Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nikoho nerespektuji
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
1.3.23 15:56
@Bytsamsebou píše:
@Pírko2 asi nemáš moc kamarádů, co?
Nejlepšího kamaráda jsem ztratil kdysi, protože jsem si začal s jeho holkou, byla to velká chyba. Kamarádů mam hodně, ale o nejlepšího jsem přišel svou vinou a kál jsem se za to, ale nestačilo to 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.3.23 16:00
Dej nějaké příklady. Takhle to vypadá, že celá tva rodina chce vaše dítě týrat, bít, apod. A ty jediná ne. Vzhledem k tomu, že znám pár spratečků z respektující výchovy by mě zajímalo co přesně tím myslíš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.3.23 16:01
@K82 píše: Škoda, že je tady již nepsanym pravidlem lidem, kteří žádají o pomoc ještě pěkně naložit. Já třeba zakladatelku úplně chápu. Prosla jsem si necim podobným a jediné, s čím mohu souhlasit je, že bez odborné pomoci se to spravuje jen velmi těžko.
Zakladatelko, sama jsi psala, že dříve jsi byla šeda myš. Neuměla jsi projevit sva přání, nastavit hranice. To, co se ti teď, pravděpodobně, děje, s tím souvisí. To ne své dítě, ale sebe nyní chránis. S narozením děti se některá traumata otevřou a my si je v dětech zrcadlime. To neznamená, že tvé dítě nepotřebuje respekt, lásku a péči, ale to, že jsi ji kdysi dávno potřebovala ty a, zřejmě, nedostala. Nyní křičí tvé zraněné já, že chce taky a dítě je k tomu ideální pomocník.
Takže za mne-je pochopitelně, že se teď tak cítíš, ale sama víš, že úplně v pořádku to není. Tedy hledej dál terapeuta, který to bude vyhovovat a nezapomeň, že terapie, obzvlášť takto hlubokých a dávných a dlouho zažitých traumat neni otázka jednoho sezení, ale poměrně dlouhodobe a intenzivní práce. A nezapomeň, že teď si tvé dítě velmi snadno zaslouží tvůj respekt-je na tobě totiž kompletně závislé. Ale čím méně bude závislé, tím více ti bude připomínat všechny ostatní, kteří si tě „nezaslouží“, protože neocení tvou myšlenku, snahu, přístup. A tím bys nejen zničila svůj vztah s dítětem, ale především sama sebe. Držím palce.
Děkuji
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.3.23 16:42
@Venetia píše:
Jak ses s takovým člověkem mohla dostat do vztahu?
První měsíce to nebylo tak do očí bijící…snažil se…I on uznal, že to není normální, jak se chová. Po roce už to bylo ale nesnesitelné a veškerá snaha nikde, stačilo když jsem zazvonila na zvonek, když zrovna dítě v 16.00 odpočívalo, protože šlo ze školy 20 minut pěšky. Nebydleli jsme spolu, to nechtěl…Chybama se člověk učí, dnes už taky nechápu…
- Citovat
- Upravit
1.3.23 18:37
@Anonymní píše:
Máte docela pravdu.
K tomu, že nemohu očekávat respekt, když je sama nerespektuji… Já si jich přece nemůžu zničehonic začít vážit, když si oni neváží mě. Mám pocit, ze vážit bych si jich začala jen ve chvíli, kdy bych popřela sebe samotnou.
Pak k tomu slušně se ohradit…. S tím mám právě problém. Já v tu chvíli nemůžu ani přemýšlet, říkám si:,,Jak jim mám něco takového vysvětlovat? Copak to není jasný samo o sobě?” Chce se mi řvát, chce se mi brečet, zároveň mám ale pocit, že se musím ohradit. Proto aby dítě ve světě obstálo, ho musím zmlátit? Takhle oni přemýšlí, přesně jak jste napsala. A já to nedokážu pochopit, můj hodnotový žebříček a pohled na svět je diametrálně odlišný. A já prostě nejsem schopna je přijmout, mít na tu jejich odlišnost ohled, tedy respekt. Také mám pocit, jako kdybych jejich pravou tvář viděla až po narození dítěte. V jaké rodině jsem se to ocitla, v jaké jsem to žila a žiju? Jak si mám sakra vážit někoho, kdo by byl schopný ublížit bytosti, kterou má chránit?! Vybít si na ní vztek?! Jak si mám vážit někoho, kdo tu pro mě nebyl, když jsem ho potřebovala? A obhajovat to tím, že za nich… a všichni do jednoho, celá rodina. Sama proti všem. To sakra nemají srdce a mozek? Jak to nemůžou chápat, když je to tak strašně jasný? K tomu si přece ani knížku přečíst nemusím.
