Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Co chceš radit? Z banality jste udělali megaprpblem, ani jeden z vás se neumí ovládat.
Hm, já nevím…ale první, co mě napadlo, bylo, že kdybych já našla na zemi pár brambůrků (myslíš jako chipsy? jestli jsem to správně pochopila), tak bych je sebrala a asi hodila rovnou do popelnice nebo do jiného koše doma…proč jsi to dávala do dřezu? aby to pak bylo mokrý? ble, fuj…teda pokud to byly ty chipsy, ale to je jedno, já jenom nechápu, proč jsi dávala brambůrky do dřezu
![]()
jinak dobře, že jste se navzájem omluvili
, to je snad první krok na cestě k lepšímu…
Chápu tě, my se v poslední době taky furt dohadujeme a neskutečně nám to otravuje život. Mě napadlo, že si dáme nějaký heslo a když se to zase rozjede, tak po vyslovení hesla oba sklapneme a počkáme až vychladneme, pak se věc dořeší. Otázka je jestli opravdu oba sklapneme ![]()
Jak malý děcka - dokud nedospějete, lepší to nebude
kde začít? naučit se neútočit na sebe kvůli pitomostem
(myšleno jak slovně, jak fyzicky)..
@Gerberka píše:
Hm, já nevím…ale první, co mě napadlo, bylo, že kdybych já našla na zemi pár brambůrků (myslíš jako chipsy? jestli jsem to správně pochopila), tak bych je sebrala a asi hodila rovnou do popelnice nebo do jiného koše doma…proč jsi to dávala do dřezu? aby to pak bylo mokrý? ble, fuj…teda pokud to byly ty chipsy, ale to je jedno, já jenom nechápu, proč jsi dávala brambůrky do dřezu![]()
jinak dobře, že jste se navzájem omluvili
, to je snad první krok na cestě k lepšímu…
super rada
![]()
Hádáte se kvůli blbostem, oba to víte, ale neumíte se ovládat. Zvážila bych poradnu nebo nějaký kurz komunikace, kde vás naučí, jak normálně popsat svoje pocity a problémy.
Ach jo, nechápu proč si život kazíte hádkama o kravinách. Ale určiťe s tím něco udělejte aspoň kvůli synovi. Musíte chtít ale oba. Házet po sobě věcmi a strkat do sebe
Je dobře že to chceš řešit, tohla už je přes čáru.
@martina.se jo s tím máme prostě problém. Nikdy se nehádáme o důležitých věcech. Vždycky o těchhle pitomostech (ponožky na zemi, shrnutá peřina, fousy na umyvadle, vlasy v odtoku, brambůrky ve dřezu.) ale „do krve“ a stupňujeme to ad absurdum. A je tam úplně cítit ta snaha, aby jeden z nás měl to poslední slovo a tu hádku vyhrál. Po deseti minutách je klid. Ale ta hádka je fakt hnusná, lítají slova sklapni, debile, krávo… Dřív jsem kvůli hádkám brečela, teď už mě to jen hrozně štve. Jen chci ublížit (slovně) a on taky.
Většina velkých problémů v manželství nastává zdánlivě kvůli „maličkostem“.
Vypadá to, že jste překročili v „zápalu boje“ pomyslnou hranici, která by měla být tabu v každém vztahu.To je podobné, jako když muž dá ženě první facku. Může to být zároveň poslední a jediná, pokud si zavčas oba uvědomí, že takhle to už nesmí nikdy skončit, anebo příště dá dotyčný svojí ženě facky dvě, pak tři atd.
Záleží jenom na vás obou, jestli jste si dobře vědomi, kam až by to mohlo zajít.
I hádka by měla mít svoje pravidla. Je dobré spolu komunikovat, ale na úrovni. Pojmenovat problém, neponižovat se navzájem, neurážet, ale snažit se domluvit a vyřešit problém. Hněv je špatný rádce. Je dobře, že jse si to oba uvědomili.
Vztah je hlavně o toleranci a kompromisu. Držím palce.
