Panické ataky a úzkosti v těhotenství
- Fotoalbum (0)
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
@Anonymní píše:
Ahoj. Stydím se za to, co napisu…Ale před rokem jsme přišli o miminko. Proste Sp v 10.tt. Půl rok “po” jsme se přestali chránit a ja byla jako posedlá a těšila se, až to vyjde. Úplně jsem se viděla v te nové roli, jak budu doma, pečovat, změna. Povedlo se a ja na zacatku byla až neskutečné stastna. Jenže pak přišly nevolnosti, desny stavy, na omdleni, navaly, zimnice… Vše zacalo, když jsem na hematologii kvůli Leidenovi a dřívější embolii dostala Clexane na pichani do břicha. Každých 14 dni kontrola a ja se zacala pozorovat. Nejdříve strach z mimodelozniho, pak strach jestli bude srdicko, pak strach, jestli dále žije a teď cekam na screening. Pozoruju se, ze prsa už tolik nebolí atd. Vím, ze to je špatně, porad lezu na emimino a nemám se komu sverit, protože to nikdo nechápe, nerozumí. Přítel je vlastně skvelej, bude a je o mě postaráno, snazi se chápat. Ale…
Před těhotenství jsem dochazela na občasné terapie k psycholozce kvůli panickym atakam a úzkostné poruše. V létě je to téměř vždy ok, ale začne podzim/zima, hnusny počasí, doma sama a je to tady. Až to teď došlo do stadia, ze mam mega strach z těhotenství, ze se něco podela, ze to snad za ty stavy nestojí, extrémní strach o své blízké, strach ze samoty. V noci spim tak
2 hodiny. Už se chystám zase kontaktovat doktorku. Mívám ty stavy takhle večer. Když ma přítel směny. Pálení na hrudi, lapani po dechu, pocit, ze jsem nemocna a mam infarkt. Driv jsem takova nebyla, ale po akutni embolii a takových infarktech, kdy jsem mela pak na starosti vypsychovanou mámu, se to od puberty vrátilo. Nerada bych antidepresiva, nebo leky… doktorka mi rekla, ze mi doporučuje rizikové, kvůli zadum, krvi a dětskému kolektivu v práci, ja bych to i brala, ale nedam ty vycházky, večer musim byt doma a jakmile nemám co na práci, jsem sama, je zle. Normalne to řeším procházkou, spaním u nasich, nebo návštěvou kamaradky, ale přes vycházky nejede vlak. Vlastně pisu, abych se nekomu svěřila a třeba se tu najde někdo, kdo ma něco podobného za sebou.
Edit: tatovych infakrtech.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Joo tohle je pěkný svinstvo mě vždycky nejvíc pomáhalo, že jsem si
řekla, že stejně tím, že se budu bát nic nezachranim, buďto to přijde a
nebo ne a není v mé moci to nějak ovlivnit (mám na mysli třeba ten
infarkt, nemoc,…)
přeji spoustu sil a klidnou hlavu
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
@Anonymní píše:
Joo tohle je pěkný svinstvomě vždycky nejvíc pomáhalo, že jsem si řekla, že stejně tím, že se budu bát nic nezachranim, buďto to přijde a nebo ne a není v mé moci to nějak ovlivnit (mám na mysli třeba ten infarkt, nemoc,…)
přeji spoustu sil a klidnou hlavu
![]()
![]()
Ja si říkám, ze se mam vlastně dobre a proč se stresovat něčím
dopredu, když bych si mohla užívat krásnýho života tady a teď… tohle mi
jde, když mam dobrý, nebo lepší dny. Ale jinak to hlava nebere. Dekuju
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Přesně v tomhle jsem žila 2 roky
taky jsem si furt říkala, ze se mám dobře,
že mám super život, tak proč se nervuju,…
musíš se to naučit i v těch horších
dnech, naučit se to nechat prostě plavat, dát si chvíli oraz, buďto si
lehnout, nebo jít něco dělat a říct si, děj se vůle boží
a ono tím jak to vypustis, tak to začne
odcházet, a nebo taky nezačne, ale ty vůči tomu budeš čím dál
imunější
někdo radí bát se co nejvíc, ale to u mě
nikdy nefungovalo, ba naopak
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
@Anonymní píše:
Přesně v tomhle jsem žila 2 roky![]()
