Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jsem sama, kde dělám chybu?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
jdukolem
17.8.13 17:35
Já věřím, že co člověk vysílá se mu - nějakou formou potom vrátí v chování okolí, čili pokud do okolí vysíláš rezervovanost a nikomu se neotevřeš, nepustíš si ho k sobě poměrně těžko se bude někdo otevírat tobě a bude se chtít dostat blíž
- Citovat
- Upravit
17.8.13 17:36
Neviděla bych to vubec tragicky 
Staci se jen ostatnim otevrit. Taky jsem byvala takova.. A jestli mas pritele rada, tak spolu mluvte a nejaky spolecny volny cas urcite najdete, tak vyrazte na rodinny vylet. Vzdyt staci tak malo, jen spolecna prochazka a to ani nic nestoji
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.8.13 17:37
To se dlouho vydržet nedá.
S partnerem to asi nemá smysl. A myslím, že by ti prospěla návštěva psychologa, získala by jsi profesionálnější náhled na své trápení než tady na diskusi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
17.8.13 18:00
Taky jsem bývala uzavřená a ušláplá, stydlivá, teď by to do mě nikdo netypl. Nějak jsem na sobě začala pracovat, občas jsem někomu napsala, jesli nechce na kafčo, jít ven, plavat, začala jsem se otvírat lidem. Taky jsem si zapsala všechny datumy narozenin a vždy popřeju a dám malý dáreček, začala jsem si kamarádství vážit, když jsem teď pár opravdových kamarádek objevila, držím se jich zuby nehty, dřív jsem byla taková pasivní a kamarádství vyšumělo, uvidíš, že jakmile buděš ty aktivnější, tak to bude dobré. Do vztahů se vždy musí něco dávat, aby jsi taky mohla dostávat. Ono se nevyplácí pořekadlo, sedávej panenko v koutě…
- Citovat
- Upravit
17.8.13 18:01
@Anonymní píše:
Taky jsem bývala uzavřená a ušláplá, stydlivá, teď by to do mě nikdo netypl. Nějak jsem na sobě začala pracovat, občas jsem někomu napsala, jesli nechce na kafčo, jít ven, plavat, začala jsem se otvírat lidem. Taky jsem si zapsala všechny datumy narozenin a vždy popřeju a dám malý dáreček, začala jsem si kamarádství vážit, když jsem teď pár opravdových kamarádek objevila, držím se jich zuby nehty, dřív jsem byla taková pasivní a kamarádství vyšumělo, uvidíš, že jakmile buděš ty aktivnější, tak to bude dobré. Do vztahů se vždy musí něco dávat, aby jsi taky mohla dostávat. Ono se nevyplácí pořekadlo, sedávej panenko v koutě…
To je presne ono 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.8.13 18:05
Ahojky, tak podle toho co píšeš se mi taky zdá že ten problém máš někde uvnitř. Odpověz si sama na otázku „co mi brání v získání ROVNÉHO přátelského/partnerského vztahu?“. U někoho to může být prostě jen povahou, a jsou lidé samotáři kteří jsou v tomto stavu spokojení. Pak je ale i skupina lidí kterým něco brání, a mnohdy to bývá strach z důvěrnosti, nebo pocit méněcennosti (ten může vycházet z nějaké špatné životní zkušenosti, rodinná konstelace, šikana ve škole, oběť zločinu). a nebo prostě máš jiné zájmy než lidé okolo tebe?
Pokud nejsi spokojená, pak je to problém. A ty píšeš že jsi uzavřená, že se málo svěřuješ, ale zároveň upovídaná a toužíš po nějakém blízkém vztahu. Nejspíš prožíváš obrovský rozkol. Popřemýšlej co ti může bránit se více otevřít a pokud tě „nic nenapadá“, pak to může být i tvé vnitřní nastavení a jestliže chceš z ulity ven, tak je třeba to prostě zkusit. Každopádně pro to budeš muset něco udělat ty. Taky jsem na tom bývala podobně a první jsem si musela uvědomit kde dělám chybu já, až pak přišla ta spokojenost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
17.8.13 18:20
@Lucynna píše:
Ahojky, tak podle toho co píšeš se mi taky zdá že ten problém máš někde uvnitř. Odpověz si sama na otázku „co mi brání v získání ROVNÉHO přátelského/partnerského vztahu?“. U někoho to může být prostě jen povahou, a jsou lidé samotáři kteří jsou v tomto stavu spokojení. Pak je ale i skupina lidí kterým něco brání, a mnohdy to bývá strach z důvěrnosti, nebo pocit méněcennosti (ten může vycházet z nějaké špatné životní zkušenosti, rodinná konstelace, šikana ve škole, oběť zločinu). a nebo prostě máš jiné zájmy než lidé okolo tebe?
