Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Manžel - psychická nemoc
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
29.1.23 22:04
- Citovat
- Upravit
29.1.23 22:14
@Anonymní píše:
Omlouvám se, že odpovídám až teď, děti jsou školkové a ne puberťáci samozřejměJá mám práci yve které si při nemoci dětí beru OČR, ale pak mám ještě vedlejšák a ten jedu pořád, takže i s nemocnými dětmi na krku. Peníze z OČR by nám fakt nestačily, kor když se děti prostřídají a jsem s nimi třeba 3 týdny. Tento školní rok už to tak bylo 2×.
Dá se AS poznat u školkového dítěte? Starší dítě je klidné, má na svůj věk zvláštní záliby, nemá moc kamarádů, je bázluvé a obecně není moc do světa. Mladší je tak trochu opak, takže tam myslím, že to nehrozí.
Manžel mi dnes zase řekl tolik urážek, že jsem trošku načatá co se týče rozchodu. A ač to zní divně, nejsem si jistá, že si úplně uvědomuje, že jeho slova zraňují.
no - buď si to úplně neuvědomuje, že jeho slova zraňují (pokud má diagnózu PAS nebo něco takového) anebo si to uvědomuje, a je mu to úplně, ale úplně jedno
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.1.23 22:25
Dřív se takové věci tolik neřešily, tabulky, diagnózy. Nevím jaký je dospělý s AP nebo jinou poruchou. Není vyhořely?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
30.1.23 08:12
@Olcatko Je i možné, že je vyhořelý. Co si budeme povídat, on ten rodinný život často není žádný med a když k tomu musí oba pracovat o sto šest, aby se to utáhlo, bývá to vyčerpávající. Manžel 2× měnil práci, protože mu nevyhovovala. Jde vidět, že rozhodně není spokojený. Ale nechce o tom se mnou mluvit 
- Citovat
- Upravit
30.1.23 08:32
Málokdy radím rozvod, ale tady jiné řešení není… je to sobec, xkrát se s tebou rozešel, to měla být stopka.. děti ho ani nemají rády, citově i fyzicky je to manželství úplně mrtvé… a on s tím nechce NIC dělat.. poradnu odbojkotoval, doktora odmítá..
takže Bohužel : dala bych mu na vybranou, buď zajde k psychiatrovi (taky to z praxe vidím na možnou depresi nebo PAS, leč lékař nejsem) a začne na sobě makat + na vašem vztahu a vztahu k dětem, nebo rozvod..
na rovinu - v jeho případě na velkou změnu nevěřím…zakopal se před váma už před léty a žije si dobrovolně sám ve svém světě..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
15.12.25 11:19
co mám dělat?
Ahoj, dlouho hledám v diskusích něco podobného, co prožívám. A tady se to konečně přiblížilo. „Ve zkratce“ 
. S manželem si rozumíme resp. rozuměli, má mnoho pozitivního. Za léta jsme toho spolu mnoho vybudovali, máme tři děti a krásné bydlení.
V počátku vztahu, po škole skončil na psychiatrii. Bylo to náročné období. Bála jsem se ho, protože to je nejistota, choval se divně, řval na mě a kolikrát mě přitlačil k posteli, jestli jsem to já, ale nikdy mi neublížil, ale bylo to náročné, myslel si tenkrát, že to nejsem já a že skokem z mostu se dostane do jiné reality. Tehdejší psychiatr nás v tom nechal docela dost dlouho ambulantně, což teď zpětně nechápu. Nakonec měl ataku katatonie - mysleli si, že měl mrtvici, ale byla to jen taková úplná ztuhlost, což může být u schizofrenní ataky. Tak skončil na psychiatrii, kde konečně léky zabraly celkem rychle. Zvládli jsme to. Mudr to uzavřel jako akutní věc. Řekl, že to je jak chřipka. Tak jsem to tak brala. O psych. onemocněních jsem nic nevěděla. Teď nechápu, že pak už nebral léky a nikdo to dále nijak neřešil, než že nám dali odkaz na nějakou neziskovku, kde nám řekli, že jsme v pohodě a nepotřebujeme je po deseti minutách schůzky.
