Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nemám ráda své dítě
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
1.9.17 21:18
A co manžel? Nikde o něm nepíšeš, jen co okolí. Nemyslím si, že by jsi ho neměla ráda, jen asi nezapadáš do tvé představy „dokonale milující matky“.
POkud se nemáš s tímhle pocitem komu svěřit, odborník by nebyl na škodu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.9.17 21:19
Toto je okopirovano z netu z ruznych poraden 
jsem na mobilu, pc k vuli tomu, abych to hledala a mohla dat odkaz, fakt zapinat nebudu.
Psycholog tam radí navstevu odbornika a částečné přenesení povinností na nekoho jiného. Spatne je, ze se zakladatelka o diteti vyjadruje tak anonymně, nevíme, jestli je to syn nebo dcera, to tam taky odbornik vyčítá.
Jesteze uz konci prázdniny 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.9.17 21:21
Neboj, je to normální. Někdo to tak proste má. Když jsem to taky někdy cítila, představila jsem si do detailu jak bych se cítila, kdyby mi umřelo. A najednou jsem cítila, ze bych nemohla žít ani já. Myslím, té každý má ke každému dítěti jiný vztah, jako v životě - někdo ti sedne druhy ne. To, ze si zatím nerozumíte neznamená, ze to bude tak cely život. On bude růst, ty budeš zrát a i když třeba vás vztah nebude ťuťu ňuňu, budete k sobě cítit lásku a to veliké pouto, které tam vždy je. Neboj, situace se bude vyvíjet a bude dobře. Netlac na sebe a zkus ho přijímat takový jaký je, a i ten vás vzájemný vztah ber takový jaký je. A na okolní kecy se vyprdni. Ať si radši vyřeší své životy, a neradi jinému.
- Citovat
- Upravit
1.9.17 21:21
Nemyslím si, že ho nemiluješ. Spíš únava nebo frustrace z těžšího období. Ony ty hysteráky jsou v tomto věku docela normální u spousty dětí. Můj synovec nemluvil pořádně ani ve 3,5 letech! Jen heslovitě a aj to matlal. Dnes mu jede huba o sto 6. Podrží tě chlap?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.9.17 21:22
@pikola píše:
A co manžel? Nikde o něm nepíšeš, jen co okolí. Nemyslím si, že by jsi ho neměla ráda, jen asi nezapadáš do tvé představy „dokonale milující matky“.
POkud se nemáš s tímhle pocitem komu svěřit, odborník by nebyl na škodu.
Děkuju. Máš pravdu, nezapadám do své představy dokonalé matky, stejně jako on nezapadá do mé představy dokonalého dítěte (teda zní to děsně, ale v principu na tom něco je). Vychovávat ho je strašně obtížné, přitom jsem do toho šla s pocitem, že to zvládnu levou zadní… no sundal mi ty růžový brejle rychle.
Manžel spadá do té kategorie „okolí“. Vůči dítku je skvělej, často se o něj stará, aby mi ulehčil. Vždycky si přeju, ať ty chvíle trvají co nejdéle… kdyby si ho někdo vzal na týden, budu slavit… a nebude mi chybět ani minutu. To je to 
Zakl.
- Citovat
- Upravit
1.9.17 21:24
@Jana206 woaw, ty teda jedeš. A co když je to paní, která fakt už neví co dál. Je vyrizena… jak by ses cítila ty, kdyby ti toto někdo napsal???! A možná ma takové pocity pravé spousta žen, proto je toho plný net.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.9.17 21:24
@Anonymní píše:
Děkuju. Máš pravdu, nezapadám do své představy dokonalé matky, stejně jako on nezapadá do mé představy dokonalého dítěte (teda zní to děsně, ale v principu na tom něco je). Vychovávat ho je strašně obtížné, přitom jsem do toho šla s pocitem, že to zvládnu levou zadní… no sundal mi ty růžový brejle rychle.
Manžel spadá do té kategorie „okolí“. Vůči dítku je skvělej, často se o něj stará, aby mi ulehčil. Vždycky si přeju, ať ty chvíle trvají co nejdéle... kdyby si ho někdo vzal na týden, budu slavit… a nebude mi chybět ani minutu. To je to
Zakl.
To říká také spousta mamin „kdyby“. Třeba by ses divila sama sobě, jak by ti najednou mládě chybělo 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.9.17 21:27
Psychologa vyhledej, muze ti pomoct.
Prijdes mi, jako aktivni zena, kterou semlelo, ze je doma. Mozna bych byt tebou zkusila i praci. Nejak se angazovat, at nejsi porad u ditete. Treba se tak budes vic tesit, uzivat si.
Kazdy neni stvoren, aby byl leta u ditete doma a ubijiho to.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.9.17 21:29
@Catmum píše:
@Jana206 woaw, ty teda jedeš. A co když je to paní, která fakt už neví co dál. Je vyrizena… jak by ses cítila ty, kdyby ti toto někdo napsal???! A možná ma takové pocity pravé spousta žen, proto je toho plný net.
Tak to bude ignorovat a diskutovat s těmi, co chtějí. Stejně tak bych to resila 
Kdybych byla na Pc, nasla bych to.Ten dotaz je starý a je to jak přes kopirak, i nazev. Nebylo by to tu poprvé.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.9.17 21:31
@Anonymní píše:
Děkuju. Máš pravdu, nezapadám do své představy dokonalé matky, stejně jako on nezapadá do mé představy dokonalého dítěte (teda zní to děsně, ale v principu na tom něco je). Vychovávat ho je strašně obtížné, přitom jsem do toho šla s pocitem, že to zvládnu levou zadní… no sundal mi ty růžový brejle rychle.
