Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Aneb jak začít diskuzi, mám dobrého partnera a skončit A4 plnou výtek na jeho chování. No předně si sama uvědom, že to není tak růžové jak si myslíš. Za druhé nejrychlejší řešení je říct mu, jak to cítíš… Uvidíš jaká bude reakce. Bez domluvy to stejně nijak nevyřešíte… No a pak samozřejmě poslední věc a to, že když tě něco se.re, tak mu to řekni hned a ne že se tím půl roku užíráš a nejsi schopna se s tím vyrovnat.
@Martha03 píše:
Aneb jak začít diskuzi, mám dobrého partnera a skončit A4 plnou výtek na jeho chování. No předně si sama uvědom, že to není tak růžové jak si myslíš. Za druhé nejrychlejší řešení je říct mu, jak to cítíš… Uvidíš jaká bude reakce. Bez domluvy to stejně nijak nevyřešíte… No a pak samozřejmě poslední věc a to, že když tě něco se.re, tak mu to řekni hned a ne že se tím půl roku užíráš a nejsi schopna se s tím vyrovnat.
Řekla jsem mu to, jde o to, že on si za tím chováním stojí.
@Anonymní píše: Řekla jsem mu to, jde o to, že on si za tím chováním stojí.
No a co z toho plyne? Chová se jak se chovat chce, to je jako ok, nicméně tobě to nevyhovuje a z jeho strany není snaha to změnit. Zřejmě proto, že mu za to nestojíš…
@Anonymní píše: Řekla jsem mu to, jde o to, že on si za tím chováním stojí.
Docetl jsem to kupodivu cele, i kdyz to mas unavne dlouhy. Prijde mi ze mas dost problemu sama se sebou. Chyby ma samo i on, ale on je s tim narozdil od tebe smiren a nic s tim delat nechce. Proste tahas za kratsi konec provazu a ho nezmenis. Co budes delat?
Buď - špatná komunikace. Pokud píšeš, že si s ním takto rozumíš, tak by neměl být problém to s ním probrat a vyřešit. Pokud není debil, tak to s tebou řešit bude. On neví, jak se ty v daný moment cítíš a jak to vnímáš, musíš s ním mluvit!
Nebo - Pokud o tom ale nechce mluvit a řešit to, rovnou to vzdej, takový vztah nemá smysl.
Jen si uvědom, že vytvořit si aspoň náznak perfektního vztahu je několikaletá praxe. Nejde to za týden. Musíte se navzájem respektovat a pracovat na tom. Hodně lidí na vztah prdí a pak se diví, že se to sesype jako dům z karet. A dojdete ještě na hodně věcí, které vám sedět nebudou.
My jsme se s manželem několikrát skoro rozešli kvůli psovi. Má averzi ke psům. Najít kompromis bylo pro mě extrémně náročné, protože jsem už jako malá chtěla psíka v domě. Díky komunikaci jsme ale dospěli ke kompromisu a zdá se, že problém je pryč. Pochopili jsme se navzájem a funguje to.
Podle mě je váš vztah u konce, evidentně ho nenávidíš. Nebo minimálně ho nemáš ráda, nechceš s ním spát, štve tě i to, že dýchá. Že si neumíš představit život bez něj, to je normální, je za tím strach, jsi prostě na nějaký život zvyklá a rozchod všechno změní. Ale stejně se rozejdete, takže bych od toho šla radši dřív než později.
Asi to nebude pro tebe ten pravy…
Pokud jste si o tom v klidu popovidali, on problem nevidi, nechce nic menit a ty se trapis, on vi ze te to trapi, a opet nechce nic menit, tak zkus najit pro tebe lepsiho partaka do zivota ![]()
Za me se to sype… dala bych treba pauzu pokud mas prostor stacil by tyden nebo 14 dni vycistit si hlavu a co mam takhle zkusenost, tak kdyz se zacne styskat, tak potom chlapi i lepe pristupuji na kompromisy a maji snahu o necem diskutovat, protoze se jin to taky rozlozi vse v hlave a tobe to ukaze jak moc realne ti bude chybet. ![]()
Troll, vcera tu byla uplne stejna diskuze z pohledu chlapa, ale uz je smazana.
@jita22 píše:
Troll, vcera tu byla uplne stejna diskuze z pohledu chlapa, ale uz je smazana.
Nevím jakou bych měla motivaci dávat si práci s psaním trollu, který by neměl žádný význam.
@Emma9697 píše:
Za me se to sype… dala bych treba pauzu pokud mas prostor stacil by tyden nebo 14 dni vycistit si hlavu a co mam takhle zkusenost, tak kdyz se zacne styskat, tak potom chlapi i lepe pristupuji na kompromisy a maji snahu o necem diskutovat, protoze se jin to taky rozlozi vse v hlave a tobe to ukaze jak moc realne ti bude chybet.
Myslíš pauzu jako - nevidět se, nebo spolu nebýt vůbec nijak v kontaktu?
@Liška32 píše:
Podle mě je váš vztah u konce, evidentně ho nenávidíš. Nebo minimálně ho nemáš ráda, nechceš s ním spát, štve tě i to, že dýchá. Že si neumíš představit život bez něj, to je normální, je za tím strach, jsi prostě na nějaký život zvyklá a rozchod všechno změní. Ale stejně se rozejdete, takže bych od toho šla radši dřív než později.
