Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
v tomto neporadim,jen me napadla otazka..jak je to s peci o dite u takto nemocnych lidi ,ikdyz byste byli od sebe?
V žádném případě,nikdy,opravu nikdy se nevrátit,poděkovat pánubohu že to šlo takto jednoduše a co nejdříve upravit styk partnera s dítětem s přihlédnutím k tomu,že je těžce duševně nemocný.
To je velmi težké. Je nemocný pokud ma schizofrenii nemůže za to. Ale tahle nemoc člověka velmi zmeni. Sestřenice ji ma už 6 let. Je z ni úplně jiný člověk. Je utlumena a zpomalena vše způsobují léky. Bez nich byt ale nemůže. Musí to byt težké. Gor jestli je přítel i otec tvé dcery. Měla bych asi strach se vrátit. Uvidíš jak bude reagovat na léčbu. Měsíc je moc krátká doba na velké závěry. Sestřenice si našla partnera i s touto diagnozou. V rámci možnosti je to dobre, ale pro jejího otce je to doživotní rána osudu. Moc dobre se s tím nevyrovnal. Bude to čisté tvé rozhodnuti. Nikdo ti nemá právo říkat co mas a nemáš dělat. Rozhodne se dle sebe a své dcery. Co chceš pro sebe a co chceš pro ni
Vážně nevracet?? Když bude dodržovat léčbu má vysoký předpoklad vrátit se do běžného života bez omezeni téměř…
Nevracela bych se k němu. Buď ráda, že máš nejhorší za sebou. Podruhé se ti bude utíkat hůř a věřím, že by k tomu došlo ![]()
To není pravda. U schizofrenie opravdu ne. Pokud má opravdu schizofrenii(v odpovědi na předposlední příspěvek).
Já bych se nevracela. Už hlavně kvůli malé.
i když lidé berou léky, někdy se schizofrenie vyléčí a vrátí do běžného života, u některých se dosáhne jistého zlepšení, ale určité projevy nemoci člověka i tak obtěžují, případně se vrací, a některým zůstanou schizofrenní symptomy jako chronické a nereagující na léčbu. Asi 10% schizofreniků ukončí svůj život sebevraždou.,
Nebo se poradit s psychiatrem?
nevím, měla bych obavy s ohledem na malou..
Teď mluvím za sebe…bála bych se o dceru že v nepříčetnosti udělá něco jí…nemocný člověk musí brát léky a být pod dohledem lékařů.kdyz se něco stane ( slyšíme furt v tv) že je ani neodsoudi, protože oni za to přeci nemůžou jsou nemocní.jako když ženská zabila paní v Tescu,ta už se ke své rodině z obyčejného nákupu nevrátila..jenže ta ženská za to nemohla byla nemocná,měla schizofrenii ![]()
Moc nerozumím když někdo přemýšlí o tom vrátit se do vztahů ve kterém mu nebylo dobře,kde mu bylo ubližováno…vazite si sama sebe jako člověka?
Proč nezacit znovu,vždy to jde ![]()
Ono duševní poruchy jsou vůbec problém !! Ano, pod dozorem lékařů je dotyčný jaksi " stabilizovaný " - to je v pořádku. Ale spousta takto postižených se díky lékům cítí dobře, tak je vysadí ! To už moc dobře není ! A nikdy nemáš jistotu, že je bude užívat navždy, nikdy není jistota - je to zkrátka velké riziko se vrátit ! Takže já návrat hluboce nedoporučuji
A moc držím palce ! Jinak - zkus si něco o tom načíst.
@Anonymní píše:
Vážně nevracet?? Když bude dodržovat léčbu má vysoký předpoklad vrátit se do běžného života bez omezeni téměř…
Prdlajs, dcera je tezka schizofren.a neni schopna samostatn.zivota i kdyz bere leky, omezuje to vsechny kolem..a zit s ni je ocistec ..
