Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Manžel - psychická nemoc
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
29.4.22 21:22
- Citovat
- Upravit
ludmilaadamkova
29.4.22 22:11
@Anonymní píše:
To jako dospělá nenávidíš otci i přesto, že teď už víš, že byl nemocný?
Ano. Nemám na něj jedinou pěknou vzpomínku. Naštěstí zemrel. Občas mne děsí sen že je naživu.
- Citovat
- Upravit
29.4.22 22:18
@Anonymní píše:
Zakladatelka píše, že se manžel léčí, pouze má nezvládnuté ataky nemoci
Zakladatelka píše, že se léčit nechce, přečti si to ještě jednou. A z tvých příspěvků je vidět, že psychické násilí, které manžel zakladatelky páchá, je snad ještě horší než násilí fyzické, neb ty modřiny nejsou viditelné.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
29.4.22 23:28
@Hibou
@Anonymní píše:
Děkuji všem za reakce. Samozřejmě, že se rozvod jeví jako nejlepší řešení. Jenže má to několik ale. Jsme spolu už hromadu let. Je to můj nejbližší člověk. A já jeho. Pokud není v této fázi, tak si naprosto ve všem rozumíme. Nebo určitě v 90%. Pokud má klidné období, tak si uvědomuje, že je v něm něco špatně. Navštíví lékaře. Snaží se. Díky tomu vím i diagnózu. Jenže pak prostě bum a je to. Nevidí. Neslyší. Někdy den, někdy týden, někdy 14 dní. Zatím mu to nejdéle vydrželo cca měsíc. Pak přišlo zhroucení. Není schopen vysvětlit proč se tak chová. Takže ja než se “stihnu” rozvést, něco zařídit a vůbec se smířit se situací, tak je zase všechno jinak. Je to strašně vyčerpávající, ale rozvod nevidím jako správnou cestu. Spíše bych se nějak potřebovala naučit s tím pracovat. Odborníci mi radili, ze si to proste nemám vůbec propouštět. Ale to mi nejde.
On napáchá žádné násilí, při atace si neuvědomuje jak a proč se tak chová. Přečtěte si něco o HPO. 90% lidí s touto diagnózou reálně přemýšlí nad sebevraždou. Schizofrenici zase při atace vůbec netuší, co se dělo, mají okna jako epileptici.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
29.4.22 23:30
@ludmilaadamkova píše:
Ano. Nemám na něj jedinou pěknou vzpomínku. Naštěstí zemrel. Občas mne děsí sen že je naživu.
Tak to mě mrzí. Chodíš k psychoterapeutovi? Mě strach z lidí přešel v dospělosti sám, vrátil se až po těžkém traumatu, ale to už s dětstvím nesouvisí.
- Citovat
- Upravit
30.4.22 00:13
@Magical-eyes píše:
Za nemoc nemůže, za to, že se nechce léčit ano.
Jeden bezohledný člověk ( a odmítat léčbu bezohlednost je), zničí zdraví dalším třem???
To se na mě zlob, jak chceš, ale v tom případě je na zcela na místě zachránit sebe a své děti.
Psychiatricti pacienti často nemají náhled na to, že jsou nemocní.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.4.22 06:45
@Takco píše:
Psychiatricti pacienti často nemají náhled na to, že jsou nemocní.
To tak být může, stejně jako spousta alkoholiků si není schopno přiznat závislost. Ale je mi líto. Kdybych byla sama, tak ještě možná…ale aby v tom vyrůstaly moje děti, to bych fakt nechtěla…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.5.22 06:51
Zakladatelko, tvůj muž, pokud dobře chápu, někam zašel, ale nedochází na terapii? S touto diagnozou věřím, že by se našla nějaká pojišťovnou hrazená psychologická péče, která by se měla aspoň na nějakou dobu podpořit farmakologicky, nějakým modulantem nálad. On se zklidní a bude lépe přijímat léčbu, která prostě vede k tomu, že se člověk začne vidět trochu realističtěji a čím lépe to vidí, tím víc vidí, že se sebou musí něco dělat. Protože to je hlavní krok. Oni mají tendenci vidět všechno černobíle, což znamená, že i kdyby ses na hlavu postavila, budeš ta černá, což budeš vnímat ty špatně, budeš si říkat: tolik pro něj dělám, tak se snaží a on tady věří svému bludu. To je strašně, strašně bolestivé. Další tendence vnímání je: všechno je to chyba okolí, oni se musí snažit, oni se musí poddat mým náladám, vždyť moje nálada je jejich chyba. No a navíc mají sebepoškozující tendence „zkoušet, co vydrží“. To všechno je pro partnera neskutečně těžké. A když jsou v tom děti, má zdravý partner potřebu ty děti před tím chránit, schovávat chování HPO, ale to nejde, děti nejsou blbý a bohužel se to obrátí právě proti té labilní osobě. Zase je to příležitost naučit děti chápat, porozumět a mít soucit. Asi nevím, tohle jsem naštěstí nikdy nemusela dělat.
