Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nikoho nerespektuji
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
28.2.23 16:37
@Anonymní píše:
Dobrý den, nevím, kde jinde bych se zeptala, tak to zkusím tady. Věc se má tak, že co se narodil syn, tak začaly problémy v rodině a taky jsem se začala zajímat o respektující výchovu. Opravdu se mi tenhle způsob líbí, čím víc si o tom zjišťuji. Časem jsem se respektující přístup k synovi naučila, jako třeba naslouchat nebo regulovat svoje vlastní emoce, ale uvědomila jsem si, že vůči dospělým členům rodiny je to katastrofa. Do doby než se syn narodil, jsem byla taková typická myška, co si nechá všechno líbit, no jenže jak se narodilo dítě, tak se mi spoustu věcí nelíbilo a musela jsem sem tam něco říct nebo něco nedovolit atd. čistě proto, že jsem to vnimala pro dobro svého dítěte. Neměla jsem pochopení nebo podporu vůbec u nikoho. Vsichni moje jednání vnímali jako ciste sobecké, nikdo nedokázal pochopit, že mi jde JEN o dite. Ja se na ne divala úplně stejně, jako na čistě egocentricke lidi a doteď se tak na ne divam. Takže si myslím, že v tom je třeba ten problém. Abych byla upřímná a teď to bude znít hnusne, coz je mi líto, ale jediný, koho či skutečně vážím, je mé dítě. Nevazim si svého manžela, nevazim si svých rodičů, nevazim si rodičů svého manžela. Vyloženě opovrhuji švagrovou a švagrem. Se svou babičkou jsem přerušila kontakt úplně, protože k té jedine bych si vzhledem k věku jejímu nic nedovolila, tak se s ni radši nebavím vůbec. Přitom jsem si ji vždy vážila a byla mi vzorem, ale když jsem viděla jak se chová k synovi, když jsme byli na návštěvě (ve 12 měsících mu chtěla hned dat na zadek, protože si sedl na podlahu a na koberec), tak proste veškerá úcta padla.
Vím, že to není takhle správně. Ale já nevím co s tím. Nedokážu jim naslouchat, mluvit s nimi v klidu, hned nemít rudo před očima. Když jsem sama s dítětem, jsem úplně jiný člověk. Jsem klidná, naslouchám, hysteraky mě nevytocí, protože je to proste dite. Nedej bože aby na mě ale manžel jen trochu zvýšil hlas, to mám hned chuť mu dat facku. Navštívila jsem i psycholozku, ale ta mi moc nepomohla. Je tu někdo, kdo by věděl, jak s tím mužu naložit? Nebo kam se obrátit?Ještě jsem zapomněla dodat, že se věci docela i lepší, ze třeba mi rodina ve spoustě věci uz začíná vycházet vstříc, já jsem ale jakoby mentálně pořad v minulosti.
Doporučila bych jinou psycholožku najít. Je to v tobě. Já respektuji rodiče, nadřízené, autority tak nějak automaticky i když samozřejmě po patlání v jejich životě si to třeba nezaslouží, ale každý má jinou povahu. Babička je babička. Chápu nesouhlasit, ale nerespektovat? Vidím to všude kolem, že dnes lidé si neváží autorit. Co si dnes dovolí i třeba mladé holky v práci proti starší zkušené. 
