Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jsme spřízněné duše. Takto jsem celý život pomáhala mému manželovi, dlouhý příběh. Že žiji ve vztahu domácí násilí jsem si všimla až v 62 letech. Ty už to aspoň teď o sobě víš! ![]()
Já už toho tolik pochopila!!! Kdybys věděla, co všechno! Ale štěstí druhých lidí mi vždycky znovu vyplave jako důležitější, než štěstí mé. Když toto píši, přijde mi to komické. Ale teď jsem šťastná, mám to už jako dlouhodobý, trvalý prožitek štěstí, který ze mně vystupuje. Zlé chování lidí mám od sebe už jako by automaticky oddělováno.
Pochopila jsem, že ti „zlí lidé“, že to mají celkově v sobě nějak porušené a že i když umí být milí, i to samozřejmě umí, tak ale spokojeně fungovat s nimi nejde. Pořád je od nich napětí, nespokojenost, vinění druhých, však to znáš, a to je velké ubližování. Nedá se s nimi dobře žít a nedá se jim pomoci. Přijala jsem, že se mému manželovi v tomto nedá pomoci. To by musel chtít on, ale on potřebu změny nevidí.
Pochopila jsem, že altruismus, vcítění se do druhých, soucitnost, obětavost, vstřícnost, tolerance, schopnost odpouštění, že je to velmi rozvinutá schopnost lidství, které já říkám: mít otevřené srdce. To je láska. Lidé tohoto nejsou běžně schopni, a ani se to jako by nejsou schopni naučit. Samozřejmě to lidé mají v nějaké míře, ale to na „otevřené srdce“ nestačí.
Říká se „hodný a blbý“. To je, když člověk pomáhá a pomáhá a je to celé pomáhání: „pro dobrotu, na žebrotu“. Ale člověk hodný má zůstat, ale nebýt blbý, tj. nepomáhat tam, kde ví, že mu místo poděkování bude ublíženo.
„Jste jako Matka Tereza. Ale ta byla přísná.“, řekla mi jedna zkušená žena. Přemýšlela jsem, o čem je „přísnost“. Je to o: nastavit své meze, vymezit se, být si vědom hodnoty sebe, nedat se, postavit se sám za sebe. Jinak je to Cesta k sobě = Mít sebe rád, jako ty druhé, ne méně.
Rozhodně považuji za hloupé, navádět lidi, že nemají druhým lidem pomáhat. „Spasitelský komplex“, považovala bych to za urážlivé, kdyby se o mně někdo takto vyjádřil. Pomáhat ve smyslu „otevřeného srdce“ je lidské, je to pravé křesťanské jednání a já jsem ho nadýchala od mojí maminky. Starala se láskyplně o rodinu, o nás každého, též o otce mého tatínka, který s námi v rodině jako člen rodiny žil 15 let po smrti mé babičky-jeho ženy, starala se o něj, když už neměl síly a stal se senilní, starala se o své sestry, když byly těžce nemocné a pak i umírající, dosloužila své mamince a my 3 sourozenci jsem pak dosloužily jí a byl to velmi krásný čas, který jsem s mojí maminkou strávila, těch 5 měsíců před jejím odchodem, Kde by bez takovýchto obětavých lidí svět byl!
Lidé jsou naváděni, „aby se měli rádi“, ale neví, o čem je láska, a tak to jejich „mám se rád/a“ jde pak do sobectví. Těch rodinných rozvratů jako samozřejmost, celý ten náš současný rozvrácený svět, ten je právě proto, že si lidé neumí otevřít láskou svoje srdce.
Pomáhat lidem ve smyslu láskou otevřeného srdce považuji za talent, který má být ve všech lidech rozvíjen. V tomto spočívá budoucnost lidí.
Partnerství nemá být o tom, že tomu druhému pomáháš, jako se pomáhá člověku nemocnému.
Partnerství má být o radostném naplňování jeden druhého. Nech se tedy naplňovat vším milým, co ti muži sami ze sebe nabízejí darovat. Je to jiný vztah, než vztah zdravotní sestra - pacient. Je to vztah, který hřeje jako slunce, který objímá, hýčká, usmívá se, hladí, touží, raduje se, jiskří, vzpíná se, roste a kvete.
@poučená Teda, děkuju, jste zjevně naprosto úžasná a moudrá žena, která toho má dost za sebou
musím říct, že se mi vážně ulevilo, když vidím že je tu někdo, kdo tomu rozumí, sám s tím má zkušenosti a hned mě neodepíše se slovy “s tebou to nemá cenu, jsi jen naivní, nepoučitelná, hloupá holka“.
