Problémy ohledně orientace

Anonymní
18.10.20 12:03

Problémy ohledně orientace

Ahoj. Prosím anonymně.
Můj problém je následující. Je mi 22,studuju VŠ a v 17 jsem měla první přítelkyni. Doma z toho byl velky problém. Neustale zesmesnovani, nadavani, ne jednou jsem dostala výprask třeba jen za to, že jsem šla s přítelkyní jen tak ven se projit. Tohle trvalo půl roku, mozna mi nekdo verit nebude, ale zkrátka když se každý den bojite přijít domů, co zas bude, jestli vám dá někdo přes pusu a nebo budete celý zbytek dne poslouchat výčitky a zesmesnovani tak to je fakt na budku.. Behem pul roka jsem zhubla 17 kilo samovolne. Z toho stresu. Padaly mi vlasy a nebyla jsem schopna se ze stazenyho zaludku ze stresu ani pořádně najist.
Vzhledem k mym jinym zdravotnim potizim, ktere s tim nesouvisely jsem musela jít na vyšetření ke klinicke Psycholozce. Diagnoza : uzkostne depresivni porucha a spoustec to co jsem vam napsala vyse. Samozřejmě doma byl další problém, že jsem si dovolila to nekde rict a že se nestydím sama za sebe, ať se na sebe podívám. Tohle těžký, sakra těžký období skončilo až když jsem se se slečnou rozešla, protože jsem věděla, že když to bude pokračovat, něco si udělám z toho, jak to bylo doma.. No teď uz vim ze to nebylo nějaké chvilkove poblazneni hormonů. Zkrátka moje orientace takova je. Ale. Bydlim jeste doma, situace je složitější, studuju, skolu msm téměř vedle domova. Neni mozne se odstěhovat. Ale muj problém je trochu jiný. Stále se mi to období špatných obdobi, ci jak to rict, vrací. Stale mam obdobi kdy je všechno v pořádku a pak mam obdobi, kdy hubnu jsem neustale v tenzi, panikarim, co kdyz se to doma dozvi, depky kazdy den.. No a to mam prave ted. :( Muj dotaz tedy zni, myslite si, ze se muze uzkostne depresivni porucha vracet i kdyz puvodni spoustec (tezka situace doma) odeznel? Od te doby kdyz jsem mela slecnu, jsem doma nic nerikala, ale vzdy jsem se s ni rozesla, protoze jsem nezvládala ten strach, co kdyz nas nekdo uvidi, co kdyz to doma nezvladnu, vim, ze nez si projit necim takovym znova, radsi bych nebyla. Je to 5 let a bez uzkosti a depky jsem vlastně pomalu nebyla. Někdy je lepsi obdobi, kdy si rikam, jo tyjo, zivot je vlastne super.. A pak je obdobi kdy jsem neustale v tenzi z niceho, klepou se mi jen tak ruce, mam zachvaty paniky a depkarim.. Tak pokud mate nekdo zkusenost, nebo jen treba názor, zda se to muze vracet, budu rada, kdyz prispejete do diskuze. ;)

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
14000
18.10.20 12:08

Tvuj problem neni orientace. To je zcela normalni. Tvuj problem jsou tvy rodice :poblion: kvuli lasce te takto ponizuji a biji :poblion:
Bud se nekam odstehuj (ale je pravda, ze je to nesmysl, kdyz mas skolu hned vedle baraku) nebo pokracuj jako nyni, ale asi bych doporucila psychologa at mas nekoho komu muzes duverovat, kdyz ne vlastnim rodičům :zed:
Hlavne se za orientaci nestyd, ty jsi normalni. Tvoji rodice by se meli stydet za sve jednani :poblion:
:hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
18.10.20 12:17
@kaja00 píše:
Tvuj problem neni orientace. To je zcela normalni. Tvuj problem jsou tvy rodice :poblion: kvuli lasce te takto ponizuji a biji :poblion:
Bud se nekam odstehuj (ale je pravda, ze je to nesmysl, kdyz mas skolu hned vedle baraku) nebo pokracuj jako nyni, ale asi bych doporucila psychologa at mas nekoho komu muzes duverovat, kdyz ne vlastnim rodičům :zed:
Hlavne se za orientaci nestyd, ty jsi normalni. Tvoji rodice by se meli stydet za sve jednani :poblion: :hug:

