Pocit životní prázdnoty

Anonymní
27.2.19 09:21

Pocit životní prázdnoty

Zajímalo by mě, jestli někdo zažil nebo zaživa to samé. Je mi 36 a poslední dobou mám pocit, že mě nic nebaví, na nicem mi už nějak nezáleží a všechno je marnost… A to i přesto, že se objektivne mam asi relativne dobre, mam praci (na vyskakovani to není, ale uzivim se a mužu si občas i něco dopřát)…Mam přítele, se kterým plánujeme budoucnost, mám kde bydlet, co jíst, často si koupim nove oblečení. Bohužel ještě nemám děti, možná to mi v mem věku pridava ten pocit prázdnoty, ale prostě jsem byla 10 let ve vztahu, kde bývalý dlouho studoval a nějak to neslo, a když to šlo, už jsme spolu nechtěli byt. Pak samozřejme nějakou dobu trvalo, než jsem našla někoho, kdo za to stoji. Na jednu stranu bych tedy mela byt šťastna, ale na druhou se porad porovnavam s okolím a přijde mi, že jsem na tom fakt nic moc. Kamaradky maji děti, finančne jsou na tom povětšinou mnohem lépe - nakupují třeba byty na pronajem, já jsem ráda, že poplatim složenky. Setrit jsem začala taky az nedávno, takže de facto skoro nic nemam. Nějak se mi ale nechce se o nic snažit, cítím se na to „stara“ a cokoli budu dělat, i v pracovní oblasti, mi připadá jako marnost, když všichni ostatní jsou mnohem dál. Samozrejme navenek tohle nedávám znát, dělám, jak jsem happy, ale uvnitř mě to ničí. Nemám chuť nikam chodit, neumím se pro nic nadchnout, nic mi už nepřipadá tak dulezite, abych za to nějak „bojovala.“ Snad je to proto, že si uvědomuji, že ať udělám cokoli, nikdy už na tom zrejme nebudu tak dobře, jako bych „byvala mohla“ byt, kdybych začala dříve. Vycitam si chyby z minulosti a někdy si připadám jako chodící mrtvola, že sice ziju, ale vevnitř mě něco jako by už umřelo. Vztahy, které jsem mela dříve mě nějak vysaly, dost jsem tomu obětovala a výsledek je nula nula p*d. :( Na budoucnost se moc netesim, spíše se ji desim. Ze to bude jako teď nebo ještě horší.
Nevím už, co mám dělat. Nutit se do něčeho násilím? Možná, že to je i počínající deprese, ale boze chraň. Chtěla bych se z toho nějak dostat sama, ale vážně už nevím jak. :(

  • Citovat
  • Upravit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
4047
27.2.19 09:30

Řešit otázky coby kdyby asi ničemu nepomůže. A protože jsi asi neprožila žádný opravdový zážitek, který by ti ukázal, že žít má cenu nejen pro sebe, ale i pro druhé, a naučit se radovat z běžných věcí, těžko ti něco radit.
Jinak podle mě se zbytečně zaobíráš jen sama sebou a vidíš trable tam, kde nejsou.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Lalelale
27.2.19 09:30

Mně přijde, že jsi vyhořela, a potřebuješ restart. Možná to je i slabší deprese, pokud tě nic nebaví a cítíš se špatně, když nemáš důvod. Špatně se soudí z netu, ale z tvého psaní vyzařuje hodně stesku nad tím, co mohlo být a není, místo soustředění se na tu lepší budoucnost. Je něco, co sis dlouho přála a neudělala, co si ještě můžeš splnit a pomyslně se odrazit z nečinnosti? Od změny práce, naučení nové řeči po exotickou dovolenou…

  • Citovat
  • Upravit
2934
27.2.19 09:34

Měla jsem podobné pocity než jsem si pořídila dítě. Teď na to období bez dítěte strašně vzpomínám a říkám si jakej jsem měla svatej klid a pohodu. Sice už teď necítím tu prázdnotu, ale zase jsem pořád z miminka na nervy, přišla jsem o veškerou svobodu na kterou jsem byla zvyklá. Mám malý sedmiměsíční miminko a je mi 32 a každej den bych nejradši přeskočila, aby už byla větší, samostatnější a já měla zas trochu čas pro sebe a manžela. Ve finále budu asi ráda až bude větší a bude chodit do školky a pak do školy, ale to je ještě hodně dlouhá cesta. No myslím si, že kdyby jste si pořídila dítě, tak byste neměla ani čas přemýšlet nad tím, nad čím přemýšlíte a pořád ještě dítě mít můžete, kolegyně z práce měla první taky až ve 37 letech. Pak znám paní, která měla první děti ve 40 letech, dvojčata. No každopádně radím čím dřív tím líp. Já už si teď vyčítám, že jsem neměla dítě před 30, už by bylo teďka starší a možná bych to líp zvládala.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Ou
24138
27.2.19 09:38

Je to deprese a její základní lež, kterou ti krade život je, že to musíš zvládnout sama a v žádním případě nesmíš vstoupit do psychoterapie.

