Dítě ano či ne?

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 19.06.19 15:29
Dítě ano či ne?

Ahoj,

obracím se na vás s prosbou o názor na moji situaci ohledně možného mateřství.

Je mi 22 let a celý život jsem si říkala, že nikdy nechci děti, avšak moje okolí tomu moc nevěří, a to hned z několika důvodů, které i mě donutily zamyslet se nad tím, jestli to tak je. A tak jsem zjistila, že vlastně nevím, zda dítě chci či nikoli.

Hrozně se bojím toho, že když bych si pořizovala dítě v tomhle stavu, kdy nevím, zda ho chci, že by se nikdy nedostavily ty pocity touhy, nadšení a lásky, o kterých všichni mluví, že bych byla nešťastná, že vůbec dítě mám.

Ačkoliv jsem celý život říkala, že dítě nikdy, paradoxně mám už dávno promyšlený styl výchovy, dokonce mám i jména. Nedávno jsem si myslela, že jsem těhotná, avšak když se to nepotvrdilo, neskákala jsem radostí. Vlastně jsem si i říkala, že jestli jsem těhotná, že si dítě nechám, ale nevím, zda to nebylo spíš projevem toho, že bych nechtěla zničit život, který vnikl mou chybou, ne chybou toho dítěte.

Na druhou stranu nutno podotknout, že všechny ženy v mé rodině přišly během těhotenství o zuby popř. jejich velkou část a zničily se jim prsa a břicho. Svěřila jsem se svému příteli, že bych se asi nedokázala jen smířit s tím, že bych přišla o zuby, že by mi to bylo líto. Na to mi řekl, že se s tím nemám co smiřovat. Že by ženská měla být z porodu i jeho následků nadšená a že by měla být vděčná, že vůbec mohla jít rodit. Nejsem si tedy jistá, zda nejsem vysněná matka jeho dítěte jen pro něj nebo zda je to opravdu tak moc špatně…

Na děti mám celkově takový zvláštní názor. Mimina nemám moc v lásce, protože celé dny buď brečí nebo spí a nic s nimi není. Jediná dvě mimina, která jsem kdy měla ráda, jsou tedy můj synovec a moje neteř. Co se větších dětí týče, záleží na tom, jak se daný jedinec chová. Pokud je slušný, mám ho ráda, ale ne proto, že je to dítě, ale protože je to skvělá osobnost, kterou beru jako sobě rovnou a ráda se ní bavím.

Pak je tu ještě další věc - nejsem si jistá, zda bych vůbec měla mít dítě, i kdybych ho sebevíc chtěla. Moje dětství bylo takové všelijaké - cca do 12 let jsem žila v rodině, kde byly neustále hádky a domácí násilí. Spolu se sourozenci jsme skončili s depresemi a sklony k sebepoškozování, u mě se navíc zformovaly poruchy příjmu potravy. Poté jsme dětství dožili u babičky, kde nás matka po rozvodu nechala a odstěhovala se k novému partnerovi.

Ačkoliv jsou všechny moje psychické poruchy potlačené, bojím se, aby k něčemu takovému nemělo sklony i moje dítě. Navíc se i bojím, že bych byla úplně stejně chladným rodičem, jako jsme si zažili my. Nechtěla bych takovým přístupem zničit svému dítěti život, nechci, aby dopadlo jako já. Jenže modely výchovy se prý nevědomky přejímají od rodičů, tak jak můžu vědět, že bych se ke svému dítěti nechovala stejně, ačkoliv to nechci? Popravdě, raději nebudu vůbec matkou, než abych byla špatnou matkou. :(

Předem děkuji všem, co mi odpoví bez nadávek a odsuzování mé osoby.

Anonym

Stránka:  1 2 3 Další »
Reakce:
Jana525
Kelišová 5666 příspěvků 19.06.19 15:35

Vzdyt mas jeste tolik casu. nejdriv bych si rozhodne nasla jineho tatinka, co ma vic rozumu. Ze mas vse naplanovane, vychovu atd. je normalni. V tomhle veku si vubec kazdy mysli, jak je chytry. Ztloustnout nemusis, zuby se ti taky zkazit nemusi, je to vse o tom, jak se stravujes a pecujes o sve telo a dusi.
Vis co, mne se naopak zda, ze jsi hodne rozumna a vis sama moc dobre, ze je jeste brzy.

