Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Dcera v depresích
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
6.9.20 15:14
Nevím, asi se budeš muset snažit k dceři zas dostat blíž, aby se Ti svěřila a mohlo se to začít řešit? Jinak netuším, co s tím chceš dělat, když jsi se to dověděla takhle podvodně. Jediné teda - pokud se Ti dcera zdála vždy vyrovnaná, neznamená to, že nemůže být v nitru velmi citlivá. Moje malá dcera je to samé. A nejhorší na tom bylo, že mi nikdo, ani učitelky ve školce nechtěly věřit, že dcera není v pořádku. Nám to pomohl vyřešit dětský psycholog. Když jsem se tam pak s dcerou zastavila poděkovat, sama psycholožka říkala, že až teď vidí podle chování, že dceři opravdu nebylo vůbec psychicky dobře…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.9.20 15:29
Je mi 22 takze muzu zkusit psat jen z potencialniho pohledu dcery.
Nevim kolik ji je ale i ja sama semtam kamadkam pisu ze mam ruzny depky a necejtim se fajn a podobne.. ale ne vzdycky to znamena ze bych se cejtila az tak šilene hrozne ze bych potrebovala odbornou pomoc.. takze je i mozny ze to co psala kamaradce nemusi znamenat nic dramatickyho.
Kdybych se ale dozvedela ze se mi moje mamka hrabala v soukromejch konverzacich cejtila bych hroznou zradu i kdyz vim ze je to mamka a nejspis se me snazi primarne chranit.. takze dceři bych nerikala ze sem si neco jejího precetla a proste to radsi být Váma zatajim 
(a priste uz se ji ve vecech radsi nehrabejte a vemte si knizku kdyz si chcete cist)
Kdyz se opravdu cejtim pod psa tak jediny co od mamky potrebuju je abych mela pocit ze tu pro me je a ja si k ni muzu kdykoliv prijit pro pomoc nebo se jí vypovidat. Tak jestli jí chcete nejak pomoct tak jí dejte najevo ze tu pro ni jste, nemusite jí nic rikat jen at ví ze nekoho (Vás) má 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.9.20 15:45
Tohle je těžký. Mám dceru v podobném věku. V soukromých věcech se jí teda nepřehrabuju, ale já jsem dost otevřená povaha, tak celkově hodně komunikuju. Když se mi cokoli nezdá, ptám se…Takže mám i o případných lapáliích celkem slušný přehled a pokud jsem žádána o radu, tak ji dávám.
Je možné, že si třeba potřebovala jen vylít srdce z momentální depky a situace nebyla „smrtelně“ vážná, tak se svěřila kamarádce…Vrstevníci se někdy lépe vcítí i reagují, nebo mají lepší přehled o konkrétní situaci.
Na tvém místě bych se pokusila dceři nevtíravě přiblížit, prostě si popovídat o tom, jak jde život. Ale bez náznaků jakéhokoli tušení. Pokud mezi se bou nemáte nějaký komunikační blok, vážný problém bys jako máma asi vycítila…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.9.20 15:52
@pe-terka píše:
Tohle je těžký. Mám dceru v podobném věku. V soukromých věcech se jí teda nepřehrabuju, ale já jsem dost otevřená povaha, tak celkově hodně komunikuju. Když se mi cokoli nezdá, ptám se…Takže mám i o případných lapáliích celkem slušný přehled a pokud jsem žádána o radu, tak ji dávám.
Je možné, že si třeba potřebovala jen vylít srdce z momentální depky a situace nebyla „smrtelně“ vážná, tak se svěřila kamarádce…Vrstevníci se někdy lépe vcítí i reagují, nebo mají lepší přehled o konkrétní situaci.