Manžel spadá do té kategorie „okolí“. Vůči dítku je skvělej, často se o něj stará, aby mi ulehčil. Vždycky si přeju, ať ty chvíle trvají co nejdéle… kdyby si ho někdo vzal na týden, budu slavit… a nebude mi chybět ani minutu. To je to
Já si teda nemyslela nikdy, že mít dítě je něco snadného, není to plyšák. Asi jsi měla pocit, že vše bylo dokonalé a najednou dítě dokonalé není. Ale je vaše (nejen tvoje, je i manžela). A přiznat si prohru, nebo že tě něco štve nebo dítě zlobí je normální, dny nejsou v životě zalité jen sluncem. Třeba až trošku vyroste, bude to lepší, mám 4 letou a už to není ta neřízená střela, dá se s ní mluvit a je to o dost lepší.
Co třeba pro dítě sehnat školku, nebo nějaký kroužek, něco aby se zabavil a ty si oddechla. Já jí takhle „odkládala“ už v roce a půl a nestydím se za to.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.9.17 21:33
@Kelsey
Jsem aktivní. A to je mi taky vyčítáno - trochu manželem, hodně mou matkou. Já si to užívám, být doma, nemít na bedrech tolik povinností a starostí, jsem rodinný domácí typ (i když to tak možná nevyznívá, ale fakt že jo - nechybí mi žádná kafíčka s kamarádkami, zábavičky, nehtíčky…). Snažím se držet krok s „životem před dítětem“, věnovat se stejnému koníčku a přivydělávat k rodičáku nějakou kačku - a prý je to špatně, říkají. Jednou za měsíc když chci jít na chvíli do práce, je mi to vyčítáno.
Zakl.
- Citovat
- Upravit
1.9.17 21:35
@Anonymní píše:
@Kelsey
Jsem aktivní. A to je mi taky vyčítáno - trochu manželem, hodně mou matkou. Já si to užívám, být doma, nemít na bedrech tolik povinností a starostí, jsem rodinný domácí typ (i když to tak možná nevyznívá, ale fakt že jo - nechybí mi žádná kafíčka s kamarádkami, zábavičky, nehtíčky…). Snažím se držet krok s „životem před dítětem“, věnovat se stejnému koníčku a přivydělávat k rodičáku nějakou kačku - a prý je to špatně, říkají. Jednou za měsíc když chci jít na chvíli do práce, je mi to vyčítáno.Zakl.
Problém asi nebude v dítěti a v tobě, ale v těch co ti to vyčítají.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.9.17 21:41
Jak kdybych to psala ja! Akorat ja se ani tech medikamentu v porodnici nedovolala a uzila si peklo, ztratila hodne krve a kvuli tomu prni dny jenom prolezela a vubec nekojila… synovi je 16m a ja nekdy touzebne si predstavuju, jake by to bylo ted byt bezdetna. Jako vedela jsem, ze jednoduche to nebude, ale ze to bude az takto psychicky narocne a ze vlastne to v konecnem dusledku nikdo neoceni, to je i na me moc - a to mam za sebou uz leccos 
kdyz tak premyslim o tom, co by mi pomohlo, tak asi vic oceneni a vic penez, at si clovek nepripada jak zbytecna onuce
B.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Moje dítě má přes dva roky. Přišlo do manželství, chtěné, všemi očekávané. Už v době těhotenství jsem měla fůru jiné práce a starostí, že jsem to ani nevnímala, jak se to blížilo, nebyl čas. K břichu jsem nemluvila, přišlo mi to hloupé. Když se miminko narodilo, hned mi bylo odebráno. Bylo mi to jedno. Asi na tom měly vinu i medikamenty, kterými jsem byla oblblá, ale prostě mi to bylo fuk, byla jsem i ráda, že mám ještě chvilku „klidu“.
Vždycky jsem o něj pečovala dle nejlepšího vědomí a svědomí. Kojila jsem dlouho přes rok. Píšu mu deníček, zaznamenávám všechny úspěchy, životní milníky, třídím fotky, aby měl do života památku. Celá rodina ho miluje. Jen já asi ne. Už v porodnici jsem se musela „učit“ ho mít ráda, nic jsem necítila, žádné hormonální bouře se nekonaly. Pečovala jsem, kojila, přebalovala, mazlila se, asi tak jak se ode mě očekávalo. Ale všecko tak nějak „z povinnosti“, asi jako je mou povinností vařit večeře a uklízet byt…
Už dlouho trvá jeho období vzdoru a je to velký zápřah (nejen) na moje nervy. Pořád ze všech stran poslouchám, jak jsem špatná matka, že ho nezvládám, že má ty záchvaty kvůli mně, že mu nerozumím - a ano, je to pravda, neumí mluvit. Ale s každým takovým rejpancem si k němu hledám cestu o to složitěji. Když je hodný, hrajeme si, mazlíme se, fungujeme a je nám fajn. Bohužel není dne, kdy by neměl hysteráky a já si často přeju vrátit čas a zůstat bezdětná.
Rodina se ke mně obrací zády, dítě mi zlobí, nemám se na koho obrátit a už mi dochází síly. Mám vyhledat psychologa? Nebo je to snad normální? Nad vodou mě drží jediná myšlenka - že jednou začne mluvit a konečně se domluvíme jako lidi. Tohle řvoucí zvířátko už psychicky nezvládám.
Děkuju všem, co si to dočetli až do konce a zdrží se hejtů.