Pokud nejsi spokojená, pak je to problém. A ty píšeš že jsi uzavřená, že se málo svěřuješ, ale zároveň upovídaná a toužíš po nějakém blízkém vztahu. Nejspíš prožíváš obrovský rozkol. Popřemýšlej co ti může bránit se více otevřít a pokud tě „nic nenapadá“, pak to může být i tvé vnitřní nastavení a jestliže chceš z ulity ven, tak je třeba to prostě zkusit. Každopádně pro to budeš muset něco udělat ty. Taky jsem na tom bývala podobně a první jsem si musela uvědomit kde dělám chybu já, až pak přišla ta spokojenost.
A jak sis uvědomila, kde děláš chybu? Co Ti pomohlo to zjistit?
- Citovat
- Upravit
17.8.13 18:31
Tak v mém případě to byl ten pocit méněcennosti.. prostě jsem nad sebou uvažovala. U mě se to táhlo už od základky. Můj otec začal dost pít když mi bylo asi 10, to už jsem se začala do sebe uzavírat (můj bratr taky - dvojče, takže do školy třeba spolu atd.). Pak jsem přešla na druhý stupeň na jinou školu, a tam jsem chodila zachumlaná a zdrchaná, protože jsme neměli ani kačku, otec všechno propil a doma bylo dusno a peklo, řev, občas krev, no určité okamžiky bylo i zle. Holky mě tam začly šikanovat a já jsem se pak z toho zvetila a nakonec jsem si i získala rjakýs takýs respekt. Nebylo to jednoduché. A pak několik let jsem byla dost uzavřená, nikomu jsem úplně nedůvěřovala. Musím podotknout, že ty problémy s otcovým alkoholismem nepřestaly a měly střídavý charakter. Nakonec mě vypral z domu, ale to už je odpuštěno. Já se tehda jednoho dne rozhodla začít znovu a neobviňovat už nikoho, ani jeho, ani sebe. Pak jsem si uvědomila, že největší překážkou ve vém štestí jsem já sama. Přestala jsem se prožívat a začala nad sebou (né nad těmi kdo mi ublížili) víc přemýšlet a makat. Přemýšlela jsem je o svých chybách a jak je napravit, ty druhé stejně nezměním. A obrátilo se to jako lusknutím prstu, je to jen jiný náhled na život Je fakt že teď na matřské jsem malinko izolovanější, ale jak tady už padlo- chce to i vlastní iniciativu Jestli jsi z Ostravy nebo okolí tak klidně můžem na kafe 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.8.13 18:32
Řekla bych, že se obáváš odmítnutí, možná máš očekávání, která v některých vztazích nelze (logicky) splnit, nebo se vyvíjí dlouhodobě a přicházejí postupně. Vztah důvěry se buduje velmi dlouho, roky a je reciproční. Je to soustavná aktivní práce obou zúčastněných, tedy i Tebe. A nejenom ve vztahu přátelství, ale i manželském. Nedopusť, aby jste s manželem vedle sebe jen přežívali. Nevypadá to totiž, že máte nějaký společný zásadní problém.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
jdukolem
17.8.13 18:35
@Anonymní píše:
A jak sis uvědomila, kde děláš chybu? Co Ti pomohlo to zjistit?
nemůže ti věřit někdo když sama sobě nevěříš…
- Citovat
- Upravit
17.8.13 18:36
Ano, to co ríká @LadyLada, bojuj i za to manželství, vždycky se to dá zachránit! Rodina je dar u princip lidského bytí a seberealizace 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
17.8.13 18:40
@LadyLada píše: Řekla bych, že se obáváš odmítnutí, možná máš očekávání, která v některých vztazích nelze (logicky) splnit, nebo se vyvíjí dlouhodobě a přicházejí postupně. Vztah důvěry se buduje velmi dlouho, roky a je reciproční. Je to soustavná aktivní práce obou zúčastněných, tedy i Tebe. A nejenom ve vztahu přátelství, ale i manželském. Nedopusť, aby jste s manželem vedle sebe jen přežívali. Nevypadá to totiž, že máte nějaký společný zásadní problém.
