Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Citová apatie
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
22.9.16 19:07
Každý z vás má nějaké očekávání co bude a nebude dělat partner, jak se bude chovat a podobně.
Problém je v tom, že jaksi každý ta očekávání od druhého máte jiná a hlavně jste si je neřekli a předpokládáte, že to co chcete vy (nebo on) je přece jasné a každý to musí pochopit. Jenže předpoklad je matka průseru.
Pokud se přes tuhle fázi chcete dostat (a jde to), tak se v nějaké klidné chvíli, kdy nehrozí ani konflikt, ani sex, potřebujete shodnout na tom, že se vám ani jednomu nežije moc spokojeně a že jste se sami sobě nějak vzájemně ztratili ve všednodenní rutině, nevyřčených a nenaplněných očekávání a běžných neporozumění. A potřebujete se shodnout na tom, že tedy zkusíte hledat kde jsou zakopaní psi a co vlasně by pomohlo, abyste se oba cítili doma lépe a spokojeněji.
Od obou dvou to bude chtít ochotu přiznat si svůj podíl na situaci a snahu vyhovět tomu druhému, nebrat si nespokojenost partnera osobně, nevyčítat, neobviňovat, neurážet se, odložit emoce ve prospěch porozumění a snahy společně se dostat někam, kde vám bude líp.
Na to, jak běžná situace to je, to bohužel nemá snadné řešení, protože výše popsaná teorie je zatraceně těžká, a páry, které se do tohohle bodu dostanou se spíš rozvádí, než aby se dokázali spojit a překonat to. Ovšem pokud se člověk nenaučí tuto bažinu všedního s partnerem překonat, tak s tím novým ho to za pár let čeká jak přes kopírák.
Jo a teda bohužel nemívá efekt, když se snaží se přes to dostat jen jeden z páru, bohužel je to týmová práce a je třeba aby do toho šli oba.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.9.16 19:11
Tak to ti asi moc neporadím, ale já bych se zachovala asi takhle.
Zkusila bych něco, aby si všiml toho, že se snažím. Např. mě napadá třeba: zeptat se ho co by si dal k jídlu a uvařit to. Někam ho vzít, kde se mu bude líbit a budete sami atd. Zkusit to a čekat zda si toho všimne nebo se to bude třeba snažit oplatit.
Pokud to nezabere, asi bych pokukovala jinde.
Je to ale jen můj názor. Takhle jak to teď doma máte bych to nenechávala. Může se to zhoršit nebo to být takhle pořád. Pochopila jsem (snad dobře), že chceš změnu k lepšímu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
22.9.16 19:34
Aktuálně jsem na tom tak, že je mi to jedno. On je mi jedno. Děti ne. Spíš bych chtěla, aby vycítil, že mě může ztratit a začal bojovat.
A to jsme bývali přesně ten pár, o kterým si všichni mysleli, že je to láska nebeská až za hrob. I já jsem si to myslela.
Zakl.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
22.9.16 21:00
Je mi líto toho „nic“ ve mně. Nečekala bych, že se to může stát. Přišel jakýsi zlom? Opravdu jsem vychladla? Nebo je to nějaký obranný mechanismus na dobu určitou? Vztekala jsem se, hádala, všechno… Před tímto zlomem proběhly dva pláče, kdy jsem cítila (a cítím) velkou křivdu.
Pořád čekám, že mi někdo napíše, že si tím prošel a všechno bylo zase dobré…
Zakl.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.9.16 07:51
Ahoj, z mého pohledu jste spolu strašně krátce – 6 a půl roku – to je úplné NIC. Já to mám podobné jako ty – taky naprostá apatie – ale po 22 letech, z toho tento stav trvá cca 2 roky zpátky, takže dá se říct, že jsem „aspoň“ měla štěstí na hezký vztah 20 let..někdo nemá ani to, že…ale jak takto budu žít dál, to netuším. Mám stavy, kdy manžela nechci ani vidět a jsem šťastná, když není doma.
