Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Strach mít děti
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
14.4.24 09:40
To je naprosto normální. Vlastní dítě nemáš zatím, neumíš posoudit. Ty věci, co píšeš, pravda to je, ale každá rodina je jiná, každé dítě je jiné. Vůbec to neznamená být zavřená doma. Když je miminko, tak možná, ale ty děti tak neuvěřitelně rychle vyrostou, ani nevzdechnes. Já se synem chodila na plavání miminek, později do lesní skupinky, pak má cvičení dětí do tělocvičny a už to jelo. Dnes mám nenahraditelného parťáka na turistiku a jsem moc ráda. A to je autista. Vztah s mužem nám to nepoznamenalo, manžel je taky za malyho rád. Není se čeho bát, tvůj život nekončí a nejde do kopru. Už to pochopitelně není tak, že se sbalim a odjedu na měsíc někam, ale to asi v plánu nemáš. Ale je pravda, že ve věku 25 let jsem o dětech vážně nepřemýšlela, jsem ráda, že jsem si nějaké věci splnila a plození děti nastalo až po 30. Takže ještě si můžeš dát víc času, pokud máš dojem, že jsi toho tolik nestihla. A z toho co píšeš, tak jezdit na kole můžeš i s dítětem, na dovolené taky, i když to nebude dovolená někde v bivaku na štítech, na koncerty taky od těch dětských po trochu vážnější. Všechny aktivity co popisujes, zvládneš i s dítětem
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.4.24 09:47
@Bellino píše: Více
Ano, máš štěstí, jsi zdravá, máš normálního partnera, patrně i normální rodinné vazby.
Ale představ si, že bys to samé měla ve chvíli, kdy tě partner začne ze stresu bít, pít alkohol. Kdy se ti spustí úzkosti, babička ti ještě přidá, protože retardovanýho haranta hlídat nebude, beztak kdovíkde sis ho upletla… zůstaneš sama, bez peněz, bez možnosti si pořádně vydělat, protože dítě potřebuje péči, čas, lékaře - a to stojí peníze. Jsi v Hlavě 22 ani nevíš jak.
Nesuď podle sebe druhé. Svět fakt není růžový a zakladatelka má našlápnuto více k tomuto scénáři než k tomu tvému. Už jen tím, jakou hrůzu si nese v duši.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.4.24 10:00
@SaxaL píše: Více
Já někoho soudím? Podle čeho soudis ty? Zakladatelka někde píše, že partner má sklony k závislosti, pití, bití? Jen se boji, že ho to přestane bavit a bude víc s kamarády. A ano, rodina mi dává za vinu, že syn je autista jen kvůli mně, na základě ničím nepodložených tvrzení, hlídání dítěte skoro žádné. 30% rodiny z mojí strany vidělo moje dítě jen jednou, zbytek ani jednou, někdo ani neví, že dítě mám. A kdyby každý, kdo měl někdy psychické problémy (vím o tom své), měl rodiče tyrana, měl úzkosti, deprese, neměl mít dítě, tak je nás tady půlka. Netvrdím ani, že má plodit teď hned, ti by asi dobře nebylo, ale za 5 let například, to už bude vědět. A není všechno zalité sluncem ani u nás, ze života si nesu toho hodně, ale matka je osoba, která zvládne i nemožné. A jsem holt dospělá, musím se snažit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.4.24 10:05
@Bellino píše: Více
tvůj předchozí příspěvek vyznel podstatne sluníčkověji.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.4.24 10:10
@SaxaL píše: Více
Nechtěla jsem zakladatelku demotivovat, něco ji rozmlouvat, protože jsem ráda za moje dítě, i když je autista, naštěstí lehká forma. Ale alespoň ví, že i s nějakými problémy z dětství a dospívání se pak dá žít plnohodnotný život..může ti brát tak, že rodiče ji nastavili zrcadlo co a jak nedělat, rovněž v jistých věcech i mně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.4.24 10:11
Nemela jsem v okoli nikoho s detmi a zkusenosti zadne, tak je pro me vsechno nove. Jsem za to rada, jinak to opravdu muze pusobit az hruzostrasne 
ale sla bych do toho znovu, ovsem jsem rada, ze jsem netusila predem, co me nekdy ceka 
jinak bych mela strach jako zakladatelka
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.4.24 11:46
@Bellino píše: Více
Jasně, teď už to zní vyváženěji. Já vidím totiž největší riziko v tom, že rodičovství je těžký běh na dlouhou trať. A když ti v jeho průběhu nikdo nepodá napít, zkolabuješ. Víš, jak to myslím. A to riziko, že pohamači od tratě odejdou, vždycky je. Stejně jako když víš, že máš handicap, jak jsem psala ve svém prvním příspěvku, je třeba počítat s tím, že ta traumata dětství se mohou rozevřít naprosto hrozivě, a když nemáš kvalitní zázemí, je to stonásobně těžké.
Proto je tu především silná matka pro ty děti. A dnes bych prvně posílila sebe, než se snažila podvědomě dokázat své matce, že jsem lepší matka než ona.