Manžel byl vždy bez emocí a empatie, sociálně stažený, ale myslela jsem si že je jen hodně uzavřený. Nikdy mi doma s ničím moc nepomáhal, jen když jsem si řekla, tak pohlídal chvíli, ale jen na koberci si hrál nebo na zahradě s pivem, ale nic složitého. Ale vydělával, postavili jsme spolu dům, takže v tomto jsme byli v pohodě a co se týče o děti a domácnost, já vždy myslela, že za to může tradiční výchova a brala jsem to jak to bylo.
Ale teď, se třemi dětmi po deseti letech od minulé ataky, se nám stalo, že začal opět bláznit. Byl paranoidní. Dokopala jsem ho k lékaři, ale on si věci umí hodně racionalizovat, umí se přetvařovat a přesvědčil mudr, že léky nepotřebuje. Dva měsíce jsem s ním zažívala stresy, volal mi v noci, nespal, byl paranoidní a nakonec se úplně zbláznil. Probudil se, mlel nesmysly, řval na mě, sebral nejmladší dceru, chtěl s ní utéct, nakonec naštěstí jsem mu jí vzala, on vyběhl ven, kde se svlékl a šel řvát na sousedy. Zavolala jsem sanitku, policii a odvezli ho.
Na psychiatrii byl 14 dní a propustili ho. Mudr mi řekla, že brzo, že chtějí uvolnit místo, ať si pořídíme dveře a schovám nože. Samozřejmě se tím jen kryla, snad by nám nic neudělal, ale stějně mě to vyděsilo. Když se vrátil, byl vznětlivý, řval na mě, ale jen když u toho nikdo nebyl. Takže mi to jeho rodiče nevěřili. Svým jsem to nechtěla moc říkat, nechtěla jsem narušovat vztahy víc než bylo nutné.
Tak jsem řekla tchyni s tchánem, ať si ho nechají u sebe přes víkend. Tchán mi volal, že si ho chci vodit na vodítku, když chci, aby přestal pít, bral léky a byl u nich, kde to prý skončí. Tak jsem jim napsala, že dokud se manžel nezklidní a neudělá dveře, tak doma bydlet nebude. Byla jsem na zhroucení a potřebovala jsem si nastavit hranice. Tohle mi pomohlo. Ale tchána s tchyní to naštvalo. Obzvlášť tchyni a tím jsem si asi u nich zavřela možnost pochopení a podpory, teď už jsem za viníka já. Moje rodina je zas hodně na mé straně a nevidí to, že nechci rozbít rodinu, takže nemám podporu v nějaké práci s manželovou psychikou.
Muž se časem zklidnil. Nastěhoval se po 14 dnech cca zpět. Udělali jsme dveře a spala jsem v noci s dětmi odděleně. Teď je stabilizovaný léky, mnohem klidnější a lepší. Když vidím, že je klidný, spí s námi, když vidím, že je roztěkaný nebo nemá náladu, spí sám. Začíná se mi vracet zas zpět on.
Ale co je problém je, že nemá náhled. Bagatelizuje to. Říkám mu, že se třema dětma, prací a domácností padám na hubu a on to nechápe. Že prý byl mimo jen 14 dní, ale on je mimo poslední 2 roky. Nejdřív vznětlivý, hádavý, nepomáhá, pak paranoidní, pak ataka a pak několik měsíců než se srovnal. Do toho má celých deset let problém s tím, že hodně pije pivo, kolikrát i skončil totálně mimo, já doma s dítětem a on v hospodě a z toho piva byl také náladový, když ho měl, upustil si nervy, když ne, byl nepříjemný a vznětlivý. Načetla jsem knihy o schizofrenii a najednou celý náš vztah vidím úplně v jiném světle. Ty emoce, které jsem si vždy myslela, že skrývá, tak najednou mám pocit, že je neměl nikdy. Ani na první ataku nikdy neměl náhled a vždy nechápal, proč mě to sebralo. Myslela jsem si, že to je jeho obrana a byla ráda, že se nezhroutil, ale teď ve světle nových zkušeností a poznatků mám pocit, že to prostě nepochopil.