Já to vidím, jako svůj problém, CHCI to řešit. Ale cítím se strašně zoufale, je to pro mě tak strašně těžký. Je mi to líto, kam vztahy v mé rodině dospěly. Na jednu stranu cítím vinu, na druhé se cítím v právu. A ano, mám pocit, že jsem lepší než všichni ostatní. A proč? Dokázala jsem víc než oni? Jsem úspěšnější než oni? Vydělávám víc než oni? Mám víc zkušeností než oni? Ne. Jsem ale lidštější než oni. To je pro mě prostě hodnota, kterou oni postrádají. Nedokážu to v nich vidět, strašně moc si je démonizuji a nevím, jak z toho ven.
Myslím si stejně jako mnoho dalších zde, že se ti po porodu rozvinula nějaká psychóza. To se holt stává. Nepřijde mi totiž pravděpodobné, že bys celý život žila ve společnosti tak strašných lidí jak tady popisuješ, a všimla si toho až teď. Zajímal by mě pohled z druhé strany, těch ostatních lidí na tebe, předtím a potom.
Že jsi na základě jedné knížky získala pocit že máš patent na rozum, netřeba komentovat.
Bude to chtít nějaké léčení, než zničíš život dalšímu člověku (svému dítěti).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.3.23 18:51
@Anonymní píše:
Máte docela pravdu.
K tomu, že nemohu očekávat respekt, když je sama nerespektuji… Já si jich přece nemůžu zničehonic začít vážit, když si oni neváží mě. Mám pocit, ze vážit bych si jich začala jen ve chvíli, kdy bych popřela sebe samotnou.
Pak k tomu slušně se ohradit…. S tím mám právě problém. Já v tu chvíli nemůžu ani přemýšlet, říkám si:,,Jak jim mám něco takového vysvětlovat? Copak to není jasný samo o sobě?” Chce se mi řvát, chce se mi brečet, zároveň mám ale pocit, že se musím ohradit. Proto aby dítě ve světě obstálo, ho musím zmlátit? Takhle oni přemýšlí, přesně jak jste napsala. A já to nedokážu pochopit, můj hodnotový žebříček a pohled na svět je diametrálně odlišný. A já prostě nejsem schopna je přijmout, mít na tu jejich odlišnost ohled, tedy respekt. Také mám pocit, jako kdybych jejich pravou tvář viděla až po narození dítěte. V jaké rodině jsem se to ocitla, v jaké jsem to žila a žiju? Jak si mám sakra vážit někoho, kdo by byl schopný ublížit bytosti, kterou má chránit?! Vybít si na ní vztek?! Jak si mám vážit někoho, kdo tu pro mě nebyl, když jsem ho potřebovala? A obhajovat to tím, že za nich… a všichni do jednoho, celá rodina. Sama proti všem. To sakra nemají srdce a mozek? Jak to nemůžou chápat, když je to tak strašně jasný? K tomu si přece ani knížku přečíst nemusím.
Já to vidím, jako svůj problém, CHCI to řešit. Ale cítím se strašně zoufale, je to pro mě tak strašně těžký. Je mi to líto, kam vztahy v mé rodině dospěly. Na jednu stranu cítím vinu, na druhé se cítím v právu. A ano, mám pocit, že jsem lepší než všichni ostatní. A proč? Dokázala jsem víc než oni? Jsem úspěšnější než oni? Vydělávám víc než oni? Mám víc zkušeností než oni? Ne. Jsem ale lidštější než oni. To je pro mě prostě hodnota, kterou oni postrádají. Nedokážu to v nich vidět, strašně moc si je démonizuji a nevím, jak z toho ven.
Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Napadlo Tě někdy, že když si Ty nevážíš druhých, že si ani oni nebudou vážit Tebe?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.3.23 20:24
@K2 8611 píše:
Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Napadlo Tě někdy, že když si Ty nevážíš druhých, že si ani oni nebudou vážit Tebe?
A kde je psáno, že to není naopak? Čili že si prvně neváží oni jí a ona si to konečně začala uvědomovat.
Taky mi došlo až po čase, že určité jednání druhých ke mně nebylo vůbec košer a já se musela naučit vymezovat. Myslím to obecně, zakladatelku nehodnotím.
Aby ztratila respekt vyloženě ke všem mi přijde mimo, ale občas se stává, že rodina a nejbližší lidé jsou toxicitou infikováni tak, že jim jejich chování přijde naprosto normální. Zakladatelka podle mě reaguje sice hodně přehnaně (již zmíněné kyvadlo), ale její reakce nemusí být úplně bezdůvodné. Mohla v tom žít celý život a snášet to, protože jako hodná holka musela poslouchat, ale teď to třeba začala vidět jinýma očima a možná cítí křivdu za celoživotní útrapy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.3.23 00:30
@WhiteCrow píše:
A kde je psáno, že to není naopak? Čili že si prvně neváží oni jí a ona si to konečně začala uvědomovat.
