Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Deprese a těhotenství
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
6.12.11 13:31
AHojky já si myslím že zapochybovat o sobě má právo každá těhulka. On ten koktejlek hormonů dokáže udělat v psychice pěknou paseku. Toho se dost bojím co mě v dalším těhotenství bude semílat, co zas ta moje hormonálně nevyrovnaná hlava vymyslí za libůstky 
Neboj se jak to přišlo tak to zase odejde… zvládneš dvě děti proč bys nezvládla! 
Když vidím mojí sousedku, má tři malé děti 5,3 a rok a přijde mi úplně v pohodě, děti má vychovaný a osobně mě hodně zaráží když říká, že když jsou starší u babičky a má doma jen tu nejmladší jaká je to pohoda 
Já to osobně nechápu, protože mě jedno na celý den zabavení stačí a někdy toho mám plný brejle a taky nevím jak to bude až bude mít člověk děti dvě, ale půjde to, člověk si zvykne na všechno, hlavně mámy, ty dokážou i nemožné. A mezi nemožné dvě děti nepatří…to bude dobrý, uvidíš!
A s tou prací jak já ti rozumím. jsem doma rok a půl a už mi hrabe Prosila jsem na kolenou manžela ať mi umožní alespoň o sobotách jít si sednout třeba do marketu za kasu, prostě přijít mezi lidi a aspoň jeden den v tejdnu nemyslet na to jestli má dítě hlad, jestli je spokojené atd… neprošlo mi to. S tímhle poradit neumím 
Jen tě chápu…a to jsem doma teprve chvíli
a gratuluju k vytouženému miminku v bříšku. je to zázrak mamko! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.12.11 13:42
Mám pro tebe docela pochopení, zažila jsem si něco podobného v těhotenství. Šlo teda o první dítě. Hrozně jsem si přála otěhotnět, ale měla jsem nějaké ženské problémy a dokonce diagnózu sterilita. Naštěstí i doktoři se pletou a já jsem nakonec otěhotněla přirozeně, paradoxně ve chvíli, kdy jsme se na nějaké cílené „těhotnění“ vykašlali. První dojem byl - radost, obrovská. Dělala jsem si těhotenské testy pořád dokola jak šílenec, nemohla jsem se na ty dvě čárky vynadívat. Ale už brzo přišlo přesně to, co ty popisuješ. Upadla jsem do deprese, připadala jsem si jako děsný sobec, že to dítě jakoby najednou nechci. Milovala jsem svoji práci a nechtěla jsem ji opustit, v práci jsem byla ještě 4 týdny před porodem, pak doma jsem až do porodu pracovala dál. Kolegové mi říkali, ať už se na to vyprdnu, ale to byla prostě moje sebeobrana, jak se nezbláznit z představy, že budu mít dítě, že se příštích pár let nevyspím, nenajím, v klidu si nevyfoukám vlasy, nebudu schopná intelektuálně pracovat, nepřečtu si odbornou knihu, no prostě depka jak blázen, hoooodně nocí probděných. Nejhorší je, že se člověk neměl komu svěřit, protože jsem si fakt připadala jako blbec, sobec největší, připadalo mi to trochu i jako rouhání, že si nevážím toho daru, mít dítě.
Ale nejspíš to byly opravdu jen těhotenské hormony. Ještě mě to teda trochu bralo v šestinedělí, to přiznávám, ale postupně jsem se zamilovala do našeho dítěte až po uši a teď si zase neumím představit, že ho jednoho dne budu muset odevzdat ve školce a odkráčet do rachoty.
Klidně to tady ze sebe vypiš, já vím, jak to bylo těžké, když jsem tyhle své pocity nemohla říct nikomu, ani manželovi, mamince, kamarádce, měla jsem strach, že by se na mě dívali přes prsty. Držím ti pěsti, ať to nějak překonáš. Myslím si, že nás takových je rozhodně víc, jen se o tom možná ženské stydí mluvit. Tak já taky radši anonymně.
O.
- Citovat
- Upravit
6.12.11 13:56
Ahoj Anonymní.. myslím, že se nemáš za co stydět.. hormony dokážou člověka pěkně potrápit..
Když si vzpomenu na sebe.. prvně jsem vyváděla jak šílenec, že všichni už mají děti, můj mladší bratr dokoce tři.. a já stále nic.. to bylo slziček a depresí.. 
Hotová třetí světová.. můj chlapík to nakonec nevydržel a mimi vyrobil.. 
