Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj, chci se s vámi podělit o něco co mě už delší dobu trápí. Jsem s přítelem už 7 let a když jsme spolu začínali, tak jsem byla mladá a nějak jsem neřešila, jestli si mě jednou vezme. Tak nějak jsem doufala v “přirozený vývoj” vztahu, obzvlášť když je o 12 let starší než já. Všechno se zdálo v pohodě, bylo nám spolu dobře a i když jsme spolu byli v té době jen krátce, tak on už začal mluvit o dětech. Jenže já v té době byla fakt ještě mladá, tak jsem to nebrala nějak vážně, navíc jsme spolu byli ještě moc krátce na to, abych se hrnula do dětí. Ale dost mi to lichotilo a byla jsem z toho taková naměkko při tý představě, že jednou budeme mít dítě a tak jsem si začala slibovat, že když to se mnou myslí natolik vážně, tak si mě určitě zanedlouho i vezme. Jenže už je to sedm let, co spolu jsme a o svatbě se nikdy ani nezmínil a konverzace o dítěti taky utichly. Tak jsem to prostě vzala do svých rukou a zeptala se ho, jestli si mě vůbec někdy hodlá vzít? Že jestli spolu někdy máme mít dítě, tak by bylo fajn, kdybysme se vzali, protože se mi prostě příčí rodit dítě, když vidím, že mu ani za tu svatbu nestojím. No jeho odpověď mě dorazila… podíval se na mě jak na blázna a řekl: “a ty se chceš jako vdávat?”. Tohle mě fakt rozpálilo do ruda a já přemýšlím, jestli má tenhle vztah vůbec ještě cenu. Já jsem v našem vztahu udělala všechno pro to, abychom spolu byli. Přestěhovala jsem se k němu, mám to tedy dál na dojíždění do práce, takže jsem si musela pořídit druhý auto, protože tady z tý vesnice by se člověk bez auta nedostal a navíc snáším vícegenerační bydlení, což taky není žádnej med. Ale barák je jeho, takže fakt nehrozí, že by chtěl jít bydlet jinam. Udělala jsem spoustu změn ve svým životě, abychom spolu byli, i když to pro mě znamenalo “horší”, zatímco jeho to nestálo žádný změny, pro něho to vynášelo jen pozitiva, že tam budu s ním a bude mu mít kdo prát, uklízet atd. Já jsem těch změn v životě udělala dost na to, aby viděl, že to myslím vážně, zatímco pro něho by jediná změna mohla být ta, že by si mě vzal. Ale to jak vidím, tak neplánuje a já prostě nechci mít dítě s někým kdo to se mnou nemyslí vážně. Navíc si furt říkám, že je divný, že ho netlačí čas, když je mu už 40 a neřeší to, zatímco já mám skoro deprese z toho, že mi ujíždí vlak, když vidím jak se všechny kamarádky kolem mě vdávají a mají děti. Hlavně když už jsme ve vztahu tak dlouho a vidím, že to nikam nevede, ale přitom si docela rozumíme a je nám spolu i po těch letech dobře, ale na druhou stranu se cítím trapně, že jsem se ho na tu svatbu musela ptát. Navíc při představě, že bych se od něho odstěhovala, mám docela úzkost… hlavně kvůli našemu kocourovi, kterej je na mě dost závislej a pro mě je to asi ten hlavní důvod proč tady ještě jsem, protože nedokážu opustit ani jeho… i když to možná bude znít vtipně… jak byste reagovaly vy holky?
Seber odvahu a začni s partnerem komunikovat. On je neznalý tvých postojů a priorit, viz otázka ohl. touhy po manželství. Taktéž asi netuší nic o tvé nespokojenosti s bydlením. Ne, nevidí ti do hlavy! Taktéž ty nevidíš do té jeho. Začni komunikovat, zjisti jeho postoje, přání, názory, plány…pak si teprve vyvoď závěry.
A co jsi mu odpověděla? Řekla jsi „Ano, chci se vdávat, svatba je pro mě důležitá z toho a toho důvodu, jak to vidíš ty?“ Prostě normální rozhovor o budoucnosti
Jste spolu sedm let a tyhle věci nemáte probrané? Nějaké romantické kecy pod vlivem hormonů na začátku vztahu musíš brát s rezervou.