Což je přesně to co teď potřebuješ. Udělat si pořádek v hlavě, vyléčit staré rány a najít smysl života pro druhé dvě třetiny života.

Je nesmysl chtít vše zvládnout sama -to je možná důvod, proč jsi tak osamělá - bojíš se dovolit okolí, aby se o tebe postaralo, aby ti někdo pomohl. Ono to je docela složité, ale právě proto se hodí trénovat to s pschoterapeutem či psychoterapeutkou.

A dítě onu deprese buď rozvine v poporodní pschozu a nebo nachvíli přehluší - ale pak to udeří s dalekov ětší silou. Pokud chceš děti a chceš být spokojená matka - i proto to musíš řešit před tím, než začneš rodinu zakládat.

Další motivací k tomu, aby si vstoupila do psychoterapie je pravidlo „jakej šel, takovou potkal“. Lidi k sobě přitahují protějšky, co jsou jim tak nějak komplementární. Zejména v míři „prouchanosti“ vztahu k sobě samému a schopnosti konstruktivně komunikovat. Takže pokud chceš partnera, kterého bude mít smysl nechat si na zbytek života, je více než žádoucí, aby sis svoje vlastní rány vyléčila. Pak se docela změní typ mužů, se kterými se budeš přitahovat.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
27.2.19 09:43

Je mi jasne, že až budu mít dite, tak mě tyto pocity přejdou, nebo prostě nebudu mít čas se tím zabývat. Taky mám v plánu na tom začít pracovat co nejdříve, bohužel spolu ještě s přítelem nebydlíme, máme vztah na dálku (250 km :( ) a sestěhování je naplánováno az na léto, dřív to nejde, protoze tam není hotova koupelna apod. To mi asi taky nepridava, že se vidíme jen jednou za 2 týdny, už to zvládám nějak hůř. Většinu času jsem sama a mam čas na tyto depresivní myšlenky. Spis mě pořád drti ta minulost, jak nic nevyšlo a já se jen placala od ničeho k ničemu. Rada bych na to zapomněla a soustředila se na to, co bude, ale bohužel je to někdy dost tezke.
Rada bych si taky ten život „uzivala“, a ne se jen topila v blbych myšlenkách, ale vůbec mi to nějak nejde.
Zakladatelka

  • Citovat
  • Upravit
4047
27.2.19 09:46
@Anonymní píše:
Je mi jasne, že až budu mít dite, tak mě tyto pocity přejdou, nebo prostě nebudu mít čas se tím zabývat. Taky mám v plánu na tom začít pracovat co nejdříve, bohužel spolu ještě s přítelem nebydlíme, máme vztah na dálku (250 km :( ) a sestěhování je naplánováno az na léto, dřív to nejde, protoze tam není hotova koupelna apod. To mi asi taky nepridava, že se vidíme jen jednou za 2 týdny, už to zvládám nějak hůř. Většinu času jsem sama a mam čas na tyto depresivní myšlenky. Spis mě pořád drti ta minulost, jak nic nevyšlo a já se jen placala od ničeho k ničemu. Rada bych na to zapomněla a soustředila se na to, co bude, ale bohužel je to někdy dost tezke.
Rada bych si taky ten život „uzivala“, a ne se jen topila v blbych myšlenkách, ale vůbec mi to nějak nejde.
Zakladatelka

Možná vymyslet něco smysluplného, co by dodalo náplň všedním dnům.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
9148
27.2.19 09:49

Nestav na vztahu, ale na sobe. Potřebuješ k sobe najit spravnej postoj. Co delas rada?

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
27.2.19 09:55
@Tarjei píše:
Nestav na vztahu, ale na sobe. Potřebuješ k sobe najit spravnej postoj. Co delas rada?

