Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Zdravím,
je mi 34 let a mám strach z těhotenství. A to i přesto, že jsem si myslela, že jednou rodinu mít budu. Ale jak čas utíká, pořád nejsem v té fázi, kdy bych se cítila připravená. Partner už by ale rodinu moc chtěl a já jsem přesvědčená, že by byl skvělý táta.
Chápu, že už oba nejsme nejmladší (33 a 34 let) a není tedy proč čekat.
Bojím se:
Bojovaly jste s podobnými pocity?
Nechci riskovat, že budu těhotná a tenhle strach bude přetrvávat a bude to mít vliv i na dítě. Nějak nevím, jak se uklidnit. Většina mých známých byla nadšená a nemohla se dočkat těhotenství. Nevím, proč já to zatím takto necítím.
Díky a fajn den.
Je celkem pravděpodobně, že se některé ty věci stanou, když budeš mit dítě. Holt se člověk musí dítěti obětovat. Každopádně to není povinnost mít dítě.
Vsechno, ceho se bojis, se pravdepodobne stane. Dite mas navzdory tomu. Pokud se ti to prici, deti nemej.
Na první těhotenství jsem se moc těšila. Druhého se strašně moc bojím, bojím se komplikací v těhotenství, bojím se porodu - ne kvůli sobě, ale kvůli dítěti. Bojím se, že zas nastanou komplikace a porodim zase nemocné dítě. Furt se to ve mě pere. Jeden den si říkám, že napodruhé bude všechno v pořádku a zvládneme to, druhý den si říkám, že ne - že to nebudu riskovat. Jsem z toho už magor.
Připomněla jsi mi film (a knížku) Musíme si promluvit o Kevinovi. Pokud se k tomu stavíš takhle, je asi lepší dítě nemít. Ne, nebála jsem se ničeho z toho, co řešíš. Hrozně jsem se těšila.
@Kecka2010 píše:
Zdravím,je mi 34 let a mám strach z těhotenství. A to i přesto, že jsem si myslela, že jednou rodinu mít budu. Ale jak čas utíká, pořád nejsem v té fázi, kdy bych se cítila připravená. Partner už by ale rodinu moc chtěl a já jsem přesvědčená, že by byl skvělý táta.
Chápu, že už oba nejsme nejmladší (33 a 34 let) a není tedy proč čekat.
Bojím se:
- že nebudu dobrá máma, nebudu je umět správně vést živote
- že se nebudu rozvíjet v kariéře a budu závislá na parnerovi
- že nebudu mít čas během mateřské/rodičovské se stíhat vzdělávat nebo částečně pracovat
- že se mi změní tělo (cvičím, starám se o sebe, ale nejsem se sebou spokojená a je mi jasné, že s dětmi to bude náročnější)
- že s partnerem na sebe nebudeme mít čas
- a samozřejmě se bojím i samotného porodu a aby dítě bylo zdravé
Bojovaly jste s podobnými pocity?
Díky a fajn den.
Nechci riskovat, že budu těhotná a tenhle strach bude přetrvávat a bude to mít vliv i na dítě. Nějak nevím, jak se uklidnit. Většina mých známých byla nadšená a nemohla se dočkat těhotenství. Nevím, proč já to zatím takto necítím.
Ano, obavy má asi každá, ale po narození se nic hrozného nestalo ![]()
Pokud si uvědomuješ, co se může stát, můžeš proti tomu bojovat. Třeba nenechat partnera stranou. Musely to před tebou zvládnout tisíce a tisíce žen. Ne všem se daří ve všech oblastech. Nejhorší je být dokonalá matka, milenka a zaměstnanec. Člověk je tvor chybující, ale měl by umět se z chyb poučit.
Není to třeba i chlapem? Já jsem taky děti nikdy moc nechtěla, bála jsem se toho, i když jsem partnera měla, nikdy to zřejmě nebyla ta pravá láska. Až pak po 30 jsem jednoho potkala a bylo to tam, toužila jsem po tom mít s ním dítě. Bohužel se dlouho nedařilo, teď jsem těhotná po 4 letech v 35.
Jo, bála jsem se přesně tohohle. Ale když to přišlo, bylo mi to naprosto fuk…..
