Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
Ahoj ženy, tak mám super zážitek. Včera v noci nemohu dýchat, je mi na omdlení, trne mi šíje, brní ruce, slabost, že jsem nemohla udělat pomalu krok. Po dvou vlnách totální paniky jedeme v noci do nemocnice (máme ji kousek od domu). Doktor mě ošetřil, nebylo to nic akutního, šíleně slabý tlak, nicméně budu muset na vyšetření na kardiologii. Píchli mi injekci a pustili mně. Vylezla jsem z ordinace a partner:,,Tak co říkal?” Popsala jsem mu to a jediná realce byla:,,Hm, aha.” Žádná otázka, co bude dál, zda mi něco píchnul nebo jestli je mi líp. Došli jsme do auta, já se táhla, on metr přede mnou, cestou domů ho ani jednou nenapadlo se zeptat, jak mi je, nic. Doma šel do ložnice, řekl dobrou a to bylo celé. Věci ze svě strany postele (nějaké polštářky, pár kusů vypraného prádla) naházel na tu mou - jo, ani tu blbou postel mi nemohl přichystat. A nakonec mě ještě seřval, že mi vadí, jak se choval, že snad to hlavní - odvést mě - udělal a já řeším kraviny. Jsem z toho solidně zklamaná.
No a co ti vlastne bylo? ![]()
@Anonymní píše:
Ahoj ženy, tak mám super zážitek. Včera v noci nemohu dýchat, je mi na omdlení, trne mi šíje, brní ruce, slabost, že jsem nemohla udělat pomalu krok. Po dvou vlnách totální paniky jedeme v noci do nemocnice (máme ji kousek od domu). Doktor mě ošetřil, nebylo to nic akutního, šíleně slabý tlak, nicméně budu muset na vyšetření na kardiologii. Píchli mi injekci a pustili mně. Vylezla jsem z ordinace a partner:,,Tak co říkal?” Popsala jsem mu to a jediná realce byla:,,Hm, aha.” Žádná otázka, co bude dál, zda mi něco píchnul nebo jestli je mi líp. Došli jsme do auta, já se táhla, on metr přede mnou, cestou domů ho ani jednou nenapadlo se zeptat, jak mi je, nic. Doma šel do ložnice, řekl dobrou a to bylo celé. Věci ze svě strany postele (nějaké polštářky, pár kusů vypraného prádla) naházel na tu mou - jo, ani tu blbou postel mi nemohl přichystat. A nakonec mě ještě seřval, že mi vadí, jak se choval, že snad to hlavní - odvést mě - udělal a já řeším kraviny. Jsem z toho solidně zklamaná.
Jestli se staráš o něj tak, jak čekáš, když má rýmičku, tak se cítíš oprávněně neopečovaná.
No já nevím. Mě to jeho chování taky nepřijde úplně v pořádku.
. Kdyby bylo manželovi tak blbě, že bych ho musela v noci vézt na pohotovost, tak bych se přeci jen asi starala jak mu je i kdyby se ukázalo, že se nejedná o nic vážného.
@Bafonek píše:
No já nevím. Mě to jeho chování taky nepřijde úplně v pořádku.. Kdyby bylo manželovi tak blbě, že bych ho musela v noci vézt na pohotovost, tak bych se přeci jen asi starala jak mu je i kdyby se ukázalo, že se nejedná o nic vážného.
Souhlas, taky by mi vadilo, že mě nechá jít metr za sebou a rázuje si k autu, aniž by se ujistil, že jsem v pořádku. Na druhou stranu tipuju, že to nebude první zakladatelky „problém“, tak možná proto se takhle choval. Dělat takový poprask kvůli nízkému tlaku… ![]()
Starost o partnera považuju ve vztahu za základní věc. Dát podporu a péči ve chvíli, kdy se necítí dobře je snad taky naprosto normální. Vzhledem k tomu, že partner jaksi není lékař, aby dokázal stav posoudit a na pohotovosti udělají jen základní vyšetření, je na místě partnera aspoň trochu sledovat. Takhle se chovají sobečci, ne partneři pro život…
Tak záleží na situaci. Pokud nebývá nemocná či jinak zdravotně indisponovaná, tak ta reakce je opravdu divná. V rodině ale máme jednu, která se ve svých slabostech vyžívá. Protáčím oči pokaždé, když začne dramaticky popisovat, jak ji bylo zase zle a že to může mít řadu příčin… No, škoda slov. Takže hodnotit podle popisu jedné situace, si netroufnu
Docela žasnu, kolika ženám jeho chování přijde v pořádku. Aspoň víme, kdo tyhle gentlemany vychovává. Jeho chování mi vůbec nepřijde v pohodě, ani ve snu si neumím představit, že by mému chlapovi bylo tak strašně někde, že jsem skončila v nemocnici, a troufám si říct, že by kolem mě skákal celou noc, jen aby se ujistil, že jsem v pohodě. Zase teď víš, co od něj můžeš čekat - nic moc řekla bych.