Moc děkuju za vaše slova, jste skvělá!
@Anonymní píše:
@poučená Teda, děkuju, jste zjevně naprosto úžasná a moudrá žena, která toho má dost za seboumusím říct, že se mi vážně ulevilo, když vidím že je tu někdo, kdo tomu rozumí, sám s tím má zkušenosti a hned mě neodepíše se slovy “s tebou to nemá cenu, jsi jen naivní, nepoučitelná, hloupá holka“.
Moc děkuju za vaše slova, jste skvělá!
Také děkuji ![]()
Vděčnost je Cesta.
Hledala jsem toho hodně, byl by to dlouhý výčet. Hledala jsem napřed, jakou jsem udělala chybu, že všechny mé snahy dopadly tak tristně. Objevila jsem píseň Pokání od Honzy Nedvěda https://www.youtube.com/watch?…
A jaké jsem udělala chyby? Já takřka anděl? A byly to vůbec chyby moje? Byly to programy generací mne předcházejících.
Brzy jsem zjistila, že mám 2 strachy: 1) z lidí a 2) z udělání chyby
Učila jsem se milovat lidi, všechny lidi, skrze vděčnost, a tím jsem úplně ztratila strach z lidí.
Nastavila jsem se hravě, dětská hravost se ve mně probudila, protože když si dítě hraje, žádné chyby nemůže dělat. Postaví z kostek věž a pak ji klidně zbourá a je úplně jedno, jestli je věž šišatá a když spadne, tak se tomu jde smát.
Zvedla se mi sebeúcta, což v mé podřídivosti manželovi on považoval za něco nepřístojného a rozhodl se, „že se mi pomstí, že mne zničí“, tak mi to dokonce dvakrát natvrdo formuloval.
Učila jsem se říkat „ne“, když… šlo mi pak v podstatě o život, přinejmenším o důstojnou existenci.
CESTA se tomu říká.
Nyní jsem expert na Cestu.
Mám otevřené srdce.
Já tady nechám prostor všem dalším, protože je tady jistě mnoho žen, které jsou na Cestě. Ony ti také rády poví.
![]()
Hele-s těma chlapama:„blbec je blbec a blbcem zustane“. Vždycky si to zazpivej, když budeš chtít někoho napravovat a ukazovat mu krásnej život.
Spíš se zamysli jinak, když chceš mermomocí někomu pomáhat-mj. je to moc hezký, když takový člověk je. Jen dávka pozor ať nevyhoříš. S chlapama-zkus si najít někoho že stejným pohledem na svět:kdo by chtěl taky pomáhat. Hele, z větší vzdálenosti znám. jednoho strašně hodnýho kluka. Měl neuvěřitelný problémy si, vzhledem k tomu, že je strašně hodnej a dělal v pomáhající (moc neplacenýan a neatraktivní) profesi, si někoho najít. A hele-našel podobně smýšlející holku a začlyspolu dělat pomoc druhejm lidem. Samozřejmě, že muset řešit běžný lidský partnerský potíže. Ale! Prostě dělají altrustický dobro na pravém místě. Neničej sama sebe napravování a ukazování krásy světa tomu, kdo o to nestojí…
Když si to uvědomuješ, tak to je dobrý začátek, jsou ženy, které si to ani nepřipustí. Já si myslím, že změna nastavení je možná, třeba zase s pomocí psychologa. ![]()
Ahoj zakladatelko,
ty jo, já trpěl tím samým a vždy si našel nějakou katastrofu
, přičemž jí jsem nepomohl a sebe ničil.
Až jsem pochopil, že snaha změnit člověka není dobrá, ale špatná věc. Člověk má bejt takovej, jakej bejt chce, jakým je. A je krásné najít člověka, kterého jako takového můžeš milovat.
Ahoj zakladatelko. samozrejme je moc dobre, ze si uvedomujes, ze mas vlastne problem, dokazes ho pojmenovat.jen si nemyslim, ze se to da vyresit takhle jednoduse a tady. Zpetne vim, ze jsem na tom byla podobne jako ty a hrozne me to nicilo. pomohl mi az psycholog-uvedomit si svou cenu, myslet vic na sebe a hlavne dojit sama k tomu, ze svet nespasim. clovek musi byt, v dobrem slova smyslu, sobec.
Tady se presne ukazuje, ze schopnost identifikovat problem neni vzdy zarukou schopnosti ho vyresit.
