Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
Ahoj… Nevím jestli chci nějakou radu, nebo to jen někomu říct. Ale už to dost doléhá na mou psychiku… Už několik let spolu s přítelem budeme a začátky nebyly úplně pohádkové. Měla jsem spoustu přátel a troufám si rict, že i ty opravdové… Oni se ale nezdáli mému příteli a já láskou zaslepená jsem stála na jeho straně… Vlastně to bylo buď oni nebo on. A já si v tu chvíli myslela, že on je pro mě to hlavní a jediné na světě. Takže odemě všechny odehnal, protože na každém viděl nějaký problém. Nyní jsme rádi, že jsme to vše překonali, oba jsme chybovali. Ale teď nastává ten problém, že jemu napíšou přátelé jestli se sejdou a on hned utíká a má úsměv na tváři. Samozřejmě, že člověk musí mít přátelé a občas si s nimi někam zajít. Jenže mě pak dochází, že já vlastně nemám vůbec nikoho komu bych napsala, natož tak se sešla. Zkoušela jsem obnovit staré přátelství, ale každý už má svůj život a trochu se už i změnili. A samozřejmě mi to nevědomky dávají trochu za zlé. Byla jsem párkrát s přáteli přítele, ale je to jako by se bavili dva rozdílné světy. Vůbec si s nimi nerozumím a ani nemám co rict, i když je snaha z obou stran, neplyne to samo od sebe. Snad chápete. A já teď nevím, zda se dají ještě teď vůbec najít nejací přátelé, co budou stát za to, a kde je najít? Dost mě to užírá. Vím, že si za to z Velek části můžu sama, ale moje mladší já bylo dost zaslepené láskou a teď mě to moc mrzí. Když přítel odejde, nahrnou se mi slzy do očí a kolikrát opravdu brečím. On to ví, ale co s tím nadělá. Měla jsem přátelé ze sportu, ti jsou už ale trochu daleko, a to pak konverzace taky pomalu odchází. Neuměla jsem si představit, že až tak dokáže tohle sednout na psychiku. Asi kdybych to řekla nějakému odborníkovi, tak na mě bude jen hledět, že si za to můžu sama a nijak mi nepomůže. Nechci ze sebe dělat chudinku, i když to teď tak vyznělo. I dobrý kamarád, se kterým jsme vždy stali při sobě, dá přednost teď něčemu jinému, a to jeho jsem neodstrčila nikdy. Asi jsem se chtěla jen vypsat a zeptat se zda má někdo podobnou zkušenost a jak se s tím vypořádal? Nepotřebuju milion přátel. Ale takové 2-3, klidně i 1 opravdového, o kterého se můžete vždy opřít.
Ahoj též jsem zrovna v podobné situaci a též mě trápí samota, také si to můj přítel nepřeje abych se s někým bavila a on si chodí ven a já nemám ani s kým nemám ani kamarády někdy si říkám jestli je v tom ještě láska? No aspoň výž že v tom nejsi sama. Někdy je dobrý se s někým seznámit přímo před přítelem a bavit se sním usmívat se na něho a on si to v té hlavě urovná a třeba tě bude brát sebou 🤫
Píšeš o kamarádech ze sportu. Začni chodit sportovat a najdi si nové. A co kolegové v práci? Tam by se někdo nenašel?
Clovek, co by mi zakazoval me pratele, by uz nadale nemohl byt mym pritelem. To uz si ale snad ted uvedomujes take. Zustaly ti nejake zajmy, konicky? Co tridni srazy? Pokus se obnovit ztracene vztahy i za cenu toho, ze priznas, zes je neukoncila z vlastni vule. A pokud by i do budoucna mel pritel tendence te separovat od pratel, budes muset udelat velmi dulezity krok, a sice odejit od nej. Jinak z tebe udela trosku. Neverim, ze clovek bez pratel, i v sebeuzasnejsim vztahu, muze byt trvale stastny.