Verun83
Extra třída :D 10141 příspěvků 19.06.19 15:37

Nechapu, proc to resis ted ve 22 letech. Mas jeste cas. A pokud bys byla na dite pripravena, neresis tyhle veci. A o zuby opravdu nemusis prijit. Staci pravidelna hygiena, navstevy zubare a doplnovat mineraly.

Uzivejte si zivot, cestujte, nasetrete penize, spln si sve sny. Az budes chtit dite, tak to poznas. Nebudes resit znicena prsa a bricho…

eviku-miluna
Kelišová 6977 příspěvků 1 inzerát 19.06.19 15:38

Jsi mladá a dítě si můžeš pořídit třeba za 5, 10 let, kdy se u tebe třeba nějaká touha po dítěti objeví. A pokuď se neobjeví, tak život tím nekončí. Nech tomu čas a uvidíš ;).

Bábrdl
Generální žvanilka 24099 příspěvků 19.06.19 15:40
@Anonymní píše:
Ahoj,

obracím se na vás s prosbou o názor na moji situaci ohledně možného mateřství.

Je mi 22 let a celý život jsem si říkala, že nikdy nechci děti, avšak moje okolí tomu moc nevěří, a to hned z několika důvodů, které i mě donutily zamyslet se nad tím, jestli to tak je. A tak jsem zjistila, že vlastně nevím, zda dítě chci či nikoli.

Hrozně se bojím toho, že když bych si pořizovala dítě v tomhle stavu, kdy nevím, zda ho chci, že by se nikdy nedostavily ty pocity touhy, nadšení a lásky, o kterých všichni mluví, že bych byla nešťastná, že vůbec dítě mám.

Ačkoliv jsem celý život říkala, že dítě nikdy, paradoxně mám už dávno promyšlený styl výchovy, dokonce mám i jména. Nedávno jsem si myslela, že jsem těhotná, avšak když se to nepotvrdilo, neskákala jsem radostí. Vlastně jsem si i říkala, že jestli jsem těhotná, že si dítě nechám, ale nevím, zda to nebylo spíš projevem toho, že bych nechtěla zničit život, který vnikl mou chybou, ne chybou toho dítěte.

Na druhou stranu nutno podotknout, že všechny ženy v mé rodině přišly během těhotenství o zuby popř. jejich velkou část a zničily se jim prsa a břicho. Svěřila jsem se svému příteli, že bych se asi nedokázala jen smířit s tím, že bych přišla o zuby, že by mi to bylo líto. Na to mi řekl, že se s tím nemám co smiřovat. Že by ženská měla být z porodu i jeho následků nadšená a že by měla být vděčná, že vůbec mohla jít rodit. Nejsem si tedy jistá, zda nejsem vysněná matka jeho dítěte jen pro něj nebo zda je to opravdu tak moc špatně…

Na děti mám celkově takový zvláštní názor. Mimina nemám moc v lásce, protože celé dny buď brečí nebo spí a nic s nimi není. Jediná dvě mimina, která jsem kdy měla ráda, jsou tedy můj synovec a moje neteř. Co se větších dětí týče, záleží na tom, jak se daný jedinec chová. Pokud je slušný, mám ho ráda, ale ne proto, že je to dítě, ale protože je to skvělá osobnost, kterou beru jako sobě rovnou a ráda se ní bavím.

Pak je tu ještě další věc - nejsem si jistá, zda bych vůbec měla mít dítě, i kdybych ho sebevíc chtěla. Moje dětství bylo takové všelijaké - cca do 12 let jsem žila v rodině, kde byly neustále hádky a domácí násilí. Spolu se sourozenci jsme skončili s depresemi a sklony k sebepoškozování, u mě se navíc zformovaly poruchy příjmu potravy. Poté jsme dětství dožili u babičky, kde nás matka po rozvodu nechala a odstěhovala se k novému partnerovi.

Ačkoliv jsou všechny moje psychické poruchy potlačené, bojím se, aby k něčemu takovému nemělo sklony i moje dítě. Navíc se i bojím, že bych byla úplně stejně chladným rodičem, jako jsme si zažili my. Nechtěla bych takovým přístupem zničit svému dítěti život, nechci, aby dopadlo jako já. Jenže modely výchovy se prý nevědomky přejímají od rodičů, tak jak můžu vědět, že bych se ke svému dítěti nechovala stejně, ačkoliv to nechci? Popravdě, raději nebudu vůbec matkou, než abych byla špatnou matkou. :(

Předem děkuji všem, co mi odpoví bez nadávek a odsuzování mé osoby.