Jo, jsem. Ale cenu jsem zaplatila vysokou a bylo to těžší, než jsem se kdy nadála.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
15.4.24 22:39
Neprocitala jsem ostatní komentare. Ale mit dite mi pred ditem prislo jako scifi a mela jsem mega strach. Taky mam o 10 let manzela a prvni dite jsme meli v mych 26.nevim jeslti ti to nejak pomuze, ale uz mame druhe a hrozne me to naplnuje a strasne je miluji. Urcite to neni jako starat se v dětství o rodice. Byt tebou tak nespecham, mas jeste cas a muz taky. Dej si urcite jeste par let nez se na to budes citit.
- Citovat
- Upravit
18.4.24 09:01
@SaxaL píše: Více
Mluvíš ní z duše. Těsně po narození syna se mi traumata z dětství otevřely, že já nechápala..manžel jen něco řekl, máma neví řekla a třeba od obou to bylo myšleno dobře, ani se to netýkalo přímo dítěte a já byla z toho dlouho špatná, až pro okolí divná a nenormální. A o poporodni laktační depresi, která byla vždy po kojeni, to bylo trauma, že pediatricka řekla, že pokud mam mít takové stavy, tak ať to vzdám, dokud se nezhroutim. Ale i za to všechno mi ten můj malý poklad stoji, i přes to všechno jsem ráda, že ho mám a už bych jinak nechtěla, občas postesknu za bezdětným životem, ale to má asi každý. S tím vším musí budoucí maminka počítat, v těhotenství, při porodu, po porodu se může zdát bambilion věci, pozitivních i negativních, ale ve výsledku to dítě za to stojí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.5.25 02:01
Zkusím otevřít tuto diskuzi znovu, ale s trochu jiným “příběhem “. Řeším, nebo teda spíše zatím neřeším, jen prožívám podobnou situaci. Vzdycky jsem chtěla děti, už jako hodně mladá jsem po nich toužila, Nad ostatními dětmi jsem se také rozplývala, ale teď se to nějak úplně obrátilo. S manželem jsme 8let, 3 roky z toho manželé. je to už rok, co řešíme děti. Oba jsme ještě před rokem hrozně moc chtěli. Jenže u mě se to postupem času hodně změnilo. On je úžasný, dříve jsem byla obezřetná, jestli by byl skvělý táta, ted jsem přesvědčena, ze by skvělý táta opravdu byl, proto jsem si ho taky vzala, jenže o sobe jsem začala pochybovat. Párkrát jsme se o to uz pokoušeli, zatím bez úspěchu, ale vzdycky mam nejak v hlavě “diky bohu, ze jeste ne” 
nevím vůbec, co se stalo, ze drive jsem tal moc chtěla a ted se mi při pomyšlení na to děla pomalu az zle. Vzdycky me obleje pot a zachvěje se mi žaludek. Jeden den si říkám, joo ted jsem připravena, uz chci mimčo a o par hodin později si říkám zase, že jeste ne, ze nejsem připravena. Asi čekám na takový ten ´´wow efekt´´ ze po tom opravdu toužím, nebo ze uz mi tikají biologické hodiny…nebo nevím na co pořád tak čekám, proc se najednou tak moc bojím. 😟 jestli to nějak souvisí s psychikou.. jsem úzkostnější, možná se i bojím právě toho, ze co když mi to vyvolá úzkosti, nebo nějaké poporodní deprese a já pak to malé bezbranné miminko nebudu mít ráda Jen podotknu, že dětství jsem měla krásné, přestože moje mamka má narcistickou povahu, to spíše dospívání (16-20let) už bylo horší. Byla jsem hodné dítě, přesto jsem byla za všechno kárána a ted tomu není jinak. Kdyz jsem o Vánocích připíjela na to, ze nás snad další rok bude o jednoho více, tak se na me zhnuseně podívala a rekla “to snad ne, mate na to ještě dost casu a nejdrive se dej ty dokupy a najdi si poradnou práci”. Po covidu mam únavový syndrom, takže jsem se rozhodla, že dělání na směny není holt pro mě a když je ta možnost dělat to, co mě baví-uklizení, tak jsem do toho šla. Mamce to není ale po chuti, ale ja tu práci zbožňuju, rano se pořádně prospím a pak jdu uklízet byty, domy atd po výmalbě ( jsem “pánem svého času” a ještě se při tom odreaguju). Takze co se týče těhotenství, tak mě neblokuje to, ttr bych mela strach, ze nebudu mít kariéru atd, zaopatřeni taky jsme, mame kde bydlet, celkově si myslim, ze se mame dobře, také na představě o tom, jak vychovávat dítě atd se s manželem shodneme. Takze tam problém není, spíše si říkám, jestli to opravdu nepramení proste od te psychiky, ze se mi to takhle otočilo, kvůli řečem moji mamky. Protoze uz jen jak o tom ted píšu, tak si říkám, ze bych mimčo chtěla, jen při te reálné představě, ze bych treba ted byla těhotná, tal se mi dělají osypky. Nebo nevím, jaké jsou vaše zkušenosti? Případně jak to u vás, co už máte dítko bylo? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