Ono je to právě trochu vic komplikovanejsi cely s tim odstehovanim, zkratka úplně to nepřichází v úvahu..
Ja se ani tak nestydim, spis se bojim, fakt moc. A nechapu to, myslela jsem si, ze takovy reakce lze cekat treba u nabozenskych rodin atd. Ale to my fakt nejsme. Pro ne bylo dulezitejsi a je dulezitejsi, co by na to rekli lidi. Než ze me tim ublizuji. Uplne si pamatuji, jak prisel vysledek z toho psycho vyšetření a jakej byl pofirunk.. Jak jsem si mohla dovolit se někomu sverit, at se podivam do zrcadla, ze se jim ze me chce zvracet atd. Takze vlastne se nic neřešilo. Vysledek byl takovy, k psycholozce ackoliv navrhovala terapii jsem nechodila, protože oni. Teď je to doma v pohodě, ano občas když je v televizi neco o homosexuálech pronesou neco ve smyslu jalo,, fuj takova bys chtela bejt",, tyvole jak tohle muze existovat atd"oni si mysli, ze jsem na kluky a zkratka jen se pořádně venuji skole a nikoho nechci. No pravda je, ze bych chtela, ale mam strach a kvůli tomu budu radši sama. S klukem jsem to zkoušela, ale zkratka hrozne me stvalo, ze mi porad psal, volal, chtel me videt, vadil mo kazdy dotyk, city tam proste nebyly i když byl moc fajn a hrozne se snazil. Akorat me trapi to, ze ta uzkost a depky se porad vracejí, i když k tomu ted neni zadny duvod..

  • Citovat
  • Nahlásit
68
18.10.20 12:19

Tohle je strašný… Jak tohle dokážou rodiče…
Můj bratr s tím přišel když si našel přítele a ani jednoho z nas nenapadlo, že bysme ho měli zesmesnovat nebo ponizovat. Každý člověk má právo na to, aby mohl žít tak jak sám chce.
Jediné východisko je se hned po škole odstěhovat do jiného města… Strašně mi to je líto… :srdce: :srdce: posílám podporu

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
852
18.10.20 12:20
@Anonymní píše:
Ono je to právě trochu vic komplikovanejsi cely s tim odstehovanim, zkratka úplně to nepřichází v úvahu..
Ja se ani tak nestydim, spis se bojim, fakt moc. A nechapu to, myslela jsem si, ze takovy reakce lze cekat treba u nabozenskych rodin atd. Ale to my fakt nejsme. Pro ne bylo dulezitejsi a je dulezitejsi, co by na to rekli lidi. Než ze me tim ublizuji. Uplne si pamatuji, jak prisel vysledek z toho psycho vyšetření a jakej byl pofirunk.. Jak jsem si mohla dovolit se někomu sverit, at se podivam do zrcadla, ze se jim ze me chce zvracet atd. Takze vlastne se nic neřešilo. Vysledek byl takovy, k psycholozce ackoliv navrhovala terapii jsem nechodila, protože oni. Teď je to doma v pohodě, ano občas když je v televizi neco o homosexuálech pronesou neco ve smyslu jalo,, fuj takova bys chtela bejt",, tyvole jak tohle muze existovat atd"oni si mysli, ze jsem na kluky a zkratka jen se pořádně venuji skole a nikoho nechci. No pravda je, ze bych chtela, ale mam strach a kvůli tomu budu radši sama. S klukem jsem to zkoušela, ale zkratka hrozne me stvalo, ze mi porad psal, volal, chtel me videt, vadil mo kazdy dotyk, city tam proste nebyly i když byl moc fajn a hrozne se snazil. Akorat me trapi to, ze ta uzkost a depky se porad vracejí, i když k tomu ted neni zadny duvod..