Proto jsem Ti radila Život v papiňáku. Knih o HPO je víc, ale tuhle vnímám jako nejlepší.
Jedna zásadní věc je, nastavovat partnerovi s HPO hranice. Ono se to jeví, jako bys pracovala s dítětem, ale oni v tom své nejhorším prstě ukazují to, že zamrzli právě někde na pěti letech emočního věku. A až se z toho vyhrabou, až se vyvztekají v kaluži a uvidí, že to nepomohlo, že se od nich vážně bude očekávat, že se budou chovat, tak se chovat budou.
A teď pozor: tohle všechno dělat nemusíš! Ty jsi ten emocionálně patrně poměrně zdravý člověk a nemusíš, ale pokud chceš dát manželovi šanci, tu knihu si přečti, dělej si poznámky, přemýšlej nad tím, co jsou tvoje cíle, tvoje hranice a jak je nastavit. Pokud to chceš zkusti, tak seber veškeré racionálno a řekni si, kam až pro sebe a pro své děti chceš jít, a kde už to zastavíš. Protože tohle může taky rozebrat tebe a ty děcka nebudou mít NIKOHO zdravého, od koho se odpíchnout, koho dobré zásady zdravé mentální hygieny převzít a vychováte spolu jen další malé HPO.
Vlastně nevím, jestli jsem to napsala správně, dobře a promyšleně, jsem nemocná a v práci a třeba mi to blbě myslí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
2.5.22 19:17
@Cassiopea10 píše:
Zakladatelko, tvůj muž, pokud dobře chápu, někam zašel, ale nedochází na terapii? S touto diagnozou věřím, že by se našla nějaká pojišťovnou hrazená psychologická péče, která by se měla aspoň na nějakou dobu podpořit farmakologicky, nějakým modulantem nálad. On se zklidní a bude lépe přijímat léčbu, která prostě vede k tomu, že se člověk začne vidět trochu realističtěji a čím lépe to vidí, tím víc vidí, že se sebou musí něco dělat. Protože to je hlavní krok. Oni mají tendenci vidět všechno černobíle, což znamená, že i kdyby ses na hlavu postavila, budeš ta černá, což budeš vnímat ty špatně, budeš si říkat: tolik pro něj dělám, tak se snaží a on tady věří svému bludu. To je strašně, strašně bolestivé. Další tendence vnímání je: všechno je to chyba okolí, oni se musí snažit, oni se musí poddat mým náladám, vždyť moje nálada je jejich chyba. No a navíc mají sebepoškozující tendence „zkoušet, co vydrží“. To všechno je pro partnera neskutečně těžké. A když jsou v tom děti, má zdravý partner potřebu ty děti před tím chránit, schovávat chování HPO, ale to nejde, děti nejsou blbý a bohužel se to obrátí právě proti té labilní osobě. Zase je to příležitost naučit děti chápat, porozumět a mít soucit. Asi nevím, tohle jsem naštěstí nikdy nemusela dělat.Proto jsem Ti radila Život v papiňáku. Knih o HPO je víc, ale tuhle vnímám jako nejlepší.
Jedna zásadní věc je, nastavovat partnerovi s HPO hranice. Ono se to jeví, jako bys pracovala s dítětem, ale oni v tom své nejhorším prstě ukazují to, že zamrzli právě někde na pěti letech emočního věku. A až se z toho vyhrabou, až se vyvztekají v kaluži a uvidí, že to nepomohlo, že se od nich vážně bude očekávat, že se budou chovat, tak se chovat budou.
A teď pozor: tohle všechno dělat nemusíš! Ty jsi ten emocionálně patrně poměrně zdravý člověk a nemusíš, ale pokud chceš dát manželovi šanci, tu knihu si přečti, dělej si poznámky, přemýšlej nad tím, co jsou tvoje cíle, tvoje hranice a jak je nastavit. Pokud to chceš zkusti, tak seber veškeré racionálno a řekni si, kam až pro sebe a pro své děti chceš jít, a kde už to zastavíš. Protože tohle může taky rozebrat tebe a ty děcka nebudou mít NIKOHO zdravého, od koho se odpíchnout, koho dobré zásady zdravé mentální hygieny převzít a vychováte spolu jen další malé HPO.
Vlastně nevím, jestli jsem to napsala správně, dobře a promyšleně, jsem nemocná a v práci a třeba mi to blbě myslí.
Děkuji. Je to popsaný dost přesně. Ano, po poslední velké „atace“ docházel k psychiatrovi i psychoterapeutovi, bral léky. Jenže ty ho vyřadily ze sexuálního života, což velmi nelibě nesl. No a bylo. On to přece zvládne sám atd. A teď ho tam prostě nemůžu dostat. Respektive si zatím uvědomuje, že není ok, vyjede kvůli nějaké blbosti a pak se za dvě hodiny omlouvá. Pořád dokola. Co bude dál nevím. O rozvodu přestal mluvit, ale co se mu honí opravdu hlavou nevím. A myslím, že ani on to neví, co v tý hlavě bude za hodinu.
- Citovat
- Upravit
ludmilaadamkova
2.5.22 19:24
@Anonymní píše:
Tak to mě mrzí. Chodíš k psychoterapeutovi? Mě strach z lidí přešel v dospělosti sám, vrátil se až po těžkém traumatu, ale to už s dětstvím nesouvisí.
Pracuju na tom.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
29.1.23 07:49
Psychická nemoc u manžela?
Ahoj potřebuji se vypsat a možná poradit.
Manžel u psychiatra nikdy nebyl, takže neznám diagnózu. V rodině ale mají nějaké psychiatrické poruchy, vím o dg schizofrenie, ale bohužel se o tom nejsou ochotni bavit, takže podrobnosti nevím.
Svého muže znám skoro 15 let. Na výšce to byl tichý klidný kluk, co mi nosil kytky a pomáhal s těžkou taškou. Sám od sebe.
Kolem věku 25 přišly ve vztahu potíže, konkrétně to byla moje nemoc (čistě fyzická), na což reagoval téměř okamžitě rozchodem, načež se během pár dnů vrátil a prosil, ať ho vezmu na milost. Rozchod z jeho strany se z různých důvodů zopakoval ještě několikrát a vždycky během krátké doby přišel a tím, že si to rozmyslel.
Pak bylo několik let klidné období. Dostudovali jsme, začali jsme pracovat a bydlet spolu. Choval se jako vzorný milující partner. Pak jsme se vzali a pořídili si děti.
Po narození starší dcery začal mít období, kdy s ním nebyla řeč. Permanentní naštvaný až utrápený obličej, odsekávání, nulový fyzický kontakt, přišel z práce, sbalil se a odešel, ani neřekl kam. Trvalo to tak pár týdnů a pak byl zase fajn. Řešili jsme v té době nějaké problémy v rodině, říkala jsem si, že je toho na něj asi moc…
Pak přišlo druhé dítě, stěhování, změna jeho práce, Covid, inflace…a pomalu se to přehouplo do režimu, že jeho špatná nálada je standard. Nulový smysl pro humor nulový fyzický kontakt, věcné sekýrování mě i dětí. Nesnese výlet, návštěvu, vlastně jakékoli drobné vylolejení z jeho zajetého režimu. Spí svých 9 hodin a je mu úplně jedno, že já nestíhám, děti jsou nemocné, noci se budí, já chodím do práce úplně vyždímaná…to není jeho problém. Tvrdě ignoruje pocity mě a dětí. Když je nějaký problém, zavře se do pracovny.
Abych o něm nemluvila jen zle, tak stále plní povinnosti v domácnosti, na kterých jsme dlouhodobě domluveni, tj skládání nádobí do myčky a vysátí bytu. Občas si uvaří večeři, když to nestihnu. Někdy nachystá jídlo i dětem. Když jsem dlouho v práci, hlídá děti (trochu potíž je v tom, že s ním nechtějí být).
Z mé iniciativy jsme chvíli navštěvovali rodinnou poradnu, kde to manžel ukončil ve chvíli, kdy terapeutka naznačila, že by mohl být problém s psych. zdravím a ptala se na jeho rodinnou anamnézu. Od té doby tam nevstoupil. K psychiatrovi bych ho v životě nedostala, nechodí k žádným doktorům s výjimkou zubaře. Prý jim nevěří.
Takže abych to shrnula: Manžel má dlouhodobě špatnou náladu, je skleslý, reaguje velmi podrážděně, vadí mu jakékoli změny zajetého režimu, je velmi upjatý, vyhýbá se fyzickému kontaktu a kontaktu s lidmi.
Všímají si toho i lidé v okolí, kteří se ptají, jestli se mu něco stalo.
Kdybyste někdo měli tip, jak s tím pracovat, budu ráda.
Omlouvám se za chyby a prosím o zachování anonymity.
Děkuji 
- Citovat
- Upravit
29.1.23 07:55
@Anonymní píše:
Ahoj potřebuji se vypsat a možná poradit.
Manžel u psychiatra nikdy nebyl, takže neznám diagnózu. V rodině ale mají nějaké psychiatrické poruchy, vím o dg schizofrenie, ale bohužel se o tom nejsou ochotni bavit, takže podrobnosti nevím.
Svého muže znám skoro 15 let. Na výšce to byl tichý klidný kluk, co mi nosil kytky a pomáhal s těžkou taškou. Sám od sebe.
Kolem věku 25 přišly ve vztahu potíže, konkrétně to byla moje nemoc (čistě fyzická), na což reagoval téměř okamžitě rozchodem, načež se během pár dnů vrátil a prosil, ať ho vezmu na milost. Rozchod z jeho strany se z různých důvodů zopakoval ještě několikrát a vždycky během krátké doby přišel a tím, že si to rozmyslel.
Pak bylo několik let klidné období. Dostudovali jsme, začali jsme pracovat a bydlet spolu. Choval se jako vzorný milující partner. Pak jsme se vzali a pořídili si děti.
Po narození starší dcery začal mít období, kdy s ním nebyla řeč. Permanentní naštvaný až utrápený obličej, odsekávání, nulový fyzický kontakt, přišel z práce, sbalil se a odešel, ani neřekl kam. Trvalo to tak pár týdnů a pak byl zase fajn. Řešili jsme v té době nějaké problémy v rodině, říkala jsem si, že je toho na něj asi moc…
Pak přišlo druhé dítě, stěhování, změna jeho práce, Covid, inflace…a pomalu se to přehouplo do režimu, že jeho špatná nálada je standard. Nulový smysl pro humor nulový fyzický kontakt, věcné sekýrování mě i dětí. Nesnese výlet, návštěvu, vlastně jakékoli drobné vylolejení z jeho zajetého režimu. Spí svých 9 hodin a je mu úplně jedno, že já nestíhám, děti jsou nemocné, noci se budí, já chodím do práce úplně vyždímaná…to není jeho problém. Tvrdě ignoruje pocity mě a dětí. Když je nějaký problém, zavře se do pracovny.
Abych o něm nemluvila jen zle, tak stále plní povinnosti v domácnosti, na kterých jsme dlouhodobě domluveni, tj skládání nádobí do myčky a vysátí bytu. Občas si uvaří večeři, když to nestihnu. Někdy nachystá jídlo i dětem. Když jsem dlouho v práci, hlídá děti (trochu potíž je v tom, že s ním nechtějí být).
Z mé iniciativy jsme chvíli navštěvovali rodinnou poradnu, kde to manžel ukončil ve chvíli, kdy terapeutka naznačila, že by mohl být problém s psych. zdravím a ptala se na jeho rodinnou anamnézu. Od té doby tam nevstoupil. K psychiatrovi bych ho v životě nedostala, nechodí k žádným doktorům s výjimkou zubaře. Prý jim nevěří.
Takže abych to shrnula: Manžel má dlouhodobě špatnou náladu, je skleslý, reaguje velmi podrážděně, vadí mu jakékoli změny zajetého režimu, je velmi upjatý, vyhýbá se fyzickému kontaktu a kontaktu s lidmi.Všímají si toho i lidé v okolí, kteří se ptají, jestli se mu něco stalo.
Kdybyste někdo měli tip, jak s tím pracovat, budu ráda.
Omlouvám se za chyby a prosím o zachování anonymity.
Děkuji
Nevim jestli je to psycho diagnoza mozna deprese, ale schiza bych rekla ze urcite ne, ta se projevuje jinak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.1.23 08:10
Řekla bych mu, ze vzhledem k tomu, ze neřeší svůj zdravotní/psychicky stav, tak od nej odcházím. I ty deti to chápou, ze se s nim nedá žít. Proč ty s nim setrváváš?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.1.23 08:13
Takže muž se s tebou za svobodná několikrát rozejde; ty sis ho i přesto vzala.
To, ze spí 9 hodin je normální. Nekomu stačí 5, jiný potřebuje 8 či víc.
Pravděpodobně trpí depresemi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.1.23 08:14
Manžel má možnost volby - vybral si, že lékařům nevěří a řešit to nebude. A i ty máš možnost volby…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
To jako dospělá nenávidíš otci i přesto, že teď už víš, že byl nemocný?