Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Smrt partnera
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
21.5.19 06:12
- Citovat
- Upravit
21.5.19 06:22
@babanci píše:
Nezažila jsem to, Mě zemřelo dítě. Možná právě proto si myslím, že bych už nikoho jiného nechtěla, zaměřila se na děti a vnoučata / v mém případě, už dvě mám a třetí na cestě/. Tak to cítím. Na svou dceru nikdy nezapomenu, mám jí v srdci každou vteřinu dne. S ní usínám, s ní vstávám, tak si myslím, že bych to tak měla i v případě partnera.
Toto je jiný druh lásky, ten největší 
Není nic horšího, než přežít vlastní dítě. A myslím, že to je opravdu rána, kterou nelze zhojit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.5.19 08:44
@alisekR To je pravda. Můj zet si po asi třech letech našel přítelkyni a přestože tak nějak chápu, že asi nemohl zůstat sám /bylo mu 27 let/, přesto to někdy nemohu pobrat. Jak mohl, mě taky často trýzní.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.5.19 09:02
@dracula-s Já Tě rozumím. Taky si myslím, že pokud to byla osudová láska, tak další taková už prostě nemůže být.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.5.19 09:52
Takže když to shrneme, tak názor „určitě by zůstali sami“, „je to zrada“ a „jak mohl“ tu prezentují ti, kdo si tou trpkou zkušeností neprošli. Sice naprosto netušej, o čem mluvěj, ale mají v tom jasno. A úplně nejhorší mi teda přijde to hodnocení, jestli vztah někoho jiného byla nebo nebyla osudová láska. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.5.19 10:04
@dracula-s píše:
Neodsoudila, ale jako zradu, to ano. Přijde mi zrádné někoho milovat a dávat mu lásku stejně jako kdysi mě, potažmo spolu spát apod. partnerský věci… kdybych to měla vidět, nedala bych to a asi ho strašila
Hele a není sobecké, milovat Heluš, která zemřela a při společném životě s novou Petruš na ní pořád myslet a srovnávat si je? Mmj. si myslím, že pokud to zrovna byla osudová láska, vždy budeš jen hledat v někom náhradu, ale v mysli budeš stále s ním - to je sobecké.
odsoudit chlapa a děti k samotě, protože je to přece zrada, mi teda sobecké přijde! Za sebe bych byla vděčná za ženu, která by moje děti milovala a opečovávala, když já bych nemohla. Jistě že bych to chtěla být já, ale pokud by to nešlo, tak raději jiná, než nikdo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
21.5.19 10:05
@Jeremi
Naprosto souhlasím. Píšou o zradě a sobeckosti. Přitom ten člověk si musí projít pak takovou nepředstavitelnou bolestí a každý den se vyrovnávat s pro ostatní běžnými situacemi. To pak prostě v koutku duše chce být aspoň podobně šťastný jako dřív.
Kdyby měl ten druhý žít pak sám a být nešťastný jen pro to, že si to jeho polovička nepřála, to si to pak rovnou může hodit.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
21.5.19 10:10
@Keyllah Jsi přesvědčená o tom, že by se našla taková žena, co by měla ráda Tvoje děti stejně jako vlastní?
- Citovat
- Upravit
21.5.19 10:27
To je strašně o úhlu pohledu;
Kdyby mi zemřel otec, nechtěla bych, aby matka byla dalších třeba 50 let sama. Asi bych nechtěla, aby si domů přivedla chlapa, když bychom tam byli ještě my děti, ale zároveň bych nechtěla, aby pak byla vázaná jen na nás, až by jsme z domu odešli.
Kdyby mi zemřel manžel, po nějaké době bych nejspíš asi taky pocítila potřebu mít doma chlapa, co mi vymění kola u auta, donese těžký nákup a vezme nás s dětmi na výlet. Ač to všechno zvládám sama (muže mám hodně vytíženého, snažím se většinu situací vyřešit i bez něj), tak ten pocit, když jdou děti spát a my si ještě uděláme čaj a koukáme spolu na film…že tam pak prostě nejsem sama. Zde se to ale rozchází s tím, že já bych jako dítě náhradního tatínka prostě nechtěla. To vím jistě.
No a kdybych zemřela já? Já bych určitě chtěla, aby si muž našel jinou ženu. I teď, když jsou děti relativně malé (7 a 10 let). Vím, že by se o děti dokázal postarat i sám, ale nebyla by to taková pohoda. Těžko zvládá stresové situace sám, ale když něco řeším, je mi vždy oporou. Dokáže v páru pracovat na 130%, samostatně je to pro něj dost stresující a náročné. Vím, jak by se stravoval, kdyby si měl vařit sám. Přála bych mu někoho podobného mně samotné. Aby nevyskočila z kůže, když ji na jídelním stole přistane kus palubní desky. Aby ho nechala se měsíc hrabat v rozebraném autě. A tohle bych mu přála, i kdyby jsme se spolu rozvedli. Dobře, přiznám, že v tom případě bych byla malinko potvora a přála bych mu asi trošku semetriku 
, ale nikdy bych nechtěla, aby zůstal sám jak kůl v plotě. Kamarádů má mraky, ale partnerství je o něčem jiném a manžel není typ, co by byl sám se sebou spokojený.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.5.19 10:30
@Anonymní píše:
@Keyllah Jsi přesvědčená o tom, že by se našla taková žena, co by měla ráda Tvoje děti stejně jako vlastní?
to netuším, ale znám partnera a jeho lásku k našim dětem, takže předpokládám, že žádnou mršku by jim snad nedovedl. Nicméně zakazovat partnerovi a dětem další vztah, protože by to byla přece zrada naší lásky, mi přijde opravdu sobecké. Jako polosirotek vím, jaké to je, když tam ten jeden rodič chybí, jak chyběl v tanečních, na svatbě, při narození dětí, jak moc bych tam tu další osobu chtěla. A pokud by byla šance, že moje děti po mé smrti, toto prázdno tam až tak mít nebudou, tak přes svoji sobeckost a ego, kdy by mi asi puklo srdce, bych to pro ně chtěla...………...
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.5.19 00:13
Ahoj, ja jsem ztrátu partnera zažila, není to ani tak davno. Bylo nam oběma pod třicet. Taky byl zarlivy, částečně te chápu. Na druhou stranu, ale po case cítím, ze by si přál abych byla šťastná. V mem chápání je ego sobecké, zarlive, ale to odešlo s tělem, duše je moudra a nekonecne milujici, takže ani duše zarliveho člověka uz negeneruje energii „jsi jen moje, nepřeji si, abys byla s někým jinym“.
Naopak je to můj ochránce, muj anděl, věřím, ze mi přeje a ze se o mě stará. Když to bylo čerstvé mívala jsem i představy jak me prosí at uz neplacu a omlouvá se mi.
Taková věc te navždy změní a nelze očekávat, ze to bude jako dřív. Ze ty budeš jako driv. Nemá cenu ho vyhanet ze srdce, z hlavy, ze zivota a nemá cenu čekat, ze se budeš cítit jako před tim než se to stalo. Po tom co se to stalo me jsem potkala celkem dost kr**enu, ale později jsem se absolutní shodou náhod poznala s klukem, který se tehda účastnil záchrany mého pritele. Nějakou dobu jsme se vidali a měli rádi, i jemu zemřela kdysi přítelkyně. Pomáhalo mi o tom s ním mluvit a párkrát me v noci držel když jsem plakala jak mi zesnulý přítel chybí. Představ si to, někoho miluješ a on ti v náručí zoufale brečí po jiném člověku. A to je myslím něco dost podstatného. Nový partner ano, ale měl by te brát i s tím co si v sobě neses a umět být oporou. Toho opravdu není schopný každý a někteří se bojí toho jak je budeš srovnávat s nedostiznym ideálem tvého zesnuleho… Ale to uz je zase jiný příběh…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.5.19 00:29
@Bethuska píše:
Nezlobte se, ale tohle je opravdu choré. A u psychiatra/psychologa se neprobírají jen „magorismy“, ale i běžné životní situace, jakou smrt partnera bezesporu je.Když skutečně někoho miluju, chci pro něj chce to nejlepší i za cenu toho, že mě osobně se to nemusí líbit nebo mě to může bolet. Osobně bych nechtěla, aby můj partner zůstal po mé smrti sám (kór na výchovu dětí).
