Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Mam pro Vas jeden navrh a myslim to zcela vazne. Vyhradte si na to nejaky rozumny cas, aspon pul hodiny hodinu, mozna dele. V klidu se na to nekde izolujte, nesmite byt nikym rusen.
Predstavte si, ze Vase partnerka i deti prave tragicky zemrely. Domyslejte do detailu, jak byste to prozival, co by se delo, cim vic detailu, tim lepe.
Jakmile uz toho bude moc, z predstavy vystupte.
Jo, nějak mi přijde, že už zapomínáme, jak správně žít…
To je samý kouč a podobné existence v poslední době, to už se fakt neumíme o svůj život postarat sami?
Jako dospělí bychom to měli umět.
Tak jako stává se, lidé mají někdy chvilky, kdy je už nic v životě nebaví a nejradši by se na všechno vykašlali, ale to je šťastnými neudělá (předpokládám, že každý z nás usiluje o to dosáhnout určitého pocitu štěstí). Takže, zakladateli, něco s tím dělej!
Zavzpomínej, co tě kdy v životě bavilo, co se k těm koníčkům vrátit? Třeba jsi s nimi skončil právě proto, že jsi dělal ty kompromisy. Já myslím, že bys ses měl k tomu vrátit, dát si nějaký cíl a začít na tom pracovat. Výměna partnerky pro tvůj případ není řešení. Spíš bys tu svou krizi měl řešit s ní? Dát si nějaké cíle společně. I ona, zřejmě, to potřebuje jako sůl, pokud jen pracuje do sedření a pak se ještě zřejmě stará o rodinu…
Dokud žijeme, není nic ztraceno!
Začátky jsou ale těžké, člověk se kolikrát musí nutit, kolikrát si stejně říkáš, co to bude mít za smysl, ale to pochopení přijde až časem. Asi tak, nikdo ti ten tvůj život hezčí neudělá, musíš ty sám. Nejsi už dítě! ![]()
Depka jako hrom. Chemická reakce mozku na nedostatek některých neurotrasmitérů. Není ostuda vyhledat psychiatra a užit antidepresiva. Když se zlepší nálada, bude chuť na nějaké aktivity.
Zbytečně se v tom plácáš.
Nejde o to, že krize, nebo jak se z toho dostat sám. Márniš čas smutkem.
45 není staroba. Nejlepší roky- člověk je vyzrálý, zkušený, zabezpečený a má ještě dost energie, aby si splnil sny z mládí. ![]()
To, co popisuješ, není nic neobvyklého, ale rozhodně to není něco, s čím bys měl jen tak smířit. Může to být vyhoření, deprese nebo jen dlouhodobá únava z rutiny – v každém případě by stálo za to zkusit terapii nebo si najít nějakou novou výzvu, která by ti dala smysl. Nemusí to být nic velkého, stačí malá změna, nový koníček, sport nebo jiný rytmus dne, abys začal zase něco cítit.
Píšeš, že nemáš koníčky ani přátele.. A ta tvoje „depka“ trvá jak dlouho? Díky ní si přátele ztratil a koníčky tě přestaly bavit, nebo nic z toho nebylo ani předtím..?
Jestli ne, tak je to divný…
Děkuji všem za příspěvky. Já si pořád myslel, že se to musí dát nějak zvládnout BEZ pilulek a BEZ terapeutů. Vždyť je to jen běžný život. Zas na druhou stranu spousta lidí to řeší alkoholem, což není můj případ.
Zwetta: trvá to už přes dva roky a nic z toho nebylo ani před tím
@Anonymní píše: Více
Jaké kompromisy děláš a dělat nechceš? Jak bys chtěl žít, abys byl spokojený?.
Vidim to vsude kolem sebe. Presne jak rikas, porad je priorita nekde jinde - deti, manzelstvi, prace. No a pak si clovek uvedomi, ze vlastne zije pro jine a na sebe zapomnel.
Podle mne si musis najit nejaky konicek nebo sport mimo rodinu, aby sis vytvoril odstup nadhled.
„Ale chyba radost.“…uz ani neviem kto som a co chcem..
Tu by si sa mohol odpichnut. Ako si sa staral o svoju dusu? Ako si relaxoval, ked si si potreboval vycistit hlavu? Niekto relaxuje pri fyzickej praci, niekto sportom, niekto vylihovanim na luke.
Mozno by bolo fajn zacat sa postit a pravidelne nejest raz do tyzdna. Studene sprchy/otuzovanie, najst si 15min denne na dakovanie za zdrave deti, jedlo, cistu vodu, obstojnu pracu, milu pani ktoru si stretol.. za hocijake prkotiny aj velke veci co v zivote maas a uz ani nevnimas (kym o to neprides). Meditovanie je asi sproste slovo, ale ist do lesa a BYT TICHO, len pocuvat potok je tiez fajn.
