Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Měly byste znovu dítě?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
28.11.25 15:21
Klid. Dvouletý dite je náročný. Dospělý dite je neco uplne jiného. Každá fáze ma neco, pubertu svych dětí si taky spousta lidi neužije, spis ji jen prezije.
Ja jsem se taky zamyslela, jak bych to udělala znovu. A dospela jsem k tomu, ze bych deti znovu mela. Chtěla bych i stejný počet, ale s vetsimi věkovými rozestupy. Ideálně aspon 5 let, ale to by pak zase byl problem stihnout 3 deti. Nebo mit 2 po sobe a třetího benjaminka treba jak by mladší dite šlo do skoly. A chtela bych deti zdravy a hodný 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.25 15:29
Mnohdy jsem jela hubou v zemi, po nocích práce, čas na sebe neměla tak 10 let, ale nikdy jsem nepochybovala, jestli jsem je měla mít. Asi i díky tomu, že jsem nepochybovala, mi to teď v dospělosti vrací.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
28.11.25 15:40
@Anonymní píše: Více
Bylo to náročné a je to náročné být matkou. Život s dětmi je prostě jiný, ale stojí za to. Ty začátky jsou těžké, až se děti osamostatní, tak je o hodně lepší a jsou parťáci. Mám děti 15 a 18 let. Ta mladší je puberťačka, ale dneska mně jen tak řekla, že jsem ta nejhodnější maminka na světě. To potěší. Samozřejmě jindy jsem mimo a tak podobně.
- Citovat
- Upravit
28.11.25 15:41
Ne, nikdy jsem nepochybovala. Jsem vděčná, že mám zdravé dítě
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.25 15:45
Tak on je rozdíl, když si to dítě děláš, že ho chceš kvůli sobě, nebo jen pro to, že to tak mají ostatní a dělá se to. Jako se vším v životě. Když něco fakt chceš kvůli sobě, tak tě to nikdy nemrzí, i když to třeba dopadne blbě. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.25 15:49
Mam tri a mela bych zase tri 
. Mozna jine veci bych udelala jinak, ale deti bych se nevzdavala, a to si nemyslim, ze jsem nejaky echt matersky typ 
.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.25 15:51
Já měla první dítě docela pozdě, bylo to náročné, od porodu pořád zdravotní potíže, ale nikdy jsem nelitovala, že jsem dítě měla. A to jsem se nikdy nepovažovala za mateřský typ. Syn můj život nesmírně obohatil, naučila jsem se díky němu spoustu nových věcí. Je pravda, že kolem těch dvou let to bylo nejhorší. Pak byl náročný první rok ve školce, pořád samé nemoci, hůř jsem je vždycky snášela já. Ale od těch čtyř let se to zlomilo, teď je syn úžasný parťák, je s ním rozumná domluva a doma teď vládne pohoda. Uvidíme, jak to půjde dál, určitě zase přijde nějaké náročnější období, škola, puberta, ale to všechno k tomu patří.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.25 15:55
Bože díky za tento příspěvek… Mám skoro rok a půl starého, taky pracuji na půl úvazek. Manžel funguje dobře, ale přesně… Každý den furt dokola, samé vztekání, momentálně snad u všeho 
do toho malý je strašný nejedlík, kór teď skrz růst stoliček. Takže si to kompenzuje v noci. Dneska mě vzbudil 3× na mlíko, plus sem tam zakňoural a to mě taky probudilo. Taky jsem si dneska ráno unavená říkala, kdy se tohle začne konečně lepšit 
Kdybys chtěla, klidně napiš SZ Můžeme se navzájem podpořit…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.25 15:55
Teď v mém věku, bych do toho už určitě nešla, ale nelituju a ani jsem nikdy nelitovala toho, že mám syna. Moc jsme si ho tenkrát přáli.
Mateřství je krásná „věc”, ale je pravda, že to kolikrát všechno není, zase až tak úplně jednoduchý…
Každé věkové období dítěte obnáší něco jiného, to už tak prostě je, no. V tomto věku jsem si třeba někdy říkala, už aby byl větší, zvládne to a tamto. 
No a teď, když mi vyrostl, tak si zase říkám, kdybych mohla alespoň na jeden den vrátit čas, abych se s ním mohla zase pomazlit a užít si to období, když byl ještě malej a kouzelnej. 
Teď už má čerstvých osmnáct a ten čas spolu trávíme jinak. I když to fyzično a projevy lásky jsou tam pořád. Třeba se jen tak obejmeme nebo se mi přijde s čímkoliv svěřit nebo se s něčím poradit atp.
Podle toho co píšeš, je fakt vidět, že je toho na tebe asi moc. 