Taky mi došlo až po čase, že určité jednání druhých ke mně nebylo vůbec košer a já se musela naučit vymezovat. Myslím to obecně, zakladatelku nehodnotím.
Aby ztratila respekt vyloženě ke všem mi přijde mimo, ale občas se stává, že rodina a nejbližší lidé jsou toxicitou infikováni tak, že jim jejich chování přijde naprosto normální. Zakladatelka podle mě reaguje sice hodně přehnaně (již zmíněné kyvadlo), ale její reakce nemusí být úplně bezdůvodné. Mohla v tom žít celý život a snášet to, protože jako hodná holka musela poslouchat, ale teď to třeba začala vidět jinýma očima a možná cítí křivdu za celoživotní útrapy.
Může být, ale bez psychoterapie s někým kvalitním se stejně nehne 
to, co dělá teď, je spíš a škodu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.3.23 12:43
@Anonymní píše:Částečně tě chápu. Když se mi narodilo dítě, taky jsem najednou pochopila, že mě nechce svým pláčem nějak vydírat apod., jak mnozí říkali. A když jsem dostala radu nechat miminko samotné vyplakat, úplně jsem viděla sebe samu jako miminko jak někde pláču, opuštěná.
Máte docela pravdu.
K tomu, že nemohu očekávat respekt, když je sama nerespektuji… Já si jich přece nemůžu zničehonic začít vážit, když si oni neváží mě. Mám pocit, ze vážit bych si jich začala jen ve chvíli, kdy bych popřela sebe samotnou.
Pak k tomu slušně se ohradit…. S tím mám právě problém. Já v tu chvíli nemůžu ani přemýšlet, říkám si:,,Jak jim mám něco takového vysvětlovat? Copak to není jasný samo o sobě?” Chce se mi řvát, chce se mi brečet, zároveň mám ale pocit, že se musím ohradit. Proto aby dítě ve světě obstálo, ho musím zmlátit? Takhle oni přemýšlí, přesně jak jste napsala. A já to nedokážu pochopit, můj hodnotový žebříček a pohled na svět je diametrálně odlišný. A já prostě nejsem schopna je přijmout, mít na tu jejich odlišnost ohled, tedy respekt. Také mám pocit, jako kdybych jejich pravou tvář viděla až po narození dítěte. V jaké rodině jsem se to ocitla, v jaké jsem to žila a žiju? Jak si mám sakra vážit někoho, kdo by byl schopný ublížit bytosti, kterou má chránit?! Vybít si na ní vztek?! Jak si mám vážit někoho, kdo tu pro mě nebyl, když jsem ho potřebovala? A obhajovat to tím, že za nich… a všichni do jednoho, celá rodina. Sama proti všem. To sakra nemají srdce a mozek? Jak to nemůžou chápat, když je to tak strašně jasný? K tomu si přece ani knížku přečíst nemusím.
Já to vidím, jako svůj problém, CHCI to řešit. Ale cítím se strašně zoufale, je to pro mě tak strašně těžký. Je mi to líto, kam vztahy v mé rodině dospěly. Na jednu stranu cítím vinu, na druhé se cítím v právu. A ano, mám pocit, že jsem lepší než všichni ostatní. A proč? Dokázala jsem víc než oni? Jsem úspěšnější než oni? Vydělávám víc než oni? Mám víc zkušeností než oni? Ne. Jsem ale lidštější než oni. To je pro mě prostě hodnota, kterou oni postrádají. Nedokážu to v nich vidět, strašně moc si je démonizuji a nevím, jak z toho ven.
Nemusíš se s nimi o tom vůbec bavit a nějak se obhajovat. „Takhle nám to vyhovuje, takhle nám to skvěle funguje. Promiň, ale nechci to víc řešit.“ Zároveň, když jste někde na návštěvě, usměrňuj dítě sama laskavě tak, aby nepřekračovalo hranice dotyčných. Doma to můžeš mít třeba nastavené jinak/volněji. Časem se to utřepe, hlavně maminky jsou schopné se rychle přizpůsobit, když vidí, že dítě je takto v pohodě. Příklad vždycky funguje nejlíp.
Pak terapie nebo literatura ohledně vyrovnání se s traumatem v dětství, jak dosytit své neukojené potřeby s dětství a řešit vztah s partnerem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.3.23 12:48
@WhiteCrow píše:
A kde je psáno, že to není naopak? Čili že si prvně neváží oni jí a ona si to konečně začala uvědomovat.
Taky mi došlo až po čase, že určité jednání druhých ke mně nebylo vůbec košer a já se musela naučit vymezovat. Myslím to obecně, zakladatelku nehodnotím.