Není to tak, že bych nic nedělala ráda. Rada třeba čtu, dřív jsem si psala deník, ráda jsem i cestovala (jistě, to je omezené financemi, kterých nikdy nemam dost :/), ráda jsem chodila mezi lidi. Bohužel teď jsem už v takovém stavu, kdy se mi nechce dělat nic z toho. Mam nějaký negativní vztah sama k sobe pramenící z toho, že si vždy rikam, jak me musejí vidět ostatní a to mě napadne jen - „chudák, je ji 36 a nic nemá, ani rodinu, ani karieru, prostě nic“… vím, že je to asi blbost, ale cítím takové znechucení, že právě z toho důvodu se lidem radši už vyhýbám. Tedy mám sice pár kamaradek, které občas vidím, ale s těmito pocity se zásadně nikomu nesveruji. Mam životní pocit „losera“ a to se se mnou táhne. Dost možná je to jen v me hlavě, ale ráda bych proste něco dokázala, aby na mě bylo aspoň něco zajímavého nebo obdivuhodneho…a taky mě vlastně štve, že nedokážu fungovat bez „uznání zvnějšku.“ :nevim:
Zakladatelka

  • Citovat
  • Upravit
4047
27.2.19 09:59
@Anonymní píše:
Není to tak, že bych nic nedělala ráda. Rada třeba čtu, dřív jsem si psala deník, ráda jsem i cestovala (jistě, to je omezené financemi, kterých nikdy nemam dost :/), ráda jsem chodila mezi lidi. Bohužel teď jsem už v takovém stavu, kdy se mi nechce dělat nic z toho. Mam nějaký negativní vztah sama k sobe pramenící z toho, že si vždy rikam, jak me musejí vidět ostatní a to mě napadne jen - „chudák, je ji 36 a nic nemá, ani rodinu, ani karieru, prostě nic“… vím, že je to asi blbost, ale cítím takové znechucení, že právě z toho důvodu se lidem radši už vyhýbám. Tedy mám sice pár kamaradek, které občas vidím, ale s těmito pocity se zásadně nikomu nesveruji. Mam životní pocit „losera“ a to se se mnou táhne. Dost možná je to jen v me hlavě, ale ráda bych proste něco dokázala, aby na mě bylo aspoň něco zajímavého nebo obdivuhodneho…a taky mě vlastně štve, že nedokážu fungovat bez „uznání zvnějšku.“ :nevim:
Zakladatelka

Anebo si ti přátelé řeknou - žádnej chudák, životní prázdnota se má řešit jinak než žalováním na sebe a na nevyužité možnosti.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
9148
27.2.19 09:59
@Anonymní píše:
Není to tak, že bych nic nedělala ráda. Rada třeba čtu, dřív jsem si psala deník, ráda jsem i cestovala (jistě, to je omezené financemi, kterých nikdy nemam dost :/), ráda jsem chodila mezi lidi. Bohužel teď jsem už v takovém stavu, kdy se mi nechce dělat nic z toho. Mam nějaký negativní vztah sama k sobe pramenící z toho, že si vždy rikam, jak me musejí vidět ostatní a to mě napadne jen - „chudák, je ji 36 a nic nemá, ani rodinu, ani karieru, prostě nic“… vím, že je to asi blbost, ale cítím takové znechucení, že právě z toho důvodu se lidem radši už vyhýbám. Tedy mám sice pár kamaradek, které občas vidím, ale s těmito pocity se zásadně nikomu nesveruji. Mam životní pocit „losera“ a to se se mnou táhne. Dost možná je to jen v me hlavě, ale ráda bych proste něco dokázala, aby na mě bylo aspoň něco zajímavého nebo obdivuhodneho…a taky mě vlastně štve, že nedokážu fungovat bez „uznání zvnějšku.“ :nevim:
Zakladatelka

