Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Strach mít dítě
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
10.12.20 22:44
@Anonymní píše:
Ahoj děvčata,Nějakou dobu už počítám diskuze, omlouvám se pokud už opakuji podobné téma. Ráda bych slyšela vaše názory na mé pocity. Třeba jen najdu někoho, spřízněnou duši, která je na tom stejně.
Je mi 34 let, jsem vdaná. S manželem jsme 12 let, z toho 4 roky manželé. V poslední době hodně přemýšlím, zda mít dítě. Vždycky jsem tak nějak s dítětem počítala, ale až do budoucna, jednou.. až budu opravdu cítit tu touhu dítě mít. Vzhledem k věku už panikařím, léta plynou a já myslím, že ta pravá touha po dítěti se už nedostaví.
Na děti vůbec nejsem, nerozplývám se z maminek, cizí děti mě obtěžují, neumím s dětmi komunikovat a nebaví mě si s nimi hrát… můj manžel je pravý opak - děti má moc rád. I cizí děti přitahuje jako magnet. On by si děti přál, ale problém je ve mně.
Rozumově si dokážu odůvodnit proč do dětí jít - jsme finančně zajištění a oba máme dobře placenou práci, byt máme zařízený a ještě jeden pronajímáme, máme stabilní vztah atd. Můj problém je nepřiměřený strach z toho mít dítě. Ne z těhotenství a porodu, ale ze životní změny. Moje nějvětší obava je, že nevím, jestli budu mít vlastní dítě ráda, když necítím žádnou touhu po miminku a ostatní děti mi v podstatě vadí. Bojím se, že až dítě přijde, budu nešťastná.
Už nějakou dobu chodím k psycholožce, děláme i hypnoterapii, kdy si ve své mysli představím nás dva + dítě a mám u toho víceméně pozitivní emoce. Když pak dojde na rozhodnutí, jestli už zkusíme nebo raději ne, tak mě znovu přepadne strach a panika (nejím, nespím). Manžel na mě nikdy netlačil, chce abych se rozhodla sama, až budu připravená.
Připravená asi nebudu nikdy, proto jsem si řekla, že teda zkusíme, měla jsem i obavy, že v mém věku to nepůjde jen tak a pokud by byl problém, chtěla jsem mít i čas zdravotní stránku nějak řešit. Asi to má být nějaké znamení, ale z jediného styku se to stalo..
Připadám si hrozně, jak jsem to mohla dopustit? Mám strach a pocity „Co jsem to udělala?“, neměla jsem dát čistě jen na rozum a počkat, až srdce bude chtít. Ano, vím, že je to hrozné rouhání a opravdu nechci ranit ženy, které se marně snaží. Já se za své pocity stydím a moc závidím těm maminkám, co se těší a jsou vyrovnané. Já taky „chci chtít“.
Je tu někdo, kdo to měl podobně a pak se vše v dobré obrátilo?
Ja bych se zaměstnala. Ono hodně času na přemýšlení není dobré
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
mackA159
10.12.20 22:48
Na první dítě bych řekla že máš nejvyšší čas, ono to taky nemusí jít na první vrz, ale budeš na něj čekat roky. Pokud se necítis, neporizij si ho. Život se dá žít plnohodnotně i bez deti..každopádně bys ale manželovi měla říct konečný verdikt, i on si zaslouží plnohodnotne zit, aby ti to za pár let nevycital. Jinak děti jsou prostě sakra velká změna, neznám nikoho komu by děti nezměnili život. Ale taky neznám nikoho kdo by litoval že je má, a nebo dokázal říct že je nemá rád. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
10.12.20 22:50
@mackA159 píše:
Na první dítě bych řekla že máš nejvyšší čas, ono to taky nemusí jít na první vrz, ale budeš na něj čekat roky. Pokud se necítis, neporizij si ho. Život se dá žít plnohodnotně i bez deti..každopádně bys ale manželovi měla říct konečný verdikt, i on si zaslouží plnohodnotne zit, aby ti to za pár let nevycital. Jinak děti jsou prostě sakra velká změna, neznám nikoho komu by děti nezměnili život. Ale taky neznám nikoho kdo by litoval že je má, a nebo dokázal říct že je nemá rád.
No ono se to právě stalo na první vrz. Proto jsem tak v šoku.