Jak to, že není žádný důvod? Pořád navenek předstíráš, že jsi někým, kým nejsi.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
22141
18.10.20 12:26
@Anonymní píše:
Ono je to právě trochu vic komplikovanejsi cely s tim odstehovanim, zkratka úplně to nepřichází v úvahu..
Ja se ani tak nestydim, spis se bojim, fakt moc. A nechapu to, myslela jsem si, ze takovy reakce lze cekat treba u nabozenskych rodin atd. Ale to my fakt nejsme. Pro ne bylo dulezitejsi a je dulezitejsi, co by na to rekli lidi. Než ze me tim ublizuji. Uplne si pamatuji, jak prisel vysledek z toho psycho vyšetření a jakej byl pofirunk.. Jak jsem si mohla dovolit se někomu sverit, at se podivam do zrcadla, ze se jim ze me chce zvracet atd. Takze vlastne se nic neřešilo. Vysledek byl takovy, k psycholozce ackoliv navrhovala terapii jsem nechodila, protože oni. Teď je to doma v pohodě, ano občas když je v televizi neco o homosexuálech pronesou neco ve smyslu jalo,, fuj takova bys chtela bejt",, tyvole jak tohle muze existovat atd"oni si mysli, ze jsem na kluky a zkratka jen se pořádně venuji skole a nikoho nechci. No pravda je, ze bych chtela, ale mam strach a kvůli tomu budu radši sama. S klukem jsem to zkoušela, ale zkratka hrozne me stvalo, ze mi porad psal, volal, chtel me videt, vadil mo kazdy dotyk, city tam proste nebyly i když byl moc fajn a hrozne se snazil. Akorat me trapi to, ze ta uzkost a depky se porad vracejí, i když k tomu ted neni zadny duvod..

Holka, odstěhuj se a žij.
Neříkej, že to nejde. I při VŠ dcera pracovala, žila v podnájmu. U spolubydlení to zase není tak nedostupné. Cca 3500/ měsíc. A podporovat tě rodiče ze zákona musí. Pokud ne, i tak se to dá zvládnout.
Mého nynějšího muže dcera je taky jinak orientovaná. No..a co. Svět se nezboří. Absolutně s klidem jsme to přijali. Holky bydlí spolu, o co jde. O nic.

Takže pokud to rodiče nejsou schopni pobrat, běž pryč. Oni se těžko změní, max se budou přetvařovat a to je taky nanic

Koneckonců, bydlet se dá i u,,partnerky,,.

Pokud to nerozsekneš, dopadne to blbě. A o trosku nikdo stát nebude.

Postav se tomu čelem. Není za co se stydět!

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3169
18.10.20 12:27

Ahoj,
moc mě mrzí, že tě domu nechápou a ještě tě ponižují a ubližují ti. Každý má právo na orientaci, jak to cítí, já sama jsem asi trochu bisexuální (doma to neví). Je těžké, že musíš bydlet s rodiči a že se zatím nemůžeš odstěhovat, protože by se ti jistě ulevilo. Já taky bydlím u rodičů a to je mi 34 let, ale nemám finance na to se odstěhovat, léčím se 13 let na psychiatrii. Taky to doma není růžové a psychiatrička si myslí, že by mi velmi pomohlo odejít. Studuješ Bc., nebo už Mgr.? Určitě jen co si najdeš práci, tak si najdi nějaké spolubydlení, nebo podnájem, nebo nemohla bys na nějakou brigádu a jít bydlet s někým z kamarádů, spolužáků, přítelkyní…? Tohle je opravdu strašné, to chování tvých rodičů.
A jinak bych určitě vyhledala odbornou pomoc psycholog/psychiatr, ať máš v někom oporu, ať se někde můžeš vypovídat, kdo tě neodsoudí, jako vaši a třeba bys potřebovala i nějaké léky, to nejsem schopná posoudit, ale když máš tyhle stavy 5 let, tak už je to dost dlouho a musí to být vyčerpávající. Já chodím k oběma (psychiatr, psycholog) a nevím, kde bych bez nich byla. Moc ti držím palce :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
22141
18.10.20 12:35