Tady jedna kolegyně ani nezdraví ty co nechce
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.23 16:40
Přečetla sis jednu knížku a myslíš si, že jsi snědla Šalamounovo houno …
Co do systému vložíš, to se ti vrátí, tohle si uvědom… Myslíš, že syn časem nepozná, že ostatními lidmi opovrhuješ? Co když ho to bude taky inspirovat a začne opovrhovat tebou? A čeho konkrétně si na svém dítěti tak vážíš? To by mě fakt zajímalo…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.23 16:40
Začni tím, že stejně tak, jak respektujes svoje dítě, tak budeš respektovat i dospělé. Nebo snad tvůj názor je ten jedinej spravnej? Nikdo nema právo si myslet cokoliv jinyho? To svoje dítě budeš učit, že ty jsi bůh a všichni ostatní jsou opovrzenihodni? Nebo hůř, že ono je bůh a ostatní mu můžou…? Zkus se nad tím realne zamyslet. Ty jsi celou tu filosofii totálně pokroutila, vzala sis z ní nejspíš něco úplně jiného a to bohuzel dost špatného.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.23 16:43
Znáte to, čeho je moc, toho je prostě příliš. S tímhle přístupem se taky může lehce stát, že si díky vaší (ne)výchově a osobnímu příkladu vaše dítě nebude vážit vás. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.23 16:45
Tak pokud si odmítám připustit, že by mohla být chyba ve mně a ne ve všech okolo tak je to problém. Tohle sotva vyřeší sebelepší psycholog pokud nezačnu sama u sebe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.23 16:54
Řekla bych, že jakožto bývalá tichá myška, jsi narozením dítěte konečně sama před sebou dosáhla aspoň nějaké důležitosti. A dítě používáš jako zbraň nebo jako berličku, kterými omlouváš své chování. Nebo se možná u tebe rozběhla jakási laktační? mateřská psychoza, kterou nemáš zvládnutou. Myslím, že opravdu není normální, když si najednou přestaneš vážit všech blízkých lidí, vzbuzují v tobě pouze vztek atd.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.23 16:55
Jako, jedna věc je vymezit se vůči ostatním, říct co si muzou a nemůžou dovolit k tvému a manzelovu děcku a druhá věc je to co píšeš ty.
Ono když jsou všichni kolem tebe divní, většinou jsi letadlo ty.
Zapravovala bych na asertivním chování, jednání s druhými.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.23 17:02
To je tak, když ne moc inteligentní lidi čtou zjednodušující literaturu, kterou navíc nechápou a aplikují ji dle svého omezeného rozhledu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.23 17:02
@japolka píše: Řekla bych, že jakožto bývalá tichá myška, jsi narozením dítěte konečně sama před sebou dosáhla aspoň nějaké důležitosti. A dítě používáš jako zbraň nebo jako berličku, kterými omlouváš své chování.Nebo se možná u tebe rozběhla jakási laktační? mateřská psychoza, kterou nemáš zvládnutou. Myslím, že opravdu není normální, když si najednou přestaneš vážit všech blízkých lidí, vzbuzují v tobě pouze vztek atd.
přesně
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.23 17:05
Tak je možné, že celá tvá rodina je divná, manipuluje, pak bych třeba i přerušení styku chápala.
Ale nechápu to u manžela, že on zvýší hlas a ty mu chceš pkmyslne dát facku. Tady to chce právě ten respekt chápat oboustranně, oba máte nárok vidět věc jinak a měli byste se slušně domluvit.
Jinak já třeba taky s dětmi spoustu postojů vůči rodičům přehodnotila, taky vidím nedostatky a takovou tu silovou výchovu z 80. let. Ale matka jsem já, dítě vychovavam, oni jej vidí na návštěvě a tam si chování dítěte pohlidam, reaguji dřív než oni.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.23 17:10
Ty budeš hodně omezená. Nebo trpíš nějakou duševní nemocí. Změn psychologa. Chudáci tvoji blízcí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.23 17:12
@japolka píše: Řekla bych, že jakožto bývalá tichá myška, jsi narozením dítěte konečně sama před sebou dosáhla aspoň nějaké důležitosti. A dítě používáš jako zbraň nebo jako berličku, kterými omlouváš své chování. Nebo se možná u tebe rozběhla jakási laktační? mateřská psychoza, kterou nemáš zvládnutou. Myslím, že opravdu není normální, když si najednou přestaneš vážit všech blízkých lidí, vzbuzují v tobě pouze vztek atd.