Viděno z druhé strany - myslím, že to budete mít těžké. Bez přátel se noví přátelé špatně hledají… Taky by mi přišlo divné se začít kámošit s někým, kdo žádné kamarády nemá (asi žiju ve stereotypu, ale prostě bych si o něm nic dobrého nemyslela; fajn lidé bez přátel prostě nejsou; možná bych se bála, že se na mě ta osoba upne). Prostě bych automaticky vyvodila, že ten člověk nemůže být dobrý kamarád, když žádné přátelství neudržel. ![]()
Ale mohly byste se aspoň kamarádit navzájem, vy co máte stejné prožitky…
@listento píše:
Viděno z druhé strany - myslím, že to budete mít těžké. Bez přátel se noví přátelé špatně hledají… Taky by mi přišlo divné se začít kámošit s někým, kdo žádné kamarády nemá (asi žiju ve stereotypu, ale prostě bych si o něm nic dobrého nemyslela; fajn lidé bez přátel prostě nejsou; možná bych se bála, že se na mě ta osoba upne). Prostě bych automaticky vyvodila, že ten člověk nemůže být dobrý kamarád, když žádné přátelství neudržel.Ale mohly byste se aspoň kamarádit navzájem, vy co máte stejné prožitky…
A to si bezne pri seznamovani s lidmi sdelujete, kolik mate pratel?
Ja se treba za posledni rok seznamila s asi 5ti lidmi (mysleno takovymi, co jsme spolu zasli, na kafco nebo pivko, ne v ramci prace) a ani o jednom z nich netusim, kolik maji kamaradu
proste je mi s nimi fajn, pokecame, zasmejem se, a je mi celkem jedno, jestli jsem jejich jedina „kamoska“ steje jako je mi jedno, kolik maji penez na ucte nebo jestli, maji jeste babicky ![]()
A chodíš vůbec někam mezi lidi? Máš koníčky?
Pusť se do nějakého sportu, choď někam na nějaké semináře, workshopy, vernisáže, dobrovolniči někde, prostě běž mezi lidi, a už si tam pak s někým padneš do oka.
Treba v práci by se nikdo nenašel? Já získala super partu díky prohloubení vztahu s jednou kolegyní v práci
napřed to bylo na cigárko v rámci práce, pak občas pracovní oběd, a ted je to přes rok, jsme blízkými kamarádkami a když mě vytáhne mezi její přátelé, sem tam jak ryba ve vodě. A prostě se mi najednou otevřela úplně nová skupina „známých“ ![]()
Udělala jsem stejnou chybu. Štvalo mě to pořád, ale i když jsem poznávala nové fajn lidi, stejně na ně nebyl čas - nesměla jsem sama nikam a on se mnou nechtěl, že si s nima nemá co říct. No rozešla jsem se. Nové přátele jsem si už nenašla, v práci povrchově. Tak doufám, že se s někým seznámím díky dětem. Podřídit všechno chlapovi je chyba, ale byla jsem mladá a pitomá.
Nechápu tvůj dotaz. Máš přece přítele a oporu v něm. Od toho jsou vztahy.
@juni29 píše:
Nechápu tvůj dotaz. Máš přece přítele a oporu v něm. Od toho jsou vztahy.
Tu „oporu“ mas namysli cloveka, co ji odrizl od pratel, protoze se mu nezdali? ![]()
@unuděná píše:
Tu „oporu“ mas namysli cloveka, co ji odrizl od pratel, protoze se mu nezdali?
Tak já myslím, že je logické, že po začátku vztahu jeden druhého odkloní od přátel, protože začnou žít jeden pro druhého. Taky bych nebyla ráda, aby se mi partner někde coural a já byla doma sama a můj přítel to má stejně.
Jestli muzu, tak se taky pridam. Jezdil jsem dost na motorce, plno kamarádů, pak jsme se dali dohromady s manzelkou. Vsechno jsem omezil, motorku prodal a vsechen cas jsme travili spolu. Vube mi to nevadilo, naopak, byl jsem rad. Manzelka zmenila praci, nasla si kamosky a prijde mi, ze jsem na druhe koleji. Nikdy by me nenapadlo ji kamosky zakazovat, ale zase ceho je moc, toho je prilis. Fcb plnej fotek s kamoskama, telefon taky, fotecky jak snidaji, fotecky kamoskam jak se vari, po praci porad na telefonu a psani s kamoskama, dneska peknej den, cekal jsem, ze pojedem na výlet, ale prijedou kamosky a pujdou na prochazku zajinejma kamoskama.
Pripada mi, ze ve čtyřiceti ma zastydlou pubertu.
Ale je fakt, ze jsem se to naucil brat uz trochu sportovne
@juni29 píše:
Tak já myslím, že je logické, že po začátku vztahu jeden druhého odkloní od přátel, protože začnou žít jeden pro druhého. Taky bych nebyla ráda, aby se mi partner někde coural a já byla doma sama a můj přítel to má stejně.