Určitě bych se poradila s psychiatrem, co obnáší život s nemocným schizofrenií. Záleží na tom, jak bude kompenzován léky, zda bude dodržovat léčebný režim. Pracuji s lidmi se schizofrenií, často se jich zdravotní stav mění. Když jsou léky dobře nastavené, tak to jde. Ovšem, je třeba to opravdu zhodnotit. Když ho opustíte, tak stejně nemůžete počítat s tím, že budete v klidu. Může Vás vyhledat atd., nebude se léčit. Kolega měl kamaráda, který ho obtěžoval v práci, neléčil se, jednou mu dokonce přijel do práce vyhrožovat, nakonec se na něj zavolala policie a hospitalizovali ho. On sám se léčit nechtěl a dokud někomu něco neudělá a nebo nedá k léčbě souhlas, tak nikdo nic nezmůže. Pak nakonec musel úplně změnit bydliště, jinak by neměl klid. On vyhledal lékaře sám nebo jak se dostal na léčení? Pokud chtěl sám, tak by to byla dobrá zpráva.
V domě s námi žije slečna (30let) má schizofrenii a teda sama být nemůže, venku ji téměř nepotkávám a teda když jsme se sem nastěhovali (bydlí v přízemí) tak jsem se dost bála jako těhotná, aby na mě nevyběhla a něco neudělala, neb to co je slyšet zpoza dveří jak křičí do všeho mlátí, kolikrát tluče do topení, že to slyšíme i my v 6.patře.. Takže za mě k takovému chlapovi nikdy už jen s ohledem na tu malou
Prosím anonym K.
Neradila bych se tady, ale s jeho lékařem. ![]()
A co kdybys byla nemocná ty a partner by vzal dceru a odešel? Nic není černo-bílé a odepsat milovaného člověka a životního partnera protože je nemocný, co to s vámi všemi je proboha?
Jo a schizofrenii máme v blízké rodině a díky moderním lékům může člověk žít i zcela normální život…
Vím, že konečné rozhodnutí stojí jenže na mě samotné, ale potýkam se s jedním velkým NEVÍM. Přiblížím vám mou situaci… Jsem teď nějaký měsíc sama s malou, partner se ke mně v posledním cca půl roce choval škaredě, neustále mi nadával, fyzicky napadl (1×) doslova před námi prchal aby s námi nemusel trávit čas, nebyli jsme vůbec rodina, bylo to prostě špatné až to vyvrcholilo tím, že mu přeskočilo v hlavě a jednoho dne nás Is malou vyhodil, doslova. Přestěhovala jsem se zpět k rodičům, kteří nebydlí zrovna nejblíž, první dva měsíce to pro mě bylo strašné, nedokázala jsem to přejít, protěže i přesto zlé, jsem myslela na to dobré co jsme spolu zažili a uvědomovala si, že ho miluju… Překlenuly se další dva měsíce kdy jsem byla už se vším vyrovnaná a přestavovala si naši novou budoucnost, moji a dceřinu. Ale ozval se mi partner, za celou dobu nás ani nekontaktoval, nezeptal se jak se má malá, nic. Říkal jak ho to strašně mrzí, že vím kde udělal chyby, že nás chce zpět, že mě miluje. Byla jsem nedůvěřivá a řekla mu, že k tomu abychom se vrátili, mě musí přesvědčit, že to myslí opravdu vážně. Během jeho týdne za námi přijet tu neskutečnou dálku hned třikrát, nosil kytky, byl neskutečně pozorný, vnímavý tak jak nikdy nebyl, nebo byl, ale to je dávná minulost. Už jsem tomu i uvěřila, když přišla další rána, nyní je partner na psychiatrii, léčí se se schizofrenii, kterou má dle lékařů rok ale nikdo o tom nevěděl, ani on sám pochopitelně. Zpětně vidím veškeré příznaky v tom jak se je mně choval… Jenže, co teď? On si myslí že jsme spolu a že jak ho propustí tak se k sobě nastěhujeme a budeme žít rodinný život jako předtím ale líp. Jenže já nevím čemu věřit, jestli tomu jak to vnímá teď pod léky a těsně před hospitalizaci nebo předtím kdy jsme byli spolu… Vím že život bude těžký když spolu budeme a mám strach i když se mu to třeba vrátí, o malou, protože už bude větší a bude zase vše líp vnímat. Partnera ráda mám, ale teď mi jde spíš o malou…