V životě bych nevěřila, že to dotáhnu až sem, byla to absolutní láska, naprosté souznění, dokonalost, po 11ti letech od svatby se nám v době té největší zamilovanosti narodilo druhé dítě…ale říkám – hroutí se to tak dva roky.
Taky netuším, co dál. Nejsi v tom sama. Už jsem vyzkoušela všechny možnosti, co mě napadly, všechny šance na záchranu jsem už vyčerpala. Jedině si vytvořit svůj vlastní svět, ve kterém budeš šťastná. Každý to ale neumí, naštěstí já ano, protože jsem takto byla zvyklá i v dětství. Pořád neztrácím naději, že „bude líp“, že takto nemůžu žít do konce života, že to všechno jednou skončí.
Anonym2
- Citovat
- Upravit
23.9.16 08:37
Já myslím, že je to normální fáze vztahu, já prošla různými fázemi-zamilování, těšení se na něho, konflikty, nenávist, apatie, nepochopení, ukřivděnost, teď ani nevím, v jaké jsme fázi-jsme spolu 11let a nedávno jsme už vedli rozhovor i o rozvodu.Ale nakonec jsme do toho nešli. Děti jsou u nás obou na prvním místě. Ale prostě jsme každý jiný, jinak přemýšlíme, v mnohém se nechápeme(ani to nedokážeme i pokud se snažíme).To nás na začátku asi přitahovalo, ale pak je to jen na překážku. Museli jsme si oba sáhnout v tom vztahu fakt až na dno, abychom si uvědomili, že i když se k sobě chováme jak se chováme, přesto nám na sobě pořád záleží, jen to bylo někde hodně vzadu zastrčené. Teď se snažíme oba k sobě chovat líp, víc si dávat najevo, že si jeden druhého vážíme. Prostě jsem si uvědomila, že jsem se spletla, když jsem si dlouho myslela, že bez něj by mi bylo líp, samotné určitě ano, ale s dětma už ne.Sice se nechápeme v mnohém pořád stejně, ale já se snažím ty kritické věci nevytahovat a neprudit, už ho přeci jen znám nějakou dobu a vím, co na něj působí jako červený hadr na býka.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.9.16 11:51
Anonymní2, mně se to děje teprve pár dní. Je to jako bych všechno vzdala, protože ať řeknu A nebo B, i C je špatně… Tak to vidím já.
Možná je největší problém v tom, že nerozumím jeho interpretaci a o je z toho zoufalý. Opravdu kolikrát mluví a já nevím, co se mi snaží sdělit. Několikrát mi řekl, že je sám, že se cítí sám (pro mě nepochopitelné, jedu v jednom kole, a to ještě nechodím do práce). Už nedokázal vysvětlit, proč a co s tím můžeme udělat. Kolikrát jsme řešili to, že se k němu (údajně) chovám s neúctou. Chtěla jsem slyšet konkrétní situace, příklady. Abych věděla… Nebyl schopný odpovědět. Jak mám potom vědět, kde přesně mám zareagovat jinak, když to nevidím a on mi to neukáže? Myslí si, že bych to měla vědět, vidět, cítit a poznat sama… A zase jsme u střetu. On cítí neúctu přesto, že se nesnažím tento pocit v něm vyvolat.
Zakl.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.9.16 13:08
@Anonymní píše:
Anonymní třeba EvaVšechno tu popsané v několika příspěvcích jsem zažila a nemám dobrou zprávu - manželství se rozpadlo.