Na tvém místě bych se pokusila dceři nevtíravě přiblížit, prostě si popovídat o tom, jak jde život. Ale bez náznaků jakéhokoli tušení. Pokud mezi se bou nemáte nějaký komunikační blok, vážný problém bys jako máma asi vycítila…
Právě, že ten blok máme. Ona se mnou nedokáže komunikovat už několik let, i když jsem jí nikdy nic neprovedla. Když se jí snažím vyptávat na jakékoli podrobnosti, je vyloženě nepříjemná. Na mladší sestru je milá, ke mně chladná. Já o ní vlastně nic moc nevím, poslední rok se mnou téměř nemluví a veškerou komunikace omezuje na nezbytně nutnou.
- Citovat
- Upravit
6.9.20 16:02
@Anonymní píše:
Právě, že ten blok máme. Ona se mnou nedokáže komunikovat už několik let, i když jsem jí nikdy nic neprovedla. Když se jí snažím vyptávat na jakékoli podrobnosti, je vyloženě nepříjemná. Na mladší sestru je milá, ke mně chladná. Já o ní vlastně nic moc nevím, poslední rok se mnou téměř nemluví a veškerou komunikace omezuje na nezbytně nutnou.
tak v tom bude asi zakopaný pes…Ono někdy stačí k vytvoření komunikační bariéry i zdánlivě malý stimul, který jsi nemusela postřehnout nebo mu nepřikládala takový význam.
Začla bych asi tím, že bych dceři řekla, jak mě trápí, že spolu prakticky nemluvíme, že o ní jako máma nic nevím. Pokud možno bez výčitek, to se hned postaví do opozice! Jen že bys ráda pracovala na nápravě vztahů a jestli to ona cítí stejně. Tyhle chronické věci se obvykle rozplétají dlouho, tak jako dlouho vznikaly. Nepočítej, že to máte vyřešeno během hodiny…Navíc je klidně možné, že bude potřeba i psychoterapie, rodinná, párová, vedená odborně. Protože rodinní kostlivci bývají skrytí, zapeklití, je náročné je rozklíčovat. A většinou to i docela bolí, člověk si musí mnohé přiznat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Ahoj, jde o hodně citlivé téma, takže poprosím o zachování anonymu.
Udělala jsem něco, co jsem určitě neměla a uvědomuji si, že to z mé strany bylo podrazácké a hnusné. Uvědomuji si, že pokud se to dcera dozví, pravděpodobně u ní ztratím veškerou důvěru, která je už tak celkem nalomená, protože jsme se v posledních měsících poměrně dost hádaly.
Abych to příliš nenatahovala - neubránila jsem se zvědavosti a když jsem měla tu možnost, přečetla jsem si její soukromou konverzaci na fb, přestože je již dospělá, a tudíž by mě to vůbec nemělo zajímat. A byla jsem za to náležitě potrestána, neboť jsem se dozvěděla docela šokující věci, které by mi možná měly zůstat skryty.
Dcera se bavila s jednou svou kamarádkou, že prý již delší dobu pociťuje klinické příznaky deprese. Že i když se má dobře, nedovede vnímat nic jako radost, necítí se nijak, otupěle. Že ji už nebaví předstírat, jak je všechno fajn, a jak raději hodně pracuje, aby nemusela přemýšlet nad tím, jak její život nestojí za nic, a že by se možná raději zabila, aby to všechno ukončila. Že i během nejtvrdší karantény raději vykonávala riskantní práce v rámci brigády, aby se konstantně udržovala ve stavu domnělé krize, kdy je sotva vyspaná, a tudíž nemá příliš mnoho času na sebe.
Pro mě, jakožto matku, šlo o nesmírně bolestivé čtení, ale nejhorší je, že nevím, co teď mám dělat. Dcera už s námi v podstatě nebydlí, takže nevím, jak se chová v mé nepřítomnosti, ale jinak na mě vždy působila velmi vyrovnaně a spokojeně. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že si prochází něčím takovým. A vzhledem k tomu, že vždy měla všechno si i trochu říkám, jestli v jejím případě nešlo spíše a jakýsi výkřik o pozornost, ale těžko říct, nakolik to mohu posoudit. Já opravdu nevím, co teď mám dělat.