Nějak mě to dostalo

@Anonymní píše:
Dobrý den,
asi to bude trochu delší na vypovězení celé situace. Je mi jasné, že už je tady spousta témat na špatné vztahy s rodiči/tchány. U nás už to asi před měsícem bouchlo (ale dolehlo až teď kolem svátků), kdy jsem si řekla a dost, už mě to fakt nebaví. Ale od začátku, se sestrou jsme vyrůstaly v rodině domácího násilí páchaného otcem, nejdřív „jen“ na matce a později, to už jsme chodily do školky, i na nás…nešlo jen o plácnutí přes za.dek, ale o facky, pohlavky, systematické bití, tresty stylem klečet půl dne v koutě, nesmět promluvit, neodmlouvat, slovo NE z našich úst nesmělo zaznít, matka nikdy nezasáhla ani se nás nezastala (aby náhodou taky jednu neschytala asi), sama se proti otci nikdy nebránila (jednou to údajně zkusila a že ji zmydlil jako koně), vždycky když ji otec zbil, přišla za námi a že se rozvede a my se radovaly, ale když už to říkala 1000× a nic …všichni o tom týrání věděli (sousedé, prarodiče z obou stran, tety i strýcové a nikdo nepomohl), jednou matka podala trestní oznámení na policii, ale pak to zase stáhla, ani jsme o tom nevěděly do doby, než jsme byly přdvolány a to nám otec zakázal vypovídat (místo toho, aby nám matka v soukromí řekla, co udělala a že teď musíme držet za 1 provaz), tak jsme odmítly vypovídat, vím, že tam byla i nějaká paní (určitě ze sociálky), otec během té doby musel čekat venku, když jsme řekly, že nechceme vypovídat, ten chlap z té policie jen povzdechl, zapsal to a my podepsaly vlastně skoro prázdný list. Později se rodiče rozvedli, ale dál žili a žijí dodnes spolu
Otce jsem už úplně odepsala, přestal pro mě existovat jako otec i jako člověk.
Ovšem ohledně matky - když jsme byly malé (mě bylo 10, sestře 6 let), řekla nám, že je naše vina, že jsme se narodily! (já byla určitě neplánovaná, to mi došlo, ale třeba sestra, to už snad věděla, jak děti vznikají) a pak ještě pár dalších jobovek, např. že jsem ji strašně zklamala, když se na mě nemohla spolehnout a že nikdy jsem se jí nezastala, když ji otec bil (už vidíte, jak si školkové dítě stoupne před bitou matku a říká agresivnímu otci, ať ji nechá být?, když ani tato matka není schopna ochránit své dítě, toto se neděje ani ve zvířecí říši - i tam ta samice chrání své mladé). Naštěstí jsme si já i sestra našly manžele naptosto opačného chování…a to nám otec garantoval, že nás chlapi budou řezatjednou nás i zabijou.
Je mi jasné, že matka musí trpět nějakou poruchou týrané ženy, ale nechce od otce pryč, ale tendence byly, to jsme už chtěli všichni zajistit stěhování (na její popud), ale pak stěhovací auto odvolala, že se to prý zlepšilo, tak jsem jí od plic řekla, ať mi dá už tedy pokoj ohledně nějakých dalších budoucích hádek a týrání, že už o tom nechci slyšet, ano už mě s tím přestala otravovat, ale i tak se třeba sestra prořekne, protože tu stále zatěžuje.
Ale k věci - matka prostě trpí asi i nějakými představami, že když je týraná, tak ji vše projde a prostě si vymýšlí a lže, když ji konfrontujeme, zapírá do poslední chvíle a když máme i svědky událostí, tak že jsme se proti ní všichni spikli. Takže právě před měsícem vznikla zase situace (už několikátá) a to jsem na ni už doslova vypěnila, tak se nafoukla a už jsme spolu nemluvily (týkalo se to našich dětí a bytu).
Ale teď, okolo těch svátků, mi to přišlo trochu líto, ale zas ji nechci už po x-té omlouvat jako Chudák maminečka, nemůže za to, když si je moc dobře vědoma, co dělá a způsobuje, zdá se mi, že i záměrně.
Je tady někdo, kdo to měl podobně/stejně? Co pomohlo, třeba krom psychoterapie, kdysi jsem četla (ale v souvislosti s expartnery) napsat dopis, vyjevit tam city, situace, neposlat to a spálit nebo roztrhat. Nebo jaké další metody jsou? Už se mi s matkou nechce ani navazovat kontakt.

A co chceš vlastně řešit? Sebe, matku nebo svůj vztah s matkou?