Pak začaly nevolnosti, pochyby a strach aby bylo všecko OK (měla jsem předtím jedno ZT) Jako mávnutím proutku, byla ta velká touha po mimču uspokojená a já jsem byla jedna velká deprese.. bože jak to zvládnu, co když mimi nebude zdravé, kde vezmeme peníze, jestli ještě vůbec někdy pojedu na dovolenou, kamarádi se na mně vykašlou.. atd.. no prostě opět totální magor.. 
Bohužel můj chlap to nějak nezvládl a dost se ode mně odtáhl.. takže další depka, že už mně nemá rád.. 
No zkrátím to.. teď mám pár dní do porodu a doufám, že se narozením prcka zlepší moje psychika i náš vztah.. 
Takže se neboj, že bys byla nějak nenormální.. nebo jsme minimálně magoři obě dvě.. A to že chceš do práce?? Každej přece nejvíc chce to, co zrovna nemůže mít.. taková už je lidská přirozenost..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.12.11 13:57
Naprosto tě chápu, prožívám teď to samé. Připadá mi, že se už ze všeho zblázním a když si představím další tři roky na mateřský, tak se mi chce brečet. Připadám si hrozně sama a taky bych šla někdy nejraději do práce. Do toho nám to s přítelem teď fakt hodně skřípe. A mám opravdu hrůzu z toho až tu budu mít dvě děti, protože malej je strašně zlobivý dítě a když přibyde mimčo, tak se bojím, že to už nezvládnu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.12.11 12:41
Přemýšlela jsem a je to asi tou „sociální izolací“..Chodím mezi lidi, dokonce dálkově studuji a tak 2-3 do měsíce strávím den ve škole, ale přestává mi to stačit. Dneska je to o něco lepší, ale včera byl pro mě konec světa..Deprse pro mě v podstatě začíná, když manžel ráno zabouchne dveře a jde do práce a já vím, že až do 18h budu s prckem zase sama.. Jdu sice ven s kamarádkama, navšívíme babičky, ale poslední dobou i to je mi uý nějak málo No zkrátka nevím, jak to další 4 roky doma vydržím
- Citovat
- Upravit
7.12.11 14:17
Holky, těhotenský depky jsou „normální“ prostě hormony se bouří a do toho naše zodpovědnost bije na poplach jestli to zvládneme, pamatuju sebe jak jsem první miminko v těhu tak nějak malinko ignorovala, brala jsem to jen že mi roste pupek a ani jsem nechodila na UZ (3× povinný jo)vlastně mě to nezajímalo a fotku mi doktor téměř vnutil 
vůbec se mi nechtělo z práce a pak bum miminko vykouklo ven a láska na první pohled a já happy, že ho mám, pak v druhým těhu jsem zase kolikrát v noci nespala starostma jestli budu to druhý taky tolik milovat a nebo jestli až se narodí, tak nepřestanu mít ráda to první, protože už nebude tak malinkatý…no teď se tu tomu směju(po 3 letech). Jsem doma už 6,5 roku a když si představím, že jdu v září do práce, tak mam husí kůži jak se mi nechce Ale na ty depky co píše poslední anonymka mi zabralo, když jsem začala občas chodit do práce, třeba popracuju jenom hodinu a pak zase zpátky, ale ta hoďka mě totálně občerství z toho kolotoče s dětma 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.1.13 13:03
Posledni dobou mi taky pripada, ze se zblaznim. Jsem na RD, 18 mesicni prcek a brzy pribude dalsi. Syna samozrejme miluju nade vse, ale jinak si pripadam tak nejak menecenna, intelektualne nevyuzita Do konce roku jsme pracovala po nocich, 4 hodinky denne a sice jsem byla nevyspala a stresovala jsem se abych vse stihala, ale mela jsem pocit, ze jsem k necemu jinemu nez jen k utirani zadecku a zvatlani detskych slovicek. Ted mi vyprsela smlouva a nejde prodlouzit a navic za chvili jdu na druhou MD. Pripadam si pres den i s malym, vlastne hrozne sama… Kamaradky bydly 100 a vice km, obcas jdu k babicce ci svagrove, ale to mi nejak nestaci. S manzelem je to sama potiz, kdyz je v praci, tesim se az dojde, kdyz dojde, tak pak chce porad jen lezet nebo si cist. Delat neco spolecne se mu nechce, chce si odpocinout z prace. Takze vztah taky docela nanic. Mam hruzu z toho, ze az bude dalsi mrne, budu dalsi roky doma sama a asi se z toho zvencnu… 
Mate to nekdo podobne? Jak s tim bojujete?
- Citovat
- Upravit
23.1.13 13:21
Ahoj,
já to měla a občas pociťuji… ale je to trošku jiné a jsem i v jiné situaci.
