Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Manžel křičí na děti, co s tím?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
6.7.25 17:42
@Anonymní píše: Více
Prostě „značka ideál“. To mi zůstává rozum stát.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
Anonymní
6.7.25 17:46
To, ze obcas nekomu ujedou nervy, to se stava, jsme jen lidi. Ale nesmi se to stavat pravidelne! Pak ty deti ziji ve stresu a jaky maji priklad 
Chvili jsem zila v necem podobnem. Ja bych asi uz ve chvili, kdy se nadechne k nejakemu rvani, popadla deti a opustila domacnost. At si pan uvedomi, ze my tohle poslouchat nebudeme a bez nej se obejdeme.
- Citovat
- Upravit
6.7.25 17:52
@Anonymní píše: Více
No není zač, tím bys mohla začít. Tvůj manžel má do ideálu otce na míle daleko, pokud své děti ponižuje a stresuje, takže bys i ty mohla sundat ty růžové brýle a přestat ho tak nazývat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.7.25 17:52
On je tak strašnej, on se určitě změnil až po dětech, že? Nikdy nekřičel a nikdy nebyl sprostej 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.7.25 17:56
To se těžko radí když on sám proto nechce nic dělat. A teda skvělý otec fakt není
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.7.25 18:02
Já tohle zase naprosto chápu z jeho pohledu, jelikož jsem na tom podobně a je to obrovská kumulace stresu z práce a nemožnost se jej zbavit, jelikož se vyžaduje nonstop péče o děti.
A ženský, fakt pro každého chlapa nejsou děti odpočinek a relax ve 100% času!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.7.25 18:02
@Anonymní píše: Více
A změnilo by se odchodem co? Jen to, ze bych to nemusela poslouchat ja, ale ty deti pořád ano. Rozvodem přece nekončí péče otce…
@ibis ver tomu nebo ne, ale kdyby byl takovej cemku dobu, tak si s ním ty deti neporidim. Já to chápu tak, ze ho ty deti stresuji, asi je to už nad jeho možnosti. Ale pri dvou dětech se toto opravdu nedělo, tak kdo mohl tušit, ze se třetím začne… @hanka.br. růžový brýle dávno nemám, jen jsem potkala mnohem horší exempláře, talze ten můj mi nepřijde jako neco, od čeho bychom museli akutně ihned utíkat. Jo, ideální není, to bylo psané k tomu, jak o deti pecuje, protože co vidím v okolí, tak se jim venuje fakt nadstandardně, víc, častěji a pestřeji a i v běžném režimu funguje víc nez chlapi kamarádek, známých i příbuzných.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
6.7.25 18:05
@ibis píše: Více
Tak v tomhle ti řeknu svůj pohled. Jo, před dětmi jsem byla vybušné povahy, ale nikdy mě to extra neovlivňovalo a nedělalo problémy. Teď při dětech nemám takovou trpělivost, a i když už se snažím krotit, tak vybouchnu a křiknu a občas řeknu něco, co mě mrzí.
Taky by o mně mohl manžel říct, že jsem se trochu po dětech změnila. Ale není to na denní bázi. Je to jednou za čas.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
6.7.25 18:06
@Anonymní píše: Více
A kdo mluvil o rozvodu? Chces radu, ale nevnimas. Rekla jsem opustit domacnost. Kdyz vyklidite pole a on nebude mit na koho rvat, na kom si vylivat svuj vztek a stres, tak se rychleji uklidni a dojde mu to. Kdyz to udelas vicekrat, tak uz nebude mit ani snahu zacit rvat. Vlastni zkusenost. Pokud je tedy normalni a dojde mu, o co by mohl prijit. Pokud je trochu psycho, tak to stejne zachranit nepujde.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
6.7.25 18:07
@Cenarius píše: Více
Já mám děti za zadkem neustále. Manžel chodí do práce a jen co přijde domů nebo se vyspí po noční, tak má děti za zadkem. Kolikrát mi ve vtipu (ale je mi jasný, že na tom něco je 
) řekne, že si chodí do práce odpočinout.
- Citovat
- Upravit
6.7.25 18:07
@Cenarius píše: Více
Můžu tě ujistit, že ženy to mají naprosto stejně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.7.25 18:08
@Cenarius ano, ja chápu, z čeho a proč má ten stres. Ale ja ho mám taky. Taky pracuju, taky o deti pečuju, taky se starám o domácnost…ma právo být ve stresu, unavenej, ale to neznamená, ze si to pak musí vylivat na dětech… času pro sebe má víc nez dost, chodí dvakrát týdně s kamarády, jezdí na víkendy na chatu, jezdi na týdenní čundry… to ja zdaleka netravim tolik času sama.
- Citovat
- Upravit
6.7.25 18:13
@Anonymní píše: Více
Já se taky po dětech změnila… uvědomila jsem si, že nikdy nikdo není dokonalý a že je úplně normální, když není vše sluníčkový
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
Ahoj všem, jdu se vypovídat a treba i pro radu. Manžel umí být skvělý otec, dětem se věnuje nadstandardně (kdyz to porovnám s kamaradkama, pribuznyma), deti ho zboznuji, chtějí s ním trávit čas, jsou smutne, kdyz není doma.. prostě značka ideal. Ale neumí moc ovládat svoji náladu, vztek. Kdyz se děcka rozjedou, jsou neodbytny, neco provedou…křičí po nich. A ne jen zakrici, ale on vždy řekne neco hnusnyho. Synovi řekl jednou blbecku, ze nepatří do normální školy, často z nej lítají slova jako vypadni, nelez za mnou, dej mi pokoj, nečum… a i kdyz rika běžné veci, říká je takovým způsobem, ze zní jako nadávky. Prostě se neumí ovládat, vždycky ve vzteku neco placne. Taky mluví sproste, skáče do řeči. To nesnáším a deti to samozřejmě dělají taky a ja je to nemůžu odnaučit, kdyz logicky argumentují tim, ze táta to dělá taky. Působí to na me tak, ze on se musí vedome snažit, aby byl v pohodě a neřval na decka pořád. Jsou pro nej zdrojem stresu, což chápu, ale to není omluvou pro jeho chování. Pro nás je zdrojem stresu on. A ja vůbec nevidím zadne řešení…on uznava, ze to přehání, deckam se omluvi, vysvětlí, proč co řekl, ale pak zase nanovo. Co s tim? Rozvod by k ničemu nebyl, dal by s detma trávil čas, hodně času, akorát už bez moji korigace vypjatych situaci. Terapie odmítá. Chybu připouští, snazi se, ale nikdy to dlouho nevydrží. Systematicky pro změnu nic nedělá, vzdy jen chvilkove zlepšení po té, co zase neco placne a ja mu řeknu, ze to rozhodně ne… dávám mu návody, jak má řešit kterou situaci, on se leckdy snazi, ale prostě není to pro nej přirozené, dá mu to zabrat a mnohem častější je to chování nevhodné nez vhodné.
Nemate některá podobnou zkušenost? Jak ho donutit jít na terapii, ideálně rodinnou? Jak ho přimět k jakémukoliv řešení? Jak mu pomoct to vse zvládat, ale zároveň aby netrpěly děti? On je dospělej, on je ten, kterej musí chtít a musí neco dělat.