Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Strach mít děti
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
8.4.24 21:13
Jo, s dětmi je i sranda, jsou roztomilé, miluješ je, líbí se ti na vlastním dítěti všechno, zdá se ti nejhezčí mezi ostatními dětmi a nejšikovnější,
dá se s nimi dělat téměř cokoli, kromě extrémních sportů a extrémních dovolených, okolí většinou děti také miluje - fakt to není jen o nemocech,
to dítě tě také bude milovat, bude se na tebe smát, žvatlat na tebe, později různě srandovně komolit časování a skloňování - jo stojí to za to
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.4.24 21:16
Tahle doba je fakt děsivá. Co lidem způsobuje.
Najdi si psychologa, když máš takové depresivní myšlenky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.4.24 21:25
@Kelsey píše: Více
To není dobou, měla jsem prostě složité dětství které se na mě podepsalo. Jsem labilní a všechno vidím černě. Ocením proto názory a zkušenosti normálních žen.
- Citovat
- Upravit
8.4.24 21:25
@Kelsey píše: Více
V tomhle případě bych to na dobu nesváděla. Tady se podepsala spíš rodina.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.4.24 21:28
S narozením dětí se život změní, ano. Nicméně není horší, je pouze jiný. Od mimin jsme s nima cestovali, některé koníčky jsem v pohodě dávala i nadále, některé holt nějakou dobu počkaly, a co. Vztah s mužem se taky změnil, holt krom věnování pozornosti jenom jeden druhému jsou tu ještě další elementy. Ale protože jsem si chlapa dobře vybrala a protože jsme ty děti chtěli oba, tak bychom náš starý život bez nich za ten současný nevyměnili ani za zlatý prase.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.4.24 21:30
To, že v 25 letech nejsi odvařená z dětí je naprosto normální. Nech si pro jistotu zamrazit vajíčka a klidně počkej. Určitě doporučuji, aby sis pár let ještě žila klidně sama pro sebe a plnila si své tužby. Až budeš mít pocit, že už si můžeš dopřát cokoliv a nic to nechybí, je ten pravý čas na dítě.
Děti tvůj život omezí, ale jakým způsobem to už je na domluvě a na možnostech hlídaní.
Plnit si dětské sny můžeš právě s dětmi celkem snadno.
Já si takhle plním cestovatelské sny, kdy v dnešní době je to opravdu jednoduché a dostupné. To za mého dětství frčela NDR a Bulharsko s tureckými záchodky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.4.24 21:31
@Kelsey píše: Více
Já bych slečnu k psychologovi hned neposílala, prostě měla těžké dětství a dospívání. Takže pokud se teprve teď učí jezdit na kole, hrát na hudební nástroj, jede na dovolenou a plní si další sny, které doteď nestihla, spíš bych jí poradila, ať si ještě užívá a nikam se prostě nehrne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.4.24 21:45
Já tě chápu. Taky jsem měla dětství na nic a žít jsem začala později než ostatní. Do té doby jsem řešila co budu jíst a kde spát a ze života neměla nic 
Dítě jsem měla před třicítkou a je to krásné, ale taky sakra náročné. Jsem bez hlídání a celý můj předchozí život šel k ledu. Vzdala jsem se koníčků, práce kterou jsem měla ráda a spousty dalších věcí. Stejně bych to nevyměnila ani za nic, dítě je pro mě nejvíc, ale to se někomu bezdětnému těžko popisuje 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.4.24 23:46
V 25 nevyzrala? 
Me prijde, ze naopak prezrala a proto ty podivne uvahy.
Nikdy me nenapadlo nebo nas oba, ze mit dite znamena konec vsem aktivitam, konec mladeho zivota a ze s ditetem jako bychom zalezli do nory a dal bylo jen smrad a temno.