- Citovat
- Upravit
10.12.20 22:59
Kostky jsou vrzeny. Zbytek zaridi hormony 
. Spousta lidi ma dite jako racionalni rozhodnuti a maji radi jen to svoje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Janli
10.12.20 23:01
Buď v klidu. Já si taky připadala jako Herodesova vnučka, cizí děti byly vždycky bleee… Po svých dětech jsem nikdy netoužila, poprvé se to stalo omylem pár let po třicítce. Nakonec jsem o dítě přišla a dalších pár let jsme se marně snažili… Když jsem po ivf konečně viděla dvě čárky na testu, stejně jsem zažívala podobný pocity jako ty. Srážka s realitou je prostě divná… Svoje děti bezmezně miluju, cizí jsou pořád bleeee. Neboj, všechno dopadne dobře a ty nakonec nebudeš chápat, jak jsi mohla bez dítěte existovat. 
- Citovat
- Upravit
10.12.20 23:03
Ano ja. Nakoniec mane 2 deti. Obe z prveho pokusu. Hovorim, ze deti vedeli, ze ak sa chcu narodit nam, rak musia hned, aby sme si to nerozmysleli 
Z prveho som bola hodne v soku. Svoje deti milujem, ake obcas nam pocit viny, ci som dobra matka (ale detom sa venujem nadstandartne) a tento moj picit asi suvisi s niecim inym. Mat deti bolo rozumove rozhodnutie a dobre 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
10.12.20 23:05
Asi tak, dítě jsem chtěla jen kvůli muži. Když se podařilo a že nám to trvalo, byla jsem dost nešťastná. Cizí děti nemám ráda, nic mi neříkají a obtěžuji mě. Je to o tom vzdát se toho sobce v sobě. Trvalo to celé těhotenství, ale teď bych naší dceru nedala za nic na světě. Miluji ji celým srdcem, tak jak nikdy nikoho před tím. Ale popravdě někdy se mi stýská po tom co bylo před… Avšak ona mi to vynahrazuje.
- Citovat
- Upravit
10.12.20 23:08
@mackA159 píše:
Na první dítě bych řekla že máš nejvyšší čas, ono to taky nemusí jít na první vrz, ale budeš na něj čekat roky. Pokud se necítis, neporizij si ho. Život se dá žít plnohodnotně i bez deti..každopádně bys ale manželovi měla říct konečný verdikt, i on si zaslouží plnohodnotne zit, aby ti to za pár let nevycital. Jinak děti jsou prostě sakra velká změna, neznám nikoho komu by děti nezměnili život. Ale taky neznám nikoho kdo by litoval že je má, a nebo dokázal říct že je nemá rád.
Nečteš pozorně… je těhotná…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.12.20 23:11
@Anonymní píše:
Ahoj děvčata,Nějakou dobu už počítám diskuze, omlouvám se pokud už opakuji podobné téma. Ráda bych slyšela vaše názory na mé pocity. Třeba jen najdu někoho, spřízněnou duši, která je na tom stejně.
Je mi 34 let, jsem vdaná. S manželem jsme 12 let, z toho 4 roky manželé. V poslední době hodně přemýšlím, zda mít dítě. Vždycky jsem tak nějak s dítětem počítala, ale až do budoucna, jednou.. až budu opravdu cítit tu touhu dítě mít. Vzhledem k věku už panikařím, léta plynou a já myslím, že ta pravá touha po dítěti se už nedostaví.
Na děti vůbec nejsem, nerozplývám se z maminek, cizí děti mě obtěžují, neumím s dětmi komunikovat a nebaví mě si s nimi hrát… můj manžel je pravý opak - děti má moc rád. I cizí děti přitahuje jako magnet. On by si děti přál, ale problém je ve mně.
Rozumově si dokážu odůvodnit proč do dětí jít - jsme finančně zajištění a oba máme dobře placenou práci, byt máme zařízený a ještě jeden pronajímáme, máme stabilní vztah atd. Můj problém je nepřiměřený strach z toho mít dítě. Ne z těhotenství a porodu, ale ze životní změny. Moje nějvětší obava je, že nevím, jestli budu mít vlastní dítě ráda, když necítím žádnou touhu po miminku a ostatní děti mi v podstatě vadí. Bojím se, že až dítě přijde, budu nešťastná.
Už nějakou dobu chodím k psycholožce, děláme i hypnoterapii, kdy si ve své mysli představím nás dva + dítě a mám u toho víceméně pozitivní emoce. Když pak dojde na rozhodnutí, jestli už zkusíme nebo raději ne, tak mě znovu přepadne strach a panika (nejím, nespím). Manžel na mě nikdy netlačil, chce abych se rozhodla sama, až budu připravená.
