Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Nemám cit
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
16.7.21 04:05
Ze zkušenosti v okolí která je mě přímo dotkla tím že manželům syn žije od 2,5 let s námi?
Buď ti po porodu přepne a najdeš mateřský cit (nemyslím si z toho co píšeš), nebo bude dítě chudák na které budeš kašlat, bude ti vlastně jedno a jednoho krásného dne se taky může stát že se sebereš odejdeš od chlapa a necháš mu dítě. Krásné vyhlídky, opravdu. Nevím proč si pořizuje dítě někdo kdo ho nechce. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.7.21 05:34
No podívej to se může po porodu změnit. Já taky nikdy nebyla taková, že bych byla z každýho mimina připosr. ná a když jsem byla těhotná taky jsem to nijak neprožívala, to spíš všichni ostatní okolo. 
Taky mi vadil ten pupek 
Ale když se mi narodil můj chlapeček bylo to jiný, krásný a já se hned zamilovala. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.7.21 05:44
Takze to je neco jako, ze si porizujes dite na zkousku? Tohle nechapu… 
To neni pes, kteryho kdyz nechces das ho do utulku, nebo si ho nekdo vezme… No chudak dite. Az bude zbytek rodiny chtit skocit z okna, skocis protoze to oni chteji??Vubec netusis co je za zavazek mit dite. Holka, kde ty mas mozek.. A co kdyz ty city neprijdou? Co bude s chudakem ditetem? Hlavne, ze ho ostatni chteli…kdyz nejdulezitesi je pro dite hlavne laska mamy… A dobra rada pro nejaky priste…nes.ukej bez ochrany, kdyz nejsi pripravena byt mamou.
Jo a dopiluj ČJ, at krome dusevnich mrzaku nepoustis do sveta tyhle vyplody co trhaj oci.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
mackA159
16.7.21 05:50
Když jsi šla na screening, bála jses že najdou vadu? Když jdes na utz těšíš se, bojíš se? Nebo ti je to fuk?
- Citovat
- Upravit
16.7.21 06:20
Škoda, že ses do toho nechala dotlačit. Jsou ženy, co vědí, že dítě nechtějí a stojí si za tím a jsou spokojené.
Ty to dítě mít budeš, zpět to vzít nemůžeš, ale je na tobě, jak se k tomu postavíš. To dítě potřebuje péči, cit a lásku.
Pokud se to u tebe nezlomi, snad v sobě najdeš dost síly, aby to aspoň předstírala. Mazlit se s ním, hladit ho… Ty deti to potřebují. Až povyroste, bude to zas jiné, je to parťák, se kterým už můžeš na kolo, apod.
A k věci, také jsem neměla ráda děti. Ale své jsem chtěla. 1.jsem potratila a něco se ve mě bloklo. 2 těhotenství jsem neprozivala, stále jsem byla pripravena, že o to můžu přijít. Navic jsme meli fakt velkou krizi a potrat by to vyresil… Ke konci jsem se ale pozorovala, a bricho hladila…
Když se syn narodil, urcite tam nebyla laska hned. Ale zodpovednost ano, ta prisla okamzite. Syn musel na 7 dni na jip, se mnou to moc nehnulo. Ale jak jsem tam dochazela, bala jsem se něj čím dál vic a po tom tydnu uz jsem se nemohla dockat, az bude se mnou na pokoji. A ano, miluji ho, komplet se to zlomilo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.7.21 06:40
Absolutně nechápu, proč si v dnešní době pořídí dítě někdo, kdo ho nechce co na to říct, zasloužila bys pár facek, snad bude mít aspoň tátu, který ho má rád. Nebudeš jediná máma, která stojí za prd.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.7.21 06:46