No tak ja si myslim, ze zdravy partnersky vztah se neobejde bez toho, aby si kazdy z partneru zachoval sve zajmy a pratele, byt treba v omezenejsi mire. Naopak jsem se vzdy snazila zapojit sveho muze do aktivit, co bavi me a totez i on me. Okruhy pratel se z velke casti prekryly. Pokud nekdo omezi pratele a konicky protoze chce, je vse v poradku. Pokud je omezi proto, ze to chce partner, je neco velmi spatne
stejne tak kdyz prijdou deti, povazuji za velmi dulezite nepresmerovat se jen na to materstvi, pripadne chlap na vydelavani. Takove vztahy vetsinou rychle konci vyhorenim obou partneru.
@Anonymní píše:
Jestli muzu, tak se taky pridam. Jezdil jsem dost na motorce, plno kamarádů, pak jsme se dali dohromady s manzelkou. Vsechno jsem omezil, motorku prodal a vsechen cas jsme travili spolu. Vube mi to nevadilo, naopak, byl jsem rad. Manzelka zmenila praci, nasla si kamosky a prijde mi, ze jsem na druhe koleji. Nikdy by me nenapadlo ji kamosky zakazovat, ale zase ceho je moc, toho je prilis. Fcb plnej fotek s kamoskama, telefon taky, fotecky jak snidaji, fotecky kamoskam jak se vari, po praci porad na telefonu a psani s kamoskama, dneska peknej den, cekal jsem, ze pojedem na výlet, ale prijedou kamosky a pujdou na prochazku zajinejma kamoskama.Pripada mi, ze ve čtyřiceti ma zastydlou pubertu.
Ale je fakt, ze jsem se to naucil brat uz trochu sportovne
A jestlipak ona vi, ze to takhle vnimas?
Pises jak zena: „ocekaval jsem, ze je hezjy, tak pujdeme na vylet“. Domlouvali jste si spolecny program? Navrhl jsi neco? Je dost mozne, ze ona od tebe taky necito zadny zajem, tak, se zaridila dle sveho ![]()
Ahoj… Nevím jestli chci nějakou radu, nebo to jen někomu říct. Ale už to dost doléhá na mou psychiku… Už několik let spolu s přítelem budeme a začátky nebyly úplně pohádkové. Měla jsem spoustu přátel a troufám si rict, že i ty opravdové… Oni se ale nezdáli mému příteli a já láskou zaslepená jsem stála na jeho straně… Vlastně to bylo buď oni nebo on. A já si v tu chvíli myslela, že on je pro mě to hlavní a jediné na světě. Takže odemě všechny odehnal, protože na každém viděl nějaký problém. Nyní jsme rádi, že jsme to vše překonali, oba jsme chybovali. Ale teď nastává ten problém, že jemu napíšou přátelé jestli se sejdou a on hned utíká a má úsměv na tváři. Samozřejmě, že člověk musí mít přátelé a občas si s nimi někam zajít. Jenže mě pak dochází, že já vlastně nemám vůbec nikoho komu bych napsala, natož tak se sešla. Zkoušela jsem obnovit staré přátelství, ale každý už má svůj život a trochu se už i změnili. A samozřejmě mi to nevědomky dávají trochu za zlé. Byla jsem párkrát s přáteli přítele, ale je to jako by se bavili dva rozdílné světy. Vůbec si s nimi nerozumím a ani nemám co rict, i když je snaha z obou stran, neplyne to samo od sebe. Snad chápete. A já teď nevím, zda se dají ještě teď vůbec najít nejací přátelé, co budou stát za to, a kde je najít? Dost mě to užírá. Vím, že si za to z Velek části můžu sama, ale moje mladší já bylo dost zaslepené láskou a teď mě to moc mrzí. Když přítel odejde, nahrnou se mi slzy do očí a kolikrát opravdu brečím. On to ví, ale co s tím nadělá. Měla jsem přátelé ze sportu, ti jsou už ale trochu daleko, a to pak konverzace taky pomalu odchází. Neuměla jsem si představit, že až tak dokáže tohle sednout na psychiku. Asi kdybych to řekla nějakému odborníkovi, tak na mě bude jen hledět, že si za to můžu sama a nijak mi nepomůže. Nechci ze sebe dělat chudinku, i když to teď tak vyznělo. I dobrý kamarád, se kterým jsme vždy stali při sobě, dá přednost teď něčemu jinému, a to jeho jsem neodstrčila nikdy. Asi jsem se chtěla jen vypsat a zeptat se zda má někdo podobnou zkušenost a jak se s tím vypořádal? Nepotřebuju milion přátel. Ale takové 2-3, klidně i 1 opravdového, o kterého se můžete vždy opřít.