Já mám jedno dítko (rok a čtvrt)… je to vytoužený a hodný drobeček, ale když se narodil
tak jsem se nevyspala a měla šílený strach o jeho zdraví (nenormálně jsem vychylovala a ničila se - nevím, špatná konstalace hormonů?)… byla jsem i roztržitá, špatná soustředěnost a vyjadřování… pak začal spinakt lépe a já se dala víc dohromady a chystala se svatba, bylo jaro, léto… pohoda. Teď jsem ale měla v prosinci zdravotní potíže a padla na mě depka taky se cítím být dost sama. Urdžuji dost kontakt na sociálních sítích a mám přátelé, ale nescházíme se moc často… to je prostě kámen úrazu. Benzín stojí peníze, vlak tady není, bus jezdí 2×denně v blbý čas… jezdíme tedy autem do města třeba 2× týdně a jezdí k nám často babička, ale prostě kamarádku to nenahradí… člověku chvíli trvalo než analizoval co mu chybí. Závidím manželovi jeho kontakt s lidmi a už se částečně těším do práce…
Teď je to už dobré, odpočítávám týdny do jara a těším se na zahradničení, na dovolenou atd. Taky musím něco dělat abych se tady nemusela moc hloubat v sobě
Já myslím, že je to hrozný úděl dnešní doby, lenost, sociální sítě na všechno a na nic.
Někde jsem četla, že dnešní maminky často žijí samy někde v novém RD a nebo někde odtržené od rodiny… je to krása být sám a mít vlastní klid, ale dřív si sice lezli lidi dost na nerva, ale bydleli třeba s prarodiči - nebyli samotní a nečekali až se večer vrátí manžel, přítel z práce…
Já bych ti poradila toto - buď trpělivá (ono to přejde)… plánuj si, měj se na co těšit, začni nějakou aktivitu, já jezdím plavat… snaž se být co nejčastěji v kontaktu s rodinou a přáteli.
Ono se to nezdá, ale touto odloučeností trpí občas mnoho maminek…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
12.9.13 15:17
Hloupá, ale krutá deprese v těhotenství
Ahoj holky,
tak to na mne taky nějak padlo… Čekám druhého prcka a mám naprosto příšerný myšlenky. Možná je to daný i tím, že mne včera přítel osočil, že se ve společnosti málo bavím. Nikdy mi nic podobného neřekl a včera protože byl v ráži mi řekne něco co ho už žere delší dobu a nedokáže to říct za normálních okolností. Jen když je naštvaný.
V tu chvíli jsem si představila jak ho to v budoucnu bude štvát ještě víc a začne vyhledávat někoho kdo bude lvicí salonu.
Je pravda, že trochu uzavřenější jsem, ale pobavit se taky dokážu… Bohužel to celé vyústilo v pochybné myšlenky, zda je druhé miminko dobrý nápad a jestli si ho nechat. Bože, to je něco tak hnusného když to po sobě čtu, ale když ono to najednou přišlo. Ach jo 
- Citovat
- Upravit
petraps
7.10.13 10:16
úzkosti, obavy a strach
Ahojky. Jsem také jedna z těch co pochybuje, jak to všechno bude dál. Mám dvě děti kolo 10let. Jsem rozvedená a s přítelem jsem 8měsíců. Před půl rokem jsem byla na přerušené, protože jsem nechtěně otěhotněla. Přítel byl ženatý, znali jsme se opravdu krátce. Ani nevíme, jak je to možné…Na dovolené jsme si řekli, že bychom společné dítě mít mohli. A nedali si ten týden pozor. Nepočítala jsem s tím, že otěhotném. Opak byl pravdou. Nyní jsem v osmém týdnu těhotenství. Deprese a stavy úzkosti jsou na denním pořádku. Někdy jsou tak silné, že nemohu kvůli nim ani spát. Prostě mne vzbudí strach. Mám obavy, že příjdu o práci, která mne baví. Že v mých 38 letech jsem stará. Přítel má 51.Tam to vnímám ještě hůře. Jestli budeme schopni za deset let dítě zabezpečit…Najednou mám strach ze ztráty svobody, ze ztráty mé nezávislosti. A že již budu připoutaná k jednomu muži. A co když to nevýjde. Jak to udělám, když dítě onemocní. Rodiče jsou vážně nemocní. Tam hlídání vůbec nepřipadá v úvahu…Přemýšlím o tom, že těhotenství ukončím. I když mi to mé děti vymlouvají. Přítel je z toho smutný…Mám brát ohledy na druhé, nebo na to jak se cítím já? A to se cítím opravdu mizerně.
S předchozími dětmi jsem byla doma 7 let. Byla to hrůza. Člověk se již těšil do práce.