Naopak, nas zivot s ditetem dostal dalsi a mnohem smysluplnejsi rozmer.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.4.24 23:50
Ahoj, příspěvěk jsem rychle pročetla. V první řadě, pokud se opravdu necítíš na to stát se maminkou, DO NIČEHO SE NENUŤ! Místo dětí bych se zaměřila na tvou psychiku. Člověk s psychickými problémy by raději dítě mít neměl. Sorry ale je to tak. Neříkám nutně docházet k psychologovi, začni sama. p a kdyby nic nepomáhalo, potom bych se po někom porozhlédla. Ano neměla jsi zrovna růžové dětství ale necháš si tím kazit přítomnost a budoucnost? Tvá minulost z tebe nedělá slabocha, ale naopak. Drž se. A jinak, užívej si, nikam nepospíchej a ono to přijde samo. A když ne, taky nevadí. Děti mít nemusíš pokud nebudeš chtít.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.4.24 23:50
@Anonymní píše: Více
Nelze vse porad svadet na detstvi - uz jsi dospela a svuj zivot mas jen ve svych rukou, tak se vzpamatuj a prestan se litovat, nikam to nevede.
Partnerovi to nevadi, ze ma „labilni“ partnerku s takovyma silenyma uvahama? Mluvila jsi takto i s nim, ze mas vlastne strach mit dite a proc?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.4.24 00:12
@Ahep píše: Více
Proč hned „labilní partnerka s šílenýma úvahama“?? Za mě spíš normální realisticky uvažující mladá žena.
Zakladatelko, mít dítě je prostě jiné. Změní ti život, zda v dobrém či horším slova smyslu, to ti předem nikdo neřekne. Jsou ženy, které otěhotní nečekaně, dítě si nechají a jsou happy. Jsou ženy, které dítě pečlivě plánovaly, těšily se jak vosa na bonbon a ve finále by daly půl království za možnost vrátit čas a rozhodnout se jinak. Jak to bude ve tvém případě, to budeš časem vědět jen ty sama.
Hlavně si dítě nepořizuj, pokud o tom nejsi stoprocentně vnitřně přesvědčená. Pak můžete trpět všichni tři - ty, dítě i tvůj partner.
Je ti 25, máš ještě čas na přemýšlení a užívání si. Touha po dítěti může a nemusí později přijít, uvidíš sama.
I s ohledem na tvé dětství a dobu dospívání, nemáš vlastně nic normálního odžito. Musela jsi dozrát v době, kdy jsi sama potřebovala být opečovávaná. Takže jakýsi pocit, že „musíš něco dohnat“, může být v psychice zakořeněno, aniž o tom máš sebemenší tušení. Včetně strachu znovu mít a převzít tak obrovskou zodpovědnost.
Proto říkám - nespěchej, máš čas. A nenech se do dítěte od přítele vmanipulovat, jestliže se na to necítíš. Je to tvoje tělo, tvoje psychika, tvoje volba, tvůj život.
Na emiminu před časem probíhala i anonymní diskuse (z větší části anonymní), kde se ženy přiznávaly, že litují, že do mateřství šly. Ne všechny, samozřejmě. Ale dotaz tehdy zněl, kdo lituje, takže se ozývaly převážně tyto maminky. Neodsuzuji, chápu. Každá má své důvody, proč to cítí a vnímá právě tak, jak to vnímá.
Možná z tebe bude maminka později, možná nikdy, důležité je, jak to budeš cítit a vnímat ty sama a co opravdu budeš chtít.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.4.24 05:35
Hlavně svému partnerovi nelhat, říct mu pravdu. Buď se srovná nebo půjde dál. Za sebe třeba říkám, že podobně smýšlející člověk, jak jsi ty. To by teda byl důvod k rozvodu/rozchodu. Protože je to prostě neslučitelné pro další společný život. Dala bych šanci maximálně 2 roky (podle vlastního věku). Ale víc bych čas neztrácela. Čas je moc vzácný a drahý. Nebyla bych vedle člověka, který nechce mít rodinu. Ne nemůže. To se dá vždy řešit nějak. Ale pokud nechce. Nebyla bych s ním. Za nejhorší považuji, když se sejde pár, který smýšlí jinak a pak jeden druhého balamutí. To fakt ne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.4.24 05:58
@Anonymní píše: Více
Ale to je čistě o povaze a přístupu rodičů, jak moc jim to změní život. 