Já když jsem byla po úrazu v nemocnici s přítel pro mě přijel, tak jsem se těšila už jen domu a do postele. Nicméně on si začal povídat se sestřičkou uprostřed chodby a já neměla sílu ani stát. Takže jsem řekla, že už bychom mohli jít, že mi není dobré a on se pak taky choval hrozně, že ona si chtěla povídat a usmíval se na ni jak sluníčko. Když není nic jim, tak si neuvědomují jak se cítíš. Prostě bezohlednost. Nejsou empaticti, úplně něco jiného než je žena.
@Anonymní píše:
Já když jsem byla po úrazu v nemocnici s přítel pro mě přijel, tak jsem se těšila už jen domu a do postele. Nicméně on si začal povídat se sestřičkou uprostřed chodby a já neměla sílu ani stát. Takže jsem řekla, že už bychom mohli jít, že mi není dobré a on se pak taky choval hrozně, že ona si chtěla povídat a usmíval se na ni jak sluníčko. Když není nic jim, tak si neuvědomují jak se cítíš. Prostě bezohlednost. Nejsou empaticti, úplně něco jiného než je žena.
Pardon, ale to není tím, že jsou to chlapi
chlap totiž neznamená nesvéprávný blbec, je to normální myslící bytost. Holt sis jen našla horší kus. Můj se tedy takto opravdu nechoval, když mě vyzvedával v nemocnici, naopak dělal vše pro to, aby mi ulehčil
Holka ale neumirala. Vynutila si, aby ji odvezl na pohotovost, kde se zjistilo, ze ma nizky tlak. Kdyby to bylo vazne, nechali by si ji tam. ![]()
@cecetka píše:
Holka ale neumirala. Vynutila si, aby ji odvezl na pohotovost, kde se zjistilo, ze ma nizky tlak. Kdyby to bylo vazne, nechali by si ji tam.
Při chřipce také neumírám, jsem doma v posteli. Přesto se můj chlap zajímá, uvaří mi čaj, sežene jídlo a totálně se na mě nevykašle. Snad nemusím ležet na smrtelné posteli, aby se partner aspoň zeptal jak se mám
stejně tak se postarám já o něj
Příspěvek upraven 28.07.20 v 11:42
Ahoj ženy, tak mám super zážitek. Včera v noci nemohu dýchat, je mi na omdlení, trne mi šíje, brní ruce, slabost, že jsem nemohla udělat pomalu krok. Po dvou vlnách totální paniky jedeme v noci do nemocnice (máme ji kousek od domu). Doktor mě ošetřil, nebylo to nic akutního, šíleně slabý tlak, nicméně budu muset na vyšetření na kardiologii. Píchli mi injekci a pustili mně. Vylezla jsem z ordinace a partner:,,Tak co říkal?” Popsala jsem mu to a jediná realce byla:,,Hm, aha.” Žádná otázka, co bude dál, zda mi něco píchnul nebo jestli je mi líp. Došli jsme do auta, já se táhla, on metr přede mnou, cestou domů ho ani jednou nenapadlo se zeptat, jak mi je, nic. Doma šel do ložnice, řekl dobrou a to bylo celé. Věci ze svě strany postele (nějaké polštářky, pár kusů vypraného prádla) naházel na tu mou - jo, ani tu blbou postel mi nemohl přichystat. A nakonec mě ještě seřval, že mi vadí, jak se choval, že snad to hlavní - odvést mě - udělal a já řeším kraviny. Jsem z toho solidně zklamaná.