Snažila ses pomoct, víc už udělat nemůžeš. Kvůli vlastnímu klidu a zachování zdravého rozumu bych se od rodičů zcela odřízla. Prostě udělala tlustou čáru. Jsou to toxičtí lidé, kteří ti život skutečně otravují tím nejhorším jedem.
Zakladatelko, žij svůj život a rodiče prostě zcela vypusť ze svého života. Matce to možná jednoho dne dojde, až bude už hodně stará a nebude mít nikoho, kdo se o ni bude starat, teď to ale nemá smysl. Ji nezměníš, ona žije ve svojí bublině, viděla jsem to u mé extchyně, kterou extchán pravidelně mlátil, jednou k ním přijela zmlácená stylem, že ruce, obličej a krk měla samou modřinu, nabízela jsem jí tehdy, že u nás může zůstat, rozvést se, začít znovu, že to místo u nás prostě má, nebylo jí pomoci, vrátila se k extchánovi a pokračovala dál, jako by se nechumelilo. Pravidelně mlácená, týraná fyzicky i psychicky, ale ona z toho prostě nevyleze.

@ZuzaM chci řešit sebe, otce jsem už odšmikla a matka se prostě nezmění, chci zkrátka změnit svůj postoj vůči ní, každý mi vždycky říkal, ať to neřeším, ale prostě je to jako ten pohár, který jednou přeteče. A jak už psaly níž diskutující, napsat dopis nebo to holt vykřičet, kousek od bydlení máme lesopark nebo si zajedeme na hory.

Zazila jsem neco podobneho, ale v mnohem mirnejsi forme. Chodim na psychoterapii, kde to zpracovavam, kde to ze sebe dostanu, vybrecim se, ucim se mit rada sebe a resoektovat svoje potreby. Dulezite je soustredit se na vlastni spokojeny zivot, nenechat si dal nicit zivot. Odstrihnout toxicke osoby ze sveho zivota uplne, nebo jim nechat jen minimum prostoru. S rodici se temer nestykam. S tim mene toxickym trochu ano, obcas pomuzu, ale udrzuji si hranice.

@Anonymní píše:
@Jana525
@Sunlight515
@Uslava
Děkuji holky, fakt ale nikdy nepochopím, jak matka nemůže chránit své děti, sama je mám a kdyby se toto u nás dělo, okamžitě bych to řešila, ale tedy chlap je takový, že nikdy by mě neuhodil, pokud máme rozdílné názory, snažíme se to řešit, ukáže mi svůj postoj a já zase ten můj a prostě hledáme kompromis.
Ohledně toho matčina stáří - může se stále spolehnout na mou mladší sestru, právě na tu se i hodně upnula a sestra ji nemá nikdy nic za zlé, že prostě sice jí je zle, když si vzpomene na dětství, ale říká co se dá dělat? Ale tak bude to jejich boj. Na naše dětství otec říká, že přece bylo super a to zlé prostě z hlavy vymazal a matka si zkrátka neuvědomuje a je jí šumák, co to napáchalo za škody.
A právě mě je vždycky do breku, když se dočtu nebo slyším ve zprávách podobné story, kdy otec týral celou svou rodinu (případně to dítě skončilo zle) a matka tomu jen přihlížela. Přitom třeba naše matka vyrůstala v rodině, kde ji nikdo nebil ani sprostě nemluvil, když se to dověděli (ti prarodiče, že otec zase vyváděl), byli z toho smutní i třeba otci vyčinili a aby se tak nechoval, ale ten se samozřejmě ještě víc rozzuřil.

Hele já jsem měla toxickou matku, sice nás nebila, ale psychicky týrala. A zas tomu přihlížel otec. Dlouho jsem si myslela, že byl hodný, je fakt, že nám neublížil, ale nikdy se nás nezastal, nechal mámu dělat hrozné věci. Ona se i k němu občas taky chovala hnusně, když byl starý a nemohoucí, bylo to nejhorší. Dokud byl mladý a fungoval podle jejího přání, tak to ještě šlo. Až když umřel, tak jsem si uvědomila, že vlastně nebyl hodný, byl to prostě slaboch, jinak by nepřihlížel mlčky k tomu, co se děje. Občas i dodal, poslechni mámu, má pravdu, dělej co ti říká. Jen aby měl klid. Radši měl sebe než nás. Mám sestru, sice taky říká že jsme měly hrozné dětství, ale je skoro úplně stejná jako naše matka. Ona se ta výchova na duši hrozně podepíše. Je to těžké zpracovat, dlouho jsem si říkala, proč zrovna já mám takové rodiče, hlavně matku, časem i sestru. Co jsem komu udělala. Dost jsem pochopila, když jsem sama měla dítě, hodně jsem o tom začala číst a studovat, chodila jsem i na psychoterapie. I tak to je pořád ve mně a vždycky bude.

