Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj vespolek, už nevím kudy kam…řeším asi nevyřešitelný „problém“, ale aspoň se tady vymluvím…je mi 39 let, před 10 lety mi zemřela máma a táta zůstal sám. Od té doby je s námi každý den (jsem vdaná, děti nemáme), jezdí s námi na víkendy na chatu, každé Vánoce a každé volno je tam s námi. A mě už to doslova leze krkem…Táta je hodný chlap, tichý, ale vadí mi, mám na něj už doslova alergii, stydím se za to, dusím to v sobě, ale je to tak. Nejhezčí roky v životě trávím neustále s tátou. Bojím se mu říct, že bysme na chatu jeli rádi sami, bojím se, že se urazí, že mu to ublíží a pak z toho budu zase já nešťastná. Ale takhle se už opravdu nedá žít. Mám bráchu, který na něj doslova kašle…Navíc jsme mu pořídili psa, ale je to spíše „starost“ pro nás, protože mu ho venčíme my. Je to mladý pes, plný energie, takže mi je ho líto, aby s ním chodil jen na vodítku po městě, takže na velké procházky ho beru já a manžel…jsem z mého života nešťastná, nic mě nebaví, už se ani netěším na chatu, kde jsem to moc milovala, protože tam budu zase s ním…manžel je pracovně hodně vytížený, takže trávím víc času s o 30 let starším tátou než s manželem. Ve svém okolí nikoho takového neznám, že by takhle žil. Je to i moje chyba, že jsem tátovi dovolila, aby se na mě takhle „pověsil“, protože mi ho po smrti mámy bylo strašně líto…ale už je toho opravdu moc a mě to psychicky ničí…
Ahoj, myslim, ze je nejvyssi cas tatkovi dat jasne najevo, ze mas svuj zivot, tatka nemuze byt jeste tak stary, aby i on nemohl mit vlastni zivot, proste dalsi vikend si naplanujte s manzelem sami. postupne se osamostatnujte..
@Antonie Bolavá píše:
Jedině zak najít mu nějakou babu
To mě taky napadlo jako první řešení. ![]()
Ahoj, ale je to moc hezke, ze se o nej staras. Driv spolu vic generaci bydlelo, to musel byt nervovy mazec ![]()
S tou chatou bych mu to rekla, normalka nenucene, mezi reci. Jako bys mu rikala, ze bude misto rizku gulas. Mozna bych se napoprve vymluvila, ze za vami chteji prijet kamaradi, ze by tam stejne nemel co delat. No a uvidis, treba to vubec nebude resit a zustane doma.
A postupne bych samostatnych vikendu pridavala.
Drzim pesti at to vyresite v klidu a nepohadate se.
To táta nemá kamarády? Kolegy z práce? Nějakého koníčka? Pokud jsi z většího města tak např. klub důchodců nebo univerzita třetího věku? To přece nejde, aby byl pořád s tebou. No a nebo nějaká známost. Asi bych mu to řekla, ale obávám se, že se urazí.
Řekla bych tátovi, že bych s manželem měla ráda jeden romantický víkend jen ve dvou na chatě, protože přes týden se skoro nevidíte, tak jestli by se nezlobil, že pojedete příště sami… ![]()
Zkusila bych pro něj sehnat nějakou kamarádku
zaregistruj ho na nějakou seznamku a uvidíš že se někdo najde.
Holky, děkuju za rady ![]()
Táta je strašný morous, samotář, nekomunikuje s nikým a čím je starší, je to horší…internet má doma dávno, kdyby chtěl, tak by se seznámil. Už teď se děsím Vánoc, budeme 11 dní na chatě a on tam bude zase s námi. Zašlo to tak daleko, že jsem radši v práci…
@Bikira Právě proto tomu malinko pomoz, potřebuje asi popostrčit
jemu to takhle asi vyhovuje ale tobě ne a je potřeba to vyřešit ke spokojenosti všech. Držím palce. ![]()
@Kaczenka píše:
To mě taky napadlo jako první řešení.
Ano, úplně stejná myšlenka prolítla i mojí hlavou.
Začala bych ho pomalinku odnaučovat. Třeba bych pro začátek začla trávit víkendy jinde než na chatě a jen s manželem. Vyrazila bych někam do penzionku a tak. Chápu, že ze dne na den to změnit nemůžeš. Vy s ním i bydlíte? Myslím, že tahle situace není dobrá ani pro něj. Nesnaží se navazovat kontakty, protože mu to takle vyhovuje. Kdyby byl ale sám, tak by se to třeba trochu změnilo.
Ne, naštěstí bydlíme sami, ale kousek od něj. Takže denně za ním docházím, hlavně kvůli psovi. Se psem to byla neuvážená blbost, myslela jsem si, že mu tím pomůžu, naopak…Začínám na sobě cítit i fyzické problémy, ale to je z nervů, z frustrace, kterou v sobě dusím…pak jsem akorát tak protivná, ale už si nedokážu pomoci…jsem normálně zralá na psychiatra, tak mě to ničí ![]()
@Bikira píše:
Ne, naštěstí bydlíme sami, ale kousek od něj. Takže denně za ním docházím, hlavně kvůli psovi. Se psem to byla neuvážená blbost, myslela jsem si, že mu tím pomůžu, naopak…Začínám na sobě cítit i fyzické problémy, ale to je z nervů, z frustrace, kterou v sobě dusím…pak jsem akorát tak protivná, ale už si nedokážu pomoci…jsem normálně zralá na psychiatra, tak mě to ničí
Tak možná toho psychologa zkus… Třeba Ti pomůže najít způsob, jak to tátovi šetrně říct… Ale myslím, že by nebylo od věci začít opravdu tím, že pojedete na „romantický“ víkend sami ve dvou - to by snad měl pochopit. A že se bude ze začátku asi rozčilovat - no, za pokus to stojí ![]()
@Bikira strasne s tebou soucitim, to je fakt bic a zaroven psychickej vystav, do toho vycitky, ze se ho chces zbavit, do toho ta podelavka s pejskem, no ty vado, uplne jsem se do toho vzila a brrr…hele jestli to takhle pujde dal, tak si vazne koledujes o nemoc, to beze srandy…ja bych na tvym miste se sla nekam poradit…vim o jedny skvely koucce, ktera me osobne pomohla hodne, ale vyzaduje aktivni spolupravci od tebe, coz je nekdy zahul, zadny takovy, ze pani vyresi za me..kdybys mela zajemn, napis sz, jinak ti moc drzim palce!