Ale neboj, to přejde. Uvidíš… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.25 15:56
Jo mela bych je znova. Vubec si nedovedu predstavit co bych delala s tim volnym casem, energii a penezma kdybych je nemela 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.25 16:05
Hmm, ty začátky jsou na prdlačku, mně to s miminem taky úplně mentálně neuspokojovalo. Ale jak jsem se vrátila do práce, sice to teprve začal šrumec, ale byla jsem spokojenější. Teď už je mu 18, ale nemyslím si, že ho nutně musí odtáhnout snacha ke svojí rodině, třeba já jsem se naopak víc sžila s tou manželovou, protože tchýně nemusí být vzdycky jedubaba
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.25 16:06
I když někdy zoufalstvím, únavou, frustrací a bezmocí brečím, neměnila bych. Ani věkový rozestup, ani počet, ani osobnosti mých tří dětí. Protože ty chvíle, kdy je to nádherné a naplňuje mě hrdost, radost a štěstí, těch je mnohem víc něž těch prvních. Je to náročné. Třeba mimino už bych nechtěla. Tenhle věk, je jim 5, 8 a 10, už se s nimi dá domluvit a puberta ještě významně nezasahuje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.25 16:07
Měla, a neměnila bych. Jasně že období plenek a mléka nebaví nikoho, ale ono to tak strašně rychle všechno uteče. Za chvilku budeš mít doma puboše, a budeš vzpomínat na to hodný miminko
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.25 16:08
K životu holt patří i etapy, které jsou náročné. Je to určitě mateřství, ale i třeba péče o starého rodiče nebo zvládnutí finanční nouze, vlastní nemoc nebo nemoc někoho blízkého… To mateřství z toho vychází nejlépe 
. Většinou to končí dospělým svéprávným člověkem, který nás má rád a my jeho. Já si myslím, že se v dnešní době klade obrovský důraz na to, aby si člověk užil, aby byl pořád šťastný, aby v životě něco nezmeškal… Jenže to je takový znak dnešní doby. Dřív to bylo jinak, člověk měl dost práce sám se sebou, s tím, aby měl co jíst a kde spát… Teď ten život s dvouleťákem hodnotíš ne úplně příznivě, až bude chodit do školy a bude samostatný, uvidíš to zas všechno jinak, až budeš stará a on ti zavolá nebo za tebou přijede, uvidíš to zas z jiného úhlu. Nejen to, jak to v té době zrovna je, ale uvidíš jinak celý svůj život s ním. To, co ti teď přijde jako hrůza, na to budeš třeba nostalgicky vzpomínat. Jinak zpět k tvé otázce: nelitovala jsem nikdy a kdybych se mohla vrátit do minulosti, měla bych teď těch dětí i víc.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
Ahoj,
dnešní článek na seznamu mě ujistil, že nejsem jediná, která si pokládá otázku, zda bych do toho znovu šla…mít dítě.
Mám dvouleťáka, jakože je takový „normálně náročný“, neřekla bych, že je to extrém ani na jednu stranu, je zdravý, když pominu už asi 3 měsíční věčné rýmy/kašel/angína…Ale opravdu velmi často, a je to vlastně bezpředmětné, protože to dítě už mám, přemýšlím, jestli bych znovu do toho šla, když si představím, jak moc náročné to je a bude ještě…a pak najednou, když už máte dospělé dítě, se kterým byste si i pokecali už na normální rovině jako s kámošem, tak má přirozeně svůj život a rodiče zase až tak „nebere“, bavíme se tedy zejména o klucích, holky si myslím, ještě docela za těma rodiči rády chodí…a vím, že i někteří kluci, ale myslím, že je i takové normálnější, že ti kluci pak inklinují víc k té partnerce a své rodině…
No a asi jsem taková frustrovaná z toho všeho…protože mateřství mě jakože silně nebaví, nebaví mě přebalovat, čistit zuby, oblékat, poslouchat kňučení, řev, vztekání, neustále se „držet“, dokolečka si na 5 vteřin s něčím „hrát“, po sté číst tu stejnou knížku…atd. atd…2 roky jsem nespala v kuse více než pár hodin. Jsem extrémně upozaděná, vlastní život prakticky „nežiju“, byť mám u toho práci. Kolikrát si ani nevyčistím, natož abych se nějak víc měla prostor postarat o pleť, chodit cvičit nebo se jít aspoň normálně projít ven. 24/7 mi přijde, že jsem chůva, uklízečka, organizátorka, asistentka, otrokyně atp., jen ne já…a strašně mi všechno chybí, můj běžnej život z dřívějška…a přijde mi, že mi to dítě prostě nemůže nikdy „vykompenzovat“ jen tím, že mám dítě…člověk k němu má tu lásku, nejsem studený čumák, abyste to chápaly, furt ho ťutínkuju, mazlíme se, právě proto, že má ode mě dost pozornosti a nenechávám ho někde sedět celý den u telky, mám pocit, že je to všechno jenom o něm…a na tohle Vás, bohužel, nikdo nepřipraví, ta zkušenost je tak nepřenositelná, že je úplně jedno, jestli si před těhotenstvím někde něco přečtete, v podstatě to tak trochu ignorujete, protože to přece každý nějak zvládá, tak i Vy…ale já jsem fakt už strašně vyhořelá. A i když se máme dobře, ekonomicky jsme na tom nadstandardně, jezdíme si na dovči, nemáme se špatně, jsme v podstatě zdraví, když pominu ty běžné nemoci…tak prostě nejsem šťastná…a tohle pociťuji dlouhodobě a nemám světlejší vyhlídky, když mám ještě dvouleťáka, takže to nejhorší vztekání nás podle mého ještě čeká a celkově ta výchova je z velké části ještě přede mnou než bude nějak samostatnější…prostě vím, že z tohohle nejde jít pryč…ale neumím si prostě poradit. Hlídání máme, v tu dobu pracuji. Otec dítěte se taky zapojuje v rámci svých možností, do práce chodit musí a jinak je doma. Máme i dětskou skupinku, kam má chodit, ale je věčně nemocnej, takže jsem s ním doma a pak to tu nějak furt pytlíkuju…prostě nevím, asi jsem to potřebovala ze sebe už nějak popustit a vím, že neříkám „nic nového“…ale zajímá mě, zda jste to třeba vnímaly v tomhle věku stejně a zlepšilo se to?
Hezký víkend