Jak Fenix z popela - tehotenstvi plne smutku
- Snažení
- Kacha
- 18.03.07
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ani nevím, kde začít vyprávět tenhle příběh, který se mi stále spíš zdá temnou noční můrou než realitou, která se nám vkradla do života. Je mi 28 let a jsem skoro 3 roky vdaná, myslím, že až na malá trápení byl až doposud můj život šťastný, klidný a spokojený. A ten poslední rok 2006 se vyvíjel tak dobře. Pracovně se mi dařilo, udělala jsem pár důležitých pracovních rozhodnutí, manželovi se v práci také vedlo, tak jsme se před prázdninami rozhodli, že je čas dát antikoncepci vale a nechat přírodu ať se činí. Odjeli jsme na krásnou dovolenou, kterou jsme si užívali i s naší fenkou zlatého retrívra a zbytek léta jsme trávili v pohodě a klidu.
V září a říjnu mi nastaly další pracovní povinnosti a já v polovině října zjistila, že mám zpoždění a že asi nepůjde o poruchu. Celá rozklepaná jsem si dělala testy, které v prvních dnech nic neukázaly, ale později se začala objevovat druhá slabá čárka, která sílila. Objednala jsem se tedy ke svému doktorovi, abych spíš vyloučila jinou příčinu mého zpoždění. Pan doktor řekl, že žádný jiný zádrhel nevidí, takže se pravděpodobně jedná o velmi brzké stadium těhotenství. Měla jsem velikou radost, najednou jsem si začala představovat, jak se naše životy změní, co všechno musím udělat a najednou nedělat, protože přece už nejsem sama. Manžel byl překvapený a rád, stejně tak i rodina, i když jsme s pravdou ven vyšli až po nějakém tom týdnu.
Začalo období celodenních nevolností a já myslela, že to snad nikdy neskončí. Mým největším kamarádem byl suchý rohlík, banán a coca-cola v malých dávkách se stala denní drogou. Ve 12tt jsem dostala těhotenskou průkazku a naše „fazole" už nebyla pro nikoho žádným tajemstvím. První krevní testy proběhly hladce, stejně tak i všechny UTZ. A tak mi začalo růst bříško, vánoce jsem strávila už bez nevolností a nový rok přivítala se skleničkou rychlých špuntů. Druhý lednový týden jsem šla na další krevní odběr, tzv. Triple test, tenkrát už jsem věděla, že to maličké bude chlapeček. Odebrali mi krev, mrkli jsme na toho malého človíčka a pan doktor konstatoval, že je všechno v pořádku, všechny míry odpovídaly stáří těhotenství a odhadovanému termínu porodu 21. června 2007.A já jsem se začala oddávat snění o pokojíčku, kočárku a podobných věcech. Byla středa 18. ledna a já jsem jela s mamkou do Ikei provětrat nábytek a doplňky. Nevím, co jsem si bláhová myslela, ale uprostřed obchodu jsem si vzpomněla, že dneska musím volat pro výsledky. Tak jsem se tam tak v jedné vystavené kuchyni opřela o linku a vytočila číslo svého doktora. Po předání od sestry se mi v první moment zdálo, že má trochu jiný hlas než obvykle, ale to přece může být cokoliv. Až když to vyslovil, podlomily se mi kolena a vyhrkly slzy. Jeden z výsledků byl výrazně vyšší než by měl být a pan doktor mi pro jistotu doporučil amniocentesu, tedy odběr plodové vody. Cože?! Chtělo se mi křičet na všechny strany. Mámě jsem se sesypala do náručí a zbytek obchodu jsme prošli mlčky. V autě jsme potom brečeli obě. Každý komu jsem to řekla, vytáhl z rukávu historku o tom, jak jejich kamarádce, sestře, švagrové anebo komu, vyšly výsledky taky blbě a mají zdravé a krásné děti. Všichni mě začali utěšovat, chlácholit a dokonce se skoro vsázet, že i já budu mít zdravého syna. Chlapeček sebou šil, až jsem se někdy musela usmát. Jenže já ve skrytu