Z celého popisu mi přijde, že zatím, co on plánoval, ty jsi to nijak nekomentovala. On si to možná přeložil, že nemáš zájem a s plánováním přestal. Ty mu položíš otázku, „jestli si tě hodlá vzít“ a hned se čertíš, že odpověď není ano? Těžko může vědět, že po ní toužíš, když s ním o tom nemluvíš.
Vztahy se nějak vyvíjí, ti dva si během toho vývoje říkají, jak by si představovali společnou budoucnost, co by chtěli a nechtěli. A zatím, co partner tohle dělal a o budoucnosti mluvil, ty seš blaženě nasmívala a hřála si ego. Místo, abys mu na tvoji otázku odpověděla: „ano, myslím, že jsme spolu dlouho, klape nám to, ráda bych abychom se vzali a měli rodinu“, ty se uprdneš a jdeš zakládat diskuzi, jak by reagovaly ostatní.
To jste o tom za 7 let vubec nemluvili, že netušil že se chceš vdávat? No, tak to jsi s ním o tom měla mluvit. A teď, když víš, že ho to překvapilo, se neurážet, ale pokračovat ve smysluplné konverzaci. Teď za ním koukej mazat „Nějak jsme včera nedokončili tu konevrzaci. Ano, chci se vdávat. A nenapadlo mě, že ty o tom vůbec neuvažuješ. Já to myslím vážně. Myslíš, že bys o tom mohl zapřemýšlet a pak za mnou přijít, co jsi vymyslel? Já myslela na letošní podzim, nebo jaro příští rok…“ No a pokud za tebou do Vánoc nepřijde s rozhovorem, tak mu dej do Silvestra „nůž na krk“. Respektive, tam pak bude na místě tvoje úvaha, co od té svatby vlastně čekáš a kde by byl možný jaký kompromis…
@Kokoli píše: Více
A on ví, co všechno se ti honí hlavou? Zeptala ses ho, jestli si tě hodlá někdy vzít, on odpověděl co odpověděl, takže tvoje reakce byla jaká? Sedněte si, a všechno mu řekni tak, jak to cítíš.
Pokud dobře počítám, je ti 28 let a v době vzniku vztahu ti bylo 21. Z biologického hlediska ženy je optimální doba pro početí potomka mezi 22 a 25 lety. Nevím, co pro tebe znamená „byli jsme spolu krátce“, ale platí, že když partner začne mluvit o dítěti a rodičovství, měla by žena zbystřit pozornost a začít jednat. Nefunguje to tak, že pokud partner jednou projeví zájem o založení rodiny, je možné s tím pracovat jako s neměnným faktem do budoucna. Ochota muže jít do závazku (s konkrétní ženou) je často časově ohraničená. Partnerka se okouká, vztah ztratí erotickou a intimní dynamiku, nastupuje stereotyp… Existují pochopitelně relevantní důvody pro odklad mateřství, jako je třeba dokončení studia, ale víc je těch, které ve skutečnosti relevantní nejsou… ![]()
Je rozumné podmínit partnerův zájem o rodičovství svatbou a majetkovou rozvahou. Optimální doba pro vznik manželství je mezi dvěma a čtyřmi lety, pak se začíná vkrádat to, co se lidově nazývá „přechozený vztah“ a to bude, předpokládám, stav, kterému dnes čelíte. Otevřeně si s partnerem promluv o budoucnosti a předlož mu dvě možnosti. Buď rozchod nebo manželství a dítě. Pokud chceš založit rodinu, je třeba se rozhodnout a jít si za svým. Osobně jsem skeptický ohledně budoucnosti podobných přechozených vztahů. Uvadat mohou hodně dlouho ale jen zřídka se dostaví „happy end“ v podobě nových impulzů a oživení. ![]()
Je opravdu zvlaštní, že jste o tom vůbec nemluvili, tudíž není divu, že je zaskočený.
Vrať se k tomu rozhovoru 2× 3× a když nic, tak mu klidně dej časový rámec, do kdy váš společný život chceš řešit.
A když ani pak nic, tak adios.