Nabízím několik možností:
- někoho má (pak je najednou doma všechno špatně)
- je hysterický (chováš se ke mně s neúctou, nejsem schopen dát konkrétní příklady)
- deprese (jeho)
- problémy v práci (doma si potřebuje na někom to zkompenzovat)
- jiné osobnostní nastavení (chronický prudič, kritik,,,)
- krize daná stereotypem, málo penězi…
Řešení:
Stručně u nás: kombinace hysterika, sobce a lakomce - to zapouzdření mi zachránilo manželství dobře na deset let, „vyprodukovala“ jsem si určitý kariérní postup, na který pak samozřejmě přišel a to byl pak úplný konec (jako hysterik žárlil a mstil se). nebylo to jednoduché, ale děti v rámci možností prožily přijatelné dětství - pokud bych se rozvedla, s ním bych se na ničem nedomluvila - ani na péči, ani na penězích - svoje první dítě (paní si odmítl vzít) nikdy neviděl a alimenty neplatil…
- zkusit ho rozmluvit, abys věděla, co se děje (minimálně u hysterika a nevěry se to asi nepovede, respektive uvede nepravdivé anebo rovnou žádné informace)
- poradna
- „zapouzdřit se“ a žít si svůj život s dětmi + něco z toho výše - buď to přežijete a rozsekne se to k dobrému anebo to bude cesta k ještě většímu odcizení, ale budeš mít alespoň „něco svého“, co tě bude po rozchodu držet
Ahoj Evo,
jsem moc ráda za odpověď. Prosím tě - jak dlouho jsi to vydržela? po kolika letech se tvůj manžel takto změnil? po kolika letech ses rozvedla? nebo podal návrh na rozvod on? jak staré jste měli děti?
u nás je to podle tvých odrážek jasné (či teda u něho): je to deprese + problémy v práci (my jsme doma první na raně, na kom se musí vybít) + stereotyp (to jediné snad jsem mohla celá ta léta ovlivnit, že jsem mohla být iniciativnější - možná, nevím), ale depresi a jeho práci ovlivnit nemůžu, to musí on…u mě je to strašná směsice pocitů - na jedné straně vztek, jak se naprosto neprávem ke mě a k dětem chová a na druhé straně je mi ho líto, protože skoro 20 let jsem měla po boku hodného a správného chlapa do nepohody, který mě a děti měl rád. Proto naprosto NECHÁPU, jak se takto mohl změnit (v průběhu cca uplynulých 2 let)…se zdravotními problémy NIKAM nepůjde (i kdyby teda měl). Pokud si problém nepřipustí on, že má sám se sebou - tak já s tím nic neudělám a ještě já budu ta zlá (to už jsem se mnohokrát přesvědčila).
Moje záchrana je zatím tvoje poslední odrážka - vytvořila jsem si svůj svět, svoje vlastní trávení volného času (i když jsem mu mnohokrát nabízela a navrhovala - pojď s námi…, pojď si zajet tam a tam… - NIKDY nechtěl), tak jsem se sbalila a šla s dětmi sama. On je schopen čučet xy-hodin doma snad bez pohnutí do notebooku nebo televize…- mně toto čučení nebaví, tak halt jdu ven nebo něco vyrábím.
taky netuším, jak z toho ven, protože toto se mi děje po 20 letech a já ty hezké roky, kdy to byl bezva chlap, milenec, otec atd. - prostě zahazovat nechci jen tak za hlavu…
taky budu ráda, kdyby někdo napsal, že se to obrátilo nakonec k dobrému - já v to mohu pouze doufat…
ještě dodám pro zakladatelku - ano, přesně, jak u nás - když po něm chci příklady, není schopen odpovědět, on prostě naprosto bezdůvodně útočí s cílem, kdy mi asi dojde trpělivost 
Anonym2
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.9.16 15:54
Zakl.
Můj partner není sobec ani lakomec. Umí být nervák. Práci má náročnou. Deprese v právem slova smyslu, doufám, nemá. Splíny kvůli některým věcem ano. Považuji ho za silnou osobnost. Tvrdí, že mi pouze nastavuje zrcadlo. Tím mě naštval. Já si myslim, že si ho nastavujeme vzájemně. Že by hysterik? Peníze sebral na jeden den. Prý proto, že mu z nich neuvařim. To mi přijde úsměvné. Scény jako takové nedělá. A už vubec ne na veřejnosti.
Postěžoval si, že už několik let spí na gauči. Tam se odstěhoval sám, když jsme měli děti v posteli a spí tam, i když nemusí. Uspávala jsem často obě děti najednou v naší posteli s jeho souhlasem. Teď je uspávám v pokoji a xkrát se budí, takže to přispívá k mojí nevyspalosti.
Říká, že se cítí jako páté kolo od vozu, sám. Řekla jsem mu, že to nechápu, že já se tak na mateřské necítím. Prý se nediví, když mi společnost večer dělá telefon. Telefon mám večer v ruce, když se dívá na tv. Nevidím důvod, proč bych nemohla koukat na weby, když on s dívá na pořad, který chce vidět a nechce být rušen. A ano, teď mám telefon v ruce, když přijde domů. Abych s nim nemusela komunikovat. Blbne s dětmi, dám jim prostor a mizím.
Z toho si mám asi vyvodit, že se cítí sám, protože spí na gauči a já koukám do telefonu?
Jednou mi řekl, že mu chybí péče celkově o jeho osobu. Zase nespecifikoval. Takže se mám snažit víc ve všem, co dělám?
Je možné, že díky péči o děti se mu jí dostává málo. Na druhou stranu, kdo pečuje o mě?
Zakl.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.9.16 17:00
Zakl.
@Anonymní píše:
EvaOznačené věci svědčí o jakémsi histrionském založení. Hysterie není jen o scénách na veřejnosti, ale o trucování, bolestínství, mstivosti…
Analogie s hysterií u nás - odstěhovával se, páté kolo u vozu, nevšímáš si mě, sebral peníze, jsem sám, měla bys o mě víc pečovat, nastavuje zrcadlo, „silná“ osobnost…
Vážně…? Tak co teď s tím? Mrknu na nějaké články. Z toho, co popisuješ se mi to jeví jako osobnost, která ke štěstí potřebuje hodně pozornosti.
Zakl.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.9.16 17:52
@Anonymní píše:
EvaCo s tím?
atd.
- hodně tolerance a flegmatismu (střídají se nálady, ani neví proč, jeden den vychvaluje do nebes, druhý den největší nepřítel, nebrat si osobně… člověk si zvykne)
- vypouštět jeho „scény“ a nereagovat na divadlo (třeba uraženě zůstane celé dopoledne v posteli) - nevýhodou je, že se to časem zesiluje, tj. pochopí, že truc v posteli nepomáhá, tak se odstěhuje na noc z domu a ty nevíš, kde je, telefon nebere…
- pořád ho za něco chválit a věnovat spoustu pozornosti (není to zcela reálné, potřebu pozornosti oni zvyšují, stejně si zas najdou něco jiného), běžná péče (úklid, vaření, žehlení, má prostřeno ke stolu…) je jim málo
- milují emoce, vzrušení, akci, drama, nesnášejí nudu (nuda = třeba poklidné sobotní odpoledne, kdy se koukáte s dětmi na pohádku), potřebují pořád impulsy, akce
- rádi se urážejí a čekají, že budou odprošováni
- zvyknout si, že venku je to jinak a doma taky (třeba venku řeknou, že koupili ženě auto, doma žena si ho nesmí ani půjčit, protože jí nepatří, je napsané na něj, drama - co si to dovoluješ, to je moje, že jsem venku řekl, že jsem ho koupi tobě, no a co, cha cha, tys tomu věřila, tak se podívej do techničáku, čí je)
Tohle na něj zase nesedí. Možná by nějaké rysy seděly, co jsem si přečetla, ale málo. Něco málo by z popisu histerika sedělo i na mě.
Zakl.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.9.16 18:27
@Anonymní píše:
Anonym2
Eva
Vydržela jsem to 25 let. Rozvod jsem podala já, ale v době, kdy mi přestal dávat peníze na rodinu (trest hysterika) a našel si kontroverzní mimomanželský vztah (na kontroverznost se mne neptejte, nebudu konkrétní).
Zhruba 17 let to bylo fajn (jsem flegmatik, takže některé anomálie mě prostě nerozhodily), u nás katalyzátorem byly peníze a „nové možnosti“ v podnikání.
Zpočátku do poradny byl ochoten jít - byli jsme dvakrát, ale pak odmítal. Navíc jsme měli smůlu na terapeuta. Pak už to bylo jen - u mě chyba není. Navíc se naučil excelentně manipulovat do pocitů viny - to jsem bohužel neuměla zvládat, vinu jsem brala na sebe anebo se bránila, což vnímal jako útok a zase nesplnění jeho požadavků.
Kdyby to u nás nebylo poslední 4 roky manželství tak bouřlivé (jeho hysterické odchody, absence peněz, milenka, cholerické stavy, hysterické tresty, přenášení viny, a tím i nemožnost se domluvit, faktická izolace od přátel a jiné naschvály), tak bych čekala, až hormony spadnou a on se s ústupem energie zklidní. Dál bych si jela svůj život, opečovávala děti a využívala chvilek, kdy byl trochu normální a vyrazili jsme třeba na kolo, ke známým a tak. Takto jsem byla nastavená, bylo to docela náročné - psychicky i fyzicky (nechal na mně celou domácnost i financování). Prostě ty roky předtím mi stály za to čekání. A čekala, až bude příležitost, že ho dotlačím k léčbě deprese (kterou taky měl), k pokusu aspoň trochu ovlivnit jeho poruchu osobnosti (nabízela jsem pravidelně, že domluvím psychologa, psychoterapii, farmakoterapii… neslyšel na to).
To, co zažívám teď, je hrozné (majetek, podvody z jeho strany, uražený na smrt, pomluvy, útoky od jeho advokáta, milenka manipuluje proti mně a dětem…).
Ahoj Evo,
opět moc děkuju za odpověď a za podrobnější popis…tak, jak to popisuješ + i v příspěvku níže o té jízdě tam a zpět 350 km, tak takto vyhrocené to není…naštěstí. Jak popisuješ rysy hysterika - tak nevím…on žádné impulsy nebo akce nevyžaduje. Milenku nemá určitě, tím jsem si jistá.
U něho je to bohužel věk (bylo mu 60) a já jsem bohužel o hodně let mladší - takže místo toho, aby si mě vážil, tak dělá vše proto, abych utekla. Vydrží nemluvit se mnou ani nepozdravit klidně měsíc, dva - je to na palici. Čeká třeba, že se omluvím (netuším, ale za co - nic jsem mu neudělala)…Bohužel máme relativně malé děti - jedno SŠ, druhé první stupeň ZŠ - pořídil si je halt „stará kolena“ a místo toho, aby byl rád, že jsou zdraví, tak ho obtěžují. Kvůli nim to právě musím vydržet - kdyby byli už větší, možná jsem pryč od něho dávno…
Anonym2
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.9.16 18:28
Ahoj Evo,
opět moc děkuju za odpověď a za podrobnější popis…tak, jak to popisuješ + i v příspěvku níže o té jízdě tam a zpět 350 km, tak takto vyhrocené to není…naštěstí. Jak popisuješ rysy hysterika - tak nevím…on žádné impulsy nebo akce nevyžaduje. Milenku nemá určitě, tím jsem si jistá.
U něho je to bohužel věk (bylo mu 60) a já jsem bohužel o hodně let mladší - takže místo toho, aby si mě vážil, tak dělá vše proto, abych utekla. Vydrží nemluvit se mnou ani nepozdravit klidně měsíc, dva - je to na palici. Čeká třeba, že se omluvím (netuším, ale za co - nic jsem mu neudělala)…Bohužel máme relativně malé děti - jedno SŠ, druhé první stupeň ZŠ - pořídil si je halt „stará kolena“ a místo toho, aby byl rád, že jsou zdraví, tak ho obtěžují. Kvůli nim to právě musím vydržet - kdyby byli už větší, možná jsem pryč od něho dávno…
Anonym2
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.9.16 16:08
Zakl.
Včera jsem byla na skleničce s kamarádkou (studuje psychologii). Hodně jsme si popovídali, rozebraly vztahy horem dolem. Je mi líp. Zná nás oba. Partner hysterik není. Vypadá to, že opravdu v zájmu péče o děti mu dávám málo pozornosti. Já to nevidím, protože se nenudím.
Evo,
to s těmi najetými km mě dostalo.
Zakl.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Zdravím ženy i muže,
budu se snažit situaci popsat věcně, ne moc sáhodlouze a podat dostatek informací.