Mám pocit, že již nyní jsem bez energie. A co teprve po porodu? Konečně poslední rok mám tak trochu volněji. Kdy děti dokáží být samostatnější. Najednou jít do toho znovu?
Tak nějak mám strach z potratu. Minule to bylo strašné. Psychika byla podlomená. Obávám se, aby dítě bylo vůbec zdravé. Z těch stresů co cítím.
- Citovat
- Upravit
18.12.13 17:58
@petraps píše:
Ahojky. Jsem také jedna z těch co pochybuje, jak to všechno bude dál. Mám dvě děti kolo 10let. Jsem rozvedená a s přítelem jsem 8měsíců. Před půl rokem jsem byla na přerušené, protože jsem nechtěně otěhotněla. Přítel byl ženatý, znali jsme se opravdu krátce. Ani nevíme, jak je to možné…Na dovolené jsme si řekli, že bychom společné dítě mít mohli. A nedali si ten týden pozor. Nepočítala jsem s tím, že otěhotném. Opak byl pravdou. Nyní jsem v osmém týdnu těhotenství. Deprese a stavy úzkosti jsou na denním pořádku. Někdy jsou tak silné, že nemohu kvůli nim ani spát. Prostě mne vzbudí strach. Mám obavy, že příjdu o práci, která mne baví. Že v mých 38 letech jsem stará. Přítel má 51.Tam to vnímám ještě hůře. Jestli budeme schopni za deset let dítě zabezpečit…Najednou mám strach ze ztráty svobody, ze ztráty mé nezávislosti. A že již budu připoutaná k jednomu muži. A co když to nevýjde. Jak to udělám, když dítě onemocní. Rodiče jsou vážně nemocní. Tam hlídání vůbec nepřipadá v úvahu…Přemýšlím o tom, že těhotenství ukončím. I když mi to mé děti vymlouvají. Přítel je z toho smutný…Mám brát ohledy na druhé, nebo na to jak se cítím já? A to se cítím opravdu mizerně.
S předchozími dětmi jsem byla doma 7 let. Byla to hrůza. Člověk se již těšil do práce.
Mám pocit, že již nyní jsem bez energie. A co teprve po porodu? Konečně poslední rok mám tak trochu volněji. Kdy děti dokáží být samostatnější. Najednou jít do toho znovu?
Tak nějak mám strach z potratu. Minule to bylo strašné. Psychika byla podlomená. Obávám se, aby dítě bylo vůbec zdravé. Z těch stresů co cítím.
ahoj a jak jsi se rozhodla? Ja resim podobny problem..akorat uz jsem ve 26tt. Mam depku z toho ze nechodim do prace..ze uz nebude zadna dovolena a to jsem byla zvykla dvakrat rocne Egypt na 15 dni (takze mesic) a ted je a nude konec se vsim. Jeste nemam ani nic koupeneho..nebavi me to. Myslim ze to byl omyl otehotnet po x letech v 39..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.4.14 14:00
depky
Musím říct, že úplně chápu maminy, co zde píší. Já jsem ve 14. týdnu, mám už holčičku, krásnou a zdravou, v jejích pěti měsících jsem musela zpět do práce, abych o ni nepřišla, peněz není nazbyt, moc jsem chtěla druhé, malé jsou tři roky, můj nechtěl, není rodinný typ, nechce se mu starat nebo finanovat děti, chce si užívat života a mít klid, je mi skoro 35 - jemu 43, pořídila jsem si druhé, chtěla jsem ho tak moc, jako nic jiného v životě. Jen jsem zjistila, že jsem těhotná, přepadly mě takové deprese, že se mi zdá, že je nevydržím. Přítel mne informoval, že už se starat nebude, od té doby chodí všude sám a doma se moc nevyskytuje, chápu i jeho, ale vždycky jen sliboval, pak si stejně udělal po svém, řekl mi, že mám poslouchat chlapa, že chce pro mne to nejlepší, myslím, že chce to nejlepší tak leda pro sebe starám se o dceru, financuji ji, půlku hypotéky, nájmu, nedovolila bych si doufat, když přijdu večer v sedum z práce, že malá bude aspoň vykoupaná, bojím se, že je konec, budu se muset zas vrátit do práce, až bude dítěti 5 měsíců, netuším, jak vše zvládnu, rodiče jsou tři stovky km daleko, přátel moc nemám, často je ani nechci kontaktovat, abych si neustále nevylévala své deprese a lezla jim na nervy, nemůžu hrát ani divadlo, aby to na mně nepoznali, jsem na všechno sama, přítele nezajímám ani já a to, že se mohu cítit mizerně nebo unaveně, nechce vidět ani to, že já takto žít nemohu. Je mu to jedno, myslí si, že dělá jen to nejlepší, vím, že mu na mně nezáleží, záleží mu jen na tom, abych měla nastavený trvalý příkaz na splátky 