Připravená asi nebudu nikdy, proto jsem si řekla, že teda zkusíme, měla jsem i obavy, že v mém věku to nepůjde jen tak a pokud by byl problém, chtěla jsem mít i čas zdravotní stránku nějak řešit. Asi to má být nějaké znamení, ale z jediného styku se to stalo..
Připadám si hrozně, jak jsem to mohla dopustit? Mám strach a pocity „Co jsem to udělala?“, neměla jsem dát čistě jen na rozum a počkat, až srdce bude chtít. Ano, vím, že je to hrozné rouhání a opravdu nechci ranit ženy, které se marně snaží. Já se za své pocity stydím a moc závidím těm maminkám, co se těší a jsou vyrovnané. Já taky „chci chtít“.
Je tu někdo, kdo to měl podobně a pak se vše v dobré obrátilo?
Tohle je takový.. Až klišé trochu důvody co píšeš jsou až úsměvné, jak moc vážně to bereš 
a že někdo někde dělá ňuňu na děti, neznamená, že bude dobrej táta, máma.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.12.20 23:13
Taky mam dite z lasky, ale rozumove. Nic mi netikalo a netika. 
Svoje dite miluju, vetsina ostatnich mi leze na nervy.. neni to ojedinele
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
10.12.20 23:15
Moc děkuju za vaše povzbuzení holky.
@Basha3, myslím že i toto je můj případ, pokud by dítě nepřišlo hned, tak si to zase rozmyslím a zase budu čekat. Rozumově vím, že už asi není na co, nechtěla jsem děti až ve 40 a stresovat se, že by to pak už nešlo.
- Citovat
- Upravit
10.12.20 23:21
@Anonymní píše:
Ahoj děvčata,Nějakou dobu už počítám diskuze, omlouvám se pokud už opakuji podobné téma. Ráda bych slyšela vaše názory na mé pocity. Třeba jen najdu někoho, spřízněnou duši, která je na tom stejně.
Je mi 34 let, jsem vdaná. S manželem jsme 12 let, z toho 4 roky manželé. V poslední době hodně přemýšlím, zda mít dítě. Vždycky jsem tak nějak s dítětem počítala, ale až do budoucna, jednou.. až budu opravdu cítit tu touhu dítě mít. Vzhledem k věku už panikařím, léta plynou a já myslím, že ta pravá touha po dítěti se už nedostaví.
Na děti vůbec nejsem, nerozplývám se z maminek, cizí děti mě obtěžují, neumím s dětmi komunikovat a nebaví mě si s nimi hrát… můj manžel je pravý opak - děti má moc rád. I cizí děti přitahuje jako magnet. On by si děti přál, ale problém je ve mně.
Rozumově si dokážu odůvodnit proč do dětí jít - jsme finančně zajištění a oba máme dobře placenou práci, byt máme zařízený a ještě jeden pronajímáme, máme stabilní vztah atd. Můj problém je nepřiměřený strach z toho mít dítě. Ne z těhotenství a porodu, ale ze životní změny. Moje nějvětší obava je, že nevím, jestli budu mít vlastní dítě ráda, když necítím žádnou touhu po miminku a ostatní děti mi v podstatě vadí. Bojím se, že až dítě přijde, budu nešťastná.
Už nějakou dobu chodím k psycholožce, děláme i hypnoterapii, kdy si ve své mysli představím nás dva + dítě a mám u toho víceméně pozitivní emoce. Když pak dojde na rozhodnutí, jestli už zkusíme nebo raději ne, tak mě znovu přepadne strach a panika (nejím, nespím). Manžel na mě nikdy netlačil, chce abych se rozhodla sama, až budu připravená.
Připravená asi nebudu nikdy, proto jsem si řekla, že teda zkusíme, měla jsem i obavy, že v mém věku to nepůjde jen tak a pokud by byl problém, chtěla jsem mít i čas zdravotní stránku nějak řešit. Asi to má být nějaké znamení, ale z jediného styku se to stalo..
Připadám si hrozně, jak jsem to mohla dopustit? Mám strach a pocity „Co jsem to udělala?“, neměla jsem dát čistě jen na rozum a počkat, až srdce bude chtít. Ano, vím, že je to hrozné rouhání a opravdu nechci ranit ženy, které se marně snaží. Já se za své pocity stydím a moc závidím těm maminkám, co se těší a jsou vyrovnané. Já taky „chci chtít“.
Je tu někdo, kdo to měl podobně a pak se vše v dobré obrátilo?