Tieto veci ti maju pomoct sa nejak prebrat, aby si bol schopny VNIMAT aj tu krasu co vo svojom zivote mas, aj rozhodnut sa robit veci inak - zmenit pracu (aby prinasala nieco fajn pre spolocnost a mal si z nej aj dobry pocit), namiesto dovolenky ist komplet familia niekde otrocit na bio farmu a zazit zivot z minuleho storocia, povyhadzovat/darovat/predat veci z gareze/spajze co nepouzivas a len to zbytocne zabera miesto - zorganizovat si ten obytny priestor aby bol menej zapratany vecami. Vraj sa cloveku ulavi, ked sa zbavi zbytocnych veci…
To, ze je ti na hovno, je fajn. Lebo to znamena, ze mas robit nieco INAK, ma ta to vyburcovat k zmene, aby si sa nezobudil o 40r. mrtvy s pocitom, boa, ved ja de.bil som vobec nezil!
Ak nevies co CHCES, chod na to opacne. Vies co NEchces? K tomu potrebujes tie neprijemne momenty ako HLAD (mozno aj smäd), ZIMU, nedostatok komfortu, ist na ukrajinsku hranicu ako dobrovolnik, aby si si teda ujasnil, co chces. Mozno uplne staci len byt vdacny za to co maaaas, ale k tomu sa tiez dopracujes az potom ked zazijes nejake extremne, zivot ohrozujuce situacie (ohen v dome, povoden, vojnu, umrtie dietata). Neviem. Ale kto sa pyta, dostane odpoved. Kto som, akym clovekom chcem byt TERAZ v 50-tke?
Jak máš staré děti? Tvé zaměstnání ti dává smysl? Co tě bavilo v mládí? Někde jsem slyšela, aby se člověk zkusil vrátit do posledního období, kdy byl šťastný a vyzkoumat, proč najednou ta změna…
Jít se léčit je trochu silný výraz. Potřebujete prostě prozkoumat svou duši s někým, kdo vás dokáže vést. To je všechno. Někde pod tím vším zjistíte, že jsou na světě ještě věci, po kterých toužíte a které by vás naplňovaly. Spousta z nás už v dětství a dospívání pohřbila to, kým jsme doopravdy. Prostě jsme se naučili, že to není přijatelné a pak trávíme život tím, že se snažíme být někým, o kom si myslíme, že bychom jím být měli, že tak budeme přijatelní… S trochou té pomoci se časem dostanete ke stránkám své osobnosti, které jste nikdy pořádně nepoznal. Pustíte, co vám neslouží a co nejste vy a vydáte se za tím, co vy jste. A rezignace bude tatam… Teď prostě asi máte vnitřně pocit, že jste vlastně už všeho dosáhl a dost možná to ani nebyly věci, které chcete z hloubi duše. Jenže co teď, že? Je hotovo, ale život ještě není u konce… Můžete mi věřit, že cesta k objevení svého skutečného já je ta nejvíc vzrušující a nejpřekvapivější ze všech, jaké člověk do té doby absolvoval. Svým způsobem až na téhle cestě začíná opravdový život. Tak se do toho pusťte, litovat toho nebudete ![]()
Životospráva. Jak jíš, jak spíš, jak se fyzicky hýbeš, alkohol… Dodržuješ denní režim? Staráš se o sebe? Nepíšeš nic o fyzické aktivitě. Začni se hýbat! Zkus třeba jógu, když vydržíš pár prvních lekcí, má blahodárný efekt. Jez kvalitně a pravidelně. Starej se o své tělo. Ve zdravém těle, zdravý duch stále platí. Neodkládej návštěvu lékaře. Nech si udělat krevní testy, třeba ti néco chybí, co má vliv i na psychiku. A antidepresiva také mohou pomoci uklidnit propady emocí. Ale ten smysl života si musíš najít ty sám. Je třeba „jen“ v harmonickém životě…být zdravý, chodit do práce, která zajisti tebe i blízké, mít volno na osobní život, zdravou a fungující rodinu…je ti to málo? Bereš to jako samozřejmost? A myslíš, že to tak je?!
@Anonymní píše: Více
Nechci se mejlit, ale podle me to krize stredniho veku je. Ona ma ruzne podoby, ne jen honeni za mladejma holkama. Zkus zapatrat a treba se v nekterych priznacich najdes.
Jinak jak pise Jasperka, micha se ti spatnej koktejl v hlave. Narovnat to muzes ruzne, za me jsou prasky krajni reseni….
Nejsi v tom sam, neboj
![]()
Posledních pár let cca od 45ti let jsem téměř na vše rezignoval, tak se chci zeptat, zda je to v tomto věku běžné nebo se mám jít léčit? Už mě neláká ani cestovat, nic neplánuji, žiju ze dne na den a každý den je stejný. Vše mám prokouklé a tak se nedokážu pro nic nadchnout. Nemám koníčky ani přátele. Asi nějaká deprese či co. Zlatá krize středního věku, tohle je horší. S partnerkou jsem skoro dvacet let a to je taky znát, ona chodí domu zničená z práce a já když ji vidím, tak ani nemám chuť na sex, přitom ona tu chuť ještě má. Děti i práci mám, to funguje. Ale chybí radost. A myslím, že by nepomohla ani změna partnerky, já po jiných ženách vůbec netoužím.
Teď jsem četl nějakou knihu od živnotních koučů a tam je popsáno, že k nim chodí lidi po čtyřicítce, kteří mají vztah 15 - 20 let a neustále dělají kompromisy až pak ty lidé už ani neví kým jsou a co chtějí. Tak v tom jsem se poznal.