Zakladatelko, chci tě podpořit a ne odsoudit, že jsi š.. bez ochrany.. Já jsem na tom byla podobně. Všechno týkající se mimin a dětí šlo naprosto mimo mě. Přečetla jsem snad všechny diskuze na toto téma, připadala jsem si naprosto divná a nenormální - 34 let a žádná touha po dítěti. Chodila jsem i k psycholožce na hypnoterapii, to mi trochu pomohlo se nakonec pro dítě rozhodnout a jít do toho (čistě z rozumu a taky kvůli manželovi, který děti miluje a moc by si to přál). Prvních 4-5 měsíců docela hrůza (co se pocitů týče). Pořád jsem myslela na to, jestli to není chyba, jestli jsem si zničila můj pohodový život, jestli vůbec dokážu své dítě milovat když mi ostatní děti vyloženě vadí, brečela jsem nad svou pitomostí a nezodpovědností se takto rozhodnout prostě mít dítě.. těhotenství jsem ani nikomu nechtěla sdělovat. Styděla jsem se že JÁ, takový odmítač mimin, jsem teď těhotná… pak se to začalo trochu lámat do víc neutrální roviny a ty negativní pocity už nebyly tak časté. Teď jsem 36tt a jsem na tom už mnohem líp. Ty pocity typu ‚zničila jsem si život‘ už nemám. Místo toho mám pocity: Já kráva jsem měla jíst víc zdravě, co když jsem maličké nedala tu nejlepší výživu k vývoji (Před tím pravidelná zdravá fitness strava), proč jsem necvičila během těhotenství, když říkají že to má pozitivní efekt na dítě (Před tím 6× týdně posilka), proč jsem si dala půl skleničky vína, mohla jsem nějak ublížit maličké.. prostě chci abych dala miminku to nejlepší co můžu. Jako stejně si připadám, že lidi okolo jsou naprosto nadšení a já pořád viceméně racionální. Ale bavila jsem se o tom se sestřenicí a ta mi řekla, ať se tím už nezaobírám, prostě to tak mám a není to nic nenormálního. Prostě ne všechny hladíme bříško a šišláme do cizích (i vlastních) kočárků. Jsem v zahraničí a tady kromě screeningu mimča dělají i screening mentálního zdraví matky, aby předcházeli post partum depresím atd. Tak prostě chodím k psycholožce a pracuju na tom. Ale hlavní asi je, že musíš sama chtít. Já strašně chci miminko milovat a být šťastná, jen ten strach z toho že to nedokážu a ze všeho neznámého byl velký. Já myslím, že nejsi úplně necitelná, když o tom zakládáš diskuzi a chceš vědět co s podobnými pocity ostatní holky dělaly. Já taky zakládala podobnou diskuzi a v jednom příspěvku bylo: strach, že nebude dost lásky pro dítě vlastně znamená že ho chceš milovat.. Tak se zkus nad tím pořádně zamyslet. Nevěřím, že si nakonec řekneš, že chceš aby to dítě nebylo nebo se mu nedej bože něco stalo. Přeju ti hodně sil na těch posledních pár týdnů těhotenství a hlavně, ať se všechno nakonec v dobré obrátí.
- Citovat
- Upravit
16.7.21 06:56
Nech tomu volný průběh. Uvidíš, jak se věci vyvinou. U někoho to naskočí hned, u někoho později a u někoho vůbec. To ale nemusí znamenat, že budeš špatná máma. Mmch já si koupila plavky o číslo menší, než jsem měla před těhotenstvím, protože už se těším, jak do toho zhubnu 
No hele a pokud to nenaskočí, je důležité být k sobě upřímná. A nejen k sobě, ale i k partnerovi. Nejhorší věc, co můžeš dělat, je tutlat to v sobě. Domluvte se a po mateřské se prostě vrátíš do práce a manžel půjde na rodičovskou dovolenou. Nebo si zaplatíte chůvu (tady je ale důležité, aby byla jen jedna, aby si k ní mimčo vytvořilo vztah). A ty budeš zajišťovat spíše tu (u nás) mužskou úlohu, tj. finance. Na okolí se z vysoka vykašli.
