Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj. Jsem na podobném fóru poprvé, ale tak nějak doufám, že tady najdu nějaké pochopení, povzbuzení, radu ![]()
Je mi 26, jsem dva roky vdaná, s manželem jsme spolu už pět let předtím chodili, nějaký čas spolu bydleli atd.. On je o pět let starší. V minulosti jsme se shodli, že děti chceme, ale - v poslední době porodila manželova sestra, mezi jeho spolužáky dětí taky přibývá a jemu už zkrátka začaly tikat biologické hodiny. S dítětem začíná dost naléhat. Jenže já podobné pocity ještě vůbec nemám a přistihla jsem se, že založení rodiny pořád odsouvám. Loni jsme si nezávazně řekli, že bychom se za rok mohli začít snažit, ale jak se to přiblížilo, tak mě to vyděsilo a nechtěla bych zase dřív než za rok. Baví mě práce, chtěla bych ještě sportovat, závodit, splnit zkoušky se psy, cestovat.. prostě mám ráda život, jak ho mám nastavený teď a nechce se mi toho všeho vzdávat.
Říkala jsem si, že to třeba přijde samo, že se to změní, ale to se nestalo a popravdě si myslím, že to jiné nebude. Nebo to přijde až příliš pozdě. Manžel mi narovinu řekl, že pokud bych děti nechtěla vůbec, asi by mě opustil.
Snažím se si to v hlavě trochu přenastavit a utěšuju se tím, že to období největších omezení je celkem krátké - těhotenství, šestinedělí a úplně první týdny života dítěte - a pak už se po vzoru ostatních aktivních maminek můžu pomalu začít k původnímu životnímu stylu zase vracet. Ale bojím se té závislosti - na hlídání, manželových penězích… On je spíše domácí a hodně spořivý typ a pro moje aktivity sice pochopení má, ale určitě ne v té míře, v které bych je ráda provozovala já a je jisté, že se prostě v tom budu muset dost omezit. Na druhou stranu si říkám, že budu mít dost času, auto mám svoje, takže budu v tomhle i relativně nezávislá.. Rodiče máme mladý, do důchodu mají ještě celkem daleko, ale pracují na směny, bydlí blízko a vím, že by mi v rámci svých možností pomohli třeba s hlídáním, i když mají samozřejmě i svoje zájmy.
Zajištění celkem jsme, já mám i fajn zaměstnavatele a práci, kterou bych částečně mohla dělat i při mateřské, vlastně máme na dítě téměř ideální podmínky. Ale já mám prostě strach, že budu nešťastná ![]()
Měl to někdo podobně a jak jste to řešily? začít se snažit o dítě i přes obavy? nebo to nechat být a riskovat, že už to pak třeba nepůjde, že partner odejde?
Těžké no. Ale vžij se do pocitů manžela, před rokem jsi odkývala, že dítě ano, a teď mu řekneš, že ne a možná že vůbec ne? Pokud on dítě chce, je jasné, že nebude čekat do nekonečna. Mimochodem, dítě není překážka. Upřednostňovat psi před dětmi, nezlob se, ale já chápu tvého manžela. Jste spolu už dost dlouho, a mě by taková rodina přišla neúplná, nenaplněná. Sama si musíš ujasnit cíle, pokud to rodina není, bylo by fér to manželovi říct.
Ahoj, mela jsem to podobne, my tedy nakonec počkali, syn se narodil, když mi bylo necelych 30…ted si říkám, ze jsem ho mela mit driv…jinak máme s mužem stejného sport. konicka, takže i když už jsou synovi skoro dva, omezuji se primárně ja…ale my nemáme moznost hlidani…pracuju též, takže o fin. zavislosti mluvit nemůžu…a i když jsme asi spis aktivnejsi rodiče, tak mne můj původní život občas chybí, ale pak vidím syna a těším se z nej a z každé další aktivity, kterou spolu děláme a tajne doufám, ze jednou si najde cestu k našemu sportu a budeme ho moct dělat spolecne????
Počkala bych, nenechala bych se do ničeho tlačit, je to tvůj život. Nebylo od tebe fér mu říkat, že za rok, ale už se stalo, tak si o tom promluvte. A opravdu mi nepřijde nic zvláštního na tom, že někdo nakonec dítě nechce, ale věnuje se práci, která ho baví a zároveň chovu zvířat nebo jinému koníčku. ![]()
Příspěvek upraven 01.09.17 v 12:17
@Freeandwild Jediny co ti reknu, ze vhodna doba nebude nikdy a nikdy neprijde pocit, ze to dite vylozene chces, protoze mas to podobne jako ja, ze nejses uplne typicky priklad maminkovskeho typu. Ja radim promyslet si to poradne, a pak promluvit s manzelem. Mne je 30 za dva mesice budu mit svoje prvni s manzelem jsme 10 let (4 roky manzele). A ani ted nemam pocit, ze jsem pripravena ale dite jsem chtela vzdy, ale taky jsme vedeli, ze kdyby nam nebylo prano tak to zvladneme i bez nej. Ted se tesim a mam strach a vsechny pocity a porad mi to nedochazi, ze za chvili tady bude dalsi clovicek. Ale uzili jsme si spolu krasny cas s manzelem, cestovali jsme a vim, ze asi nekdy ten bezstarostny zivot mi bude chybet, ale budou jine radosti. Tak ja jen tolik - vhodna doba nebude nikdy. Otazka je jestli vubec chces dite a pokud ano domluvte se s manzelem kdy a jak by to vypadalo pokud by bylo. Rekla bych mu svoje obavy, ktere ja naprosto chapu, a zacala bych to resit takhle. Ale poprosila bych ho aby te nesoudil a ze neni jednoduche pro tebe o tom mluvit. Ale uprimna konverzace vetsinou pomuze, mne pomohlo kdyz jsme si ujasnili jake mame predstavy az se dite narodi o zivote nas dvou a noveho clena rodiny - i kdyz vim, ze nic z toho nenaplanujeme, ale proste vim, ze oba dva planujeme si uzivat i spolu a ze dite bude doplnek naseho vztahu ne ze se bude tocit vse kolem nej, vim ze manzel nema ocekavani ze vse bude jen na mne a ze chape ze budu chtit chodit cvicit a porad se realizovat. A ja cekam, ze on porad bude mit svoje aktivity take a pak ze budeme mit aktivity jen my dva bez ditete pokud to pujde. No ale dam ti vedet za rok, jak moje predstavy souhlasi s realitou
![]()
Ve 26letech jsem myšlenky na dite vubec neměla, a pak 27buch biologické hodiny začaly a chtěla jsem dítě teď hned a třeba se sousedem(sranda samozřejmě) takže třeba to přijde brzy i u tebe, nemela jsi manzelovi rikat rok a pak se zacnem snazit, upnul se na to a ted bude zklamaný.
@Freeandwild Zaprvé je dobře, že o všem takhle přemýšlíš a to nejen ze svého pohledu na věc, ale i z partnerova.
Pokud to cítíš tak, že dítě ještě ne, pak bys to měla partnerovi říct. Říct mu, že chceš ještě strávit nějký čas jen společně s ním, chceš s ním mít více zážitků, že děti určitě chceš a chceš je mít s ním, ale ještě podle tvého vnitřního přesvědčení nenastal pravý čas.
No a ideálně dojděte k nějakému kompromisu, co se týká začátku snažení.
Měla jsem to stejně. Chlapovi o moc nejde. Ten se omezit moc nemusí. Nenechala jsem se do toho natlacit. Vyloženě jsem cítila že dítě nechci a všechny děti se mi „hnusily“. Počkal a stálo to za to. Viděli jsme kus světa. Mexiko, kapverdy, ameriku a rusko. Zaridili v klidu rekonstrukci bytu. Konečně mám práci která mě baví. Ja si v nove práci udelala nekolik zkoušek, ktere mohu využívat do konce života. A nechavame tomu volny prubeh od 29. Otěhotnět se mi podařilo 4-5 měsíců po vysazení ha. Bohužel to nevyšlo ale to už je jiný příběh.
Děkuju za podporu
Já bych dítě do budoucna ráda měla, úplně proti zakládání rodiny určitě nejsem, i když bych si život dokázala představit asi i bez toho, kdybych třeba měla partnera, co by děti vůbec nechtěl.
Ono to loňské stanovení termínu nebylo nijak striktní, spíš takové „nahození“ a manžel se konkrétné k tomuhle ani neodkazoval, spíš teď prostě vidí hlavně toho synovce a nějak se to v něm probudilo. Ale je pravda, že úplně konkrétně jsme to ještě neřešili a je to možná opravdu i důvod, proč mám z toho takové obavy - protože je to takové nevyjasněné. S manželem máme myslím dobrý vztah, ale z práce se dost často před 6. hodinou večer nedostane a pak je třeba už unavený, protivný a nic s ním prostě není. Takže mám strach, že bych byla s hlídáním fakt hodně odkázaná na svoje, případně teda i jeho rodiče. Plus jsou trochu problém i finance - nemáme společný účet, já disponuju jen tím, co mám já a jemu posílám příspěvek na domácnost.. Teď je to celkem jedno, ale s mateřskou celkem nic moc. Prostě máme asi ještě rezervy ve věcech, o kterých si předtím pořádně promluvit.
Právě si říkám, že chlapovi se to mluví, když se pro něj v podstatě tolik nezmění - prostě bude dál chodit do práce, dělat si to svoje… je to nespravedlnost ![]()
@Freeandwild podívej se na to takhle, kdyz budeš mit deti ted výhledově do dvou-tri let tak ve 30 jsi z,,nejhoršího" venku, deti porostou a muzes je do svých aktivit zapojit, a jak budou dorůstat budeš mit času zase více pro sebe a manžela. Takže ti bude 35 - a deti relativně velké, a život pred tebou…
ja se na to treba straaaasne těším az přestanu prát pliny a uz s manželem píšeme, co vsechno chceme podniknout az budou deti větší/velké/ z domu ![]()
@Freeandwild Hele… ke všemu v životě by měl člověk dozrát. K tomu být rodičem tím spíš. A ono nebude dělat dobrotu ani to, že manžel tě už teď malinko omezuje ve tvých koníčcích (pokud to správně chápu).
Ono.. jsem teda prd odborník, ale mám obavu, že jít do těhotenství vyděšená a s pocitem, že to ještě nechceš, je dost dobrý základ akorát tak pro poporodní deprese. Možná už pro psychické problémy v těhotenství. Ono se nadarmo neříká, že dítě vztah nelepí, ale urychluje rozpad…
Já bych do toho v tvé situaci prostě nešla. A pokud manžel není ani natolik chápavý, aby přímo neohrožoval tvoje zdraví, tak jako… co s tím.
Neber to jako radu proboha, ale skoro mám pocit, že kdyby ses teď věnovala koníčkům dalších 5 let a o dítě se začala snažit po třicítce, nijak by ti to nevadilo, že?
podle mého bys našla dost chlapů, kteří by k tomu byli ochotní. Ale tohle říkám i proto, že citové vydírání z principu naprosto nesnáším, a vyhrožovat ještě před otěhotněním, že jestli dítě nebude, odejdu, to by pro mě byla první kapka pořádného vzteku.
Umíš si představit kdyby se nedejbože ukázalo, že máš problémy s plodností? Pokud manžel tolik chce děti, asi by tě čekalo pořádné peklo v gynekologických ordinacích…
Nevím, no. Pro mě by tohle byly první varovné kontrolky.
Hele ať se rozhodneš jakkoliv, ber to tak, že je to tvoje tělo, tvoje břicho a vagína, které můžou být na cucky, a tvých příštích minimálně 20 let života, kdy na tobě to dítě bude absolutně závislé. NIKDO nemá co tohle rozhodovat za tebe, ani manžel. Nejsi jeho majetek.
@lachtanice86 to je sice pekne, ale uz nekolikrat jsem tu cetla, ze se vam dlouho nedari. Mozna to je dan za cekani. Ale treba by to neslo ani pred tim.
@Freeandwild no takových diskuzí tady bylo už dost ale opačně
. Ten 1 rok už víš že byla blbost. Sama si fakt řekni jak to vidíš Ty, chceš děti? nebo kdy nejdříve, ve 30 nebo déle a pak po pravdě to řekni manželovi. Je blbost udržovat někoho v naději další dobu. Stejné jako kdyby bylo něco co fakt moc chceš, manžel by Tě vysvětlil že ted to nejde ale za rok se dočkáš a ty se s tím srovnala, přece rok se dá vydržet a pak by jsi za ním celá natěšená přišla že už ten rok uplynul a on řekl že ještě ne a kdo ví kdy to bude. Není vůbec špatně pokud dítě nechceš, je blbost se do toho nutit ale je férové toho druhého nedržet v naději ale říct jak to je at i ten druhý má možnost se rozhodnout
Pokud jde jen to o něco posunout tak se domluvte na začátek roku 2018, nikde není psané že otěhotníš hned a i když ano tak těhotenství trvá dost měsíců ale pokud tak nějak cítíš že po dětech ani netoužíš řekni to i s tím že bude konec. Stejně by jste se trápili a jemu neber tu možnost být tátou ![]()
@LAlezane nevím, jestli to tady mám rozepisovat, ale tušíš trochu správně - můj manžel je velmi chytrý a schopný chlap, ale po mamince trochu generál a má maličko tendence manipulovat. Já se moc nenechám
a pravda je, že koníčky provozuju naopak spíš nadstandardně a dávám do nich opravdu dost času i peněz. Manžel si občas postěžuje, když jsem příliš málo doma, ale jinak se mnou i jezdí po akcích, pomáhá, odřídí, když je delší cesta atd.. a ve všem, co pro mě bylo opravdu důležité, mě vždy podpořil. Už jsme to zkrátka vychytali a i když při výměně názorů se lecky mele svou a dělá ublíženého, rozleží se mu to pak v hlavě a snaží se opravdu měnit věci k mojí spokojenosti. Většinou je to prostě ok, v těch důležitých věcech
ale někdy příslovečně zahlédnu takový „stín“ a mám třeba pocit, že cíleně zkouší, kam až může zajít a co si od něj nechám líbit. Takže větší závislosti na něm v těhotenství a s malým dítětem se opravdu trochu obávám, i v tomhle směru.
Jinak jsem rozhodnutá, že při nějakých zásadních problémech s plodností dítě mít prostě nebudu… Pravděpodobně by to teda znamenalo, že by mě dřív nebo později opustil. Asi. Ale to už by se vidělo pak.