Tříletá neposlechne

@Anonymní píše:
Omlouvám se, že jsem nebyla v diskuzi, musela jsem se odpojit. Tak tedy hromadně: na zadek dostala nesčetněkrát. Výsledek=0. Začala jsem pracovat se sebou a už ji nebiju, proto jsem to s odrážedlem vyřešila sebráním a vysvětlením, že mám strach a že jsme se domluvily, že zastaví nejen na konci každého chodníku, ale i na zavolání. Krásně to dodržovala, až do chvíle, kdy se rozhodla, že pojede napřed a tak je to se vším. Má perfektní porozumění, ale nechápe, proč po ní chceme věci nějak a vše musí být podle ní. Přitom ví, co po ní chceme, vysvětlujeme proč. Já už jsem z toho někdy tak vyhoukaná, že bych nejradši zařvala PROTOŽE JSEM TO ŘEKLA! Neustále otázky proč a proč a proč? Když řeknu, ať se oblékne, neudělá to. Ať si dojde na WC, nejde. Neustále dohady, vysvětlování. Naopak nám říká - až půjdeš do chodby a 3× se otočíš, tak to udělám. Většinou následuje můj křik, protože už mě to opravdu nebaví. To je u všeho. Ano, když mě organizuje, já to netoleruju. Když křičí, že jsem něco namalovala zle, řeknu jí, ať si to udělá tedy sama. Ona mě stále honí sem a tam.Vytahá vodovky, nechá si vše připravit, nechá si namalovat obrázek, udělá do něj 2 čáry a hned má na mě další úkol a požadavek. Od všeho odbíhá, vše je vytahané. Chce si nalít vodu, když je plný dřez nádobí, sedět na lince, když mám linku zrovna zaskládanou, podává mi drogerii, když dávám nákup do lednice, když vyndavám sušičku, pomáhá tak, že mi hází věci a nestíhám je ani roztřepat, natož poskládat. Neustále mluví, zpívá, křičí, běhá a cokoliv chci, tak neposlechne, prostě ne. Jsem už tak unavená, vnímám to tak, že narušuje celou domácnost. Posledním příkladem je- rozhodla se, že nám bude dělat kávu v kávovaru.To zahrnuje rozsypanou kávu na lince, vylitou vodu do prostoru kabelu, takže nutnost hned utřít, a scénu, že jí nejde zapnout tlačítko (vyžaduje sílu). A pokaždé, když se někdo hne do kuchyně, okamžitě je za námi a vyžaduje, že udělá tu kávu ona, jinak je scéna.A takových věcí je milion denně. V kolektivu je pokud vím oblíbená, ale bojím se, že je to otázka času. Na jednu stranu chci, aby byla průbojná, ale tohle už je skoro šikana. Ona to nemyslí zle, nechce nás naštvat nebo dělat naschvály, je prostě tak umíněná. Od mala byla taková. Plakala, pokud se nenosila, nespala, pokud nebyla na prsu, separační úzkost byla šílená. Nějak bych jí potřebovala umírnit, naučit, aby nás nepotřebovala neustále u všeho a aby nepotřebovala u všeho být. Zkrátka aby poslechla, když se jí řekne.

Nezlob se, ale tady je základní problém v tom, že jste jako rodiče nedokázali dceři nastavit správnou pozici v rodině.

Ona doma není od toho, aby velela, organizovala a rozhodovala - to je něco, co dítěti (žádného věku) nepřísluší. Jaké „ROZHODLA, že nám bude dělat kávu“? A vyžaduje, vynucuje, dělá scény, když to tak není… Ona může mít zájem to (nebo cokoli jiného) dělat - ale nemůže o tom přece rozhodovat. Pokud je to v tu chvíli možné, může se jí vyhovět - pokud se to z jakéhokoli důvodu nehodí, nestíhá nebo cokoli, pak máma řekne „NE“ a přes to nejede vlak. A je úplně bezpředmětné, zda bude poté následovat scéna nebo ne.

Toleruješ jí její rozmary, neustále se snažíš vyhovět a eliminovat konflikty - ale právě tím to celé ještě zhoršuješ a vlastně ten začarovaný kruh víc a víc roztáčíš. Scénám se čas od času nelze vyhnout resp. nemá smysl se o to snažit za každou cenu, je to kontraproduktivní. I tím, že scéna proběhne a že je správně vyřešena (tj. dítě si svůj rozmar neprosadí, přestože předvádí divadelní výkony), se postupně nastavují pravidla a ujasňují pozice a role v rodině.