@Lollitka 34 a nemáš na podnájem? 8o holka..to chceš zůstat u rodičů navždy?? To nemáš práci? To ti teda taky moc do života nedá…psychiatrička má pravdu. Seber se taky :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3169
18.10.20 12:48
@Liška2014 píše:
@Lollitka 34 a nemáš na podnájem? 8o holka..to chceš zůstat u rodičů navždy?? To nemáš práci? To ti teda taky moc do života nedá…psychiatrička má pravdu. Seber se taky :hug:

Nemám na podnájem, jak jsem psala, tak se 13 let léčím na psychiatrii, asi 21-krát jsem byla hospitalizovaná, celkem cca 4 roky v léčebně. 2 roky jsem bydlela v chráněném bydlení, tam se mi líbilo, ale neměla jsem se pak kam vrátit. Mám jen invalidní důchod a z toho podnájem nezaplatím. Pracovala jsem na pár chráněných pracovních místech, ale vždy jsem skončila na hospitalizaci. U rodičů samozřejmě bydlet nechci, doma je to dost peklo, ale teď se sociální pracovnicí řešíme sociální bydlení a já se modlím, aby to vyšlo. Ono se to snadno řekne seber se, ale když je ti pořád zle, tak na nic nemáš sílu…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
22141
18.10.20 12:51
@Lollitka píše:
Nemám na podnájem, jak jsem psala, tak se 13 let léčím na psychiatrii, asi 21-krát jsem byla hospitalizovaná, celkem cca 4 roky v léčebně. 2 roky jsem bydlela v chráněném bydlení, tam se mi líbilo, ale neměla jsem se pak kam vrátit. Mám jen invalidní důchod a z toho podnájem nezaplatím. Pracovala jsem na pár chráněných pracovních místech, ale vždy jsem skončila na hospitalizaci. U rodičů samozřejmě bydlet nechci, doma je to dost peklo, ale teď se sociální pracovnicí řešíme sociální bydlení a já se modlím, aby to vyšlo. Ono se to snadno řekne seber se, ale když je ti pořád zle, tak na nic nemáš sílu…

Držím palce!!

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3169
18.10.20 12:55
@Liška2014 píše:
Držím palce!!

Díky moc, já se samozřejmě hrozně moc chci osamostatnit, doma nechápou mé stavy, otec jen nadává… ale fakt to není tak snadné. Teď přes rok nepracuji vůbec, protože jsem byla 5-krát v léčebně a je mi pořád blbě. Až se trochu srovnám, tak si chci práci hledat zas, ale já to nedávám na víc, jak 3-4 hodiny denně a to si stejně moc nevydělám, navíc je to u mě nejisté, že zas neskončím v léčebně. Proto by jediné řešení bylo to sociální bydlení, tak si moc přeju, aby to vyšlo.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
18.10.20 13:20
@Liška2014 píše:
Holka, odstěhuj se a žij.
Neříkej, že to nejde. I při VŠ dcera pracovala, žila v podnájmu. U spolubydlení to zase není tak nedostupné. Cca 3500/ měsíc. A podporovat tě rodiče ze zákona musí. Pokud ne, i tak se to dá zvládnout.
Mého nynějšího muže dcera je taky jinak orientovaná. No..a co. Svět se nezboří. Absolutně s klidem jsme to přijali. Holky bydlí spolu, o co jde. O nic.

Takže pokud to rodiče nejsou schopni pobrat, běž pryč. Oni se těžko změní, max se budou přetvařovat a to je taky nanic

Koneckonců, bydlet se dá i u,,partnerky,,.

Pokud to nerozsekneš, dopadne to blbě. A o trosku nikdo stát nebude.

Postav se tomu čelem. Není za co se stydět!

Vím, že se to finančně dá zvládnout. Peníze mám. Mám hodně brigád. Ale to, proč nemůžu odejít, se netýká peněz, ale situace doma, která je komplikovaná. O tom ale psát nechci..

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
18.10.20 13:24
@Lollitka píše:
Ahoj,
moc mě mrzí, že tě domu nechápou a ještě tě ponižují a ubližují ti. Každý má právo na orientaci, jak to cítí, já sama jsem asi trochu bisexuální (doma to neví). Je těžké, že musíš bydlet s rodiči a že se zatím nemůžeš odstěhovat, protože by se ti jistě ulevilo. Já taky bydlím u rodičů a to je mi 34 let, ale nemám finance na to se odstěhovat, léčím se 13 let na psychiatrii. Taky to doma není růžové a psychiatrička si myslí, že by mi velmi pomohlo odejít. Studuješ Bc., nebo už Mgr.? Určitě jen co si najdeš práci, tak si najdi nějaké spolubydlení, nebo podnájem, nebo nemohla bys na nějakou brigádu a jít bydlet s někým z kamarádů, spolužáků, přítelkyní…? Tohle je opravdu strašné, to chování tvých rodičů.
A jinak bych určitě vyhledala odbornou pomoc psycholog/psychiatr, ať máš v někom oporu, ať se někde můžeš vypovídat, kdo tě neodsoudí, jako vaši a třeba bys potřebovala i nějaké léky, to nejsem schopná posoudit, ale když máš tyhle stavy 5 let, tak už je to dost dlouho a musí to být vyčerpávající. Já chodím k oběma (psychiatr, psycholog) a nevím, kde bych bez nich byla. Moc ti držím palce :hug:

Studuji ještě Bc..
Možná si tedy najdu někoho, psychologa, psychiatra. Ale mám z toho strach, nechci znít a vypadat, jako troska, která se patlá v minulosti a nedokáže se s tím, co se dělo vyrovnat, ačkoliv se teď nic neděje. Ani nevím, co bych mu říkala.. Jako..,,No, rodiče byli takoví a takoví a teď když klapu podle nich, jsou v pohodě, vycházíme spolu, ale přesto jsem šílená, protože mám záchvaty úzkosti, paniky a depky?" :nevim:
Mrzí mě to. Úplně si říkám, že sama sebou budu, až budu mít po škole a pracovat a to jestli vůbec, protože jsem si témeř jistá, že i když až budu pracovat a bydlet sama, ten vztah mezi mnou a rodinou bude úplně stejný, jako byl před 5 lety.. A já z toho budu akorát znova na dně. :zed:
Myslíte, že když se někam objednám, napíše mi léky? Nejsem totiž úplně příznivce, na jednu stranu, když „to“ na mě přijde a šílím, jsem jak bez sebe. Jako kdybych se měla strachem zbláznit..

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
18.10.20 13:25
@Julča001 píše:
Jak to, že není žádný důvod? Pořád navenek předstíráš, že jsi někým, kým nejsi.

Jo, to je vlastně pravda, pořád dělám, že to tak není, že nejsem taková, i když vím, že jsem.. Navíc se to teď začalo řešit u nás ve škole, kdy mě zkoušel balit jeden spolužák, fakt hrozně super kluk, ale prostě nešlo to.. A samozřejmě dotazy, zda jsem, nebo nejsem lesba padly a já radši řeknu,,ne, nejsem, chci jen mít čas na koníčky a školu a vztah nehledám." Je pravda, že nejsem úplně sama sebou.

  • Citovat
  • Nahlásit
2604
18.10.20 13:32

To je zas příběh. :roll:
Doteď jsem chtěla být zticha, ale že by lidi na VŠ „řešili“, zda je někdo lesba, poté, co odmítla jednoho borce, to už je trochu moc i na obecnou úroveň Emimina.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama