Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Pudloslava píše:
Je jasne, že je lepší nemít postižené dítě - a proto v těhotenství nekouříme, nepijeme atd …
Ale ve 24 TT už to není otázka mít či nemít, protože tou dobou tam už to dítě prostě je - otázka zní „zabít nebo nezabít“
a vy souhlasitelky s potraty byste zase měly uznat právo odporovatelek myslet si, že ve 24 TT už je mimi dostatečně velké na to, aby mělo základní lidská práva, jako třeba právo na život.Jak už jsem psala, je to o tom, odkdy je to dítě člověkem. Kdyby si někdo myslel, že člověkem se stává dítě třebas až se naučí mluvit, potom nebude mít problém hopdit postiženého novorozence ze skály.
Víš ono kdo tohle nezažil tak asi nepochopí…já třeba beru že má práva vlastně od chvíle co se o něm dozvím i když v té době je to sotva shluk buněk:)Ve 24tt už člověk cítí pohyby ,už má prostě k tomu miminku vztah už se nejspíš začal připravovat an jeho příchod…já sama si neumím představit že výsledky plodovky dopadnou špatně a budu stát řped tímto rozhodnutím…už jen z důvodu že miminko prostě beru jako člena rodiny už ted ale kdyby se mělo narodit například s daunem nevím jeslti bych to zvládla nevím jestli bysme to zvládli jako rodina,jestli mi rozumíte…doufám že před tímto rozhodnutím stát nebudem …a nejlepší by bylo kdyby před ním nemusel stát nikdo…
Bukajdo, omlouvám se, že píši jako anonymní, ale chci napsat něco, co by hodně žen zde mohlo odsoudit a já se nehodlám hádat ani bránit. Když mi bylo 19 podstoupila jsem vědomě a dobrovolně potrat, vedly mě tenkrát k tomu hlavně finanční okolnosti. Nejsem na to hrdá, ale nemá cenu si lámat hlavu s tím, jaké by to bylo, kdyby… A proč to píšu? Abych všem, kteří tě odsuzují za to, že bys volila cestu potratu, kdybys měla volbu, sdělila, že denně jsou prováděny potraty zdravých dětí, byť v ranném stádiu těhotenství, a odsuzovat tě za rozhodnutí, které bys možná byla bývala udělala, je nefér. Navíc je to vždy jen a jen volba těch, které tento zákrok podstupují. Abych to ukončila, použiji známe úsloví: „Nemusí se nám to líbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat.“
Zkus už teď vyhledat nejlepšího možného chirurga. Bude lépe, když s mimčem bude „pracovat“ už od narození.
Ještě jedna informace. Tohle jsi četla? http://www.novinky.cz/…-u-deti.html
Když děláte průzkum, tak já tedy postižené dítě nemám (aspoň v to doufám). V rodině nicméně s postižením zkušenost máme - bratranec prodělal DMO, je na tom tak, že má snížený intelekt (v 25 letech je na úrovni osmiletého dítěte) a má problémy s pohybem. Je fakt, že se teta o žádném potratu nerozhodovala, ani nemohla, ale žádný rozpad rodiny se nekonal, že by sestřenice nějak trpěly tím, že mají postiženého bratra, tak to ani náhodou a nikdo si už vůbec nedovede představit, že by se ho zřekli. Je fakt, že chodí do denního stacionáře, protože nemůže být sám bez dozoru, ale je to jako kdyby chodil do školky.
Trochu si teda dovedu představit, jaké to je žít s „nedokonalým“ člověkem a věřte mi, že žádná tragédie se nekoná.
Laura81 píše:
Jestli něco nesnáším, tak přesně takovéhle výkřiky. Byla jsi někdy v obdobné situaci? Máš snad postižené dítě? Pokud ne, tak radši mlč, protože nevíš o čem mluvíš.
