Vyhrabala jsem nejake sve spisky...

…tak se tu trochu vic odhalim

MOUDROST PRALESA

Zavolala mi matka aby mi sdělila, že s chlapama ona tedy končí, protože jejich logika rozhodně není logikou její. To je mi novina. Měla se mě zeptat, když se chtěla něco dozvědět o souznění.
Přečetla jsem si knihu jednoho sice známého, ale ne příliš profláklého režiséra. A měla jsem celou dobu, co jsem jí četla pocit, že to snad není možný, aby na světě existoval chlap, co má přesně ty samé pocity jako já.
O určitých perverzitách mluvil sice daleko otevřeněji, než já bych byla ochotna veřejně byť jen nastínit, ale koneckonců, nač musí čistá duše pokrytecky tajit, co její čistota vlastně obnáší.
Nacházela jsem se zrovna v období jakési totální rozervanosti, to období se vyznačovalo tím, že se dalo celkem bez problémů zaměnit za věčnost a za sebou etapu intenzivního duchovního růstu, za pomoci všelijakých těch knížek, které si koupíte spolu s amulety, vonnými tyčinkami, všemi těmi zá:,–(ními šutry a tarotovými kartami navrch.
S kamarádkami jsme neustále řešily problematiku smyslu a střídavě docházely k rozuzlení překvapivých souvislostí, přičemž jsme velmi bolestivě duchovně „vyzrávaly".
Já to nikdy v životě předtím neudělala, ale jak jsem tak byla otevřená všemu, řekla jsem si, že mu napíšu. Jen tak prostě poděkuju za skvělý zážitek, ale samozřejmě nějak neotřele, aby to přece jen trochu zapůsobilo, aby vycítil, že mu to píše někdo, kdo přesně ví.
Bylo to jen pár vět, žádná velká exhibice, jen decentní nástin.
A odpověď, kterou jsem, mimochodem, nečekala, přišla obratem.
Vážně mi to udělalo radost, jelikož se v dopise mluvilo o společném čaji. Napadlo mě, že tedy démona alkoholu již má když ne na lopatkách, tak alespoň pod kontrolou.
To bylo velmi nadějné z hlediska vyhlídek na překonávání vlastních slabostí.
Trvalo pomalu rok, než jsme se spolu sešli.
Bylo hezky a teplo a já už byla trochu někde jinde a duchovní pravdy ve mně vyvolávaly lehkou alergickou reakci. Na tu schůzku jsem ale přece jen šla, protože mi připadalo, že bych ve svém vlastním zájmu měla trávit trochu času s lidmi, kteří mají co říct.
Park na Letné byl plný bruslařů, pejskařů, milenců a jim podobných.
Měli jsme sice sraz na daném místě, já ale měla výhodu, že už jsem ho předtím viděla, takže jsem ho zahlédla dřív, než on mě. Stál u zaparkovaného auta a bavil se s nějakou slečnou s pejskem. Vzpomněla jsem si na určité pasáže z jeho knihy a situace to tedy podle všeho byla typická.
Nevěděla jsem ovšem, co mám přesně dělat, abych se nedopustila nějakého toho faux paux.
Zaregistroval mě, nevěda, co jsem zač, přece teď nepůjdu napřed někam na něj čekat. Zevlovat na rohu se mi také nechtělo. Naštěstí se dívka s pejskem rozloučila a odcházela. Šla jsem tedy k němu. „ Já se omlouvám, ale…" „ To jsi ty?„
Chvíli mi nebylo zcela jasné, zda tón jeho hlasu zní zklamaně, či nikoliv. „ No, to jsem já, ta pisatelka dopisu.“
Představili jsme se občanskými jmény. „ Půjdeme tamhle do parku, dáme si tam něco k pití.„
Prohlížel si mě zcela obvyklým způsobem, jako ostatní chlapi, co mají úplně jiné názory než já. „ Ty jsi ovšem krásná ženská.“
Bylo mi jasné, že se obával, s kým bude mít tu čest a jelikož shledal, že se snad mohu běžně ukázat mezi lidmi, viditelně se mu ulevilo.
Dorazili jsme na místo. Sedli jsme si ke stolu ke skupince Romů a on se na ně díval takovým něžným pohledem, až mi přišlo, že to je tak trochu hystericky okázalá ukázka jeho čirého lidství.
Jedno ze snědých dětí mě při tom, jak se snažilo dostat přes stůl na druhou stranu vykoplo kelímek s pitím z ruky a já věděla, že jestliže ho láskyplně nepohladím po jeho roztomile umolousané hlavičce, těžko u svého společníka v oblasti lidských práv obstojím.