Protože pak máš totiž ve všem pravdu- ty si udělala x ústupků, aby jste byli spolu, a byli jednou rodina a on teď nic?
Biologické hodiny tikají, život protéká pomezi prsty a bylo by hloupé zůstávat napořád v limbu s tím hibernovaným medvědem.
Neumíš s ním mluvit.
On nemůže vědět, co chceš, když mu to neřekneš. Asi spíš bys měla hledat chybu u sebe a ne v něm. Komunikace je vlastně celý vztah. Když v ní něco vázne, vázne vztah. Už jste spolu dlouho, takže pomatení smyslů na základě hormonů už u vás nejsou, už je to jen o komunikaci. Dořeš váš rozhovor.
Ty čekáš sedm let než si s chlapem promluvis o představách budoucnosti?
Já to na chlapa vybalila brzy a jsem za to ráda. Teď se ti může klidně stát, že po sedmi letech půjdeš o dům dál, protože chlap už je po tolika letech pohodlný a nic se mu měnit nechce. Koukej za ním naklusat a zjistit na čem jsi.
A tím to jako zvadlo? Ty nejsi schopná s ním mluvit o věcech, které jsou pro tebe důležité? Měla byses spíš zamyslet, jaký vztah máš sama k sobě. Uvrtat se do takové šílenosti, jako že žiješ s jeho rodinou v baráku, kde ti nic nepatří a ještě fňukat, že si tě nevezme, jako kdybys byla čokl v útulku
byt ty moje dcera, tak ti řeknu, buď šťastná, že nejste svoji a zdrhej, co ti síly stačí.
Prijde mi, jako byste spolu v podstate nikdy nemluvili, ne vážně.
On drive nahazoval téma děti, tys to zazdila, ze jsi mladá a jste spolu krátce? Proc jste uz tehdy nemluvili dal, nedali tomu nějaký ramec, jednoduše neplanovali budoucnost? Zde byl prave prostor k hovoru o detech, o svatbe, kdy, atd.
Tys pak zminila několik tvych domenek, ktere si mela, ale očividně si mu je nikdy neřekla.
Ja se vlastně ani nedivím, ze je překvapen, kdyz di to vytáhla po sedmi létech, pro něj to musi byt blesk u čistého nebe.
Sednete si a popovidejte si. O tom, jak to vidi on, jak to vidíš ty, jak si predstavujete spolecnou budoucnost.
Bez výčitek. Třeba to, ze ses prestehovala k nemu, to bych teď nepovažovala za relevantní. Rozhodla ses tak, muzu predpokladat, po zralé úvaze.
Zivot neni ma dáti, dal. Neni to tak, ze ja se pro tebe obetovala, tak ty si me teď musíš za odmenu vzít.
Mluvte spolu ![]()
Klidne bych začala tim, ze kdyz on tehdy zacal o detech, tys brala jako samozřejmou součást i svatbu, a ze se omlouvas, ze to vlastne nepadlo. Ze bys to tema chtěla otevřít. Ze uz mate i věk i zázemí, a pokud nechcete zivotem jen tak proplouvat, tak pojďme tomu dat nějaký ramec.
@Kokoli Ale do těch pro tebe horších změn tě nikdo nenutil. Ty sama ses tak rozhodla, jemu to nevyčítej. Mezi vámi je nulová komunikace - ty se obětuješ, což je největší hloupost na světě, on ani neví, že ty se chceš vdávat a když je z toho udivený, tak ty se rozčílíš místo abys to téma konečně a v klidu otevřela. Teď co čekáš? Na kolena před tebou nepadne.
Je mu 40, pochybuji že bude chtít ještě svatbu a dítě. Být tebou tak to ukončim. Máš ještě šanci v pohodě najít někoho kdo bude chtít to co ty. Ale doporučuji si to s ním vyjasnit dřív jak po 7 letech vztahu.
Vážně chceš celý život zůstávat ve vztahu s chlapem jen kvůli kocourovi?
Jo.. to zní jako recept na šťastný život.
S chlapem který by netoužil si mě vzít bych netrácela čas. Pošli ho někam a začni hledat skutečného partnera pro život a rodinu.