Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Tak to je šílený..
Prostě se s někým domluvit, sbalit věci, jít pryč a vymazat ho ze života. Dokud tohle neuděláš a neutneš veškerý kontakt, tak se v tom budeš plácat dál a lepší to rozhodně nebude..
Jinak už jenom kdyby mně někdo nadával do takových výrazů nebo mě „jen“ uhodil, okamžitě bych s tím člověkem skončila.
Nechápu, co tě u něj drží, proč si to necháš dobrovolně líbit?
Kamarádka mi říká, že mám asi stockholmský syndrom…
Rodiče mám, ale kvůli toho, že jsem od něj odešla už před půl rokem a pak se vrátila, se strašně stydím.
@Anonymní píše:
Kamarádka mi říká, že mám asi stockholmský syndrom…
Rodiče mám, ale kvůli toho, že jsem od něj odešla už před půl rokem a pak se vrátila, se strašně stydím.
No a co? Tak odejdeš podruhé.
My jako mezi sebou máme hodně finančních věcí, což i to byl důvod, že jsem v té zoufalosti volala jeho mamce…
A on jak se uklidnil tak jsme ty záležitosti probrali a nějak se domluvili..a myslím že i tím, že má respekt z jeho rodičů, mi problémy snad dělat nebude..
Já jen prostě už nemám sílu, nemám v podstatě nic. Pořád si snažím opakovat, že až budu pryč, budu zase šťastná, ale pak dostanu stav, kdy jsem paralyzovaná a nedokážu se ani pohnout… a říkám, on je teď hodný a snaží se, že to ve mně vyvolává pocit, že když ho opustím, strašně mu ublížím, i když sakra vím, co dělá on mně..
Jinak si myslím, že tady nikoho v podobné situaci nenajdeš.
Na jednu stranu píšeš, jak je na tebe sprostý, na druhou stranu ti není blbý, být u něho naoko zaměsnaná a brát peníze za nic. Tohle třeba moc nechápu. Jak z téhle situace můžou vycházet nějaké finanční záležitosti?
Chápu, že někdo nedokáže odejít, když jsou ve hře děti a ženská je na rodičáku bez možnosti jít do práce a do nájmu apod.
Ty mi přijdeš spíš že jsi na něm finančně závislá a bojíš se žít sama. Si holt musíš srovnat priority. ![]()
Takové případy většinou končí tak, že se dotyčná sbalí a odejde, nebo tak, že ji přítel zmrzačí nebo zabije.
Ty s ním prostě být chceš. Jinak bys už dávno pryč byla. A vůbec bys mu neříkala, že odejdeš a poslouchala jeho kecy, jak bude jiný. K tomu prostě nějak musíš dospět sama. Třeba potom, co ti prorazí žebro nebo tak.
@Anonymní píše:
My jako mezi sebou máme hodně finančních věcí, což i to byl důvod, že jsem v té zoufalosti volala jeho mamce…
A on jak se uklidnil tak jsme ty záležitosti probrali a nějak se domluvili..a myslím že i tím, že má respekt z jeho rodičů, mi problémy snad dělat nebude..Já jen prostě už nemám sílu, nemám v podstatě nic. Pořád si snažím opakovat, že až budu pryč, budu zase šťastná, ale pak dostanu stav, kdy jsem paralyzovaná a nedokážu se ani pohnout… a říkám, on je teď hodný a snaží se, že to ve mně vyvolává pocit, že když ho opustím, strašně mu ublížím, i když sakra vím, co dělá on mně..
A probírala si to s tou psycholožkou? Že prostě chceš odejít ale nemáš na to sílu? Že máš strach z toho že mu ublížíš i přesto jak se k tobě chová?
Já s tím teda zkušenosti nemám a nechápu jak to může někdo nechat zajít tak daleko. Nijak tě nesoudím
zkouším se na tvojí situaci podívat ze své pozice a já bych s ním nevydržela ani pár měsíců, natož rok a ještě nastoupit k němu do práce. Utla bych to hned.