Říkám si, co jsem to udělala, nikdy jsem to neměla připustit, vztah přestal fungovat už dávno, jen si pořád na něco hrajeme, připadám si jako slouha, obstarávačka dětí a domácnosti, hlavně donést domu výplatu, jdu jen z práce domu a z domu do práce, přítel si chodí po kalbičkách, nikam mne nevezme, asi se za mne stydí, nevím, co bude dál, ono plný úvazek v práci a dvě mrňata, o které se člověk stará na 95% sám, taky není žádná výhra, ale chápu maminy, co jsou jen doma, já nemít kolegy v práci, asi už bych se zhroutila. Prostě jsem udělala moc velkou chybu v životě, a to malé mi to vrátí i s úroky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.4.14 14:09
@jelimanka mas pocit, ze ti to male vsechno vrati i s uroky. Jenze co ty deti? Me se zda, ze je to vsechno na jejich ukor. Chodis z prace domu v sedm? A co tam dela to dite do te doby? Vydupala jsi si dite, ktere budes muset opustit a vidat ho v sedm vecer. S chlapem ktery ti rekl, ze se starat nebude a z jeho chovani jsi mohla usoudit, ze to bude pravda. Nelituj se a zacni neco delat. Alimenty od chlapa, nastehovat se bliz k rodicum kdyby mohli pomoci, najit praci, kdy budes domu chodit driv?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.7.14 00:12
tejotenske deprese
Ahoj mam asi podobny problém co i většina zen, asi nemusim rozepisovat jak strasne sem miminko chtěla a ted se bojim a uvazuji i o potratu. a presne tak pripadam si jako nevděčnice. bude to me první. mooc ho chci, ale zaroven silim strachy, mam k nemu uzasnyho chlapa, ktereho je mi az lito jak dre a snazi se udela cokoli reknu i hrobeček pro kralicka.ale presto me neobejme, nechytne, v noci neprituli a me to cim dal vic chybi dokonce ho nemuzu ani videt chtěla bych ho ale nechci bejt vterka.nase mimi bylo tak trochu nehoda z první noci, ulet ja otěhotněla a on ze se chce strat.ale kde je laska? neha? nejaka podpora jina nez porad něco delat.jsem normalne silene prubojna ale ted nejsem ani schopna mu rict co me trapi.jak stemito depresemi bojovat??dekuji
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
- Tlak v pochvě 11tt
- Chybí mi pupek
- Bolest prsou v 9. týdnu těhotenství
- 37tt a velké miminko
- Malé mimi má 2,5 kg
Užitečné odkazy
Zkušenosti a hodnocení
Objeví se ještě srdíčko?
- 02.06.26
- Linkoping142
Farmakologické ukončení těhotenství a menstruace
- 29.05.26
- Anonymní
Nevim jestli jsem nebo nejsem těhotná
- 07.05.26
- Anonymní
Antikoncepce Menstruace
- 24.04.26
- Anonymní
Ahoj , píšu raději jako anynymní, pro případ, že by někdo nepochopil:(
Je to normální?Má chuť se na včechno vykašlat, je to divný napsat, ale bojím se, jestli jsem neudělala chybu 
Mám skoro tříleté dítko a jsem opět těhotná. To těhotenství bylo vymodlené, po IVF, opravdu jsme miminko moc chtěli. Jenže jakmile jsem zjistila, že jsem těhotná, všechny moje pocity se změnily..Vidím jen ty ošklivé věci, je mis špatně, mám strach z porodu a děsí mě poporodní únava a nevím, jak zvládnu dvě děti..Navíc se cítím stračně méněcenné, z důvodu jak jsem už dlouho doma, sotva mi skončé rodičák s prvním dítkem, tak opět roky doma a já přitom cítím, jak moc bych si přála jít někam do práce. Závidím všem lidem, co chodí do práce. Je to až neuvěřitelný, ale na zastávce se bavily dvě paní, že mají v nemocnici noční.Jak já jim záviděla, hrozně potřebuji změnu a bohužel jsem na to přišla až příliš pozdě. Nemám se sice kam vrátit do práce, budu muset hledat po rodičáku novou, ale stejně…Rozbrečí mě i prodavačka v obchodě, že může chodit do práce..Třeba jsou to jen těhotenské hormony, ale nevém..Do toho jsme si prodělali doma malou krizi a je mi ze všecho tak divně..