Je důležité vědět, že z toho může vzniknout obr problém. Když to včas řešit nebudeš, může se rozjet depka, můžeš se dostat do stavu, že tomu prckovi ublížíš. Tím si buď zaděláš na problémy na hodně dlouho a nebo si zničíš život. A to by byla škoda, ne?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.7.21 07:03
@Anonymní píše:
Zakladatelko, chci tě podpořit a ne odsoudit, že jsi š.. bez ochrany.. Já jsem na tom byla podobně. Všechno týkající se mimin a dětí šlo naprosto mimo mě. Přečetla jsem snad všechny diskuze na toto téma, připadala jsem si naprosto divná a nenormální - 34 let a žádná touha po dítěti. Chodila jsem i k psycholožce na hypnoterapii, to mi trochu pomohlo se nakonec pro dítě rozhodnout a jít do toho (čistě z rozumu a taky kvůli manželovi, který děti miluje a moc by si to přál). Prvních 4-5 měsíců docela hrůza (co se pocitů týče). Pořád jsem myslela na to, jestli to není chyba, jestli jsem si zničila můj pohodový život, jestli vůbec dokážu své dítě milovat když mi ostatní děti vyloženě vadí, brečela jsem nad svou pitomostí a nezodpovědností se takto rozhodnout prostě mít dítě.. těhotenství jsem ani nikomu nechtěla sdělovat. Styděla jsem se že JÁ, takový odmítač mimin, jsem teď těhotná… pak se to začalo trochu lámat do víc neutrální roviny a ty negativní pocity už nebyly tak časté. Teď jsem 36tt a jsem na tom už mnohem líp. Ty pocity typu ‚zničila jsem si život‘ už nemám. Místo toho mám pocity: Já kráva jsem měla jíst víc zdravě, co když jsem maličké nedala tu nejlepší výživu k vývoji (Před tím pravidelná zdravá fitness strava), proč jsem necvičila během těhotenství, když říkají že to má pozitivní efekt na dítě (Před tím 6× týdně posilka), proč jsem si dala půl skleničky vína, mohla jsem nějak ublížit maličké.. prostě chci abych dala miminku to nejlepší co můžu. Jako stejně si připadám, že lidi okolo jsou naprosto nadšení a já pořád viceméně racionální. Ale bavila jsem se o tom se sestřenicí a ta mi řekla, ať se tím už nezaobírám, prostě to tak mám a není to nic nenormálního. Prostě ne všechny hladíme bříško a šišláme do cizích (i vlastních) kočárků. Jsem v zahraničí a tady kromě screeningu mimča dělají i screening mentálního zdraví matky, aby předcházeli post partum depresím atd. Tak prostě chodím k psycholožce a pracuju na tom. Ale hlavní asi je, že musíš sama chtít. Já strašně chci miminko milovat a být šťastná, jen ten strach z toho že to nedokážu a ze všeho neznámého byl velký. Já myslím, že nejsi úplně necitelná, když o tom zakládáš diskuzi a chceš vědět co s podobnými pocity ostatní holky dělaly. Já taky zakládala podobnou diskuzi a v jednom příspěvku bylo: strach, že nebude dost lásky pro dítě vlastně znamená že ho chceš milovat.. Tak se zkus nad tím pořádně zamyslet. Nevěřím, že si nakonec řekneš, že chceš aby to dítě nebylo nebo se mu nedej bože něco stalo. Přeju ti hodně sil na těch posledních pár týdnů těhotenství a hlavně, ať se všechno nakonec v dobré obrátí.