Anonym

Že nechce děti je v určité fázi života přesvědčeno asi tak 70% kluků a zhruba 40% holek. Je to normální a asi i přirozené. :nevim: Máš dost času.

Tyhle pocity se mění okolo třicítky.

beruska9
Extra třída :D 11252 příspěvků 19.06.19 15:43

No, nez se rozhodnes, mozna bys mela projit poradnou terapii, pises, ze problemy mas potlacene, ale zjevne jeste se spoustou veci bojujes. Jsi jeste mlada, mas cas.
Jinak jen tak mozna pro uklidneni - ja treba cizi mimina taky moc nemusim a ze se matky neustale vznaseji na oblacku stesti je taky pekna blbost. Mit deti je sakra tezka prace a vysledek nezarucen. Nicmene ty svoje zboznuji, ne ze se do me nekdo pusti :mrgreen:

Daenerys91
Kecalka 489 příspěvků 6 inzerátů 19.06.19 15:44

Obavy má každá, myslím si, to je normální.
Ohledně těch zubů je to individiuální. Já je mám po 2 dětech v bezvadném stavu. Musíš se o ně starat, chodit na dentální hygienu a mít dostatečný přísun vápníku.
Bříško sice obvykle trochu zustává, ale moje 6 měsíců po druhém porodu vypadá stejně jako před dětmi. Ale zadarmo to není.
U prsou dost záleží na velikosti. Malá jsou pořád hezká i po dětech, ale u těch větších je to hruza… Já mám 75E a bez podprdy už nikdy ven nevyjdu :D
Jestli se na dítě necítíš, tak počkej. Jsi mladá, cestuj, užívej si…

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 19.06.19 15:45

Je ti 22 let. Nemusis se rozhodnout ted, nemusis spechat. Je dobre, ze o tom premyslis a vidis sve chyby. Urcite si vyber dobreho partnera. Protoze pokud nejsi psychicky v pohode a nemas dobre zazitky z detstvi, on bude ten, kdo te podrzi. V tehotenstvi i sestinedeli se ti muzou deprese vratit, hormony delaji hodne. Ja si taky na deti nikdy nepotrpela. Ani ve dvaceti, ani ve triceti.. Nezajimaly me ani male, ani vetsi. Ale to svoje budes milovat, jestli se pro nej rozhodnes. A ano, mame tendenci se chovat stejne jako rodice, ve vychove predevsim. Proto je dulezity partner. A vetsinu z nas materstvi hodne zmeni. Pokud se rozhodnes mit jednou dite, tak urcite navstevuj psychologa nebo psychiatra, aby se tve dusevni zdravi udrzelo. Ale predne..opravdu nespechej. Ja porodila ve 33, casu mas jeste dost. Hodne stesti a doufam, ze te ty zdejsi potvory uplne nesezerou… :kytka:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 19.06.19 15:53

A proč to řešíš, když ani přítel dítě teď nechce, vždyť máš 22 let. Ta touha může přijít kdykoliv a až potom bych přemýšlela zda ano nebo ne, ale ty tvé zápory, co si tu vypsala, mi upřímně přijdou nedůležité. Jaký máš teď postoj k dětem neznamená, že stejný budeš mít později. Zuby se ti zkazit můžou a nemusí. Břicho a prsa mám třeba také horší než před dětmi, ale věř mi, že je mi to fuk. Ty děti za to stály. ;) A výchovu si přece můžeš nastavit také podle sebe. Já neměla děti ráda také hodně dlouho a ani jsem je nechtěla a pak šup. Neplánovaně jsem ve 20 letech otěhotněla. Přišla jsme na to téměř v polovině těhotenství, jinak bych šla určitě na potrat a potom plánovala adopci. Ano, tak moc jsem dítě nechtěla. Ještě celé těhotenství jsem pochybovala, ale co přišlo po porodu mě totálně změnilo a stala se ze mě, jak říkala máma, „slepičí máma“ :lol: po roce přišlo hned druhé dítě a já jsem naprosto šťastná a spokojená a to jsem dřív vedla strašný život. Teď je mi 25 a kdyby byla možnost, což není, jdu klidně to třetího :lol: a to jsem absolutně nebyla rodinný typ. Ale třeba mé sestře je teď 22 a děti nenávidí. Ty mé má ráda, ale nikdy je nehlídala ani s nimi nijak netráví čas, nehraje si s nimi, protože říká, že se jich bojí. Neví, co s nimi dělat atd. A to se vidíme opravdu velmi často. Holt do toho také ještě nedospěla a teď momentálně spíš řeší, kam půjde kalit, tím žije :lol: Takže za mě se tím netrap, nemysli na takové věci a až přijdou, budeš zase někde dal a budeš je třeba vnímat zase jinak. :mavam:

