Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Po smrti otce netruchlím
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
4.4.22 14:45
Ahoj,
je úplně v pořádku, jak to prožiješ. Možná sama čekáš ten prožitek jiný, ale prostě je jaký je. není nějaký, který je v pořádku a jiný, který není.
Pamatuji jak umírala moje milovaná babička a já byl každý den sám se sebou v rozporu, jestli jí přeji ještě život, nebo už mám prosit o její smrt (což pro mě bylo nepředstavitelné až do poznání, jak trpí). Ptávala se nás, zda už může jít. Říkal jsem jí, že je všechno v pořádku, ať nemá z ničeho strach. A sám sobě se divil. Tak jako se divíš ty svým pocitům. Ale jsou v pořádku.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Myška zlatá
4.4.22 14:46
Každé tělo na to reaguje jinak. Není nic „špatně“. Každý to potřebuje prožít po svém.
Hlavně zachovej klid 
- Citovat
- Upravit
4.4.22 14:47
Nejsi divná a nejsi psychopat. Možná to tvůj mozek odložil „na později,“ aby ses mohla věnovat miminku. Jestli jste měli hezký vztah s tátou a byla mu dopřána alespoň trochu dobrá smrt (smířený, bez velkých bolestí), je to trochu útěcha.
Každý se se smrtí blízkého vyrovnává jinak, možná to ještě přijde, možná ne. Úplně stačí, když si na něj čas od času vzpomeneš a pošleš mu tichý pozdrav.
Důležité je, že se staráš o živé, to jest o tvé děti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.4.22 14:59
@Premek_Orac Měla jsem to podobné. Člověk v těžkých situacích často sám sebe překvapuje. Někdy v dobrém, někdy ve špatném. Někdy to, co se zdá špatné, může být nakonec dobré a naopak.
Zakladatelko, nic si nevyčítej a nic si nenech vyčítat. Ty sama v sobě víš, jak si tatínka měla ráda, jaký jste měli vztah.
Já sama si pamatuju, když odcházel dědeček, že jsem mu šeptala, že může jít, že se mu o babičku postaráme (už v té době asi nevnímal, po několikáté těžké mrtvičce po úrazu hlavy, ale mě to tak přišlo správné. Přišlo mi, že se zuby nehty drží života, i když už nebylo možnosti zlepšení jeho zdravotního stavu).
A podobně sem mluvila i s babičkou, když už na tom o několik let později, v posledním stadiu rakoviny byla velmi špatně. Že to tady zvládneme, že vím, jak moc ji trápí bolest a že může s klidným srdcem odejít za dědečkem.
Moje ségra obojí opravdu hrozně moc proplakala, já oproti tomu jen pár slz. A nemyslím si, že bych je měla méně ráda, nebo že by si to o mě kdokoliv myslel.
Naopak, teď, po letech, si občas vzpomenu a po tvářích se mi válí slzy a já mám nutkavou potřebu zajet k jejich hrobu a prohodit s nimi pár slov
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.4.22 15:00
Říká se, Že pokud máte někoho, kdo je delší dobu nemocný a umírá dyl, že si to truchleni pozustali „odzijou“ ještě za jejich zivota…každopádně upřímnou soustrast, vždy je to těžké…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.4.22 15:09
Truchlení nemá jednu jedinou předepsanou podobu, intenzitu ani délku trvání. Navíc chodí spíš ve vlnách než po přímce. Jsi naprosto v pořádku. Jen tě ten průběh překvapil, čekala jsi ho jiný. A možná tě ještě x krát překvapí. Děti a péče o ně mohou být určitě důvod, proč to zvládáš lépe, než jsi čekala. To samé také okolnosti smrti a to, že to nebylo nečekané. Nic si nevyčítej, smutek se ještě může objevit. A pokud ne, tak nevadí, každý to máme jinak, v mysli ses s tátou loučila už nějakou dobu, když na tom nebyl dobře, jsi v té situaci usazená úplně jinak než kdyby to přišlo jako blesk z čistého nebe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.4.22 15:35
Jsi normalni, a nejsi psychopat. 