Bohužel, znám jednu, co na tom byla jako ty a dopadlo to špatně. Dítěte je mi líto, matka ho zpočátku neměla ráda, teď už ho jenom „snáší“. Ještě, že má fajn otce. Vypadá to na rozvod, dítě si vezme otec, matka je ráda, že se jich zbaví. Smutné. No, není to povzbudivé. Třeba ty s dítětem dopadneš lépe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.12.20 23:23
Cizí děti taky nemusím. Chvili než se narodila dcera tak jsem si taky říkala, jestli jsem připravena, bylo mě 32 a miminko jsem si moc přála ale ty obavy má skoro každá. Nebudu ti lhát, ale začátek byl fakt masakr, říkala jsem si jo dítě mi změní život, ale vše bylo úplně jinak než jsem si představovala. Ani hned po porodu se nedostavili úplně wau a mateřská láska, docela dlouho mi trvalo než jsem se a tím nějak vyrovnala, kolikrat jsem si rikala jak preziju dalsi den. Ale pak se to dostavilo a je to to nejlepší co mě mohlo potkat. Bezpodmínečna láska, dcera je bezva partak. Druhý máme syna a ten je úplný zlatíčko. Fakt to stojí za to. Nepřemýšlej nad tím. Děti dávají strašně moc energie a lásky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
10.12.20 23:25
@Bubla Bůčková píše:
Tohle je takový.. Až klišé trochu
Ano, máš pravdu, strašně to v sobě pořád rozebírám. Ale to jsem já prostě se bojím, že mateřská láska nenastoupí a já budu dítěti tímto ubližovat. Myslím, že je to náročné i když po dítěti žena moc touží. Ne tak v mém případě, když jsem to prostě rozsekla rozumem.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Krvácení mimo cyklus při braní antikoncepce
- 03.09.26
- Anonymní
Chloprothixen 50 mg
- 07.09.26
- Anonymní
Očkování živou vakcínou
- 04.09.26
- Anonymní
Menstruační problém
- 31.08.26
- Anonymní
Ahoj děvčata,
Nějakou dobu už počítám diskuze, omlouvám se pokud už opakuji podobné téma. Ráda bych slyšela vaše názory na mé pocity. Třeba jen najdu někoho, spřízněnou duši, která je na tom stejně.
Je mi 34 let, jsem vdaná. S manželem jsme 12 let, z toho 4 roky manželé. V poslední době hodně přemýšlím, zda mít dítě. Vždycky jsem tak nějak s dítětem počítala, ale až do budoucna, jednou.. až budu opravdu cítit tu touhu dítě mít. Vzhledem k věku už panikařím, léta plynou a já myslím, že ta pravá touha po dítěti se už nedostaví.
Na děti vůbec nejsem, nerozplývám se z maminek, cizí děti mě obtěžují, neumím s dětmi komunikovat a nebaví mě si s nimi hrát… můj manžel je pravý opak - děti má moc rád. I cizí děti přitahuje jako magnet. On by si děti přál, ale problém je ve mně.
Rozumově si dokážu odůvodnit proč do dětí jít - jsme finančně zajištění a oba máme dobře placenou práci, byt máme zařízený a ještě jeden pronajímáme, máme stabilní vztah atd. Můj problém je nepřiměřený strach z toho mít dítě. Ne z těhotenství a porodu, ale ze životní změny. Moje nějvětší obava je, že nevím, jestli budu mít vlastní dítě ráda, když necítím žádnou touhu po miminku a ostatní děti mi v podstatě vadí. Bojím se, že až dítě přijde, budu nešťastná.
Už nějakou dobu chodím k psycholožce, děláme i hypnoterapii, kdy si ve své mysli představím nás dva + dítě a mám u toho víceméně pozitivní emoce. Když pak dojde na rozhodnutí, jestli už zkusíme nebo raději ne, tak mě znovu přepadne strach a panika (nejím, nespím). Manžel na mě nikdy netlačil, chce abych se rozhodla sama, až budu připravená.
Připravená asi nebudu nikdy, proto jsem si řekla, že teda zkusíme, měla jsem i obavy, že v mém věku to nepůjde jen tak a pokud by byl problém, chtěla jsem mít i čas zdravotní stránku nějak řešit. Asi to má být nějaké znamení, ale z jediného styku se to stalo..
Připadám si hrozně, jak jsem to mohla dopustit? Mám strach a pocity „Co jsem to udělala?“, neměla jsem dát čistě jen na rozum a počkat, až srdce bude chtít. Ano, vím, že je to hrozné rouhání a opravdu nechci ranit ženy, které se marně snaží. Já se za své pocity stydím a moc závidím těm maminkám, co se těší a jsou vyrovnané. Já taky „chci chtít“.
Je tu někdo, kdo to měl podobně a pak se vše v dobré obrátilo?