Tazvesnice
Zasloužilá kecalka 863 příspěvků 19.06.19 15:55

@Jana525 vymenit tatinka? 8o za nejakeho blbce, co ji pak kvuli povolenemu brichu a povadlym prusum opusti misto toho, aby zustala s tim, ktery bere evidentne nasledky tehotenstvi a porodu jako normalni vec? :roll:

BarboraB6
Stálice 80 příspěvků 19.06.19 15:56

Ahoj, tvůj příběh mi připoměl sebe. Nikdy jsem se nerozplývala nad „cizíma“ dětma, neměla jsem potřebu sahat těhotným na břicho, chovat si miminka, ani si jich nějak všímat. V tvých 22 jsem byla přesvědčená, že dítě zatím rozhodně nechci, že je to moc velký závazek a omezení. Ve 30 jsem měla první dítě a za dva roky druhé, ale stejně to nebylo takové to, že by mě zalila šílená touha po dítěti. Spíš jsem si řekla, že buď teda teď nebo se to nemusí podařit vůbec. A to jsem si zase představit nedovedla, do konce života bez dětí. Ale že by mi na to přišla extra vhodná doba, to ne. Nemyslím si ale, že bych své děti milovala míň než maminka, která po dítěti opravdu touží a má to v sobě už od mala. Teď se tím vůbec netrap, ono to přijde.

Jana525
Kelišová 5666 příspěvků 19.06.19 15:59
@Tazvesnice píše:
@Jana525 vymenit tatinka? 8o za nejakeho blbce, co ji pak kvuli povolenemu brichu a povadlym prusum opusti misto toho, aby zustala s tim, ktery bere evidentne nasledky tehotenstvi a porodu jako normalni vec? :roll:

Nesnasim muze, kteri presne vedi, co by zena mela a nemela a nejlepe o vecech, ktere oni v zivote nezaziji. Trosku pokory by to od pana chtelo a ne si hrat na chytryho.

LilyJane
Kecalka 231 příspěvků 19.06.19 16:02

Ve 22 jsem byla ještě pořád přesvědčená, že děti nechci. Měla jsem nejlepší antikoncepci: synovce a dvě neteře, které mí sourozenci vychovávali v horním patře našeho rodinného domu (v bytě se vystřídali než šli do svého). A já jim dělala tetu na hlídání :)
Absolutně jsem tudíž postrádala tu sladkou naivitu a představy svých kamarádek, které si cpaly pod trička polštáře a běhaly za kočárky aby si poňunaly mimina. Z dětí jsem nebyla nikdy zvlášť odvařená, buď to bylo uřvané mimino v kočárku a nebo uřvaní satani co lítali kolem a snažili se vymyslet co nejvíc způsobů jak se co nejrychleji zabít.
No… a pak plynuly roky a ten přístup se postupně měnil. Doteď neběhám za kočárky a nemám potřebu sápat se po cizích dětech. Když vidím nějakého usopleného uřvance na hřišti, který šikanuje ostatní, tak v koutku duše doufám, že se mi tohle snad vyhne. Ta sladká naivita představ taky nikdy nedošla, jsem připravená spíš na nejhorší :D
Generace našich rodičů sice ve 22 rodila, ale my nemusíme. Dopřej si čas, uvidíš jestli změníš názor a nebo se naopak utvrdíš v tom, že děti opravdu nechceš. Ono dost dělá i správný partner a tak celkově ta životní připravenost.
Moc se v tom nebabrej, zbytečně se stresuješ problémy, které nemáš. Nech to plynout a uvidíš.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 19.06.19 16:03