Tos ale dobre odhalila, ze nedokazes fungovat bez toho ocenění zvnejsku. A vis proc? Protoze sama neznas svou cenu…jak tohle bylo v dětství?
Ja Ti treba trochu závidím tu svobodu, mam jedno z deti těžce postižený…muze se stat cokoliv, nikdy nevis. A cesty k dobrejm koncům muzou byt i pekne osklivy.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Černá vdova
27.2.19 10:03
@Anonymní píše:
Zajímalo by mě, jestli někdo zažil nebo zaživa to samé. Je mi 36 a poslední dobou mám pocit, že mě nic nebaví, na nicem mi už nějak nezáleží a všechno je marnost… A to i přesto, že se objektivne mam asi relativne dobre, mam praci (na vyskakovani to není, ale uzivim se a mužu si občas i něco dopřát)…Mam přítele, se kterým plánujeme budoucnost, mám kde bydlet, co jíst, často si koupim nove oblečení. Bohužel ještě nemám děti, možná to mi v mem věku pridava ten pocit prázdnoty, ale prostě jsem byla 10 let ve vztahu, kde bývalý dlouho studoval a nějak to neslo, a když to šlo, už jsme spolu nechtěli byt. Pak samozřejme nějakou dobu trvalo, než jsem našla někoho, kdo za to stoji. Na jednu stranu bych tedy mela byt šťastna, ale na druhou se porad porovnavam s okolím a přijde mi, že jsem na tom fakt nic moc. Kamaradky maji děti, finančne jsou na tom povětšinou mnohem lépe - nakupují třeba byty na pronajem, já jsem ráda, že poplatim složenky. Setrit jsem začala taky az nedávno, takže de facto skoro nic nemam. Nějak se mi ale nechce se o nic snažit, cítím se na to „stara“ a cokoli budu dělat, i v pracovní oblasti, mi připadá jako marnost, když všichni ostatní jsou mnohem dál. Samozrejme navenek tohle nedávám znát, dělám, jak jsem happy, ale uvnitř mě to ničí. Nemám chuť nikam chodit, neumím se pro nic nadchnout, nic mi už nepřipadá tak dulezite, abych za to nějak „bojovala.“ Snad je to proto, že si uvědomuji, že ať udělám cokoli, nikdy už na tom zrejme nebudu tak dobře, jako bych „byvala mohla“ byt, kdybych začala dříve. Vycitam si chyby z minulosti a někdy si připadám jako chodící mrtvola, že sice ziju, ale vevnitř mě něco jako by už umřelo. Vztahy, které jsem mela dříve mě nějak vysaly, dost jsem tomu obětovala a výsledek je nula nula p*d. :( Na budoucnost se moc netesim, spíše se ji desim. Ze to bude jako teď nebo ještě horší.
Nevím už, co mám dělat. Nutit se do něčeho násilím? Možná, že to je i počínající deprese, ale boze chraň. Chtěla bych se z toho nějak dostat sama, ale vážně už nevím jak. :(

Tvůj život Ti nikdo nenaplní. Máš v podstatě všechno, abys byla minimálně spokojená a Ty jsi zatím zpruzelá a otrávená. :think:
Všechno, co potřebuješ, máš jen v sobě. Nikdo za Tebe nic neudělá. Ty ses rozhodla, že budeš nespokojená a otrávená, takže zase Ty musíš být ta, která se rozhodne, že s tím něco udělá a začne s tím něco opravdu dělat.
Nic Tě nebaví, nic Tě neuspokojuje… vyloučila bych na prvním místě nějaké zdravotní problémy, nech si udělat krevní rozbory a vyšetření, abys věděla, že Tvoje rozpoložení nemá základ ve zdravotním stavu. Mezitím si najdi něco užitečného. Co kdybys místo marnění času stěžováním si začala dělat něco pro lidi? ;) Pro potřebné? Řada lidí by Ti byla vděčná a Ty bys možná zjistila, že Tvůj život není marný a že se máš vlastně super a nepotřebuješ si stěžovat. :kytka:

  • Citovat
  • Upravit
Anonymní
27.2.19 10:07

Dětství jsem měla dobré…myslím, že ty problémy se začaly nabalovat až po maturitě. Ale dokud jsem studovala, byla jsem v tom relativne uspesna. V práci jsem ovšem nikdy neměla moc „štěstí“, na začátku me „kariéry“ mě ze dvou praci vyhodili ve zkušební době - ani v jednom případě nebylo o co stát, a sama bych tam zřejmě nevydržela, ale na sebevědomí se to samozřejme podepsalo. Pak už to bylo jen lepší - odnikud mě nevyhazovali, vždy jsem odcházela sama. Mnohokrát jsem se musela stehovat díky vrtochum svého exmanzela. Dělala jsem vse pro to, abych ten vztah udržela, a nakonec to bylo stejně k ničemu. Také od něj jsem odešla sama, ale protoze jsem nevydržela v žádné práci a na jednom miste víc než 3 roky (a to byl rekord), jsem teď tam, kde jsem. Zazila jsem toho pomerne dost, zkušenosti mám hodně, ale tak celkem mam pocit, že to nikam nevedlo.
Zakladatelka