I když to bude znít tvrdě, zemřelému partnerovi je skutečně jedno, jak se ten druhý pak bude chovat. Už tady není. Ten problém spočívá pouze v hlavě toho přeživšího…
Úplný souhlas 
A cim je člověk racionalneji založený, tim je pro něj takova vec v rámci možností snaze zpracovatelna. Pak si dovedu představit, ze problem může spočívat taky v okolí, jak se na chování pozustaleho dívají, podle toho to ona/on cítí… Ale to je o konkrétních lidech z toho okolí i o povaze konkrétního pozustaleho a celkove situaci… Neumim si představit, ze by v dnešní době někomu v mem okoli zemřel partner a lide by mu nepřáli nový hezky vztah, ale to neznamená, ze se to tak nemůže stát, nebo ze se to někde neděje…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.5.19 00:59
@babanci píše:
Nezažila jsem to, Mě zemřelo dítě. Možná právě proto si myslím, že bych už nikoho jiného nechtěla, zaměřila se na děti a vnoučata / v mém případě, už dvě mám a třetí na cestě/. Tak to cítím. Na svou dceru nikdy nezapomenu, mám jí v srdci každou vteřinu dne. S ní usínám, s ní vstávám, tak si myslím, že bych to tak měla i v případě partnera.
Právě ani v případě partnera na něj nezapomeneš, zůstane s tebou možná trošku podobně jako tvoje malinká. Nový partner by měl chápat trauma kterým si pozustala prosla a přijmout, ze to je součástí jejího života a nesnažit se toho zesnulého z jejího srdce vystrnadit nebo ho nahradit. Srdce ma obrovskou kapacitu a druhu lásky je milion. A všechny tam mohou být zároveň. Další děti jsi si také pořídila, nezůstala jsi jen u vzpomínek na to které odešlo a to je za mě určitě moc dobře. Možná by to s partnerem bylo jinak možná ne… Ja miluju svého zesnulého přítele, navždy budu, zároveň miluju i svého současného, jeho syna, pejska, miluju být v klidu sama i ve spolecnosti, odpočívat i namahat se… Ne vždy je to v životě o „buď a nebo…“ PS: Je mi moc líto co tě potkalo, neumím si to představit. Preju sílu a co nejvíce silných, krásných zážitků v životě, během kterých se budeš cítit upřímně šťastná…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.5.19 02:19
Mamky přítel se oběsil když bylo ségře půl roku, mně 11. Asi 3 roky na tom byla hodně špatně, po nástupu do práce začala chodit mezi lidi a našla si přítele, je s ním dodnes. Ségra mu říká táto (ví, že to její táta není) a on ji má rád jako vlastní, s mamkou mají krásný vztah a nedovedu si představit, že by zůstala sama a nikoho si nenašla 
Ségra by neměla tátu a mamka by se sama utrápila.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.5.19 10:59
@Marrixie Dcera mi umřela, když jí bylo 24 let. Kromě ní mám ještě dvě dospělé dcery. Ta holčička vlevo na fotce je její. Byla malá, když se to stalo. Musím nějak žít, ale, je to jak píšeš, život je už úplně odlišný, poznamenaný a nevěřím tomu, že může být úplně šťastný. Je to 8 let a celá rodina jsme střídavě lepší a střídavě na dně. Ale rozumím, jak jsi to myslela. Kdo tím prošel je jiný a s ostatním s podobným osudem rozumí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
- Rozchod nebo zůstat
- Odpískaly byste takový vztah?
- Záleží mi na jeho vzdělání, asi si ho nezasloužím
- Přítel, ex, co s tím
- Přítelův dům, společné investice
Užitečné odkazy
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Ovdověla jsem v 38 letech, manžel zemřel nečekaně na selhání srdce. Dětem bylo 5 a 15. Taky jsem si nejdřív nedovedla představit, že by do mého života mohl přijít jiný muž. A pak se to stalo tak nějak samo a překvapivě brzo. Miluju ho a jsem zase šťastná. Ten pocit je podobný, jako že taky nepřestanete milovat prvorozené dítě, když se vám narodí druhé, a to druhé nemilujete míň jen proto, že už má staršího sourozence.