Nějaké problémy tu jsou, v partnerství, ale to tu nechci probírat. Z mé strany tu jde spíš o vyprchání citu, jsem s ním už víceméně pouze ze zvyku, dceři a strachu jestli to sama s dcerou zvládnu.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
17.8.13 19:09
@Lucynna píše:
Tak v mém případě to byl ten pocit méněcennosti.. prostě jsem nad sebou uvažovala. U mě se to táhlo už od základky. Můj otec začal dost pít když mi bylo asi 10, to už jsem se začala do sebe uzavírat (můj bratr taky - dvojče, takže do školy třeba spolu atd.). Pak jsem přešla na druhý stupeň na jinou školu, a tam jsem chodila zachumlaná a zdrchaná, protože jsme neměli ani kačku, otec všechno propil a doma bylo dusno a peklo, řev, občas krev, no určité okamžiky bylo i zle. Holky mě tam začly šikanovat a já jsem se pak z toho zvetila a nakonec jsem si i získala rjakýs takýs respekt. Nebylo to jednoduché. A pak několik let jsem byla dost uzavřená, nikomu jsem úplně nedůvěřovala. Musím podotknout, že ty problémy s otcovým alkoholismem nepřestaly a měly střídavý charakter. Nakonec mě vypral z domu, ale to už je odpuštěno. Já se tehda jednoho dne rozhodla začít znovu a neobviňovat už nikoho, ani jeho, ani sebe. Pak jsem si uvědomila, že největší překážkou ve vém štestí jsem já sama. Přestala jsem se prožívat a začala nad sebou (né nad těmi kdo mi ublížili) víc přemýšlet a makat. Přemýšlela jsem je o svých chybách a jak je napravit, ty druhé stejně nezměním. A obrátilo se to jako lusknutím prstu, je to jen jiný náhled na život
Ráda bych zašla na kafe, ale jsem úplně z druhé strany, ze severu čech.
- Citovat
- Upravit
17.8.13 19:24
@Anonymní píše:
Nějaké problémy tu jsou, v partnerství, ale to tu nechci probírat. Z mé strany tu jde spíš o vyprchání citu, jsem s ním už víceméně pouze ze zvyku, dceři a strachu jestli to sama s dcerou zvládnu.
Upřímně, cit vyprchá z partnerství/manželství velice rychle, pokud se o něj trochu nepečuje. To samé vlastně platí i o přátelství. Možná bych si položila otázku, co pro to já osobně dělám, aby tomu tak nebylo. Nebo co jsem ochotna udělat, aby náš vztah opět fungoval - promluvit si, začít řešit problémy, projevovat zájem o partnera/manžela, i když to nebude třeba zpočátku opětované, zkousnout, že teď jsme spolu jen z pragmatických důvodů a pokusit se to změnit, oživit vztah…?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Mám sice partnera, se kterým jsem 6 let a krásnou 4letou dcerku, ale jsem sama. S přítelem už asi spíš jen přežíváme, než spolu žijeme. Skoro se nevidíme a nemluvíme spolu. Popravdě se mu spíš asi už i vyhýbám, abych s ním nemusela mluvit. Nejspokojenější jsem jen sama s dcerkou. Nemám kamarádky, resp. mám, ale jen takové ty občasné, kdy si jednou za čas zavoláme a pokecáme, ale nic moc důvěrného. Mám to tak už od základky. Ač jsem upovídaná, tak se nerada svěřuji a moc se ostatním neotvírám. Nikdo neví, co se ve mně děje, protože nemám důvěru k nikomu, abych mu to řekla. Přitom nevím proč nemám žádnou nejlepší kamarádku. Všichni okolo mne mají nějaké nejlepšího kamaráda. Jsem hodná, ochotná, snažím se pomáhat, poradit,… Přítel je úžasnej táta, proto jsem zatím nenašla dovahu odejít. Alespon ať dcerka je šťastná s tátou pod jednou střechou. Kde ale dělám chybu, že nemám nikoho blízkého na popovídání, někoho kdo by mne jen vyslechl a poradil? A kde mám vlastně někoho takového hledat, když nikam nechodím? Jen do práce, kde mám sice úžasné kolegy, je s nimi legrace a vím, že by i pomohli nebo poradili, ale ty zase nechci otravovat, styděla bych se pak před nimi. Z práce jezdím rovnou domů a jsem s dcerou. Přítel chodí povětšinou z práce až pozdě odpoledne nebo večer. Vrchnol mého společenského života jsou rodinné oslavy a nákup v Kauflandu. Jak dlouho se to dá vydržet?