No… doufám, že ti u psycholožky vysvětlili, že těhotenství je nic a až se to dítě narodí, totálně ti změní život… Není to o lásce k dětem, ale o tom, jestli zvládneš podřídit svůj život někomu, kdo v tobě nevyvolá ty mateřské city. Doufám, že to nebude tvůj případ a tu lásku k dítěti mít budeš, i když třeba až časem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.7.21 07:08
Já to tak měla u všech svých dětí. Prvního jsem měla hodně mladá, kdy jsem na to, že čekám dítě přišla až v polovině těhotenství, jinak bych šla na potrat. Milovat jsem ho začala až v cca. 3 měsících jeho života. Do té doby jsem necítila nic. Ani jméno pro dítě jsem nevybrala sama, protože mi to bylo jedno 
Když jsem otěhotněla po druhé, také neplánovaně, zaplatila jsem i za potrat, ale nešla na něj. Tohle těhotenství bylo asi ze všech nejnormálnějších To jsem se i docela těšila, ale pořád to nebylo takové, jaké by to mohlo asi být. Po porodu to naskočilo hned Děti odrostly, já teď plánovaně čekám třetí a mám to naprosto stejně jako ty. Zatím spíš přemýšlím, jestli to byl vůbec dobrý nápad…místo nějakého těšení. Nechci se o těhotenství vůbec bavit, natož vymýšlet jméno nebo pro něj něco nakupovat. Břicho mi vadí, porodu se tedy bojím šíleně. Taky první, co mě s pozitivním testem napadlo bylo to, že budu zase znovu muset snášet tak strašnou bolest.
Přitom jsem roky šťastně vdaná. Kluky miluju, na svém životě bych nic neměnila, jsem takhle spokojená.
Ale já byla vždycky takový studený psí čumák bez emocí. Štve mě to, i trápí, že mě to zase nepohltilo, protože o tohle dítě jsme se snažili 1,5 roku a já místo toho, abych z něj byla nejšťastnější, tak bych snad i vše vrátila zpátky.
Prosím anonym, manžela by to mrzelo…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
16.7.21 07:21
@jita22 píše:
No… doufám, že ti u psycholožky vysvětlili, že těhotenství je nic a až se to dítě narodí, totálně ti změní život… Není to o lásce k dětem, ale o tom, jestli zvládneš podřídit svůj život někomu, kdo v tobě nevyvolá ty mateřské city. Doufám, že to nebude tvůj případ a tu lásku k dítěti mít budeš, i když třeba až časem.
No na to jsem psycholožku nepotřebovala. To vím, že těhotenství je sice náročné, ale to, co přijde potom se s tím nedá ani srovnat. Právě proto jsem se tolik bála. Můj manžel si to představuje všechno jako pohádku a vše zalité sluncem, ale já jsem si plně vědoma, že to bude náročné, obvzlášť když mám rodinu tak daleko. Ale musíme to zvládnout spolu. Já už se tolik nebojím, že lásku k maličké mít nebudu. Na každou prohlídku se teď těším, až ji uvidím a kdyby se jí něco moji vinou stalo, tak bych si to neodpustila.
- Citovat
- Upravit
16.7.21 07:44
@Le_lenaz píše:
Ze zkušenosti v okolí která je mě přímo dotkla tím že manželům syn žije od 2,5 let s námi?Buď ti po porodu přepne a najdeš mateřský cit (nemyslím si z toho co píšeš), nebo bude dítě chudák na které budeš kašlat, bude ti vlastně jedno a jednoho krásného dne se taky může stát že se sebereš odejdeš od chlapa a necháš mu dítě. Krásné vyhlídky, opravdu. Nevím proč si pořizuje dítě někdo kdo ho nechce.
