Strach o své milované

Fotoalbum (0)
Sledovat e-mailem
Přidat k oblíbeným
Zapnout podpisy
Hledání v tématu
Sledovat eMimino.cz

EmaRoz

25.5.25 15:31

načítám...

Strach o své milované

Ahoj holky! Třeba to máte některá stejně.. mám obrovský strach o své blízké.. je toho plný internet.. každý druhý má onkologické onemocnění (dle medií) a já se strašně bojím o rodinu. Děti nemám. Ale maminku a tatínka miluju ( je jim 50) a mám velký strach. O všechny. Občas fakt přijde uzkost.. mám strach z nemocí. Nemáte to některá taky? Co s tím? Díky!

načítám...
Citovat
Zmínit

Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:

Dahlia0409

16296

13516

25.5.25 15:47

načítám...

@smile_xxx píše: Více

Asi tak. Strach je samozřejmě vždy. Když někoho máme rádi, bojíme se o něj. Ale pokud už je z toho úzkost, je třeba to řešit s odborníkem, jinak se z toho člověk akorát zblázní :think:

načítám...
Citovat
Zmínit

andiedvorakova

1778

2416

25.5.25 16:34

načítám...

Do určité míry tím trpí všichni v civilizovaném světě. Je to hodně způsobené tím, že jsme schovali smrt. Dřív byla každodenní součástí života. Ženě umřelo za život několik dětí. Lidé umírali běžně mladí. Umírali doma, na ulici. Dokonce i rande se konala na hřbitovech. Pekl se tam chléb. Smrt ani nemoc tolik neděsila. Obojí bylo běžné. Pak se smrt přesunula do nemocnic a zvedla se naše schopnost léčit nemoci. Skoro každé dítě umíme zachránit. Smrt už nám nepřijde přirozená, protože se s ní leckdy setkáváme až v pozdní dospělosti. Neznáme ji. Proto máme takový strach, proto ji tak odmítáme. A čím víc s ní bojujeme a nechceme ji, tím víc se bojíme. Kdyby vás tohle téma zajímalo, tak Philippe Aries napsal fascinující knihu, která se jmenuje Dějiny smrti. Není to nic filozofického, je to historiografická kniha, ale mě osobně pomohla dívat se na smrt z jiného úhlu pohledu.

Na úrovni jednotlivce si myslím, že tenhle obecný strach může být zesílený traumatem (obvykle z dětství), který se týká buď smrti samotné, anebo pocitu opuštění rodičem. Malé dítě vidí svoje rodiče úplně bezmocné a zlomené, protože jim právě někdo zemřel. Jediné jeho bezpečí na tomhle světě je najednou slabé a zlomené a samo neví, co dál. To vyvolá strach. Pocit, že se stalo něco strašného, špatného. Že to nejde přežít. A od té doby je tohle ten pocit, který má přiřazené k tématu smrti. Stačí jen představa a i dospělý člověk začne panikařit a mít pocit, že to nejde přežít. Nebo je dítě někde necháno samo, aby si poradilo s něčím, na co ještě nemá. Rodič tam není, aby mu pomohl. Cítí se jako by rodiče ztratilo a bylo na vše samo. Cítí se bezmocné a je z toho vyděšené k smrti. Pak když mu později bude docházet, že jednoho dne tu opravdu rodiče nebudou a ono bude na vše samo, ten pocit se zase aktivuje…

Taky se může stát, že je za tím „jenom“ potřeba kontroly. Spousta lidí v sobě nosí nějaký strach, který je nutí chtít mít nad vším kontrolu. Zpravidla nesnesou nejistotu, bezmoc. Nezvládají realitu toho, že něco nemají šanci ovlivnit. Vážné nemoci a smrt přestavují takový ten pomyslný vrchol nemožnosti ovlivnit výsledek. Jediná možnost jak najít alespoň nějakou útěchu a smíření je odevzdání se, poddání se realitě. Což je právě to, co ten, kdo potřebuje kontrolu, neumí.

Možná je to něco z toho. Možná něco úplně jiného. Ale třeba vás to aspoň trochu nasměruje k pochopení toho, čím to je. Už to pochopení samo o sobě člověku alespoň nějak uleví

načítám...
Citovat
Zmínit

Vladusxx

11825

6613

25.5.25 16:37

načítám...

Necist zprávy a najít si psychologa a psychiatra -pro dobro tvé, i tvých blízkých jak současných tak budoucích…

načítám...
Citovat
Zmínit

Anonymní

25.5.25 18:05

načítám...

Ahoj, ano něco podobného mám poslední dobou i já. Jen se tedy nebojím nemocí, ale autonehody. Neumím si to vysvětlit racionálně. Moje maminka jezdí autem téměř každý den po celé ČR, tedy dlouhé vzdálenosti. Jezdí takto už několik let, nikdy jsem z toho neměla takové úzkostné stavy jako posledních pár měsíců. Možná to spíše přisuzuji tomu, že mám teď velmi stresové období a psychickou zátěž a tak jsem se možná nevědomě „upnula“ na nějaký potencionální problém a hrozbu. No každopádně zdá se to jako blbost, ale jsem schopná začít hystericky plakat, kvůli tomu, že by se jí něco mohlo stát. Racionálně vím, že je opatrná a nikdy se nic nestalo atd… ale je to zvláštní no a chápu tě. Nemáš třeba teď také náročné období? Přeju sílu :hug: