Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Strach mít dítě
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
19.5.25 00:47
Strach těhotenství nebo z toho potom
Také by mě zajímalo, jak to vlastně dopadlo. Řeším, nebo teda spíše zatím neřeším, jen prožívám podobnou situaci. Vzdycky jsem chtěla děti, už jako hodně mladá jsem po nich toužila. Nad ostatními dětmi jsem se také rozplývala, ale teď se to nějak úplně obrátilo. S manželem jsme 8let, 3 roky z toho manželé. Ted je to už rok, co řešíme děti. Oba jsme ještě před rokem hrozně moc chtěli. Dokonce ještě o Vánocích jsem připíjela na to, aby nás o dalších Vánocích bylo o jednoho více. Jenže u mě se to postupem času hodně změnilo. On je úžasný a dříve jsem byla obezřetná, jestli by byl skvělý táta, ted jsem přesvědčena, ze by skvělý táta opravdu byl, proto jsem si ho taky vzala, je starostlivý, umí zařizovat věci, je zručný, skoro až dokonalý, jenže o sobe jsem začala pochybovat. Párkrát jsme se o to uz pokoušeli, zatím bez úspěchu, ale vzdycky mam nejak v hlavě “diky bohu, ze to nevyslo” 
nevím vůbec, co se stalo, ze drive jsem tak moc chtěla a ted se mi při pomyšlení na to děla pomalu az zle. Vzdycky me obleje pot a zachvěje se mi žaludek. Jeden den si říkám, joo ted jsem připravena, uz chci mimčo a o par hodin později si říkám zase, že jeste ne, ze nejsem připravena. Asi čekám na takový ten ´´wow efekt´´ ze po tom opravdu toužím, nebo ze uz mi tikají biologické hodiny..v srpnu mi bude 28…nebo nevím na co pořád tak čekám, proc se najednou tak moc bojím. 😟 jestli to nějak souvisí s psychikou.. jsem úzkostnější, možná se i bojím právě toho, ze co když mi to vyvolá úzkosti, nebo nějaké poporodní deprese a já pak to malé bezbranné miminko nebudu mít ráda jaké jsou vaše zkušenosti? Případně jak to u vás, co to mely podobně dopadlo? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.5.25 07:18
@Ibabyela píše: Více
Proste jsi se zalekla, ze uz je to tady. To je normalni. Za me to cele dost pitvas. Ber veci, jak prijdou a res je az prijdou. Jinak racionalne budes mit porad nejake strachy a nedokopes se k cinu, coz by byla skoda, kdyz mas ted idealni podminky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.5.25 07:53
Ja to mela podobne, nebo spis, vedela jsem, ze miminko chtit budu, jen jsem porad odkladala kdy.. az budu mit dobrou praci, az budeme mit zarizenou hypoteku, az neco procestujeme, az po svatbe atd.. a pak to nejak prislo samo, aniz bych nad tim zacla premyslet. Po dvou carkach na testu jsem byla mega zaskocena, ale ted se to uplne zmenilo a jediny o co mi jde, aby to mimi bylo v poradku, takze ty hormony a ta laska k tomu proste automaticky prijde, aspon teda u me to tak bylo. Zatim jsem ve 20tt ale na tu zmenu uz jsem zvedava a tesim se, nebudu lhat, ze se nebojim, jak to zmeni muj zivot, ale pokusime se delat vse stejne, s tim ze tam bude to prte navic 
mozna nad tim moc premyslis.. vypni mozek a nech zivot at dela co uzna za vhodny 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.5.25 08:33
@Ibabyela
Záleží asi, jak moc silné ty negativní pocity jsou a co je jejich příčinou. Taky jsem vždycky věděla, že chci děti, ale stejně jsme to s manželem odkládali (dovča, svatba, stěhování, nová práce, zkušebka, další dovča,…). Děti jsou super, mám je ráda, ale nejsem zase jedna z těch co je komplet hotová z každého mrněte, které zahlídnu, a prostě cizí vs. vlastní jsou něco jiného. Každopádně u mě nepřišlo takovéto šílené tikání biologických hodin, kdy bych nedokázala myslet na nic jiného a hnala se jen za tím. Kdybychom si mohli ubrat pár let, omládnout a věděli, že budeme žít do 200 let, tak to klidně možná ještě odložíme o chvilku, dořešíme rodinný dům apod. Ale už máme oba věk a nechtěli jsme to odložit a pak litovat, že už to nejde. Zkusili jsme a první měsíc to vyšlo. Určitě nelituji. Mám radost, těším se a samozřejmě mám strach, což je asi přirozené. Manžel je na tom podobně (možná se o něco víc bojí 
). Takže u nás to přišlo chtěně, ale částečně jako výsledek racionální úvahy, že už nejsme nejmladší a neměli bychom to odkládat. Zároveň ale věřím, že kdyby se to nepovedlo tak rychle, tak po x měsících bych už nebyla tak nad věcí, začala se strachovat, upnula se na to mnohem víc a v takovou tu honbu za dítětem by to začlo přerůstat.
Záleží, jestli se ti za tím prostě skrývají jen přirozené obavy, které pak to nadšení převálcuje. Nebo jestli děti fakt nechceš a spíš jsi celý život přesvědcovala nevědomky samu sebe o opaku. Možná si zkus v hlavě srovnat, co tě na tom děsí nebo neláká - menší volnost (večírky, restaurace, kafíčka s kámoškou), strach z finanční stránky věci, strach z té zodpovědnosti (závislosti dítěte na tobě), přerušení kariéry, menší soběstačnost/větší závislost na muži, představa být zavřená doma a nemít tolik kontaktu s dospělým světem, fyzické změny těla… X těch věcí se dá řešit a s jasným plánem se možná tvůj pohled změní nebo prostě vyjasní.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.5.25 13:47
Já myslím, že tvoje pocity jsou docela normální. Rozporuplné pocity z otěhotnění zažívá spousta žen, jen se o tom nemluví. Dokonce docela dost žen dítě chce a moc se na dítě těší a pak když se narodí, tak jim přijde, že ho nemají tak rády, jak by měly a přijde to až časem. A jiné zase dítě nechtěly, nebo si nebyly jisté, a když ho poprvé cítí, jak se v nich hýbe, nebo ho poprvé drží v náručí, tak je zavalí taková láska, že si to doposud nikdy nedovedly představit. Důležité je jen si uvědomit, že všechno bude v pořádku a zvládneš to. Rodičovství je náročné, ale zároveň je nádherné. Neboj se o tom mluvit a říct si o pomoc. Zvládneš to.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.5.25 23:19
Moc děkuji všem za názor a radu. Asi jsem potřebovala jen slyšet, že obavy jsou normální. Po dítěti samozřejmě toužím, ale asi jsem se toho opravdu zalekla, když došlo “na věc”.. Chci být dobrou matkou a řádně se o dítě nejen postarat, ale i ho milovat. Když jsem četla a slyšela různé případy, kdy někdo toužil mít dítě a pak se necítil “naplněn láskou” tak jsem se toho fakt lekla, když jsem si představila, že by to třeba mohlo nastat i u mě nechala jsem si to chvíli v hlavě projít a ty obavy vždycky budou, ale dokud nenastanou, tak je netřeba řešit. Ted už vím, že když je potřeba, je nutné si říct o pomoc. Mluvila jsem o svých obavách i s manželem, že dítě chci a těším se na něj, jen jsem se prostě lekla a začala řešit takové to coby kdyby :/ Takze jsme došli k závěru, ze i kdyz obavy budou, je důležité se soustředit na ty hezké věci a ze v něm mam 100% oporu. To me vlastně uklidnilo uplne nejvíce, ze na to vlastně nebudu sama, mnoho žen takove štěstí nemá 
A taky me uklidnilo to, že si nemam brát tak hodne k srdci to, co mi vykládá mamka. Ona byla vždycky taková, ze do všeho moc šťourala a nebyla nikdy s ničím spokojená Někdy to sice myslí dobře, někdy tím ale dost ubližuje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.5.25 14:48
@Ibabyela píše: Více
Ale to je zcela normalni, ze se clovek po porodu neciti „naplnen laskou“. Nekdo ano a nekomu to trva nez si sve dite zamiluje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Záznam v dokumentaci z miniinterrupce
- 22.10.26
- Anonymní
Prodloužená menstruace
- 21.10.26
- PZV921
Salám herkules
- 17.10.26
- Anonymní
