Problémy v rodině

Dobrý den,
děkuji za dotaz a důvěru.
Znám ten pocit, kdy my matky chceme pro naše dítě to nejlepší a „to nejlepší“ samozřejmě znamená to nejlepší z našeho hlediska, nebo „jak bych to dělala já“. Je to přirozené, příroda našemu druhu svěřila malé bezbranné dítě, kterému pár let trvá, než se dokáže rozhodovat samo a bez nás se neobejde. Ve zvířecí říši na to mláděti často stačí někdy i pár týdnů. Takže přirozeně volíme za dítě, a to podle svého nejlepšího přesvědčení.
Zároveň nás příroda podporuje ve vývoji tak, abychom se vzájemně obohacovali a naše genetická výbava se dobře doplňovala ve směru vývoje. Proto si také často volíme partnery, kteří spíše doplní naše silné a slabé stránky (řečeno zjednodušeně), než že bychom v partnerovi hledali sami sebe (i když se to na první pohled někdy zdá). Takže tím, si také často přivdáme a přiženíme rodinu, která jakoby pocházela z úplně jiného světa, než jsme my sami. Často dělají věci, na které nejsme zvyklí, jinak mluví, jinak využívají čas, jiná jídla jim chutnají atd. Někdy je těžké tuto novost v dospělém věku přijmout do svého života. To, jak hladce přijímáme nové někdy závisí také na našich zkušenostech s vlastními rodiči. Respektovali nás? Hledali trpělivě průnik mezi našimi dětskými potřebami a jejich vlastními? Jakou silou vůči nám prosazovali vlastní představy o tom, co bychom měli a jak. Pokud jsme sami v dětství bojovali, často v dospělosti v tomto boji nevědomě pokračujeme, bojem za své dítě.
Píšete hlavně o nepořádku a špíně, nevhodném prostředí a důvěře v to, že Vašemu dítěti nebude podáváno nevhodné jídlo. Máte pravdu, zohledňovat vhodnost prostředí je naším mateřským úkolem. A rizika je nutné posoudit. Při práci s maminkami se mi osvědčilo zaměřovat se na míru reálného rizika a potřeby dítěte. To, že nám něco vadí, neznamená, že to vadí našemu dítěti. Málo píšete o vztahu vašeho děťátka s prarodiči. Nevím, kolik je mu/jí nyní let, takže spíše obecně: Užívá si společný čas s prarodiči? Mluví o nich, vzpomíná na ně? Je v jejich prostředí rádo? Umožňuje mu to vyzkoušet věci, které by doma, nebo s jeho vlastními rodiči nešly?
Dítě vývojem přirozeně potřebuje prozkoumávat i jiná prostředí a vztahy, zjišťovat jak a co funguje jinak než doma. Toto pomalinké a postupné směřování ven je známkou jeho/jejího zdravého vývoje a rodiče by ho měli v zájmu zdravého vývoje podporovat. Babička s dědou nejsou rodiče, pro dítě je to chvilková exkurze do jiného světa, pokud je se svými rodiči a v domácím prostředí dostatečně šťastné, nebude mít exkurze do jiného prostředí na jeho chování a zvyky doma velký vliv. Děti se poměrně rychle umí rozlišovat, co platí pro které prostředí, co se může doma a co u babičky s dědou.
Z mé psychologické praxe vyplývá, že vztah a láska je to nejdůležitější. Málokdo z mých klientů jako první vzpomíná, jak to u babičky s dědou vypadalo, spíše jaké to s nimi bylo. Kolik hřejivosti, legrace a nebo porozumění zde našli, někteří vzpomínají na pohlazení, objetí silných paží, shovívavost, kterou doma nenašli. To jsou samozřejmě ty pozitivnější zkušenosti. Ne všichni takové máme. Rodiče, kteří sami nemají se svými vlastními prarodiči ve vzpomínkách dobré zkušenosti, mají logicky i větší obavy z působení nynějších prarodičů na své dítě. Ale naši prarodiče nejsou stejní lidé, jako prarodiče našeho dítěte. To je dobré si uvědomit.
Někteří prarodiče se ale také chovají rizikově a dítě vystavují nebezpečí. Pokud je dítě alergické, prarodič by měl respektovat, co je třeba dodržovat. Je dobré tuto otázku otevřeně, co možná nejvíce v klidu s prarodiči diskutovat tak, aby pochopili, že se jako rodiče obáváte dalšího alergického utrpení vašeho dítěte a že stojíte před otázkou, zda je v tomto ohledu bezpečné Vaše dítě s prarodiči nechávat. Je dobré zmínit, jaká pozitiva také v jejich vztahu s dítětem vidíte a pokud je to pravda, že byste si přáli, aby s nimi z těchto důvodů Vaše dítě trávilo čas. Společně pak můžete hledat možnosti jídel – sladkostí - pochutin, která by pro dítě ale i babičku s dědou mohla být vhodná.

K Vaší závěrečné otázce ohledně vztahovačnosti a práv, myslím, že všichni, Vy i Vaši prarodiče se něčeho obáváte a něčeho dožadujete, protože Vám to dává smysl. Z tohoto pohledu jsme všichni na stejné lodi a někdy se zapomínáme zeptat samotného dítěte, co by si přálo, nebo se jen dívat – pozorovat, co a jak si užívá. A pak se také řídit nejen svými, ale i dětskými potřebami, i když to třeba znamená, že u toho musíme zatajit dech.

Přeji jen to dobré na Vaší cestě.

Srdečně
Lucie

Mgr. Lucie Machová

www.podporamaterstvi.cz