Prosím anonymně, je to pro mě moc citlivé a osobní téma. Díky. Částečně ti rozumím. Jsem z rozvrácené rodiny, kde to těžce nefungovalo, otec se vyžíval v psychickém týrání, máma věčně v práci, uštvaná, udřená, neměla na nás vůbec energii. V mých 17 letech mi řekla, že jak mi bude 18, jdu z baráku, ať už si něco začnu hledat (naštěstí mě nevyhodila, byla jsem u ní ještě na začátku studia VŠ).
Já rodinu chtěla. Chtěla jsem něco, co jsem neměla. Toužila jsem po harmonické rodině. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem potkala fantastického muže. Ve tvém věku jsem už byla vdaná a chovala novorozeně. Okolí nechápalo, ale já byla šťastná.
Nebudu ti lhát, nebylo a není to sluníčkové. Psychické problémy mám pořád, různě vyplouvají na povrch. Trvalo mi dlouho, než jsem se naučila, že partnerství není věčný boj, jako jsem to viděla doma. Také křičím víc, než bych chtěla, protože u nás se křičelo. Ale i přesto mám fungující rodinu. Obrovský podíl na tom všem má můj muž, který už v době, kdy jsme se potkali, byl vyzrálou a silnou osobností. Musel toho se mnou hodně ustát, včetně zdravotních problémů. Ne každý muž by to zvládl. Pro mého muže je rodina smyslem jeho života, takže pro fungující rodinu a spokojené děti je ochoten udělat opravdu hodně. Což bohužel není typické, mnozí lidé bývají sobečtí a chtějí se mít dobře bez námahy, a když je problém, utíkají.
Strach z toho, že nebudeš své dítě milovat, jsem také zažila. Čekala jsem kluka, a přitom jsem chtěla holčičku. K opačnému pohlaví jsem kvůli svému otci měla velkou averzi, neuměla jsem si představit, že mě bude bavit jezdit si s autíčky, stavět vláčky a tak. Jenže jak se malej narodil, byla to okamžitá láska. Měla jsem štěstí, že u mě zafungovaly hormony - malej mi voněl, neskutečně omamně voněl.
U rodičů jsem se něhy nedočkala. Svoje děti jsem mazlila od narození, stejně tak můj muž. Naše děti jsou neskuteční mazlíci, velice vřelí a srdeční. Díky tomu, že jim odmalička dáváme otevřeně najevo, že je milujeme, umí i ony vyjadřovat své city. Každý den se jen tak přitočí s tím, že se potřebují pomazlit, nebo nás obejmou, dají nám pusu a řeknou nám, že nás milují.
Zuby - dost často si za to prý ženy mohou samy. Říkala mi to moje zubařka. Ženám v těhotenství bývá špatně, zvrací, a hned po zvracení si jdou vyčistit zuby. Jenže sklovina je tím zvracením naleptaná, a když po ní ještě přejedou kartáčkem, obrousí ji a zub je pak náchylnější ke kazům. Je velmi důležité po zvracení si zuby nečistit, jen si pusu vypláchnout vodou. A kartáček použít až tak za půl hodiny. (To stejné platí, když lidi pijí 100% džusy.) Ženy prý toto pravidlo často neznají, nedodržují ho, a pak mají zkažené zuby.
Vytahaná prsa (na rozdíl od zubů) neovlivníš. Moje tělo dostalo během těhotenství neskutečně zabrat. Strie mám tak šílené, že se jim divila kožní lékařka s 20letou praxí. Ale stejně (a bude to znít pateticky) - jsem neskutečně vděčná, že své děti mám, a nikdy bych se nerozhodla jinak. Mít je bylo mé nejlepší životní rozhodnutí.
Není snadné překovat špatné vzory z původní rodiny, ale jde to. Nejsem 100% matka, dělám řadu chyb, ale i přes tyto chyby moje děti vyrůstají v lepší rodině, než ve které jsem vyrůstala já. A hlavně - vyrůstají milované, zahrnuté láskou. Starší dítě je už v pubertě, je to náročné, často nás kritizuje, vyčítá nám (nezřídka oprávněně) naše špatné vlastnosti a chyby, ale i přesto nás miluje a říká nám, že by stejně jiné rodiče nechtělo.

Tazvesnice
Zasloužilá kecalka 863 příspěvků 19.06.19 16:04
@Jana525 píše:
Nesnasim muze, kteri presne vedi, co by zena mela a nemela a nejlepe o vecech, ktere oni v zivote nezaziji. Trosku pokory by to od pana chtelo a ne si hrat na chytryho.

Ty kraaaso 8o a nemyslis, ze ji tim chtel rict, ze kdyz se to nahodou stane, tak ze on to prijme bez problemu? :nevim: Tvuj nazor je dost radikalni..

Stránka:  1 2 3 Další »
Váš příspěvek
Reklama