Mám z toho bohužel podobný pocit, ale zatím to je záležitost hlavně posledního měsíce, co to vnímám až tak silně, tak pořád doufám, že se to nějak může zlepšit.
Myslím, že na přítele začínáš být „alergická“ a jak se to v tobě hromadí, veškeré ty pocity vzniklé z toho, jak kdysi něco udělal/řekl apod., tak vybuchují při čemkoliv, co udělá, i když je to blbost…zkrátka, přehnaná reakce, kdy ti nejde ani tak o tu blbost, co řekl či provedl v daný moment, ale má to návaznost na tu minulost, což samozřejmě jemu nedochází a má tě pak za štěknu apod. Jediný, co tomu může pomoct, je si o tom pořádně promluvit a vše mu říct, i když je mi jasné, že to dost těžký. Říct mu, co ty očekáváš od vztahu a od přítele a zjistit, jestli to má on stejně nebo jestli chce být spíš sólista. Pokud si bude stát i nadále za svým, že se bude takhle chovat, protože pro něj je to normální a nevidí důvod to měnit, tak na to je jednoduchá odpověď, a to rozejít se, protože každý chcete něco jinýho. Nejste ani jeden špatný, prostě jen chcete něco jinýho, očekáváte něco jinýho a pro každého z vás je normální něco jiného…pokud není ochota najít kompromis a trochu chování navzájem sladit, tak to opravdu nemá smysl, a pokud budeš v tom vzrahu pokračovat, budeš to bohužel ty, která to odnese víc…
Pořádně si zašukejte, potom si o tom pořádně promluvte a bude to lepší. ![]()
Ahoj holky, prosím o radu a třeba i vlastní zkušenosti, protože mám pocit, že to nedokážu střízlivě zhodnotit (jak už to tak bývá).
Je mi 23, partnerovi o rok více. Jsme spolu zhruba 3,5 roku, začali jsme spolu chodit po několikaletém přátelství. Ve spoustě věcí si vyhovujeme - je otevřený novým věcem, když něco potřebuji tak většinou ochotný, rozumím si s ním jak nikdy s nikým, je ferový a upřímný, nelže a není podrazák. Za celou dobu jsme meli problém jen v sexu. Spíme spolu dost málo a i když on tvrdí, že je chyba na mojí straně (většinou se nechce mně), myslím si, že je to problém obou. Nedokážu popsat proč to tak je, ale s předchozími partnery jsem spala mnohem častěji a tento problém vůbec nebyl. Zároveň ale nedokážu popsat co je špatně, protoze nic vyloženě špatně nedělá.
Poslední dobou se ale všechno zhoršilo. Nejsem si teda jistá, jestli je to mnou nebo ním, tak to zkusím popsat. Neskutečně mě poslední dobou štve, rozčílim se občas i kvůli hlouposti a naštvaná jsem potom i několik dnů. I věc, která se zdá jako banalita mě vytočí. Možná hledám perfektní vztah a může za to i tohle, ale já ty zdánlivé banality jako banality nevnímám. Všechny věci, které mi kdy řekl nebo udělal pořád zpětně prožívám a asi to ve mně potom vzbudí zlost, i když v tu chvíli udělá nejakou spíš blbost. Nejvíc mi vadí když jsme nekde spolu a on nedrží při mně, myslím ve společnosti. Hraje až moc sám za sebe a neohlizi se na to, že třeba po párty mám jít ráno do práce a musím vstávat a navrhuje, aby to trvalo déle, i když já chci jít domů. Jsem introvert a občas mam problém se rázně projevit a od partnera bych v takové situaci očekávala, že mě podpoří, i když se da říct, že je to můj problém. On ale argumentuje tím, že má právo na vlastní názor. Chová se tak ve společnosti často, občas se mi třeba vůbec nevěnuje a jen tak se vytrati treba na hodinu. Je v povaze hodně samostatny, bohemsky a já nevím co, přesto bych ale očekávala, že budem držet při sobě. Vždycky jsem si představovala svého kluka spíš jako partaka, než chlapa, na kterého si budu stěžovat kámoškam (což kromě této diskuse ani nedělám, snažím se být fer), ale občas mam chut. Někdy na me nema čas (to vlastně dost často) a nebo náladu a pak je dost protivný. O to by nešlo, jde spíš o to, že v afektu někdy řekne tak odporné věci, že mě to pak mrzí třeba měsíc. Chová se obecně dobře, ale kvůli těmto věcem se mu začínám postupně vzdalovat a chovat se podrážděně, i když je to třeba záležitost stara několik měsíců. Prostě jsem chtěla, abychom za všech okolností drželi při sobě, ale třeba ani nejde mit vztah bez toho, aby vás ten druhý necim vytáčel. Nedokážu si představit život bez něj, navíc máme společne zaměstnání. Zároveň ale přestávám být šťastná a cítit, že je to ten pravý, když už teď mám takový problém. Je i trochu lakomy, zároveň neumí hospodařit s penězma, projevuje svůj názor na úkor mě a až na sílu se snaží si dokázat, že ho vztah neomezuje (neomezuju ho, snažím se), jsou to věci, které byly dřív ztracené mezi tim, jak moc si rozumíme, ale teď mi začaly vadit, snad až nepřiměřeně. Nevím co mám dělat, nedokážu se ovládat a nechovam se teď nejlíp, čímž se celý problém ještě prohlubuje. Díky všem, kteří dočetli až sem.