Neroste jak má

Tak abych svůj příběh ukončila: Bohužel jsme o mimčo v 8tt+6 přišli (29.12.). Už 19.12. nám doktor opět nedával naději, i když mimi porostlo a srdíčko bilo (cítila jsem se jako na houpačce… jednou to bylo podle něj ok, pak zas určitě ko.). 28.12. odpoledne jsem začala malinko špinit, tak jsem se nachystala do nemocnice (taška byla zbalená už 2 týdny), ale než přijel manžel, špinit jsem přestala. Řekla jsem si, že počkáme do rána. Ráno jsem vstala s manžou v 7, špinění jsem nezjistila, tak jsem šla spokojeně spinkat. V 9 jsem už ale zase špinila. Opravdu jen maličko. Tak jsem do nemocnice raději jela a po dlouhém čekání na primáře jsme zjistili, že už srdíčko nebije. O půl čtvrté jsem to měla za sebou.. Ležela jsem na porodním, protože gyndu mají zavřenou. Miminka krásně plakala, bez ironie, těšila jsem se, až se tam za pár měsíců vrátím a vedle mě bude hajat ten největší poklad. Všechno jsem si v hlavě urovnala. Vybrečená jsem byla za ty 3 týdny dost a tak jsem uronila jen jedinou slzičku. Dneska mě konečně přestaly bolet prsa a asi díky poklesu hormonů začíná mé „šestinedělní blues“. Je to těžké, ale zvládám to.

Nepište mi prosím žádná slůvka útěchy, jenom by mě to zase rozbrečelo.

Děkuji všem, co mi drželi palce a byli se mnou. Monika (Aki)