Holka nestastna, jak ja ti rozumim. Placala jsem se ve stejnem kruhu sama hrozne dlouho. A vis, ze je to blbe a stejne si nemuzes pomoct. Me se to tak nejak vyresilo (tuky tuk) samo nastesti, ale tobe nevim, co bych poradila asi krome terapie. I kdyz ja na ni vzdy odmitala jit, protoze na A/ jsou na tom lidi prece mnohem hur, prece se nebudu hroutit
, ale hlavne za B/ jsem byla vzdycky srab. Vim, ze bych si musela sahnout hodne dovnitr a kdo vi, co tam vsechno je za bordel.
Navic jak pisu na zacatku, ty vis, co je spatne, nevim, jestli potrebujes pitvat priciny tohoto ve svem detstvi apod. Protoze navod, jak se toho zbavit, podle me neexistuje. Vsechny tyhle „zacni se mit rada“ jsou strasne klise.
Delas dobre, ze trochu upoustis paru, realizujes ten spasitelsky komplex diky svemu povolani. Co se tyce vztahu, bude to asi chtit urcitou disciplinu se udrzet, kdyz zmercis vadny kus.
Musis si najit jiny zpusob „vytvareni“ vlastni hodnoty. Bud chvili sama, soustred se na to, co tebe dela stastnou, nez nekoho jineho. Trochu se rozmazluj, dej si za ukol si aspon jednou denne udelat necim radost. Chod do prirody, sportuj, at se ti vyplavi dobre chemky do mozku. Zbytecne se nebabrej v tom, ze je s tebou neco spatne. Nekoho potkas, az prestanes hledat a budes smirena sama se sebou.
![]()
Před několika lety mi psycholog na terapii sdělil, že trpím spasitelským komplexem. V té době jsem byla v šíleně špatném psychickém stavu, chtěla jsem se z toho dostat ale zároveň jsem měla pocit, že na terapie nemám sílu, nedokázala jsem nahlas vyslovit to, co mě trápilo nejvíc. Proto jsem tam přestala chodit, vzdala to a tím pádem nebyla šance se onoho spasitelského komplexu zbavit. Ze svých psychických problémů (tedy alespoň z toho nejhoršího) jsem se nakonec prokousala sama - ale to teď není důležité, ráda bych mluvila hlavně o onom komplexu, který mi zůstal.
Časem jsem se smířila s tím, že já vždy budu na posledním místě, klidně ať dostanu to nejhorší, hlavně aby ostatní byli v pořádku a šťastní - nevadí mi to, štěstí ostatních nakonec dělá i mě šťastnou.
Vždy jsem ráda pomáhala lidem, z toho důvodu jsem se taky stala zdravotní sestrou a tu práci miluju - ale ta touha po pomáhání jen s časem narůstala. Potom se to dostalo do takové fáze, kdy při sebemenším škobrtnutí, nemožnosti někomu dostatečně pomoct, jsem se dostávala do šíleně úzkostlivých stavů, kdy se mě zmocňovaly panické ataky. Samozřejmé mě to ovlivňuje i v práci, kdy jsme schopná obrečet každé úmrtí.
Ale teď k jádru věci, co mě trápí nejvíc: Odmítám hodné, férové, upřímné a milé chlapy a vybírám si ty problémové, zlé, arogantní a zamindrákované. Proč? Protože u nich se mi dostává pocitu, že jsem potřebná, že jim můžu pomoct a že právě já můžu změnit toho arogantního alkoholika, který je zapletený do tuctu nelegálních věcí - že jsem to já, kdo z něj udělá lepšího člověka. Mám neukojitelnou touhu z toho hrubého, zlého chlapa udělat někoho, kdo mě bude upřímně milovat, změní se od základu, začně žít slušně a tím pádem mu vlastně zachráním život.
Samozřejmě se mi to nikdy nepodařilo. Vždycky skončím se zlomeným srdcem, protože se mi na tom dotyčném nepodařilo změnit ani tu nejmenší věc.
Neumím ani vyslovit, jak moc mě to ničí. Moje melancholická povaha ničemu ani trochu nepomáhá a já se tak denně utápím ve smutku z toho, že ani jednoho chlapa se mi nepodařilo změnit k lepšímu, nikomu jsem nedokázala pomoct - a od většiny z nich jsem nakonec musela utéct kvůli strachu, že mi vážně ublíží (typům mužů které si vybírám není proti srsti fyzické násilí). Nejhorší je, že i přes to všechno, přes ty hrozné zkušenosti s tím nemůžu přestat. Pořád si vybírám špatné chlapy, protože mě za žádnou cenu neopouští naděje, že se mi ta změna jednou povede, že z nějakého ztraceného, podle všech nenapravitelného a zrůdného člověka udělám milujícího chlapa, změním mu život…
Proboha, jak se jen můžu dostat z tohohle bludného kruhu?