Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
Ahoj, je mi 30 a mému příteli 32. Byli jsme spolu 10 let (ano byli). No jednoho dne jsem uklízela v knihovně a vypadla ta osudná krabička. Mám nemám otevřít? Třeba tam není to co jsem si myslela. Ale ano bylo překrásný snubní prsten. Hned jsem to zas schovala a netrpělivě čekala kdy příjde ten den. Asi za měsíc mi přítel řekl že si musíme večer promluvit, tak jsem se trochu upravila.Večer jsme teda usedli ke stolu a řekl mi víš těch 10 let bylo užasných, tys byla užasná, ale já ne, miloval jsem tě (atd kecy) ale už dva roky mám jinou je těhotná a budem se brát. Nevěděla jsem co rict utekla jsem s pláčem do pokoje…
Proč si mi to neřekl hned, řekl že nevěděl co z toho bude, začlo mu ale vadit že nebudeme mít rodinu (jsem neplodná).
Řekla jsem mu že ho už nikdy nechci videt ani vědět o něm něco. Prodala jsem náš byt (teda byl muj) Odstěhovala se do menšího domku.
Už je to rok, ale stále to nedokážu pochopit. Jak lidé nejednají na rovinu.
To mi je líto
…někdy je toho času zapotřebí více.
Budeš mu to muset odpustit, jinak se neposuneš dál. Byl to slaboch, ale šel si za svým štěstím. A tobě umožnil jít za tím tvým. Tak tu šanci využij a žij!
Bylo to od něj hnusný. Ale ty máš šanci no nový a lepší vztah. Tak toho využij. Ale jemu musíš nejdřív odpustit, jak píše @Karleon
To je hrozne
Je mi to lito, ale jak pisou ostatni, musis jit dal ![]()
To mě teda fakt mrzí. Čekala jsem co u toho bude, ale tohle teda ne…Držím palce a neboj na Tebe ten pravý teprve určitě někde čeká…
![]()
To je humus. Ale hlavu vzhuru, evidentne jsi schopna, nezavisla zena. Jdi zivotem dal a za par let uvidis, ze rozchod byl to nejlepsi, co te potkalo.
Sestřenka to měla podobné. Dala se dohromady se svědkem z první svatby a na první umělé oplodnění konečně otěhotněla
Takový konec jsem nečekala. Je mi moc líto. Dva roky podvádění zakončené svadbou bych odpustit nedokázala, ale čas zahojí všechny bolístky, povzdnes se a jdi dál poznávej nové lidi, tvůj pravý teprve někde čeká. Moc ti to přejí!
Musíš mu odpustit, kvůli sobě samé. On nestojí za to, aby ses jím trápila. On už určitě nemyslí na to, jak ti ublížil, žije si svůj život. Ty musíš taky, jakákoliv negativní emoce směrem k němu jen oslabuje tebe samotnou.
Ahoj, je mi 30 a mému příteli 32. Byli jsme spolu 10 let (ano byli). No jednoho dne jsem uklízela v knihovně a vypadla ta osudná krabička. Mám nemám otevřít? Třeba tam není to co jsem si myslela. Ale ano bylo překrásný snubní prsten. Hned jsem to zas schovala a netrpělivě čekala kdy příjde ten den. Asi za měsíc mi přítel řekl že si musíme večer promluvit, tak jsem se trochu upravila.
Večer jsme teda usedli ke stolu a řekl mi víš těch 10 let bylo užasných, tys byla užasná, ale já ne, miloval jsem tě (atd kecy) ale už dva roky mám jinou je těhotná a budem se brát. Nevěděla jsem co rict utekla jsem s pláčem do pokoje…
Proč si mi to neřekl hned, řekl že nevěděl co z toho bude, začlo mu ale vadit že nebudeme mít rodinu (jsem neplodná).
Řekla jsem mu že ho už nikdy nechci videt ani vědět o něm něco. Prodala jsem náš byt (teda byl muj) Odstěhovala se do menšího domku.
Už je to rok, ale stále to nedokážu pochopit. Jak lidé nejednají na rovinu.