Ahoj, hodně věcí se splní. Nebudeš mít čas na sebe, na partnera( alespoň nejakou dobu). Jinak strach z porodu je normální. V tehotenství je přirozené mít strach, ale vseho moc škodí a doporučila bych se nad ten strach trochu povznést jinak se zblaznis. A dokonalá nebudeš, nikdo není. Všechny to zvládly, ty taky, držím palce ☺️️
@Kecka2010 takové obavy jsem měla ve 23, když jsme čekala první. Jinak jo, některé z těch bodů jsou celkem reálné, ale je otázka, co je pro tebe důležitější. Za pár let se může stát, že už to budeš mít v hlavě srovnané a ono už to pak ale nepůjde
takové obavy má asi každá ![]()
Ty obavy jsou normální, některé z nich mám taky, ale některé jsou mi fakt u zadele, jako např. moje postava a kariéra. Jako logicky se nabízí odpověď, že jak se na to necítíš, tak do toho nejit. Jenže pak jsou ta ALE. Nejste nejmladší, klidně za rok se ti to může přehodit v hlavě a najednou budeš hrozně moc chtít a jak naschvál to nepůjde. To tak většinou bývá. A pokud by ten tvůj byl skvělý táta a staral se a hodně ti pomáhal, tak některé ty obavy se můžou ukázat jako zbytečné, některé matky stíhají během mateřské i studovat… Já taky dlouho necítila tu potřebu mít dítě, ale najednou se mi to úplně přehodilo v hlavě (o něco teda dřív než u tebe) a ta touha byla prostě velká, vytěsnila všechny dřívější myšlenky o kariéře atd. A jak jsem to strašně chtela, tak otěhotnět nešlo a nešlo
Ale tim tě nechci strašit nebo ovlivňovat, abyste do toho hned šli. Zákon schválnosti může zafungovat stoprocentně a za měsíc na to budeš těhotná
Možná pro klid duše, pokud jednou děti fakt chceš mít, ale ještě na to nejsi připravena…tak se u gynekologa nechám pořádně vyšetřit ohledně plodnosti (hormonální profil, ovulace, ovariální zásoba atd., u partnera spermiogram…), abych věděla do budoucna, na čem budu. Ono se může ukázat, že jeden z vás nebo oba nemusíte být úplně stopro zdraví a pak se ukáže, že toho těhotenství se tak nemusíš bát, že k němu povede delší cesta, než sis myslela.
@Anonymní píše:
Na první těhotenství jsem se moc těšila. Druhého se strašně moc bojím, bojím se komplikací v těhotenství, bojím se porodu - ne kvůli sobě, ale kvůli dítěti. Bojím se, že zas nastanou komplikace a porodim zase nemocné dítě. Furt se to ve mě pere. Jeden den si říkám, že napodruhé bude všechno v pořádku a zvládneme to, druhý den si říkám, že ne - že to nebudu riskovat. Jsem z toho už magor.
Tohlr je trochu jiná situace
ano, nemocné dítě je zápřah a strach tam je a zůstane
ale. Je vesměs mizivá šance, že se to bude opakovat
z toho jsem třeba vycházela já..
@Anonymní píše:
Na první těhotenství jsem se moc těšila. Druhého se strašně moc bojím, bojím se komplikací v těhotenství, bojím se porodu - ne kvůli sobě, ale kvůli dítěti. Bojím se, že zas nastanou komplikace a porodim zase nemocné dítě. Furt se to ve mě pere. Jeden den si říkám, že napodruhé bude všechno v pořádku a zvládneme to, druhý den si říkám, že ne - že to nebudu riskovat. Jsem z toho už magor.
tohle jsem měla já když jsem se rozhodovali jestli druhé ano nebo ne, je to těžký se rozhodnout a občas si člověk říká jestli to bylo správné rozhodnutí, ale zakladatelka tohle bude řešit až časem až u druhého
Naprosto normální pocity, byla jsem ráda, že bylo rozhodnut za mě. K těm bodům…
Strach, že bude dítě postižené jsem měla obrovský, to je ale normální. Mateřství je sice náročné a spánkový deficit je sviňa, je to ale vyváženo obrovskou radostí a láskou. ![]()
Už ti to tady někdo napsal. Mít děti není povinnost. Rozhodně si je prosím nepořizuj proto, že partner už chce, protože největší díl práce, povinností a výchovy je prvních pár let na mámě.