Najdeš ženské, co ti budou zarytě tvrdit, jak kvůli dětem a rodině nemají na nic čas, dokonce ani na práci a proto, že potřebují půl úvazek nebo plnou home office, aby aspoň nějak mohly fungovat - a když se jich zeptáš, co teda celé dny dělají, tak zjistíš, že nic moc, ale vtip je v tom, že tyhle typy byly děsně pasivní už bez dětí, takže za svobodna žádné volnočasové aktivity, žádný sport, žádné studium navíc, nic, max dřepět v baru a chodit po nákupáku. 
No, a pak máš rodiče, co si během rodičáku dodělají VŠ, nebo znám i jednu, co si udělala komplet všechny řidičáky, věnují se koníčkům a naopak pak i mají víc času, protože dítě už od těch cca 8 let toho zvládne i hodně obstarat, takže odpadnou nákupy a úklid. Další úspora času je, pokud ty lidi přemýšlí a nebydlí někde v háji, odkud musí děti rozvážet na kroužky a pod, to dělá taky hodně. 
Chápu, že lidi nadávají na Prahu, ale prostě mít všechno od kultury přes lékaře v 10-minutové pěší vzdálenosti je výhoda.
A s tou nemocností, to je taky spíš o rodině a asi i genetice, u nás třeba nikdo nijak nemarodil ani ve školce, jestli ty děti měly za život dvakrát rýmu, tak to už i celkem přehráním. 
Zas znám marodící rodinu, ale ti rodiče byli od pohledu nezdraví sami (takové ty typy, co jsou každou zimu nachlazení), tak by byl zázrak, kdyby měli děti zdravé (u vás teda asi možná zátěž, ale zas - když to vyvážíte zdravým životním stylem, tak by to taky nemusela být hrůza)…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Ahoj,
je mi 25 let a jsem čerstvě vdaná za partnera se kterým jsem od 20. Partner je o 10 let starší takže si říkáme že by do zhruba 2-3 let bylo rozumné mít děti. Nad tím jestli chci nebo nechci mít děti jsem nikdy moc nepřemýšlela - brala jsem to jako něco co patří k životu a tak to bude i u mě. Jenže čím víc se mi to blíží, tím víc mám z toho strach a najednou si nejsem jistá jestli to zvládnu bez toho abych spadla do depresí. Řeknu to upřímně - mám strach že mi děti úplně pokazí život a vztah s parterem a že ze mě bude depresivní zlá bába.
Odsuďte mě že jsem nevyzrálá a sobecká, ale mám pocit, že se celý život jenom plním potřeby ostatních a teprve poslední rok až dva jsem si začala skutečně užívat života. Celé dospívání jsem se starala o nemocného rodiče, který mě ještě k tomu psychicky týral a hrozně se na mě upínal, takže žádné kamarádky, zážitky, kluci, puberta, byla jsem v 11 dospělá a musela se starat moje přání nikoho nezajímala… Když jsem potkala partnera otevřel se mi úplně nový svět ale pak se i u mě rozjela vážná nemoc která trvala dva roky. Ve 23-24 jsem poprvé jela na kole, poprvé jsem byla na koncertě, na dovolené, splnila jsem si dětský sen – učím se hrát na hudební nástroj. Když budu mít dítě, o všechno tohle zase přijdu, bojím se že budu zase několik let zavřená doma a jenom starat se o někoho. Na druhou stranu přála bych si mít děti ty starší a dát jim hezčí dětství než jsem měla já. Taky mám strach z nemocí. Jedna známá má děti už dost velké (8 a 6 roků) a jsou neustále nemocné, minimálně jednou za měsíc. Celá rodina nic nedělá kromě ležení v peřinách a zotavování z nemocí. Nechci takový život. A čeho se bojím úplně nejvíc je že nás to odcizí s manželem. Že od nás bude utíkat do práce a ke kamarádům a bude na mě kašlat a nebude se mnou chtít spat a trávit čas a přestane mě milovat.
Můžete mi prosím napsat jak mateřství vnímáte vy. Baví vás to aspoň trochu? Můžete i s dětmi podnikat zábavné věci, i s těmi úplně malými? Neničí vás psychicky to že děti jenom brečí a kadí a nic jinýho neumí? Co váš vztah s manželem? Promiňte, doufám že svým přístupem nikoho nenaštvu. Sama jsem byla nechtěné dítě a máma mi říkala že jsem jí zničila život tak snad jsou moje obavy pochopitelné.