Proc? Protoze ji vsichni kolem cpali do hlavy at si dite necha, jak to bude uzzzasne a vsechno se zmeni, jak ho bude milovat a pendrek..pak je tu chudak dite se syndromem nechteneho ditete, citova deprivace kterou ma cely zivot, z toho ze ho mama nechtela a neprijala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.7.21 07:53
@Anonymní píše:
Zakladatelko, chci tě podpořit a ne odsoudit, že jsi š.. bez ochrany.. Já jsem na tom byla podobně. Všechno týkající se mimin a dětí šlo naprosto mimo mě. Přečetla jsem snad všechny diskuze na toto téma, připadala jsem si naprosto divná a nenormální - 34 let a žádná touha po dítěti. Chodila jsem i k psycholožce na hypnoterapii, to mi trochu pomohlo se nakonec pro dítě rozhodnout a jít do toho (čistě z rozumu a taky kvůli manželovi, který děti miluje a moc by si to přál). Prvních 4-5 měsíců docela hrůza (co se pocitů týče). Pořád jsem myslela na to, jestli to není chyba, jestli jsem si zničila můj pohodový život, jestli vůbec dokážu své dítě milovat když mi ostatní děti vyloženě vadí, brečela jsem nad svou pitomostí a nezodpovědností se takto rozhodnout prostě mít dítě.. těhotenství jsem ani nikomu nechtěla sdělovat. Styděla jsem se že JÁ, takový odmítač mimin, jsem teď těhotná… pak se to začalo trochu lámat do víc neutrální roviny a ty negativní pocity už nebyly tak časté. Teď jsem 36tt a jsem na tom už mnohem líp. Ty pocity typu ‚zničila jsem si život‘ už nemám. Místo toho mám pocity: Já kráva jsem měla jíst víc zdravě, co když jsem maličké nedala tu nejlepší výživu k vývoji (Před tím pravidelná zdravá fitness strava), proč jsem necvičila během těhotenství, když říkají že to má pozitivní efekt na dítě (Před tím 6× týdně posilka), proč jsem si dala půl skleničky vína, mohla jsem nějak ublížit maličké.. prostě chci abych dala miminku to nejlepší co můžu. Jako stejně si připadám, že lidi okolo jsou naprosto nadšení a já pořád viceméně racionální. Ale bavila jsem se o tom se sestřenicí a ta mi řekla, ať se tím už nezaobírám, prostě to tak mám a není to nic nenormálního. Prostě ne všechny hladíme bříško a šišláme do cizích (i vlastních) kočárků. Jsem v zahraničí a tady kromě screeningu mimča dělají i screening mentálního zdraví matky, aby předcházeli post partum depresím atd. Tak prostě chodím k psycholožce a pracuju na tom. Ale hlavní asi je, že musíš sama chtít. Já strašně chci miminko milovat a být šťastná, jen ten strach z toho že to nedokážu a ze všeho neznámého byl velký. Já myslím, že nejsi úplně necitelná, když o tom zakládáš diskuzi a chceš vědět co s podobnými pocity ostatní holky dělaly. Já taky zakládala podobnou diskuzi a v jednom příspěvku bylo: strach, že nebude dost lásky pro dítě vlastně znamená že ho chceš milovat.. Tak se zkus nad tím pořádně zamyslet. Nevěřím, že si nakonec řekneš, že chceš aby to dítě nebylo nebo se mu nedej bože něco stalo. Přeju ti hodně sil na těch posledních pár týdnů těhotenství a hlavně, ať se všechno nakonec v dobré obrátí.
Ja bych rekla, ze je velky rozdíl, jestli dítě v zásadě chceš (ale bojíš se, jak to zvládneš, jake to bude), nebo dite programove nechceš. Mně vzdycky byla mimina fuk, ani jako dite jsem si nehrala s panenkama, do kočárku jsem nesislala a nesislam. Jako jo, modlila jsem se, aby hormony fungovaly a ja to zvladla. Ale nikdy jsem nemela pocit, ze dite nikdy…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.7.21 07:55
@Anonymní píše:
Zdravím potřebuji se asi jen vypsat a poradit.
Jsem 34tt čekáme holčičku cele těhotenství v pohodě asi jen na to ze mi zjistily stitnou žlázu a ja z 53 kg mám teď asi cca 75 kg..