taky jsem si furt říkala, ze se mám dobře, že mám super život, tak proč se nervuju,…
musíš se to naučit i v těch horších dnech, naučit se to nechat prostě plavat, dát si chvíli oraz, buďto si lehnout, nebo jít něco dělat a říct si, děj se vůle boží
a ono tím jak to vypustis, tak to začne odcházet, a nebo taky nezačne, ale ty vůči tomu budeš čím dál imunější
![]()
někdo radí bát se co nejvíc, ale to u mě nikdy nefungovalo, ba naopak
![]()
![]()
Ja mam někdy úplně sci-fi scénáře a třeba kvůli tomu i brecim, jako kdyby se to stalo. Magor… Psycholožka se mnou delala dechová cvičení, ale stejne…
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
@Anonymní píše:
Ja mam někdy úplně sci-fi scénáře a třeba kvůli tomu i brecim, jako kdyby se to stalo. Magor… Psycholožka se mnou delala dechová cvičení, ale stejne…
Jojo, moc dobře vím o čem píšeš dechová cvičení mi taky moc nepomáhala
člověk si to prostě musí srovnat sám
v sobě a poprat se s tím, to byl aspoň můj případ, nepomohl mi ani
psycholog, ani terapie, az já sama
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
@Anonymní píše:
Jojo, moc dobře vím o čem píšešdechová cvičení mi taky moc nepomáhala
člověk si to prostě musí srovnat sám v sobě a poprat se s tím, to byl aspoň můj případ, nepomohl mi ani psycholog, ani terapie, az já sama
Poprvé to bylo v 15. Jen tak pocit, ze na mě v cukrárně padá strop a
strasne zle. Potom podruhé, v 17, kdy měl táta infarkt. Trvalo to tři
měsíce, kdy jsem nebyla schopna skoro jist a vadilo mi vše. Pak pomohl
kolektiv ve třídě a čas. 5 let pokoj a potom z niceho nic zase. Vlastně
po plicní embolii, kdy jsem to zvladala v pohodě, ale jak mě začali
všichni strašit s těmi krevnimi mutacemi, geny, ze budu mít tohle a tohle a
musim byt hlídaná blabla, tak to zase přišlo… no a teď už tak 3 roky se
to objevuje náhodné. Třeba ve vysychání místnosti, v hale plné lidi,
kdyz jsem sama, nebo mi není dobre, nebo se něco děje v rodiče. Teď s tom
tehotenstvim jsem na tom tak, ze do toho nemám
Ani energii, což je asi i běžný a nebaví mě ani chod domácnosti, starani
se o sebe…
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit







@Anonymní píše:
Poprvé to bylo v 15. Jen tak pocit, ze na mě v cukrárně padá strop a strasne zle. Potom podruhé, v 17, kdy měl táta infarkt. Trvalo to tři měsíce, kdy jsem nebyla schopna skoro jist a vadilo mi vše. Pak pomohl kolektiv ve třídě a čas. 5 let pokoj a potom z niceho nic zase. Vlastně po plicní embolii, kdy jsem to zvladala v pohodě, ale jak mě začali všichni strašit s těmi krevnimi mutacemi, geny, ze budu mít tohle a tohle a musim byt hlídaná blabla, tak to zase přišlo… no a teď už tak 3 roky se to objevuje náhodné. Třeba ve vysychání místnosti, v hale plné lidi, kdyz jsem sama, nebo mi není dobre, nebo se něco děje v rodiče. Teď s tom tehotenstvim jsem na tom tak, ze do toho nemám
Ani energii, což je asi i běžný a nebaví mě ani chod domácnosti, starani se o sebe…
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
@Anonymní píše:
Me to začalo po zdravotních problémechje docela paradox, že nejvíc jsem se vždycky bála plicní embolii, protože mě s ní neustále doktoři strašili
takže se ti vůbec nedivím
je tedy fakt, že vydychane a přetopené místnosti mi nedělají dobre do dnes, ale to prisuzuji nízkému tlaku a prostě už to vím, tak z toho nedělam vědu, snažím se si vždycky sednout a neřeším proč se to děje
moc ráda bych ti nějak pomohla, ale nevím jak, vím že je to hnus, každopádně ti fakt můžu poradit ať na to zkusíš házet bobek, jsou to stavy, které si zažila už tolikrát a nikdy se nic nestalo ne?? Teď se taky nic nestane a musíš to tak brát a začít na sobě pracovat