Na tvém místě bych změnila číslo, smazala si profily na všechn sociálních sítích, aby mě nemohl kontaktovat. Domluvila si odvoz na stěhování až bude v práci a odstěhovala se někam, kde by mě nehledal (kamarádka kterou on nezná a neví kde bydlí nebo tak). Klidně choď k psycholožce častěji a mluv s ní o tom, třeba ti to dodá sílu se k němu nevracet.
Myslím, že tím návratem k tomu magorovi jsi udělala přesně to, co ti v Kruhu bezpečí rozmlouvali. Pokud chceš přežít, a to doslova, musíš odejít a už se nevrátit. Znovu se obrať na Kruh bezpečí, spousta žen selhává a vrací se k tyranovi. Mají s tím zkušenosti, pomohou.
@Veveří píše:
Myslím, že tím návratem k tomu magorovi jsi udělala přesně to, co ti v Kruhu bezpečí rozmlouvali. Pokud chceš přežít, a to doslova, musíš odejít a už se nevrátit. Znovu se obrať na Kruh bezpečí, spousta žen selhává a vrací se k tyranovi. Mají s tím zkušenosti, pomohou.
Přesně tak. Tam té nikdo soudit nebude, americký se stydět nebudeš muset.
Já s Vámi souzním a neodsuzuji.
Jsem na tom podobně. A spíše daleko hůře. Neb jde o manželsví a spousty let, více než 20.. Také nedokáži odejít. Nikdo mi ale neporadil, co a jak mám dělat.. Obávám se, že to opravdu musí vzejít z člověka samotného, to rozhodnutí, jak tu někdo psal..
U mne je to tak, že některé dny se tak hrozně trápím, že už si říkám, že už to nedám a skončím někde na psychiatrii nebo s jinou vážnou nemocí. Po pár dnech je třeba lépe a život plyne dál..
Bohužel už jsem překročila 50 a začínám si uvědomovat, kdybych se měla loučit ze životem a ohlédnout se zpět, jak bych si kladla otázku, proč jsem nežila jinak, více podle sebe, za sebe.. Neznám na to odpověd.
Zeptám se tu, jsme tedy k tomu prostě určeni? Je to naše v uvozovkách poslání, nechat se trápit, třeba i celý život?
Zajímalo by mne, kolik takových žen je. Tu na emiminu jsme spíše odsuzované, většina píše, jak by si to ani náhodou nenechali líbit.. myslím, že když to nezažili, ten začarovaný kruh, možná uplně netuší o čem to je..
Milá zakladatelko, Vy máte, myslím, výhodu, že jste ve vztahu pár let, možná bych poradila se snažit žít více pro sebe, svými zálibami, hodnotami, snažit se posouvat a budovat si svůj život atd..
Ale myslím, že jsem se toto snažila dělat celý život a stejně jsem tam kde jsem..
@Anonymní píše:
Já s Vámi souzním a neodsuzuji.Jsem na tom podobně. A spíše daleko hůře. Neb jde o manželsví a spousty let, více než 20.. Také nedokáži odejít. Nikdo mi ale neporadil, co a jak mám dělat.. Obávám se, že to opravdu musí vzejít z člověka samotného, to rozhodnutí, jak tu někdo psal..
U mne je to tak, že některé dny se tak hrozně trápím, že už si říkám, že už to nedám a skončím někde na psychiatrii nebo s jinou vážnou nemocí. Po pár dnech je třeba lépe a život plyne dál..
Bohužel už jsem překročila 50 a začínám si uvědomovat, kdybych se měla loučit ze životem a ohlédnout se zpět, jak bych si kladla otázku, proč jsem nežila jinak, více podle sebe, za sebe.. Neznám na to odpověd.
Zeptám se tu, jsme tedy k tomu prostě určeni? Je to naše v uvozovkách poslání, nechat se trápit, třeba i celý život?
Zajímalo by mne, kolik takových žen je. Tu na emiminu jsme spíše odsuzované, většina píše, jak by si to ani náhodou nenechali líbit..myslím, že když to nezažili, ten začarovaný kruh, možná uplně netuší o čem to je..