Ale k věci od začátku těhotenství jsem miminko nechtěla říkala jsem si pořad ze mám ještě čas a nemám nějaký mateřský city, zkratka mi ty miminka nic neříkají jako nemůžu říct někomu “je to je krásný miminko “ a nebo si ho sama od sebe pochovat. Asi nemám rada děti nebo ja nevím jak to nazvat nevím jestli budu mít rada to svoje chtela jsem jít na potrat ale přítel se strašně těší rodina taky jen ja o tom pořad nechci nějak slyšet nebo vždycky když o tom někdo mluví například o vybavicce nebo o tom jak bude krásná a po kom bude tak to vždy odkyvnu řeknu ze jo dobrý a neřeším to nesahnu si na břicho a “nemluvím sní “ neprozivam vám to jak ostatní těhotné ženy co si furt hladi bříška a z každého pohybu jsou nadšeně…
Mne je s toho spis na zvracení, když cítím ze se ve mne něco hýbe a to něco má být moje díte, když myslím na porod tak nemám ani moc strach snad jen s toho nastrihu ale jinak myslím na to jak už to břicho mít nebudu a budu se snažit vrátit se zpět na moji váhu.
Nevím jak to bude po porodu, jestli se ve mne něco probudí nebo ne protože když sem četla nějaký články o tom tak tam maminky psaly ze je to špatný, když si k ni tu cestu nehladam a nemám teď ten cit.
Měla to taky některá z vás takhle?
Co ste dělaly? Nebo co jste si rikaly?
Děkuji ❤️️
Zakladatelko, a to dítě teda bylo neplánovane, nebo jsi na ten potrat chtela jit, proto, ze mas tyhle pocity netěšení se…? 
Vzdycky jsi věděla, ze opravdu nechceš deti?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
- 30tt tehotenstvi
- Tlak na spodek v 7 tt
- Oligohydramion v 39 tt a vyvolání porodu
- Ani jednou poslíčci do 33tt
- Malé bříško v druhém těhotenství
Užitečné odkazy
Zkušenosti a hodnocení
Braní současně macmiror, gynimun trio, femibion
- 11.11.26
- Anonymní
Jsem tehotna?
- 10.11.26
- Anonymní
Zpoždění MS
- 08.11.26
- Anonymní
Třetí císař nebo pokus o VBA2C?
- 05.11.26
- Anonymní
Zdravím potřebuji se asi jen vypsat a poradit.
Jsem 34tt čekáme holčičku cele těhotenství v pohodě asi jen na to ze mi zjistily stitnou žlázu a ja z 53 kg mám teď asi cca 75 kg..
Ale k věci od začátku těhotenství jsem miminko nechtěla říkala jsem si pořad ze mám ještě čas a nemám nějaký mateřský city, zkratka mi ty miminka nic neříkají jako nemůžu říct někomu “je to je krásný miminko “ a nebo si ho sama od sebe pochovat. Asi nemám rada děti nebo ja nevím jak to nazvat nevím jestli budu mít rada to svoje chtela jsem jít na potrat ale přítel se strašně těší rodina taky jen ja o tom pořad nechci nějak slyšet nebo vždycky když o tom někdo mluví například o vybavicce nebo o tom jak bude krásná a po kom bude tak to vždy odkyvnu řeknu ze jo dobrý a neřeším to nesahnu si na břicho a “nemluvím sní “ neprozivam vám to jak ostatní těhotné ženy co si furt hladi bříška a z každého pohybu jsou nadšeně…
Mne je s toho spis na zvracení, když cítím ze se ve mne něco hýbe a to něco má být moje díte, když myslím na porod tak nemám ani moc strach snad jen s toho nastrihu ale jinak myslím na to jak už to břicho mít nebudu a budu se snažit vrátit se zpět na moji váhu.
Nevím jak to bude po porodu, jestli se ve mne něco probudí nebo ne protože když sem četla nějaký články o tom tak tam maminky psaly ze je to špatný, když si k ni tu cestu nehladam a nemám teď ten cit.
Měla to taky některá z vás takhle?
Co ste dělaly? Nebo co jste si rikaly?
Děkuji ❤️️