Divné pocity zase
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Reakce:
Přesně takhle jsem to měla já, dříve nevyšlo na láska a pak najednou plochost.. Pokud to trvá už měsíce, neboj se vyhledat pomoc..
- Citovat
- Upravit
Taky bych to viděla na depresi. V Tvém popisu se poznávám. Ale řešení existuje.
- Citovat
- Upravit
Ahoj. Podľa mňa popôrodná depresia. Mala som. Našťastie odznela sama. Bude dobre neboj.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Jasom píše:
Ahoj. Podľa mňa popôrodná depresia. Mala som. Našťastie odznela sama. Bude dobre neboj.
Ono právě ..ikdyz stále hrozné.. už je o moc lépe. Já se vůbec nemohla hýbat jen jsem půl roku ležela a měla příšerný pocity a nic mi nepredepsali. Pak se to najednou zlomilo ale zase vnímám tyhle citové problémy ( tak možná že ten hrozný fyzický stav to odstinil ) aha tak to teda možná opravdu byla ta poporodní deprese koukla jsem na to a i by to odpovídalo prý nastupuje do roka od narození a píší že trvá v průměru půl roku takže to přesně sedí a měla by prý i bez léčby sama odeznít.. tak snad je to pravda......
- Citovat
- Upravit
Hezký večer,
Protože vím, že se tu často vyskytují zajímavé postřehy na diskuzích, napíšu i já svoje trable a třeba někoho něco napadne..
Mám ročního chlapce, od jeho čtyř měsíců do deseti měsíců jsem se ( zřejmě ) potýkala s depresí ( neměla jsem vůbec energii, dost dní jsem mohla jen ležet, úzkosti ) teď už dva měsíce mohu chodit, ven, nakoupit, cvičím doma (atd) proste mám zase docela energii, nemám úzkosti, netáhne mě to k zemi..
Jenze se stejně cítím divně. Ten pocit tedy není úplně nový, potýkala jsem se s ním i dříve, některá období. Jako bych pořádně necítila, lezim např s malým a i když jakoby ' vím ' že se mám cítit dobře, tak jakoby to ke mně nějak nedolehalo. ( Stydím se za to ) ale prostě necítím, když to přeženu, takovou tu jeho vůni vlásků, když se s ním mazlim např pupíček který dříve vzbuzoval něhu atd ( víte o čem mluvim ) a prostě ani takovou tu lásku co bych cítit měla, jako občas to probleskne, ale jinak jsem taková nijaká, do ničeho se mi nechce, pokud bych vyloženě nemohla být jen sama pro sebe a na chvíli se ponořit do svých pocitů. To samé s přítelem, také jakoby mi někdo ušmikl ta ' tykadla ' která vnímala to, co jsem na něm měla ráda, včera jsem dokonce se s ním pohádala a defakto ho vyhnala takže spí jinde. Moje matka mi říká že nechápe proč se s ním hádám když si vzal na noc malého a upekl bábovku. Ja však se nějak podivně cítím sama, jako jsem se někdy citivala dříve, ikdyz jsem večer s malým a přítelem, tak jako bych byla sama. Dříve mi to přišlo logické, že na mě třeba takové pocity doléhají, když jsem skutečně byla sama ( neměla jsem přítele a syna ) ale teď by to tak být přece nemělo. Ale tenhle scénář není poprvé. Ikdyz jsem byla v nějakém jako souvislejsim kolektivu atd stejně na mě tyhle pocity samoty doléhaly. Beru to jako hroznou prohru. Jednak to hodně bolí druhak mě přepadá pocit hrozne beznaděje a marnosti. Nenapadá vás v čem by mohl být zakopaný pes? Předem díky..