Pokud bys truchlila dlouho nebo ho nejak nechtěla pustit, ztížila bys to i jemu. Myslim tu cestu tam nahoru 
Každopádně ti chci vyjádřit upřímnou soustrast.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.4.22 15:46
@Anonymní píše:
Je to 2 dny co mi umřel táta. Byl starý, bylo to po delší době v nemocnici. Nebylo to nečekané. Bezprostředně po zjištění jsem plakala, v noci se budila a druhý den měla těžko na hrudi. Dnes jsem už ani nezaplakala, zapomínám na to. Vždy když si vzpomenu, posmutním, ale to je vše. Částečně za to může fakt že mám doma 2 děti, jedno z nich miminko. Ale nedolehne to na mě, ani když spinkají a jsem sama.
Nevím co si o sobě myslet, přijdu si jako psychopat, že tu ztrátu neprozivam víc. Řekla bych, že jsme si byli blízcí, každý den jsme si aspoň napsali SMS, přitom je mi už 30 let.
Proč netruchlím? Přijdu si úplně nenormální a říkám si, že partner si musí myslet, že jsem divná, když se chovam jako by se nic nestalo. Přece jsem se s tím nemohla tak rychle vyrovnat, to by neodpovidalo tomu, jak jsem měla tátu rada.
Nejsi ani psychopat a ani blázen.. každý truchlime jinak..před rokem mi umřela babička, plakala jsem trochu když mi to oznámila sestra v šest ráno v den kdy jsme za ní měli jet..pohřeb bohužel jedna velká fraška a já vyronila jen pár slz..5, možná 6.. časem mi to ale začalo vše docházet.. toto jsou fáze truchlení ale vždy je napsáno „KAŽDÝ TRUCHLÍ PODLE SEBE A NELZE UPLATNIT JEDNOSMĚRNOU FÁZI“
- šok a popření skutečnosti
- zloba, hněv, vzpoura
- vyjednávání
- smutek, deprese, lítost
- přijetí a smíření se se skutečností
U mě osobně došlo k šoku (fáze kde jsem neplakala), vzpouru, hněv, zlobu a vyjednávání moje mysl vynechala a rovnou jsem se dostala do fáze smutku, depresí a lítosti které bohužel měli pozdní nástup takže po téměř roce od úmrtí se v tom pořád matlam..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.4.22 15:47
Každý si s tím poradí dle svého. My jsme teď přišli o pejska, který s námi bydlel doma, byl jak další dítě a oba s manželem jsme se shodli, že nás to sebralo víc, než když jsme před lety přišli o babičky. A pokud s tím počítáš delší dobu, že to přijde, tak už si částečně zvykneš. Já jsem osobně babičku obrečela několikrát předtím, když ještě žila, ale prakticky už tu pro nás nebyla, nedalo se s ní popovídat atd. Takže v době, kdy umřela, to bylo vlastně vysvobození hlavně pro ní.
A to že na tobě není vidět truchlení neznamená, že truchlíš uvnitř. Upřímnou soustrast a snad to na tebe už víc nepadne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.4.22 16:02
Já si myslím že tohle je prostě hodně individuální. Každý prožívá ztráty jinak a myslím si že nějaký jediný správný a doporučený způsob jak se má člověk chovat a co má cítit a jak má vystupovat před okolím snad ani neexistuje a existovat nemůže. Zakladatelko důležité prostě je že si na tatínka vzpomeneš, uchováš si v srdíčku vzpomínky na vaše společné zážitky, budeš o něm třeba vyprávět dětem, ukazovat fotky a to je podle mého důležité a ne nějaké obavy že se zrovna nechováš nějakým předpisovým způsobem který třeba vidíš ve filmech. Nehledě na to pokud bys celé dny buď plakala nebo seděla s nepřítomným výrazem ve tváři komu by s tím pomohla? Děti potřebují maminku která právě funguje a zesnulému tím už stejně nepomůžeš. Jen takový můj názor. Snad si tu o mě nikdo nebude myslet že jsem necita nebo tak něco snad se chápeme 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
4.4.22 16:25
V 15 mi zemřela babička, byla jsem smutná, ale asi tak nějak podobně jako Ty. Přišlo to na mě až na pohřbu, vyplakala jsem se a to dost. Sama jsem byla překvapená jak moc brečím.