Nechce pomáhat ani teď, když to fakt potřebuju a má takové podivné situace, jako že nechce mít doma adresu, aby nám nikdo neublížil nebo se vždy k něčemu iracionálně upne. Chová se dost zvláštně, nechci už rozepisovat, ale jednou jeho chování i ohrozilo na životě děti. Nepřímo, nebyl to úmysl, ale zanedbání zodpovědnosti.
Ale on i jeho rodina mě vidí jako někoho, kdo to moc hrotí a vidí věci tam, kde nejsou. Nechtějí si připustit, že by mohl mít problém. Doufala jsem, že dostane diagnózu. Že ho třeba pošlou na nějakou terapii, bude se hledat příčina a dělat kroky, aby se to už znovu nestalo. Jeho mudr v počátku říkala, že on ani jeho rodina nemají náhled, že udělá rodinou terapii, psychologické vyšetření a zařídí mi psycholožku, abych to zvládla. Ale psycholožku mi dali až po několika měsících a ta mi řekla, že tam je jen pro mě, ale manžela se mnou řešit nemůže, že to musí on sám a nechce a párovku nedělají. Mudr mi řekla, že když tam manžel jednou za 14 dní přijde a řekne jí, že je ok, tak s ním nic dělat nemůže. Rodinou terapii manžel odmítl. Psychiatrické vyšetření odkládají a vždy se tváří, že ho dají do výhledu. Ale že to je složité určit, co je povaha a co nemoc. A vlastně mi přijde, že nechápou, proč chci diagnózu. Tím pádem je manžel bez diagnózy a tedy podle něj zdravý a pak je na koni a říká mi, že blázen jsem já.
Ale já jsem přesvědčená, že mu něco je. Nechápe vůbec, proč jsem unavená. Nemá z ničeho radost. Máme tři zdravé chytré děti. Ale jeho vůbec nezajímají jejich úspěchy, legrace, co dělají. Ani já ho nezajímám. Je pasivní. Nikam nechce. Když už někde byl a já tam chci znovu, tak to nechápe. Když jsem mu dala ultrazvuk prvního dítěte, tak řekl, že hm, že už viděl svojí ségru takhle. Neřeší vánoce, narozeniny. Velice málo se usmívá. Já vždy myslela, že to je jeho uzavřeností, ale teď se fakt bojím, že ty emoce nemá. Zanedbává svojí hygienu. Čím dál víc. Není schopný si ani povléct peřinu, raději spí bez ní. Atd.
Chtěla jsem to řešit tak, abychom nechodili k psycholožce a k mudr zvlášť, tak nás poslali na párovku, ale tu, že si musíme sehnat jinde. Tak jsem na doporučení někoho sehnala, ale tam je termín až v lednu. A psycholožka mi řekla, že si myslí, že se muž zabejčí a odmítne na sobě cokoli měnit. Když mu doporučuju nějaké knížky, tak to odmítá. Bavit se se mnou nechce. A já tu celou situaci přestávám zvládat. Moje mamka chce, abych od něj odešla. Ale já prostě nechci rozbít rodinu kvůli nemoci. Na druhou stranu už mi dochází síly a posledních 14 dní nespím já a mám z toho fakt trauma a bojím se, co se stane, protože se už na tu jeho hlavu nemohu vůbec spolehnout. Je tu ještě někdo z těch, co jste to tady řešily? Má to někde dobrý konec? Já si připadám jak když se mi úplně hroutí realita. Čekala jsem od systému, že bude mít nějaký postup, ale zatím mi přijde, že se všichni jen snaží zbavit práce. Vůbec jsem nečekala, co se nám může stát. Přijdu si, jak když jsem celou tu dobu žila v nějaké iluzi a teď jsem se probudila a nevím vůbec co s tím.
Nejhorší je, že se bojím, že když bych odešla, tak to nedá a něco si udělá, nebo bude chtít brát si děti a já o ně budu mít strach. Když jsme spolu, tak alespoň vím, jak na tom aktuálně je a vím, že když ho nechám s dětmi, když je v klidu, tak se nemusím bát, ale kdybychom nebyli spolu, vzal by si je třeba na víkend, týden, nedej bože s nimi šel někam lézt, protože má rád hory, tak umřu strachy. Takže krom toho, že nechci odejít, protože pořád mám naději, že by se to mohlo nějak zlepšit, nějak s tím pracovat s tím terapeutem, tak i kdybych se rozhodla odejít, tak si to vůbec neumím představit.
