Proč mít milence?

@LaPaloma píše:
@samá práce @Sandokanos @Venetia
Když se nad tím ještě tak zamýšlíte - tak můj problém s manželem byl, že se nezúčastňoval péče a výchovy svých dětí = v podstatě se na ně jenom díval. Neřešil výchovné problémy, všechno nechával na mně, i když to nebylo vhodné. Něco z toho byly záležitosti jeho, nebo byl svědkem něčeho a nezasáhl, když vysloveně měl; čekal, až to udělám já. Línej něco řešit. Hrozně línej.
Dlouho jsem mu říkala, že se musí o svoje děti starat i v nepříjemné chvíli = vychovávat, říct jim, že mají něco udělat, popř. vysvětlit matematiku, ale pořád málo, nic nechápal. Tím u mně ztratit tu úctu.
Tak jsem přitvrzovala až k té vražedné situaci, že mu ty děti polovinu měsíce nechám a půjdu pryč, když nechápe, že aspoň někdy tu je pro ně a něco udělá, vyřeší, když já u toho nejsem a nebudu to dělat dodatečně, … apod. Že je bude muset vypravovat do školy, vozit na kroužky. Všechno jsem dělala místo něho, aby mohl mít co nejvíce pohodlí. Vlastně jenom chodil do práce. Z lenosti a sobectví se nezúčastnil té výchovy a péče o děti, nepřečte pohádku, .. atd. . Seděl v křesle a četl si na mobilu.
Až pohrůžka střídavé péče zabrala jako ten nůž na krku. Chtěla jsem mu dopřát pocit, jak je na to sám a klidně si může přivést ženskou, která mu ukáže, co všechno pro ni bude dělat, když nechce pro mně.
Vražedný nástroj u nás byla pohrůžka střídavé péče a jeho samoty. Taková sv.ně jsem byla. A pak by muselo být to finanční vyrovnání, za které bych mu přepsala svůj majetek z domu, kdyby ochotně prodal něco jiného.
Ale nebylo s ním bohužel k hnutí. Proto si musel vyslechnout tu nabídku na rozchod, protože jsem mu řekla, že z něj otce prostě udělám anebo už ho nepotřebuji.
Rádoby malá nenápadná věc přerostla v úplnou obludu, protože jedno dítě mělo zdravotní i fakt dost velké výchovné problémy a nechal mně v tom. Nedalo se to stihnout. A pak ještě kritizoval. Což tedy neměl dělat, když nechtěl pomoci.
Bylo to bojiště. Tak jsem si hezky představila, jak mám 14 dní v měsíci vegáč. To je jako dovolená každý měsíc.
Když si nebude všímat našich společných dětí a vrátí se do stavu jako dříve, tak ho opustím. Přes to už nejede vlak. To jsou moje podmínky soužití do budoucna.
Má se mnou hroznej život, chudák, něco se po něm chce, ale stále jsem tomu dávala šanci.
Nejsem jako vy, neutíkám ihned. Provozní věci kolem dětí se snažím vyřešit s tím, s kým ty děti mám. Až budu mít osobnostní problém z více hledisek, jako vy, tak ho opustím.
I když je dost línej a sobeckej ve smyslu, že má rád to vlastní pohodlí, tak pořád není tak hrozný v jiných věcech, aby se to nedalo kočírovat, ale bohužel se stalo, že rozumněl až té krajní možnosti. To je hlavně jeho chyba.

ja to chapu …narozdil od jinych o tom jasne komunikujes , nestradas to v sobe a nevybafnes rovnou s rozvodem …

a on se k tomu nejak vyjadril , proc se tak choval ?

@LaPaloma píše:
Samozřejmě. Volba byla - nechám dětem domov, jejich dům, jejich zázemí a srovnám soužití na normální stav dobrý pro děti, přijatelný pro mně, který by mimochodem musel předvádět i jiné ženské, pokud by ho chtěla, a ještě mnohem více - což mu naštěstí došlo,
nebo to rozsekám,
děti budou pendlovat - trvala bych na střídavé péči - a ještě se bude muset dělit těžko rozdělitelný majetek, na kterým záleží v podstatě úplně všem.
Skončilo by to tahanicí o prachy. A to jsem nechtěla. Já chtěla dohodu, jenomže prodeje zazdíval od začátku. Bez peněz neodejdu, když mám někde několik mega, tak je tam nenechám. Hotovosti nemáme dost ani náhodou a já bych začínala od nuly, kdybych chtěla být velmi radikální. Měla jsem ještě jedno meziřešení, ale vybral si, že se raději vzpamatuje. Dostal šanci - je to špatně?
Zvolil formu přizpůsobení se rodinnému životu před rozbitím všeho, na čem jsme dělali my dva dost dlouho.
Vždy působí spousta faktorů, všechno se musí zvažovat. Nejsem rozvedená tak jako většina z vás zde, protože my jsme to zvládli. Normální krize. Jde o to, že si uvědomil, že bude sám, když se nezmění, protože to jeho chování vycházelo z pocitu, že mně má doma jistou. Teď už ví, že ne.
Zajímavé bylo, jak některé věci byly o 100% jinak už druhý den. Takže ono to šlo, jenom se nechtělo.
Pochopil, zatímco vy rozvedení a nikdy ženatí ne. Vy jste svoje partnery nepochopili, můžete si alepoň namluvit, že nejste submisivní. Nemyslím si, že rozvodem jste všichni vyhráli. A ti, co se nikdy neoženili, ty doženou roky a samota.
Zvláštní na tom je, že teď je všechno lepší, jestli něčeho lituji, tak jen toho, že jsem tu strategii nevymyslela dříve.@Sandokanos je plný ideálů, akorát, že zjevně bez trvalých vztahů. Bez zkušeností se akademicky dobře píše. Realita bývá jiná. Počkáme si, Sandokane, až budeš 20 let s jednou ženou, budeš mít několik dětí. Pak zjistíš, jak snadno se dělají zásadní změny. Vyzkoušíš si sám, jak umíš řešit vztahové/osobnostní/rodinné krize. Pokud to stihneš. Spíš si myslím, že Ti ujede vlak. Vztahy, které končí po 2-3 letech jsou o ničem a taky svědčí o tom, že s Tebou žádná nechce být anebo Ty neumíš s žádnou být.

Kdo by čučel na Esmeraldu nebo četl červenou knihovnu, když je k dispozici toto? Tolik vřelých lidských citů!