Přistihla jsem se, že poslední dny postrádám city vůči mému partnerovi. Necítím nic. Ani lásku, ani touhu, ani vztek. Nic. Jen jakousi apatii. V jeho přítomnosti se necítím dobře. Když přijde domů, po první rýpavé větě absolutně ztrácím veškerou energii. Chtěla bych si zalést, zavřít oči a spát, nebo vůbec nebýt vidět… Již jsem mu řekla, že se mnohdy cítím lépe, když není doma.
Myslím si, že je to způsobeno častými dohady, nedorozuměním a vzájemným nepochopením. A opravdu, vyloženě se při výměně názorů absolutně nechápeme. Mám dojem, že chápu jeho stanovisko a snažím se mu jen vysvětlit můj pohled. On má stejný dojem ze mě. Že mě chápe, ale já jeho vůbec. Až si v ten moment připadám jako malomocná na mozku… Vznikají u nás hádky o nesmrtelnosti brouka. Dětinský boj o pravdu.
O co se starám já - jsem na RD:
Domácnost (vaření, praní, úklid), nákupy. Hlídám platby (bydlení, mobily, pojistky). Dětem se snažím každý den chvíli věnovat (nepočítám zajišťování základních potřeb.) Párkrát v týdnu jdeme na návštěvu nebo návštěva s dětmi k nám.
O co se stará on:
Chodí do fyzicky náročné práce, občas pomůže s úklidem, sem tam uvaří, sem tam nakoupí. S dětmi si hraje každý den aspoň chvíli. Kasu nehlídá. Dává peníze do rodiny a bere si na své potřeby. Cením si ho za to, že se stará, o co se stará. Za to, že ve volnu vymyslí výlet. Je s námi rád.
Myslim si, že si neváží mojí role v rodině.
Neustále něco vyčítá. Připadá mi chronicky nespokojený. Vyvolal ve mně dojem, že nesplňuju jeho požadavky partnerky. Vyčítá mi „bordel“. Ve slovníku maminek se jedná o „provozní nepořádek“. Tzn. různé věci různě odložené, které mě v ten moment netrápí. Život bez provozního nepořádku si neumím představit. Nechci mít život jako puntičkáři a od rána do večera uklízet. Vždy mám čisté wc, koupelnu, nádobí myji 2× denně, prach jednou týdně, luxuji 1 - 2× týdně. Takže ano, občas tam jsou drobky. Vyčítá mi, že nevařím dobře (vykládám si to tak, že nevařím podle jeho představ.) Nevím, jak, protože mi zkritizuje i brambory na „velké“ kousky v bramboračce. Mně, dětem i návštěvám chutná… Dostalo se to tak daleko, že cítím absolutní nechuť mu vařit. Poslední dny uvařím to, co chutná mně a dětem, a nechám na něm, zda si dá. To samé domácí práce. Pokud u toho není, má dojem, že jsem to neudělala (prach, luxování). Prádlo, jídlo a nádobí je naštěstí vidět.
Chtěl by, aby věci byly udělané podle jeho představ. Řekla jsem mu, že já to dělám tímhle způsobem a on to musí respektovat. A že se může zapojit a udělat to podle svého.
Úplně nejvíce ho vytáčí, když mi něco vyčítá a já argumentuji a bráním se. Chce dosáhnout toho, že mu řeknu, že má pravdu. Nebo jak říká, radši argunentuji než abych přiznala, že jsem něco udělala blbě. Jenže já si to doopravdy nemyslím…
Situace je po poslední hádce teď taková, že nemluvím. Jsem zaseknutá. Ani se mi nechce. (do komentáře můžu napsat konkrétní příklad hádky)
Trvá to už strašně dlouho, proto asi cítím, že nic necítím. Dokonce mě poprvé v životě napadlo, jaký by byl život někde jinde s někým jiným.
O nás
Mně je 32, jemu 35, děti 3 a 5 let. Jsme spolu 6,5 let. Známé se mnohem déle. Sex máme (když se nehádáme)