Lauro81,
1. Myslím, že jsem se vyjádřila slušně, nikoho konkrétního neodsuzovala, neurážela.
2. Ano, nejsem zastánce potratů bez vážné příčiny, ovšem zpívat u porodnice na protest nebo se účastnit protestních pochodů není můj styl, dokonce ani změnu legislativy nepožaduji.
3. Vím, ža pro matku očekávající dítě se strachem , obavami, co a jak bude, situace musí být hrozná. Chápu tu hrůzu, pocity křivdy, zoufalství, nejistoty do budoucna atd. Informace a empatie mi , myslím, vskutku nechybí.
4. Až do svatby jsem žila u rodičů v jednom domě se svým strýcem, postiženým mozkovou obrnou. Velmi dobře si vzpomínám na vyprávění babičky, které v 50 l. navrhovaly sestry těsně po porodu, aby dítě „dala pryč“ (rovnalo se necháme ho někde bez péče zajít).
V okruhu svých blízkých známých jsou dvě postižené děti- jedno zcela neschopné pohybu, jeden DS.
5. Své dva předchozí krátké příspěvky rozhodně nepovažují za výkřiky jakési „fanatičky“, která tomu nerozumí. Jestli mě osobně něco naštvalo, pak to byl tón některých příspěvků , jako by potrat byl běžné bezbolestné řešení. A v neposlední řadě mi zůstává rozum stát( a to už se opakuji) nad „logikou“ : aby dítě neprošlo bolestivými zákroky operací, „uchráním“ ho potratem.
6.Mimochodem-narodila jsem se s malým rozštěpem ucha, který už samozřejmě nejde poznat. Nutně mě napadá, jak by se rozhodla moje matka, kdyby tehdy k dispozici měla vyšetření UTZ… Naštěstí to vím…
zkušenost v rodině je sice pěkná věc, ale každej sme jinej a určitě nebudeš mít stejné pocity jako teta, sestra, babička…
takže sice víš co starost o postiženého cca obnáší, ale jaké pocity to v tobě vyvolává nebo jak by ses k tomu postavila konkrétně ty - nevíš… ![]()
Jak víš, že nevím
Možná nevím přesně jaké bych měla pocity v roli matky postiženého dítěte, ale vím jak bych se zachovala - nechala bych si ho i kdybych s ním měla jít sama pod most (ale mám to už zařízené tak, že bych nemusela) V některých věcech mám prostě jasno, co je na tom špatného?
já neříkám, že je to špatné…
jen bych za každou cenu neodsuzovala ![]()
já taky nejsem pro potrat jen tak z rozmaru, jen si prostě neumím představit tu situaci, že bych měla vychovávat postižené dítě a pokud je to potvrzené a možnost rozhodnout se zda ho mít nebo nemít tu je, tak proč ne…
zase jako je postižení a postižení že…já třeba vadu srdce našeho miminka jako postižení neberu, pro mě je to jen smutná komplikace pěkného začátku - jednoduše řečeno…
nevím no, jsem prostě ráda, že ta možnost rozhodnout se tu je a nikdo nemá právo soudit člověka za to, že ji využil…
vrony píše:
A v neposlední řadě mi zůstává rozum stát( a to už se opakuji) nad „logikou“ : aby dítě neprošlo bolestivými zákroky operací, „uchráním“ ho potratem.
s tím nelze nesouhlasit
Gina108 píše:
Jak víš, že nevímMožná nevím přesně jaké bych měla pocity v roli matky postiženého dítěte, ale vím jak bych se zachovala - nechala bych si ho i kdybych s ním měla jít sama pod most (ale mám to už zařízené tak, že bych nemusela) V některých věcech mám prostě jasno, co je na tom špatného?
jenze gino tohle prave nevis - maximalne tak muzes vedet, ze tedka jsi odhodlana se takhle zachovat. To je to maximum, ktereo sobe muze rict kazdy z nas v kazde oblasti (i treba, ze nebude krast, vrazdit a podobne…)
Uf když to tak tady čtu, tak bych měla asi jít podat žalobu a to rovnou na dva lékaře, kteří nezjistili vrozenou vadu, mmch dva odborníci, kteří tuto vadu měli pozant, oba dva se minuli svého povolání.........upřimě ani mě to nikdy nenapadlo, že bych toto jejich nezjištění nějak řešila.........jediné co si z toho nesu, je spíš smutek a zjištění, že i lékaři jsou jen lidé.