Aby ztratila respekt vyloženě ke všem mi přijde mimo, ale občas se stává, že rodina a nejbližší lidé jsou toxicitou infikováni tak, že jim jejich chování přijde naprosto normální. Zakladatelka podle mě reaguje sice hodně přehnaně (již zmíněné kyvadlo), ale její reakce nemusí být úplně bezdůvodné. Mohla v tom žít celý život a snášet to, protože jako hodná holka musela poslouchat, ale teď to třeba začala vidět jinýma očima a možná cítí křivdu za celoživotní útrapy.
Tohle se mi taky nelíbí. Někteří rodiče nejsou schopni respektovat své děti, ani v dospělosti, naváží se do nich. Sami očekávají vůči sobě uctivé chování.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.3.23 13:09
@Anonymní píše:
Strašné. Měla jsem 2 roky takového partnera, který měl v péči dítě s předchozího vztahu. A naprosto vše se dělalo podle toho dítěte (už tedy většího). Nezávisle na tom, zda to bylo dobré či ne a zda to neubližovalo ostatním. Nikdo nebyl v životě dotyčného důležitý, jen dítě. Ani jeho rodiče, sourozenci, partneři… prostě nikdo. Ke všem se dotyčný choval jako k povlu, bez respektu, protože podle něj neakceptovali dostatečně potřeby a přání jeho dítěte…nakonec zůstal sám s dítětem…se všemi se rozhádal…A přitom jeho rodina byla strašně fajn. Kdybych tohle nezažila, myslela bych si, že zakladatel této diskuze trollí.
Mam takovýho ex a pro dceru to vidim jako velký neštěstí.. ačkoli mě měl a má pořád asi rád, nemá respekt k nikomu, ale dítě 5 let nechá rozhodovat o naprosto absurdních věcech 
ale on si to neuvědomuje a odmítá to připustit. Takže zakladatelka má velkou šanci už jen tim, že to sem napsala a vidí to jako problém, držim palce 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
5.3.23 22:11
Hele znam fakt hodne maminek ktery si precetli par knizek o vychove a ted si myslej ze vi nejlip jak dite vychovat a ostatni nesmej na jejich dite promluvit jinak nez roboticky naucenymi vetami z knihy respektovat a byt respektovan. Beda jak nekdo misto „s tim obrazkem sis dal praci“ rekne „ty jsi ale sikulka“'. Ja treba jednu svou kamardku v dobe kdy mela deti male navstevovala minimalne prave proto, ze jsem se citila nesva protoze mela naprosto presnou presstavu jak se mam k jejim detem chovat, takze jsem se tam absolutne nemohla uvolnit, nemohla jsem nic spontanne rict nebo udelat protoze ona vse povazovala za nerespektujici nebo manipulativni a i kdyz se snazila byt mila tal me proste korigovala.
Na druhou stranu ja se snazim poskytnout synovi kontakt se vsemi lidmi v rodine, i kdyz nejsou vzdy „korektni“, protoze co si budem, on se bude v zivote potkavat s ruznymi lidmi, a cim driv se trochu otrka tim lip. Ja to koriguji stylem ze kdyz babicka rekne „kluci nebrecej“ tak ja reknu klidne brec, brecej vsichni. Proste aby vedel ze ja jsem ten pristav kde ma oporu, svobodu, pochopeni. Paradox je, ze ackoli ja nedelam sceny a presto ze nektere babicciny vychovne metody mi prijdou na hrane, ucim syna ze u babicky respektijeme jeji pravidla tak babicka stejne syna povazuje za rozmazlenyho a vyhyba se mu ona ( jsou mu tri roky). Takze so myslim ze urcite mezigeneracni neshody s prichodem deti jsou bezne a (doufam ze,) casem prejdou. Babicka snad syna prestane povazovat za rozmazlenyho az vyroste z obdobi vzdoru a ty zase prestanes vsema opovrhovat az zjistis, ze meli v leccems pravdu a chteli ti jen pomoct.
„Vazim si jen sveho ditete“ jsou dost silna slova a zavani mi to laktacni psychozou. Odmitani a nerespektovani partnera, pokud jste do te doby meli hezky vztah, je nebezpecne, riskujes ze vztah zkazis. Pro matku je narozeni ditete narocne ale pro otce taky. Pokud se tvuj muz bude dlouhodobe citit upozaden a bez ucty od tebe, peiprav se na vetsi problemy.
Kdyz mi v mych psychickych problemech nepomohl psycholog, jakoze fakt nepomoh, navstivila jsem psychiatra a zjistila jsem ze trpim slusnejma uzkostma a lehkou depresi. Urcite uzkosti bych videla i u tebe. Pomahla mi lecba antidepresivy, ktere nejsou -nemusi byt nafurt, uz je neberu. (Po dvou letech) myslim ze mi zachranili jak zivot tak vztah.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