![]()
![]()
Moc ti za reakce dekuju! Citim se fakt lépe
. Jsou to takové vlny. Už kolikrát jsem si po
embolii říkala (a nejednou byla na pohotovosti a u lékaře), ze ji mam
znovu, nebo infarkt. Ja ještě docela věřím, ze myšlením, docela
ovlivňujeme i své zdraví a “privolavame” různé věci. Dneska mi taky
pomohlo, ze jsem se vybrecela příteli. Akorát mě neopouští ten blby pocit
vůči miminku a taky doufam, ze je v pohodě. 30 na krku a představa, ze je
něco špatně zase… Vlastně mě děsí i představa mateřství, jestli to
zvládnu, nebudu mít třeba poporodni deprese a tak
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Není vůbec zač Joo já taky věčné končila na pohotovosti
s tím, že mám určitě embolii, nebo infarkt
dneska mi to přijde úplně směšné
ono to vybreceni určitě pomůže, já jednu
chvíli brečela furt, že už prostě nemůžu, že to takhle dál nejde
já to řešila i se svou doktorkou, která je
fakt hrozně super, poctivá, šikovná,…jestli se to třeba s mimcem
nemůže rozjet ještě víc nebo tak a ona mi tvrdila, že u mě v žádném
případě, že ženská přijde úplně na jiné myšlenky a nebude mít na
tyhle blbosti čas
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
@Anonymní píše:
Není vůbec začJoo já taky věčné končila na pohotovosti s tím, že mám určitě embolii, nebo infarkt
dneska mi to přijde úplně směšné
ono to vybreceni určitě pomůže, já jednu chvíli brečela furt, že už prostě nemůžu, že to takhle dál nejde
![]()
já to řešila i se svou doktorkou, která je fakt hrozně super, poctivá, šikovná,…jestli se to třeba s mimcem nemůže rozjet ještě víc nebo tak a ona mi tvrdila, že u mě v žádném případě, že ženská přijde úplně na jiné myšlenky a nebude mít na tyhle blbosti čas
![]()
Jo, taky mi mamka říkala, ze nebudu mít na to čas… když porod bude ok
a žádné komplikace, určitě budu víc v pohodě. Ale porodu se vlastně
bojím taky
. Přítel mi říká, ze se bojím věci dopredu
a zbytecne a některé věci neovlivnim a na miminko davam pozor a chovam se
rozumne. Ma jako pravdu, ale ta moje hlava
. Taky si to mela takhle v těhotenství,
strach, ze se to pak rozjede? Ja asi všechno moc hrotim. Ne asi, určitě
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Zase zacnu terapii a budu chodit víc ven a hýbat se. Snad budou teď
všechny kontroly ok, aby mě to na chvíli zase uklidnilo.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit













@Anonymní píše:
Jo, taky mi mamka říkala, ze nebudu mít na to čas… když porod bude ok a žádné komplikace, určitě budu víc v pohodě. Ale porodu se vlastně bojím taky![]()
. Přítel mi říká, ze se bojím věci dopredu a zbytecne a některé věci neovlivnim a na miminko davam pozor a chovam se rozumne. Ma jako pravdu, ale ta moje hlava
. Taky si to mela takhle v těhotenství, strach, ze se to pak rozjede? Ja asi všechno moc hrotim. Ne asi, určitě
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
@Anonymní píše:
Přesně tak, určitě budeš mít úplně jiné starosti![]()
a bát se porodu je asi prirozene, ale to zvládneš levou zadní, jako ostatní ženský, je to pro nás přeci přirozená věc
no u mě těhotenství ještě nenastalo
Ale než jsem vysadila HA, tak jsem to právě s doktorkou řešila, protože jsem z toho měla taky strach
já se do dnes hodně věcí dopředu bojím, ale už to umím nějak regulovat a ty se to taky musíš naučit
![]()
ten pohyb je super, já začala běhat a fakt bych v životě nevěřila, že mi to dokáže tak vyčistit hlavu a ulevit od těch debilnich myšlenek
![]()
takže vřele pohyb doporučuji
![]()
a kontroly určitě dopadnou dobře, děláš všechno co je v tvých silách a dál už to neovlivnis
![]()
Přesně tohle jsem si chtela přečíst. Fakt dekuju!
