Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ja tedy taky nemam pocit, ze by se na maily ci jine zpravy muselo odpovídat obratem, takze bych tomu zatim nerikala igmorace, kor pokud je ona musi domluvit se synem a pak teprve odpovidat.
A resila bych to tak, ze bych v nedeli napsala znovu, zda tedy zajem je a pokud nedaji vedet do 2 dnu, tak to beru jako ze neni.
Příspěvek upraven 27.02.20 v 17:47
@j.a.n.i1 Souhlasím. Jen jsem zapomněl dodat, že ona je právě taková, že vždy odepsala velmi záhy. Tohle prostě k ní nepasuje. Naopak když jsem jí třeba já někdy nedal něco vědět okamžitě, tak hned začala být nepříjemná.
Nech to plavat, vubec k nicemu to nebude. Akorat se tim shodis.
No, řekla bych, ze opravdu to nemusí být nic negativního vůči Tobě.
Mohla toho mít hodně v práci, může ležet doma s chřipkou nebo si chce
docela normálně se synem promluvit, než se Ti ozve.
Buď trpělivý a po nedeli ji napiš znovu. Když se do konce týdne příštího neozve, nech to plavat.
A proč jí? Co s tím má co bývalá přítelkyně, že to její máma neodepsala? Hele, ono to taky není jednoduché, možná ani neví, co ti mí odepsat. Evidentně je divné, aby k tobě její brácha chodil na tréninky, i mně by to bylo divné, prostě to nechtějí a není jim to příjemné. A jen nevědí, jak komunikovat. Prostě to nech být. Uzavři v sobě ten rozchod a nech tu rodinu být.
Já bych měla nutkání napsat neco ve stylu, že to bereš tak, že zajrm již nemají, ale je slušnost alespoň odepsat.
@Šáruší Za to jakým způsobem se mnou jedná/nejedná.
Divné to není, proč by to mělo být divné? Docházel i v době těsně po rozchodu a žádný problém nebyl. Tu rodinu být nechám, jen mi vnitřně není příjemné, jakým způsobem se ke mně chovají a chovali. Myslím si, že je základní slušností alespoň odpovědět. O to víc, když jsem se k nim vždy choval slušně.
Vykasli se na to a zavri za tim dvere. Tohle nema smysl. Jediny, kdo se trapi jsi ty, je cas ji dal.
@Anonymní píše:
@Šáruší Za to jakým způsobem se mnou jedná/nejedná.Divné to není, proč by to mělo být divné? Docházel i v době těsně po rozchodu a žádný problém nebyl. Tu rodinu být nechám, jen mi vnitřně není příjemné, jakým způsobem se ke mně chovají a chovali. Myslím si, že je základní slušností alespoň odpovědět. O to víc, když jsem se k nim vždy choval slušně.
Urcite mohla odepsat, ale kasli na ne tak, jako oni kaslou na tebe. Jen ukazujes jak moc jsi ukrivdeny a nedokazes se na to povznest (nemyslim to zle proti tobe), ale prave abyses pred nima neztrapnoval a neztracel cas to pisu. Oni si stejne reknou akorat jeee co zas prudi, zas to nechaji bez odpovedi a ty budes nastvany jeste vic.
@mavroidis Děkuji. Ano, cítím se ukřivděně, ale být to nechám. Spíš mě asi zpětně mrzí, že jsem si neřekl svoje už při rozchodu. Teď už by to asi opravdu vše vyznělo jen trapně.
Nech to být. To naštvání je v tobě. Oni to mohou vnímat jinak. Vnitřně jim „odpusť“ a pak je vytěsni. Uleví se ti.
Zdravím všechny,
měl bych na Vás otázku. Možná je to jen blbost…ale přeci jen bych rád znal jiný názor…Odpusťte psaný projev. Sám nevím, jak to popsat úplně nejlépe.
Jde o mojí bývalou přítelkyni a její rodinu. S přítelkyní jsem byl přes 3 roky, nyní jsme asi půl roku od sebe. Rozchod přišel z její strany. Ve druhé polovině našeho vztahu jsem začal pozorovat, že její rodina mě nemá zrovna nejraději. Od přítelkyně vím, že jí často doporučovali, aby se mnou nebyla. Kvitovali, když jí začala psát její dětská láska a říkali jí, že by z toho mohlo něco být. Zkrátka takové dle mého názoru trochu podpásovky. Nikdy jsem však na to nereagoval a myslím, že jsem se k nim nikdy ani nezachoval podobným stylem. Zkrátka jsem to neřešil a všímal si svého.
Pak přišel rozchod…přišel poměrně z čista jasna. Bylo mi to hrozně líto, ale jsem opravdu pyšný, že jsem to vzal tak, jak jsem to vzal. Žádná scéna, žádné vyčítání (a že jsem měl co vyčítat) ani žádné přemlouvání. Chtěl jsem zůstat alespoň kamarádem, o což i ona zprvu velmi stála. První měsíc po rozchodu jsme si psali takřka denně. Dá se říct, že jsme se navzájem utěšovali a chovali se k sobě opravdu hezky. Vzpomínali na pěkné chvíle, a i plánovali, že budeme v kontaktu a klidně spolu někdy později vyrazíme jen tak pokecat. Měl jsem z toho dobrý pocit. Cítil jsem, že bychom mohli být třeba i opravdu dobrými přáteli. Postupně mi však přestala psát. Jen jsme si vždy popřáli k narozeninám, svátku, k Vánocům…a po několika zprávách vždy konverzace z její strany skončila. V tu chvíli jsem měl vždy nutkání jí něco napsat a možná se i vykřičet. Nicméně jsem se udržel a nic z toho neudělal. Pochopil jsem, že nejspíš již nechce být moc v kontaktu. Dá se říct, že to chápu. Chce jít dál, nemám s tím nějaký velký problém, i když mě to mrzí.
Ovšem co mě dopálilo daleko víc je jiná věc. Aby se to nepletlo, tak jejího mladšího bráchu zhruba ty 3 roky také vedu jako trenér v jednom individuálním sportu. Klasicky teď tvořím harmonogram tréninků na letní část sezony. Pár měsíců teď netrénoval, protože v zimě se věnuje jiném sportům. Včera ráno jsem napsal jejich mamce, zda tedy má zájem o letní tréninky, nicméně žádné odpovědi jsem se již nedočkal. Ignorace. Přijde mi to smutné po těch letech, kdy jsem se mu věnoval. Pokud by napsala něco ve stylu: Nezlob se, již pokračovat nebude…tak se nedá nic dělat, je to dítě, hledá si koníčky. Těžko bych jim to mohl mít nějak za zlé. Ale ta naprostá ignorace mě opravdu vytočila a drží se mě to až do teď. Nahromadil se ve mě vztek a budu upřímný, nejraději bych je poslal do háje obě. Jak ji, tak její mamku.
Chci se zeptat, jak by jste to řešili vy? Nechat to plavat? Vím, že za pár dní mě to přejde a už to řešit nebudu. Prostě s nimi také přestanu již jakkoliv komunikovat. A nebo si chvilkově ulevit a říct jim, co si o jejich chování myslím. A nebo to prostě jen přeháním a jsem blbec já?