Já i moje sestra jsme zažívaly néco hodně podobného. Sestra je starší, u té šlo hlavně o bití, ponižování a de facto zničení celého života, protože raději žije ve svých 50 sama, bezdětná, než aby měla stejné peklo jako s otcem.
V mém případě šlo spíš o psychické týrání, protože už na to otec zkrátka neměl tolik sil.
Máma je úplně to samé. Mohl nás všechny řezat jak koně, ponižovat, ubližovat… ona vždy plakala, slibovala nám, že od něj odejdeme, ale hned ten den otočila a začla nás nutit, abychom se „tatínkovi omluvily“ (ikdyž nebylo za co). Milionkrát jsem slyšela větu „skloň hlavu a omluv se“ a taky „vždyť on vás má svým způsobem rád“…
Jednou, to mi bylo asi 20, matku napadl a vypadalo to, že ji shodí ze schodů. Já se odvážila zavolat policii. V ten moment ji pustil, ona zcela otočila a ihned zavolala na policii sama a řekla něco v tom smyslu, že se omlouvá, že dcera volala bezdůvodně, že se u nás nic nedéje atd. Následovalo mé vyhození z domu, načež hned po několila dnech začlo kolečko telefonátů, kde mě prosila, ať přijedu na víkend domů, že jako za ní, když ne za ním… jakmile jsem dorazila a odjel poslední vlak nazpět, spustila něco neuvěřitelného… „skloň hlavu a omluv se…“

Bylo by to dlouhé vypisování. Já se zcela ztotožňuju s radami jako „odřízni se“, "
„skonči s nimi“, „vyříkej si to s nimi, napiš jim…“ ale z vlastní zkušenosti vím, že to nejde. To, čím mě oba celý život drželi, je totiž pocit mé viny - že jsem nevděčný parchant, což mi vždy pohotově řekli, když jsem se snažila vzepřít. Ano, investovali do mne hodně peněz, pomohli mi finančně po rozvodu atd., nechali mne vystudovat VŠ (obor vybral despoticky otec), ale kdykoli pro mne cokoli udělali, nezapomněli to zveličit a všude rozkecat. Takže stejně jako u zakladatelky téhle diskuze - všichni v okolí věděli, co jsme prožívaly, ale nikdo nepomohl, naopak, když jsme se snažily říct, ze je to vážné a že trpíme, bylo nám tetami a strýci (všichni v rodině bohužel bezdětní, takže to mohli mít zkreslené) vždy rečeno „vzdyť ten táta vám koupil to či ono…“

Otec si dokonce vede od našich 18 šanon, v němž si uchovává doklady o zaplacení - co nám kdy koupil, co mně, mým dětem, mému ex… Několikrát do mne jakoby v dobrém rozmaru začal rýpat, jestlipak vím, kolik už tam je…

Já teď žiju s přítelem a dětmi v jiném městě. S rodiči komunikuju formálně a v podstatě minimálně. Problém je, že otec má hromadící poruchu, takže mají dům i zahradu zasypanou harampádím a bohuužel už tam nejde ani jít kvůli silnému zápachu… Oni si OBA na mne i na sestru u těch tet, strýců a známých stěžují, že za nimi ani nejdeme a oni pro nás toho tolik udělali… tety a strýcové tam nechodí ze stejného důvodu, ale přesto na mne nasazují, že je to ode mne sprosté tam nechodit.
Ke mně naši nejezdí, ani ne proto, že jim je skoro 80, ale proto, že otec bojkotuje můj přesun do jiného města a soužití s přítelem dle jeho slov „na hromádce“. Údajně proto se mě, jak svěřil mé sestře, rozhodl vyjmout ze závěti, resp. tak nějak přeskočit.
Je mi z toho hrozně. Nic jsem jim neudělala. Mámy mi bylo vždy líto, ale nakonec jsem pochopila, že ji to tak nějak zvráceně baví. Prokazuje mu oddanost tím, že s ním zůstává nejen ona sama, ale nutí i nás. Úplně nás zaprodala. Nikdy, opravdu nikdy si nenechala pro sebe nějaké naše tajemství, podle mne vyloženě ze strachu, že by bylo zle, kdyby na to přišel sám a zjistil, že to věděla a neřekla mu to.

Omlouvám se za dlouhý příspěvek. Jen se snažím popsat situaci, která je myslim dost podobná té z úvodu diskuze.

Vím, že to jen tak nejde, ale zakladatelka diskuze musí nejprve změnit vnímání sebe sama. Nemůže za to. Rodiče jsou opravdu ti špatní a nic takového ve zdravé, milující rodině není.
Nezmění je. Jakoukoli snahou o konfrontaci nebo odbornou pomoc je akorát spojí proti sobě (v případě mých rodičů je to takové spolecné vzrůšo)… Ať s nimi komunikuje v nutném minimu, ani ne kvůli nim, ale kvůli sobě, aby jednou, až tady nebudou, dokázala žit bez pocitu viny a s vědomím, že ona ten vztah nezničila.
Přeji hodně štěstí.