. Ja se tesim, až budu mít chut a energii a
zařadím sviznou dlouhou prochazku. A těhotenství nastane, určitě.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
Další podobná témata podle názvu
- Pichlava bolest břicha v 31 týdnu těhotenství
- Kontryhel v počátku těhotenství
- 12-13. Týden těhotenství- jak probíhá?
- 6. týden těhotenství
- Jaké vitamíny berete na podporu těhotenství
- Biochemické, nebo mimoděložní těhotenství??
- Sex a začátek těhotenství
- Pochybnosti na začátku těhotenství
Ahoj. Stydím se za to, co napisu…
Ale před rokem jsme přišli o miminko. Proste Sp v 10.tt. Půl rok “po” jsme se přestali chránit a ja byla jako posedlá a těšila se, až to vyjde. Úplně jsem se viděla v te nové roli, jak budu doma, pečovat, změna. Povedlo se a ja na zacatku byla až neskutečné stastna. Jenže pak přišly nevolnosti, desny stavy, na omdleni, navaly, zimnice… Vše zacalo, když jsem na hematologii kvůli Leidenovi a dřívější embolii dostala Clexane na pichani do břicha. Každých 14 dni kontrola a ja se zacala pozorovat. Nejdříve strach z mimodelozniho, pak strach jestli bude srdicko, pak strach, jestli dále žije a teď cekam na screening. Pozoruju se, ze prsa už tolik nebolí atd. Vím, ze to je špatně, porad lezu na emimino a nemám se komu sverit, protože to nikdo nechápe, nerozumí. Přítel je vlastně skvelej, bude a je o mě postaráno, snazi se chápat. Ale…
Před těhotenství jsem dochazela na občasné terapie k psycholozce kvůli panickym atakam a úzkostné poruše. V létě je to téměř vždy ok, ale začne podzim/zima, hnusny počasí, doma sama a je to tady. Až to teď došlo do stadia, ze mam mega strach z těhotenství, ze se něco podela, ze to snad za ty stavy nestojí, extrémní strach o své blízké, strach ze samoty. V noci spim tak
2 hodiny. Už se chystám zase kontaktovat doktorku. Mívám ty stavy takhle večer. Když ma přítel směny. Pálení na hrudi, lapani po dechu, pocit, ze jsem nemocna a mam infarkt. Driv jsem takova nebyla, ale po akutni embolii a takových infarktech, kdy jsem mela pak na starosti vypsychovanou mámu, se to od puberty vrátilo. Nerada bych antidepresiva, nebo leky… doktorka mi rekla, ze mi doporučuje rizikové, kvůli zadum, krvi a dětskému kolektivu v práci, ja bych to i brala, ale nedam ty vycházky, večer musim byt doma a jakmile nemám co na práci, jsem sama, je zle. Normalne to řeším procházkou, spaním u nasich, nebo návštěvou kamaradky, ale přes vycházky nejede vlak. Vlastně pisu, abych se nekomu svěřila a třeba se tu najde někdo, kdo ma něco podobného za sebou.