I kdyby mi tehdy řekli, že dítě má vážnou srdeční vadu, ale takovou jaká je operabilní, nikdy bych své dítě pryč nedala, sama vím co je to se o dítě pokoušet a podstoupit IVF.
Samozřejmě je to každého věc, jak se k takovému zjištění postaví, chápu rodiče co stojí před rozhodnutím nechat si vážně postižené dítě, které bude mít následky na celý život, což pro mě rozštěp patra určitě není, je to vada dnes operabilní a možností normálního života.
My to štěstí bohužel neměli, ale ani přes to nelituji a jsem vážně ráda, že na vadu dříve nepřišli i když měli a vyšetření byly k tomuto zjištění této vydy podstoupeny a to dokonce dva krát a ani jeden lékař vadu neodhalil, až lékařka ve 28tt těhotenství pojala nějaké podezření.
Rozhodnutí je ale jen a jen na tobě, je to tvůj život, tvoje dítě. ![]()
Opět stejná otázka, Pudlo, jak víš, že to nevím? Tohle je prostě můj životní postoj, který neovlivní nějaký momentální pocit, hormonální bouře nebo čas, natož vnější okolnosti.
RyBANA píše:
takže sice víš co starost o postiženého cca obnáší, ale jaké pocity to v tobě vyvolává nebo jak by ses k tomu postavila konkrétně ty - nevíš…
RyBANO, až takový agnostik opravdu nejsem
![]()
Gina108 píše:
Opět stejná otázka, Pudlo, jak víš, že to nevím? Tohle je prostě můj životní postoj, který neovlivní nějaký momentální pocit, hormonální bouře nebo čas, natož vnější okolnosti.
myslim, ze je velmi troufale tvrdit, ze vim, co se stane v budoucnosti. vcetne toho, jak se v realu zachovam. Pokud tedy nejsi nadana nejakymi nadprirozenymi scvhopnosti, mebo primo nejsi bozstvo samotne (coz ja samozrejme vedet nemohu, ale moje materialisticka povaha mi tomu verit brani).....
trosku pokory pri pohledu na sebe samotneho umozni hledet lidsteji na chyby odstatnich … a nakonec i tady plati „kdo vysoko leta, hluboko pada“ …tedy az jednou na ten potrat z nejakeho duvodu pujdes, nebude to pro tebe az tak sileny pocit selhani.
Mluvi osoba, ktera se sama v sobe zklamala uz nejednou. I ja jsem si driv myslela, ze nikdy neudelam… ä musim rict, v jistem smyslu jsem rada, ze jsem pochybila, protoze me to vychovalo - uz si o sobe tolik nemyslim… a druhe nesoudim
Myslíš, že je ode mne troufalé prohlásit, že v tomto životě nevylezu na Mount Everest bez kyslíku? Přesto to o sobě se 100% jistotou mohu tvrdit, aniž bych se považovala za božstvo. Prostě nemám na to fyzické schopnosti neboť už ve 4 tis.m n.v. to neudýchám a nikdy to nenatrénuju. Se stejnou jistotou tedy mohu prohlásit, že nemám psychické schopnosti na to, abych ze sebe dobrovolně udělala vraha a hrobku svého vlastního dítěte, nejspíš bych pak nemohla žít sama se sebou.
Pro zadavatelku:
NEBOJ ROZŠTĚP JE JEN KOSMETICKÁ VADA!!!
Mám s tím zkušenost, jestli budeš chtit něco nědět pisni soukromou zprávu.
Přikládám fotku synovce: narozen s uplným rozštěpem měkého i tvrdého patra.