Nevím proč, ale rovnou se pustil do odhalování příčin a důsledků veškerého lidského konání.
Použil při tom nějaké pasáže, které mi byly velmi povědomé, neřku - li jsem je znala zpaměti.
Cítila jsem, jak jsem z toho nesvá a i když jsem si nedovedla představit, o čem budeme jinak mluvit, musela jsem ho zarazit. „ Víš, tohle já všechno znám. Taky jsem to četla a něco jsem si prožila, mám za sebou docela vražednej vztah, kdy mě můj guru napřed několik let tloukl do hlavy všechna ta budhistická moudra, až se rozhodl, že přece jen bude nejlepší, když jí svěří zcela prozaičtější úkoly a tím dostojí svým přirozeným potřebám. Musím říct, že je to potom trochu zklamání, když všechna ta úžasná slova vyzní poněkud naprázdno. Chtěla bych si někdy promluvit s někým jen tak. Přátelit se normálně. Neschovávat se za něco, co se pak ukáže jako jaktotakymohlodopadnoutjinak. „
Malinko ho to vyvedlo z míry. Ale reagoval bleskurychle. „ Ty máš tu nevýhodu, že trochu vypadáš jako pipinka, co je hned jasný, co se s ní má dělat.
Ale ty jsi chytrá holka.“
To je přesně ta chvíle, kdy nevíte, jestli máte mít radost, nebo se urazit. Navíc vás trochu hryže svědomí, že když na to přijde…tak tu pipinku v sobě kolikrát nezapřete.
Ale u něj jsem si byla jistá. Ani na chvíli mě nenapadlo, že by se mezi námi mohlo přihodit něco, co by překročilo rámec „zasvěceného" rozhovoru. Věřila jsem, že to vychází z něj. Má přece taky ledacos za sebou, hodně o tom ví a určitě se snaží potlačovat v sobě ta předvídatelná vyústění. Byla jsem trochu zklamaná. Nebylo to bůhvíjaké souznění. Má původní představa byla jiná. Myslela jsem , že od něj uslyším nějaké jeho vlastní myšlenky, nebo názory a ne nějaké vyčteninky, které pro lidi našeho ražení jsou na úrovni znalostí slabikáře.
Když jsme se loučili, jen tak vytáhl z kufru auta svou knihu povídek, kterou tam měl „čirou" náhodou zapadlou mezi taškou a nějakou bednou na nářadí a věnoval mi ji.
Ty povídky jsem znala, četla jsem je. Byly skvělé. Proč se mnou nemluví taky tak.
Ale věřila jsem mu. Věřila jsem, že ze mě vycítí potřebu mít kamaráda, kterej je mi v něčem podobnej, ženský jsou fajn, ale někdy to jsou vážně děsný pipiny a chlapi většinou extra „kamarádit" nechtějí.
On je přece citlivá, umělecká duše. Prostě celej já.
Co bych to dlouho natahovala. Viděli jsme se pak už jen jednou. Byl mezi tím v Jižní Americe, aby nasál moudrost pralesa, zažil tam nějaká zjevení a duchovně dosáhl snad na samý vrchol.
Nesla jsem mu ukázat své básně. Těšila jsem se na to. Byli jsme spolu ve spojení a zdálo se, že vše je na dobré cestě. Kamarádství se bude moci pomalu rozvinout.
Ty básně si nechal, dokonce mi řekl, že je ukáže někomu, kdo poezii vyloženě rozumí, že jemu se líbí. Bylo mi dobře. Budu mít kamaráda, kterej mi rozumí.
Loučili jsme se. „ Zajímalo by mě, jestli se odvážím tě někdy pozvat k sobě na motýly.„
Trochu jsem se zdráhala tomu přikládat hlubší význam. „ To snad nebude…“ „ Já je vážně mám." „ To je fajn, ale…" „ Mezi námi by to přece šlo.„¨
Prales! Úplně zbytečná expedice. „ Já myslím, že ne. Většinou to hned poznám, ale tohle necítím, promiň..“ „ Necítíš to proto, že se hodně ovládám.„
Tak přeci ten prales trochu… „ Pojď ke mně a dej mi pusu.“
Chtěla jsem mu dát jen normální pusu na rozloučenou, ale přitáhl si mě k sobě tak, že jsem se musela až trochu neomaleně odtrhnout. „ Ahoj. Už fakt musím." „ Ahoj."
Odcházeli jsme každý na jinou stranu. Myslela jsem na svoje básničky. Měla jsem zcela zřetelné vidění, jak končí v první popelnici, která se mu připletla do cesty.
V sobotu si zajedu na Boubín. Je to ideální místo k meditaci.