  • Citovat
  • Upravit
8076
27.2.19 10:08
@Anonymní píše:
Zajímalo by mě, jestli někdo zažil nebo zaživa to samé. Je mi 36 a poslední dobou mám pocit, že mě nic nebaví, na nicem mi už nějak nezáleží a všechno je marnost… A to i přesto, že se objektivne mam asi relativne dobre, mam praci (na vyskakovani to není, ale uzivim se a mužu si občas i něco dopřát)…Mam přítele, se kterým plánujeme budoucnost, mám kde bydlet, co jíst, často si koupim nove oblečení. Bohužel ještě nemám děti, možná to mi v mem věku pridava ten pocit prázdnoty, ale prostě jsem byla 10 let ve vztahu, kde bývalý dlouho studoval a nějak to neslo, a když to šlo, už jsme spolu nechtěli byt. Pak samozřejme nějakou dobu trvalo, než jsem našla někoho, kdo za to stoji. Na jednu stranu bych tedy mela byt šťastna, ale na druhou se porad porovnavam s okolím a přijde mi, že jsem na tom fakt nic moc. Kamaradky maji děti, finančne jsou na tom povětšinou mnohem lépe - nakupují třeba byty na pronajem, já jsem ráda, že poplatim složenky. Setrit jsem začala taky az nedávno, takže de facto skoro nic nemam. Nějak se mi ale nechce se o nic snažit, cítím se na to „stara“ a cokoli budu dělat, i v pracovní oblasti, mi připadá jako marnost, když všichni ostatní jsou mnohem dál. Samozrejme navenek tohle nedávám znát, dělám, jak jsem happy, ale uvnitř mě to ničí. Nemám chuť nikam chodit, neumím se pro nic nadchnout, nic mi už nepřipadá tak dulezite, abych za to nějak „bojovala.“ Snad je to proto, že si uvědomuji, že ať udělám cokoli, nikdy už na tom zrejme nebudu tak dobře, jako bych „byvala mohla“ byt, kdybych začala dříve. Vycitam si chyby z minulosti a někdy si připadám jako chodící mrtvola, že sice ziju, ale vevnitř mě něco jako by už umřelo. Vztahy, které jsem mela dříve mě nějak vysaly, dost jsem tomu obětovala a výsledek je nula nula p*d. :( Na budoucnost se moc netesim, spíše se ji desim. Ze to bude jako teď nebo ještě horší.
Nevím už, co mám dělat. Nutit se do něčeho násilím? Možná, že to je i počínající deprese, ale boze chraň. Chtěla bych se z toho nějak dostat sama, ale vážně už nevím jak. :(

A co zkusit změnit práci? V životě občas přijde období,kdy je potřeba udělat jisté změny. Třeba bys našla lépe placenou a možná i celkově lepší,pokud tedy v té stávající nejsi úplně spokojena. A jak to máte s přítelem? Píšeš,že plánujete rodinu. Už na tom pracujete? A jsi s ním šťastná. Já tyto pocity dříve také mívala a upřímně musím říci,že jsem je mívala,i když jsme měli synka. Teď máme 2 děti,syna a dceru a já se cítím naplněná a mám pocit,že teĎ jsem doopravdy šťastná.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
8076
27.2.19 10:11
@Anonymní píše:
Je mi jasne, že až budu mít dite, tak mě tyto pocity přejdou, nebo prostě nebudu mít čas se tím zabývat. Taky mám v plánu na tom začít pracovat co nejdříve, bohužel spolu ještě s přítelem nebydlíme, máme vztah na dálku (250 km :( ) a sestěhování je naplánováno az na léto, dřív to nejde, protoze tam není hotova koupelna apod. To mi asi taky nepridava, že se vidíme jen jednou za 2 týdny, už to zvládám nějak hůř. Většinu času jsem sama a mam čas na tyto depresivní myšlenky. Spis mě pořád drti ta minulost, jak nic nevyšlo a já se jen placala od ničeho k ničemu. Rada bych na to zapomněla a soustředila se na to, co bude, ale bohužel je to někdy dost tezke.
Rada bych si taky ten život „uzivala“, a ne se jen topila v blbych myšlenkách, ale vůbec mi to nějak nejde.
Zakladatelka

Na minulost kašli,tu už nezměníš. Soustřeď se na přítomnost. Ta vzdálenost je blbá,to chápu. Také by mě to trápilo. A to stěhování v létě je jisté? Ty se budeš stěhovat za přítelem,nebo on za tebou? Já bych hodně chodila ven s kamarádkama,nebo za rodinou. Já jsem společenský typ a samota mi většinou nedělá dobře.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další témata z kategorie

Užitečné odkazy

Mohlo by vás zajímat

Zkušenosti a hodnocení

1.2 Spray Max mop box

  • (4.8) + 25 recenzí

Victoria

  • (4.4) + 20 recenzí

Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky

Ikona - Lucie Machová

Mgr. Lucie Machová