Minulý rok mi zemřel synovec (kvůli předčasně odloučené placentě) ve 36. týdnu. Celý týden jsem z toho byla velmi smutná, na pohřbu opět hodně plakala. Tentokrát teda bylo truchlení horší, přeci jen to bylo zdravé miminko, jen to bohužel sestra nestihla do nemocnice (ono i kdyby v té nemocnici už byla, je možné, že by ho nestihli vytáhnout, jde tam o minuty 
naštěstí ségra přežila).
Chci tím říci, že truchlit ještě můžeš, třeba ti to „dojde“ až na tom pohřbu, třeba taky ne. Zase jestli to nebylo náhlé (u babičky taky právě ne, už byla několik týdnů v nemocnici, bylo ji 85 a celkově už na tom byla špatně), tak je to taky jiné 
Anonym, rodinné informace.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
4.4.22 18:41
Smrt patří k životu a pokud přichází ve vysokém věku, ještě není nečekaná, není žádná povinnost k hysterii. Pokud to zvládáš takhle dobře, hezky si na tátu vzpomeneš, buď za to jen ráda. To až naše generace si zvykla se tvářit, že smrt prakticky neexistuje díky tomu, že už ji nemusíme mít denně před očima jako dřív, kdy se umíralo na banální nemoci, umíraly běžně děti, umíralo se ve válkách na každém území…Kdyby se tehdy všichni z odchodu starého rodiče patřičně zhroutili, asi bychom tu dnes nebili. Všichni určitě psychopati nebyli.
Jen počítej s tím, že je to ještě brzo. Truchlení má své fáze a dva dny poté to ještě může být období, kdy si vědomí tak úplně nepřipustilo, že se to opravdu stalo. Docela tomu napovídá to, že na to občas zapomínáš. V tomhle období se naše vědomí upíná a vrací k životu, jaký byl před ztrátou blízkého, nechceme si připustit, že tak docela stejný ten svět už nebude. Můžeš se začít ještě cítit špatně později, až ti to úplně dojde, někomu třeba na pohřbu, někomu klidně až za další týden. Až budeš víc konfrontovaná se všemi situacemi, kde táta byl a není. Může pak přijít ještě všechno možné, obviňování sebe, obviňování doktorů nebo kohokoli, jakkoli je to iracionální. Můžou se střídat nálady jak na horské dráze. To všechno je normální. Nedá se než to prožít a počkat, až rány zahojí čas.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Je to 2 dny co mi umřel táta. Byl starý, bylo to po delší době v nemocnici. Nebylo to nečekané. Bezprostředně po zjištění jsem plakala, v noci se budila a druhý den měla těžko na hrudi. Dnes jsem už ani nezaplakala, zapomínám na to. Vždy když si vzpomenu, posmutním, ale to je vše. Částečně za to může fakt že mám doma 2 děti, jedno z nich miminko. Ale nedolehne to na mě, ani když spinkají a jsem sama.
Nevím co si o sobě myslet, přijdu si jako psychopat, že tu ztrátu neprozivam víc. Řekla bych, že jsme si byli blízcí, každý den jsme si aspoň napsali SMS, přitom je mi už 30 let.
Proč netruchlím? Přijdu si úplně nenormální a říkám si, že partner si musí myslet, že jsem divná, když se chovam jako by se nic nestalo. Přece jsem se s tím nemohla tak rychle vyrovnat, to by neodpovidalo tomu, jak jsem měla tátu rada.