A bojím se jít s ním do sporu a odkrýt u terapeuta karty, že se ho bojím, protože dokud mám alespoň trochu pocit, že se doma cítí v bezpečí, tak mám pocit, že by mi neublížil, ale co když se bude cítit ohrožený tím, že bych třeba mohla s dětmi odejít, to si vůbec neumím představit. Ale protože před mudr se chová racionálně, má podporu rodiny a ty moje strachy jsou možná opravdu pramenící z traumatu z té ataky, tak v tomhle žádná ochrana nikde nebude. Takže ani nepřipadá v úvahu cesta směrem, že ho opustím do doby, než se srovná. Ale zároveň život s ním pod jednou střechou je příšerně náročný a nevím, jak dlouho to ještě zvládnu.
- Citovat
- Upravit
15.12.25 11:35
Nepřečetla jsem to celý, ale chci jen říct, že máš můj obdiv. Zit s takovým člověkem musí být strašně náročný, uz na začátku ti muselo byt jasný, ze bude. A stejne jsi to s nim nevzdala.. ale uprimne nejvic racionální řešení ted vidím využit nejake vhodné příležitosti, a utéct od nej pryč. Je nebezpečný, máte děti, nevystavuj je tomu riziku a uteč.
Pokud je psychiatrická nemoc neléčená, opravdu se to může jednou vyhrotit a může se stát něco vážného.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.12.25 11:50
Nečetla jsem to celý, ale radu mám jedinou. Rozvod a zákaz styku s dětmi bez dozoru. Evidentně agresivní forma paranoidní schizofrenie. Čím dřív utečeš, tím líp. Hlavně je potřeba ochránit děti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.12.25 11:52
Rozvod. Okamžitě. Je to magor. A jestli si pak neco udela? Tak udělá, hlavne ze neublíží tobe a detem
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.12.25 11:53
A nahrávala bych si ho, kdyz je mimo. Kdyby se chtěl soudit o deti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.12.25 12:07
@Janli píše: Více
zákaz styku není jen tak, obzvlášt za situace, kdy dotyčný nemá diagnozu a podle doktorky je v pohodě…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.12.25 12:18
@Keyllah píše: Více
Já vím, bude to těžký, ale jiná cesta prostě není.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
15.12.25 12:32
@Janli píše: Více
Systém nechránil děti ani při probíhající atace, kdy jsem zašla do školky, aby mi dali vědět, kdyby náhodou muž podepsal reverz a přijel si pro dceru. Byli vstřícní, chápaví, ale v šedé zóně, nemohou bránit rodiči si vyzvednout dítě, max jí říct, aby si šla umýt ruce, zdržet ho a zavolat mi, s tím, že ví, že bydlím blízko. Ve škole si to vůbec neumím představit, při tom, že je v tom zapojeno více lidí. A na psychiatrii mi odmítli i sdělit, kdyby ten reverz podepsal, že to je jeho volba o tom, koho o tom informuje. Bylo jim jedno, že má doma děti. Systému nevěřím po tom všem. Neumím si představit nějaké soudy, jak dlouho by to trvalo, co by to obnášelo, když vidím na případech, co se perou v médiích, jak je to komplikované a jak by to při jeho inteligenci a schopnosti přetvařovat se a při podpoře rodiny rychle nějak skončilo. Plus pokud je jen trochu možná nějaká náprava skrz tu terapii, chci tomu dát šanci a tím i šanci dětem, mít tátu a manželovi nepřijít o rodinu. Momentálně je pod léky a nemyslím si, že by teď byl nebezpečný. Spíše se obávám situace za rok a půl, kdy dojde lhůta dvou let, kterou mu mudr dala jako povinnou brát teď léky. Protože to zas vše pojede odznovu. Nebo kdyby náhodou ty léky vysadil, protože neexistuje, že bych ho hlídala, zda to bere. Takže odchod od něj momentálně vnímám jako nebezpečnější a více stresující než být s ním. nehledě na to, že peníze máme především v bydlení a souvisel by s tím prodej domu, který je velice specifický, protože toho zde manžel hodně dělal sám a je velice uživatelsky náročný, takže by to nebylo hned tak prodejné a také by to byl celé proces, kdy se třemi dětmi a nejmladším ve věku 2 let si neumím hned představit nějaký „útěk“, protože by to byl spíše šnečí odchod, který by vyvolal spoustu stresu, tlaku na všechny a v té situaci se bojím toho, jak by na to manžel reagoval.