Nemohla se u ní rozvinout hraniční porucha osobnosti? Nějaká těžká duševní porucha?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
28.2.23 17:14
Strašné. Měla jsem 2 roky takového partnera, který měl v péči dítě s předchozího vztahu. A naprosto vše se dělalo podle toho dítěte (už tedy většího). Nezávisle na tom, zda to bylo dobré či ne a zda to neubližovalo ostatním. Nikdo nebyl v životě dotyčného důležitý, jen dítě. Ani jeho rodiče, sourozenci, partneři… prostě nikdo. Ke všem se dotyčný choval jako k povlu, bez respektu, protože podle něj neakceptovali dostatečně potřeby a přání jeho dítěte…nakonec zůstal sám s dítětem…se všemi se rozhádal…A přitom jeho rodina byla strašně fajn. Kdybych tohle nezažila, myslela bych si, že zakladatel této diskuze trollí.
- Citovat
- Upravit
28.2.23 17:29
Jejda
Ono dítě je mocný katalyzátor, kdyby slo o něco jiného, odmávneš to, ale jako matka máš obranné reakce - u tebe jsou asi obzvláště vyvinuté - ale to ani zdaleka neznamená, že ti lidé nemohou/nemohli mít náhodou pravdu.
To je super, že si to uvědomuješ a chceš s tím něco dělat, ale bude to chtít další psychology. Tady se nic kloudného nedozvíš.
Teda některé uživatelky myslí, že když někomu pořádně vynadají, tak on se „probere“ a začne se chovat „správně“. jestli máš ráda tento styl „terapie“, tak diskutuj zde.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Dobrý den, nevím, kde jinde bych se zeptala, tak to zkusím tady. Věc se má tak, že co se narodil syn, tak začaly problémy v rodině a taky jsem se začala zajímat o respektující výchovu. Opravdu se mi tenhle způsob líbí, čím víc si o tom zjišťuji. Časem jsem se respektující přístup k synovi naučila, jako třeba naslouchat nebo regulovat svoje vlastní emoce, ale uvědomila jsem si, že vůči dospělým členům rodiny je to katastrofa. Do doby než se syn narodil, jsem byla taková typická myška, co si nechá všechno líbit, no jenže jak se narodilo dítě, tak se mi spoustu věcí nelíbilo a musela jsem sem tam něco říct nebo něco nedovolit atd. čistě proto, že jsem to vnimala pro dobro svého dítěte. Neměla jsem pochopení nebo podporu vůbec u nikoho. Vsichni moje jednání vnímali jako ciste sobecké, nikdo nedokázal pochopit, že mi jde JEN o dite. Ja se na ne divala úplně stejně, jako na čistě egocentricke lidi a doteď se tak na ne divam. Takže si myslím, že v tom je třeba ten problém. Abych byla upřímná a teď to bude znít hnusne, coz je mi líto, ale jediný, koho či skutečně vážím, je mé dítě. Nevazim si svého manžela, nevazim si svých rodičů, nevazim si rodičů svého manžela. Vyloženě opovrhuji švagrovou a švagrem. Se svou babičkou jsem přerušila kontakt úplně, protože k té jedine bych si vzhledem k věku jejímu nic nedovolila, tak se s ni radši nebavím vůbec. Přitom jsem si ji vždy vážila a byla mi vzorem, ale když jsem viděla jak se chová k synovi, když jsme byli na návštěvě (ve 12 měsících mu chtěla hned dat na zadek, protože si sedl na podlahu a na koberec), tak proste veškerá úcta padla.
Vím, že to není takhle správně. Ale já nevím co s tím. Nedokážu jim naslouchat, mluvit s nimi v klidu, hned nemít rudo před očima. Když jsem sama s dítětem, jsem úplně jiný člověk. Jsem klidná, naslouchám, hysteraky mě nevytocí, protože je to proste dite. Nedej bože aby na mě ale manžel jen trochu zvýšil hlas, to mám hned chuť mu dat facku. Navštívila jsem i psycholozku, ale ta mi moc nepomohla. Je tu někdo, kdo by věděl, jak s tím mužu naložit? Nebo kam se obrátit?
Ještě jsem zapomněla dodat, že se věci docela i lepší, ze třeba mi rodina ve spoustě věci uz začíná vycházet vstříc, já jsem ale jakoby mentálně pořad v minulosti.