutradit:
Telefon: 603443722, 736645728, 739468270
E-mail: vkunova@nutradit.cz, ipondelickova@nutradit.cz, lkohoutkova@nutradit.cz
Nevím, která z těchto paní, se poruchami příjmu potravy zabývá, ale jistě poradí paní doktorka Kunová (první e-mail, první GSM), jež je naší špičkovou odbornicí v oblasti výživy člověka.
- Citovat
- Upravit
Glumi
10.8.13 09:43
PS: Tak paní magistra Havelková, jež publikovala článek o bulimii se nyní jmenuje Pondělíčková, tedy platí druhý e-mail a druhý telefon, tedy zkuste se obrátit přímo na ni 
- Citovat
- Upravit
10.8.13 10:46
@Anonymní píše:
Ahoj,
Chci se poradit. Jde o něco, co se mě drží už 4–5 let.
Nevím totiž, zda je to „opravdu“ bulimie, nebo něco jiného.
Ano, zvracím. Strkám si prst do krku. Ale mám období, kdy to dělám dvakrát/třikrát týdně. A mám období, kdy to neudělám třeba měsíc i dýl. Záleží, jak moc zrovna řeším hubnutí a postavu. Většinou je to horší, když se snažím zhubnout- mám taky co. A tady je právě ten háček. Nemám typické záchvatovité přejídání, o kterém všude píší. Jím normálně celý den, pak sežeru jednu čokoládu, někdy něco víc a chytí mě výčitky. Musí ven. Nechci mít v sobě tolik kalorií navíc kvůli 15ti minutám slabé vůle. Jakmile je hotovo, už se dál necpu, snažím se zase jíst normálně. Nejím to sladké a slané už přímo s tím záměřem, že to vyhodím. Pak mě to jen přemůže, nedá mi to klidu.
Nejvíc mě vyděsilo, že mě to párkrát přemohlo i v těhotenství. Neodsuzujte prosím. Snažila jsem se. Ale doktor, který nadává na váhu a těhotenský chutě :/ Ale to bylo opravdu tak 2×-3×.
Teď poslední dobou, asi jak chci hubnout po porodu, tak je to opět častější. Asi prostě potřebuju slyšet, zda to je, nebo není bulimie. Člověk má na sebe zkreslený názor a tohle si asi nechce připouštět. Třeba to jen moc hrotím. Nebo to potřebuju slyšet, abych si to konečně uvědomila.
Doufám, že to nevypadá moc zmateně. Sama se prostě v sobě v tomhle směru nevyznám, nevím, co si o sobě myslet :/
Prosím bez uráženíOmlouvám se za anonymitu. Věrná emimiňačka.
Omlouvám se, že to vkládám do dvou diskuzí, první jsem zapoměla oživit
Ano, je to naprosto určitě bulimie.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.8.13 10:58
Nějak nechápu, proč je důležité, jestli je to bulimie nebo ne. Podle mně je hlavně důležité, abys s tím šla k odborníkovi. Když někdo záměrně zvrací jídlo, určitě to není v pořádku. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.8.13 12:38
@Anonymní píše:
Ahoj,
Chci se poradit. Jde o něco, co se mě drží už 4–5 let.
Nevím totiž, zda je to „opravdu“ bulimie, nebo něco jiného.
Ano, zvracím. Strkám si prst do krku. Ale mám období, kdy to dělám dvakrát/třikrát týdně. A mám období, kdy to neudělám třeba měsíc i dýl. Záleží, jak moc zrovna řeším hubnutí a postavu. Většinou je to horší, když se snažím zhubnout- mám taky co. A tady je právě ten háček. Nemám typické záchvatovité přejídání, o kterém všude píší. Jím normálně celý den, pak sežeru jednu čokoládu, někdy něco víc a chytí mě výčitky. Musí ven. Nechci mít v sobě tolik kalorií navíc kvůli 15ti minutám slabé vůle. Jakmile je hotovo, už se dál necpu, snažím se zase jíst normálně. Nejím to sladké a slané už přímo s tím záměřem, že to vyhodím. Pak mě to jen přemůže, nedá mi to klidu.
Nejvíc mě vyděsilo, že mě to párkrát přemohlo i v těhotenství. Neodsuzujte prosím. Snažila jsem se. Ale doktor, který nadává na váhu a těhotenský chutě :/ Ale to bylo opravdu tak 2×-3×.
Teď poslední dobou, asi jak chci hubnout po porodu, tak je to opět častější. Asi prostě potřebuju slyšet, zda to je, nebo není bulimie. Člověk má na sebe zkreslený názor a tohle si asi nechce připouštět. Třeba to jen moc hrotím. Nebo to potřebuju slyšet, abych si to konečně uvědomila.
Doufám, že to nevypadá moc zmateně. Sama se prostě v sobě v tomhle směru nevyznám, nevím, co si o sobě myslet :/
Prosím bez uráženíOmlouvám se za anonymitu. Věrná emimiňačka.
Omlouvám se, že to vkládám do dvou diskuzí, první jsem zapoměla oživit
Normální to určitě není, ale to víš…pokud se nedokážeš sama ovládnout, tak vyhledej buď odbornou pomoc, anebo se svěř manželovi, kamarádce, které budeš moct popř. v krizové situaci zavolat…Nikdo tady ti asi nic víc neporadí. Já jsem si prošla anorexii i bulimii, pak už jsem nemohla zvracet, tak jsem přešla na projímadla a celý organismus totálně rozhozen. Poté co jsem skončila v nemocnici na kapačkách jsem se stala poměrně zapálenou sportovkyní. Prostě když sním něco z čeho mám výčitky, jdu na hodně dlouhou svižnou procházku, anebo si zaběhat. Mám malé dítě, chodím běhat s kočárkem, mám dny kdy běhám ráno i večer - pomáhá to i na psychický stres a dobře se u toho čistí hlava. Hřeším pořád a na váhu zásadně nestoupám…
Pomohlo mi se z toho vypovídat lidem o kterých vím, že jim na mne záleží…
Držím palce, je to všechno běh na dlouhou trať
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