Milá zakladatelko, Vy máte, myslím, výhodu, že jste ve vztahu pár let, možná bych poradila se snažit žít více pro sebe, svými zálibami, hodnotami, snažit se posouvat a budovat si svůj život atd..
Ale myslím, že jsem se toto snažila dělat celý život a stejně jsem tam kde jsem..
Myslím si, že tady to není o tom „kdo nezažil…“ Je to o tom, kdo jak je silný a odhodlaný.. Pokud vy jste ve vztahu, který vám nevyhovuje víc jak 20let, tak ej to bohužel jen o tom, že jste slabá.. Možná dostanu čočku, ale vidím to v okolí, jak si všechny kamarádky stěžují, jak se k nim manžel/ přítel chová a nechová, ale nakonec spolu založí rodinu atd.. U takových lidí si říkám, že to přímo vyhledávají a tak jak s tím „nebyli“ v pohodě, tak vlastně jsou.. Každý má, co si nechá líbit…
Ahoj, snad nevadí, že sem přispěji i jako bezdětná, chodím zde číst už celkem dlouho, tak proto…
Mám tři roky partnera, který mě dle psycholožky psychicky týrá. Pokusím se to rozvést..
Můj partner je celkem dost finančně zajištěný, když mě před třemi lety zval na rande, připadala jsem si jak ve filmu, jaký byl úžasný. To jsem ještě neveděla, že dost pije a rád si užívá kokain. Časem začaly hádky, sem tam, já jsem v tomhle labilní a vždy jsem probrečela hodiny. Později začal přidávat na výrazech, jako p.ca, mr. d.ka… první rok mi končila smlouva v práci, takže jsem šla ofiko k němu do práce, i když tam do teď nic nedělám…
A před půlrokem jsem od něj odešla. Dostala jsem se do kruhu bezpečí, kde mi paní moc pomohla, tak jsem se odstěhovala. Jenže partner mě uháněl, chvíli mi nadával do děv. k, potom jak beze mně nedokáže žít. Nakonec jsem podvolila, uvěřila, jak moc se změní, jak po mně nebude křičet. Vrátila jsem se. Mezitím jsem se dozvědela, jak spal střídavě se mnou i se svojí ex, se kterou má dítě. Odpustila jsem.
Jenže samozřejmě to netrvalo dlouho. Hádky začaly znovu. Znovu mi nadával do mr.ek atd. Kolikrát byl na mě tak moc sprostý, že jsem do něj v zoufalství žduchla a přitom ho škrábla..on jak to zjistil, tak přišel a napálil mi takovou, že jsem měla modřinu přes celou nohu a nemohla skoro chodit. Tohle se stalo asi 3×.
A od pondělí se stalo to, že zase hádky, kdy mi řekl, že jsem lidská zrůda atd, že neumím š. ukat a jsem jeho životní omyl atd… bylo to šílené, zase jsem samovolně zvracela z nervů, až jsem to nevydržela a zavolala jeho mamce. Jeho rodiče ještě ten den přijeli, jakože na návštěvu. Ale nic se nepořešilo, řešily se ještě jiné právní věci. Ale oni ví, že je přítel někdy dost hulvát, a mě myslím mají hodně rádi. Od té doby co odjeli, jsem měla domluvený odvoz na stěhování, musela jsem ho zrušit, nebyla jsem schopná vůbec nic, 8hodin v kuse mi sliboval, že to byly pouze slova…a od té doby je hodný a slibuje…a je neděle a já nejsem schopná vůbec ničeho, tenhle paralizující stav, nikdo mě nechápe, všem našim přátelům jsem pro smích…
Nevím, jak dlouho vydržím, už přes dva roky se sebepoškozuji, on to ví. Od našeho návratu jsem půl roku nic neudělala, teď po té pondělní hádce znovu.
Za dva týdny jdu na operaci s něčím, s čím se dlouhodobě léčím a jsem v šílených stresech a bojím se, jak jsem na vše sama. Partner samozřejmě pořád říká, kam bys chodila, já se o tebe postarám..
Má otázka tedy zní, zda je mezi vámi někdo, kdo si něco podobného zažil a přesto dokázal odejít? Nebo zatím ne?