@Anonymní píše:
@martina.se jo s tím máme prostě problém. Nikdy se nehádáme o důležitých věcech. Vždycky o těchhle pitomostech (ponožky na zemi, shrnutá peřina, fousy na umyvadle, vlasy v odtoku, brambůrky ve dřezu.) ale „do krve“ a stupňujeme to ad absurdum. A je tam úplně cítit ta snaha, aby jeden z nás měl to poslední slovo a tu hádku vyhrál. Po deseti minutách je klid. Ale ta hádka je fakt hnusná, lítají slova sklapni, debile, krávo… Dřív jsem kvůli hádkám brečela, teď už mě to jen hrozně štve. Jen chci ublížit (slovně) a on taky.
tak se na to vykašlete a jděte od sebe. úcta 0,tohle je fakt šílený
neumim si představit, že si s chlapem řeknem debile nebo krávo a za 5 minut pohoda.. a že jsme fakt ohnivci a zhádat se dokážeme
pokud s tim chcete něco udělat, tak poradnu. Musíte prostě ustoupit, oba…
@terien píše:
super rada![]()
Popelnice daleko, jinej koš až v patře, nepotáhnu se s dvěma chipsama v ruce do patra, hodim do dřezu, pak stačí spláchnout do sítka a vyklepnu né
![]()
Chtěla jsem se jenom vypovídat a možná poradit, že v tom nejsem sama. Popíšu situaci do detailů. Dnes ráno jel manžel do obchodu pro pečivo, abychom měli čerstvé k snídani a cestou vynesl koš. My šli s dítětem do kuchyně, kde jsem si vsimla, že vedle toho koše (prázdného) leží pár brambůrků, co se vyhazovaly, tak jsem je sebrala a hodila do drezu, že to pak spláchnu do sítka a vyhodím. Do koše jsem dala nový pytel, dala na místo a začala jsem dělat běžné ranní činnosti (myčka, pračka). Přijel manžel a všiml si těch brambůrků ve dřezu. Začal hned prudit, jestli nejsem pra.se, že odpadky hážu do dřezu, že se to ucpe apod. Říkám neucpe, to spláchnu a vyhodím do koše, dávala jsem nový pytel… A on hned nastartoval že musel vynést koš, že by ho nikdo nevynesl, že to přetíkalo (opravdu ne), tak jsme se chvíli štěkali, říkala jsem mu, ať už je proboha zticha, že malej kouká a nemusí vidět, jak se hádáme. A on na to, že by se nemusel koukat, kdyby si nevzal pra.se a hysterku. V tu chvíli jsem se strašně naštvala, protože to byla prostě maličkost a on je prostě puntičkář, doma vypomáhá, vysává, uklízí, a všechno dělá bez řečí, pak je spokojený, jak si krásně uklidil. No a potom pr. aseti jsem vzala vařečku a hodila jsem ji po něm. On ji zvedl a praštil mě s ní přes zadek, že prý jsem psychopat. Tak jsem mu říkala, ať už sklapne a přestane do mě furt vrtat. Pak ještě něco pronesl, na to jsem praštila s dvířkama od kuchyně, že mu nemám rozbíjet kuchyň. Tak jsem mu vpálila, že ta kuchyň je nás obou, pokud si dobře pamatuju, protože jsme ji platili oba. Pak jsem se šla oblíct do koupelny, že si venku zchladím hlavu. Když se mě šel zeptat, kam jdu, tak jsem mu řekla, že jdu pryč at mě nechá na pokoji. Stál ve dveřích do koupelny a nechtěl mě pustit ven, tak jsem do něj strčila, načež do mě strčil taky. Tak jsem se sebrala, šla jsem ven a řekla jsem mu, že se sbalim a že jedu na sociálku kvůli svěření do péče. A on že akorát utíkám od problému.
Jsem si obešla blok, uklidnila jsem se, přišla jsem domů, omluvili jsme se sobě navzájem, že jsme to přehnali a že se už tak chovat nebudeme.
Ale prostě mě to strašně štve. Já se chovám jak hysterka, on pořád držkuje s cílem mě co nejvíc nas.rat a jenom bojujeme o to, kdo bude mít převahu. Nikdy dřív jsem na něj neútočila fyzicky, ani on na mne. Chceme na tom pracovat, ale nevím, odkud začít. Prosím poraďte.