Navíc jsem ještě dostala tip na to, že to nemusí být schizofrenie, ale nějaký asperger nebo jiné spektrum autismu a ta ataka autistické vyhoření. A dokud nemá tu diagnózu, tak se mi nechce ho odsoudit. Třeba je to řešitelné. Ale zarazilo mě to, že mudr to nezajímá, zajímá jí jen že muž říká, že je ok. A tím to končí. A on k jiné mudr nepůjde, protože proč, když dělá to, co mu řeknou doktoři, tak přeci nebude hledat jiného jen proto, že mu to řekne manželka, aby našla takového, co jí řekne to, co ona chce slyšet.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
15.12.25 13:02
@Anonymní píše: Více
To ze se boji mista kde bydli, katatonie jsou priznaky schizofrenie. Dcera zacala vypinat jistice a televzi, ze ji sleduji, za tri mesice byla total jinde, hlasy, povidani sama se sebou. Samozrejne dle ni super, naopak si chvalila jak je nesmrtelna. Bylo by to na roman, na psychiatrii nechtela je naprosto v poradku. Ja zoufala volala na psychiatrii a pry dokud me nebude ohrozovat na zivote nebo sebe tak ji hospitalizovat nemohou. Pote co mi znicila pokoj, roztrhala knihy, a ze me udelala demona a propleskla me do modriny jsem zavolala rychlou. Hospitalizovali hned, pote psycholecebna kde byla 3/4 roku. Pointa..psychiatr mi rekl ze nevim, na co jsem cekala, protoze mi slo regulerne o zivot. Zakladatelko jakmile na te vztahne ruku zavolej rychlou a rekni ze se ho bojis. Ale res to, ver mi.
- Citovat
- Upravit
Svetluska55
15.12.25 13:17
Jen to čtu a rikam si, proč, proč, proboha proč.
Prvni ataka pred lety a stejne 3 deti. K tomu alkoholik, doma nesahne na nic, bez emapatie a lasky..
A ty chces udrzet „rodinu“ tohoto typu. Proč? Že mas nejaky problem a drzis sebe v tomhle psycho vztahu, je tvoje vec (trestas se za neco?), ale proc to delas i svym detem?
Prosim, uz to konecne vzdej a umozni detem zit v bezpecnem prostredi, kde se neni treba bat a lidi je budou mit radi..
Ty to nevidis, ale to je jedina vec, co cloveka pri cteni tveho prispevku napadne.. Ulevi se vam vsem.
A ne, tvuj manzel, ani jeho rodina SE NEZMĚNÍ. A pozor na genetiku, tohle se dedi..
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
Omlouvám se, že odpovídám až teď, děti jsou školkové a ne puberťáci samozřejmě
Já mám práci yve které si při nemoci dětí beru OČR, ale pak mám ještě vedlejšák a ten jedu pořád, takže i s nemocnými dětmi na krku. Peníze z OČR by nám fakt nestačily, kor když se děti prostřídají a jsem s nimi třeba 3 týdny. Tento školní rok už to tak bylo 2×.
Dá se AS poznat u školkového dítěte? Starší dítě je klidné, má na svůj věk zvláštní záliby, nemá moc kamarádů, je bázluvé a obecně není moc do světa. Mladší je tak trochu opak, takže tam myslím, že to nehrozí.
Manžel mi dnes zase řekl tolik urážek, že jsem trošku načatá co se týče rozchodu. A ač to zní divně, nejsem si jistá, že si úplně uvědomuje, že jeho slova zraňují.