dušičky věděla, že něco prostě není dobře. Další den jsem jela k paní doktorce genetičce, která mi měla celou situaci vysvětlit a připravit mě na odběr plodové vody. Vysvětlila mi, že se vlastně zatím nic neděje, že jeden z výsledků a to hcG hormon mám hodně zvýšený, ale ostatní hodnoty jsou naprosto v pořádku a že riziko Downova syndromu je 1:210, což je vlastně ani ne 0,5% možnost, že naše miminko bude Down. S trošku lepší náladou a objednáním na 25. ledna jsem odcházela z ordinace a říkala si, že to bude dobré, že jsem životní klikař a že to prostě všechno vyjde. Moje dvě kamarádky, které jsou obě těhotné téměř stejně dlouho, taky musely na amnio a všechno jim vyšlo negativní, tak vlastně proč se plašit. Týden do odběru jsem prožila vcelku normálně, břicho rostlo, lacláče se staly každodenním kusem oblečení a s manželem jsme čekali na ten den. Měla jsem strach, asi tak jako každá poprvé těhotná, která jde na takové invazivní vyšetření. Ale všechno proběhlo hladce, pan doktor konstatoval, že voda je čirá a podle ultrazvuku bylo před i po zákroku všechno naprosto v pořádku. A teď přišlo to další čekání, dva týdny na výsledky amnio. Myslím, že to byly nejdelší dva týdny mého života. Ve čtvrtek 8. února jsem počítala hodiny, volat se mělo až po 14 hodině a to mi přišlo strašně dlouhé. Bohužel pro mě, přišlo první obrovské zklamání a rozhořčení nad stavem našeho zdravotnictví. Na prosbu o sdělení výsledků, při které jsem se klepala, jako ten nejdražší pes na světě, mi sestra suše do telefonu oznámila, že výsledky ještě nejsou, ať si zkusím zavolat v pondělí odpoledne. Prosím?! Zněla moje první reakce, to snad nemyslí vážně. Já nechci objednat psa na stříhání, já chci vědět, jestli ten malý tvoreček ve mně je v pořádku nebo ne, jestli bude žít nebo ne. Sakra! Ale jak už to tak chodí, se systémem nepohnete a vztekat se můžete, jak chcete. Pondělí odpoledne, dobrá tedy. Naprosto roztrpčená jsem musela odpovídat na záplavu smsek s dotazy „Tak co? Jak jste dopadli?" jediným možným způsobem „Nevím, výsledky budou v pondělí odpoledne". A tak se moje čekání zase protáhlo.
Jenže telefonátu onoho pondělního odpoledne jsem se už nedočkala. Ten den ráno mi osobně volal můj gynekolog, který mi nikdy dřív nevolal. Představil se a zeptal, jestli mi už volala paní doktorka z genetiky. Nevím jestli jsem byla ještě ospalá nebo mě tak zaskočil, vůbec mi to nejdřív nedošlo. A když to vyslovil, myslela jsem, že je to jeden z mých přiblblých živých snů z nervů. Jenže bohužel nebyl. Můj malý chlapeček měl pozitivní výsledek trisomie chromozomu 21, což je ve zkratce Downův syndrom. Svět se začal točit, dech mi docházel a do očí se mi vehnaly slzy. To přece nemůže být pravda, vždyť to procento bylo tak malé. Doktor, který byl moc hodný a milý, pořád se ptal jestli jsem v pořádku, mi řekl ať to promyslím, ale že on by doporučil v této situaci přerušení těhotenství. A bylo to venku. Položila jsem mobil na stůl a zhroutila se. Paradoxně mě jako první napadlo, bože, jak tohle řeknu manželovi, to nezvládnu. Zavolala jsem rodičům a ty okamžitě přijeli. Zavolala jsem svojí starší sestře, která to se mnou všechno prožívala a sdělila jí tu smutnou zprávu. Dneska, když se po pár dnech k tomu vracím, myslím, že jsem si vůbec neuvědomovala, co se se mnou vlastně děje. Zavolala jsem manželovi a v slzách mu řekla, ať zruší všechnu domluvenou práci a vrátí se domů. Mezitím přijeli už i rodiče a tak jsme tu doma seděli v slzách a otázkách a jen jedné odpovědi. Miminko teď nebude. Na miminko si budeme muset počkat. Manžel dorazil chvíli nato a s vyděšeným výrazem se na mě podíval. Řekla jsem mu jen, že je maličký moc nemocný a že už ho dál nemůžeme mít. Zhroutil se, plakal a já poprvé viděla svého dvoumetrového partnera v slzách a zlomeného. Jsem mu vděčná, že dokázal projevit stejnou bolest jako já, že se neuzavřel do sebe a nenechal mě v tom smutku a trápení samotnou. Ten den mě už neopustil. Po poledni jsme jeli na genetiku, kde jsme si ten ortel vyslechli oba a už nebylo pochyb. Samozřejmě se vám hlavou mihne tisíce otázek, jestli se nespletli, jestli nezaměnili vzorek, jestli testy není potřeba udělat znova. Na všechny otázky jsme dostali negativní odpověď. Můj gynekolog volal ještě dvakrát, aby se se mnou domluvil, kdy jsem schopná nastoupit do nemocnice, kde všechno zařídí. Další paradox byl na světě, nástup do nemocnice zněl: středa 14. února v 8 hodin ráno, valentýnský dárek. Ani už nevím, jak jsem prožila ty dva dny, v noci jsem se budila a plakala, přes den jsem mluvila se svými nejbližšími a plakala, v duchu se loučila se svým nenarozeným synem a pokoušela se poslechnout rozum, který říkal, že je to v téhle situaci to nejlepší řešení a že přece nemůžu připravit pro svoje první dítě život plný bolesti, strastí a útrap. Možná mě někdo odsoudí, ale tohle rozhodnutí bylo jen moje a manželovo a pořád vím, že bylo správné.
Středa ráno byla jako v oparu, moc jsme nemluvili, po cestě do nemocnice ani v ní. Na příjmu mi paní doktorka sdělila, co mě všechno čeká, že budu v nemocnici tři nebo čtyři dny, že svoje miminko musím porodit, jako by přicházelo na svět v termínu, ale že se nemusím bát, že si můžu říct o léky proti bolesti a epidural. Moc jsem to nevnímala a nechala se umístit na samostatný pokoj, abych unikla pohledům a nevyřčeným otázkám. Díky mé skvělé rodině a zejména starší sestře jsem přežila první den v nemocnici i s nepříjemnou procedurou, která mé tělo měla připravit na porod. Rodina se u mě střídala, abych pořád jen nemyslela na to, co mělo další den přijít. Ve čtvrtek ráno jsem byla odvedena na ultrazvuk, po kterém měla následovat procedura odčerpání plodové vody a částečné nahrazení roztokem k vyvolání porodních kontrakcí. Nebudu zacházet do detailů, jen si chci na vždycky zapamatovat další zklamání, kterého jsem nemohla být ušetřena. Ultrazvuku byla přítomna stážistka, které pan vyšetřující lékař podrobně popisoval a na ultrazvuku ukazoval symptomy Downova syndromu. Dozvěděla jsem se tedy, že můj syn opravdu neměl dostatečně vyvinutou nosní kost, že měl širší krk a edém, že na nožičkách měl sandálovité palečky, že nejspíš má něco s ledvinami a srdcem, přesné lékařské výrazy jsem si už opravdu nebyla schopna zapamatovat. Chtělo se mi z plných plic křičet, že proboha jsem tam, že to všechno vidím a slyším a že sakra mluví o mém dítěti. A že je mi úplně jedno, že se paní doktorka potřebuje proškolit, a že na to všechno jim kašlu. Potom přišel úkon podobný amniocentese, jen s tím rozdílem, že mi do břicha vrátili roztok, po kterém se moje děťátko už nepohnulo. Nevím jestli ho uspali nebo zabili, ale to je teď už asi úplně jedno. Vrátili mě na pokoj a zbytek dopoledne doplňovali přímo do břicha další roztok. Kolem oběda s tím přestali a pro změnu mě napíchli na kapačku s oxytomicinem. Moje nejdražší sestra seděla pořád vedle mě a společně jsme se připravovali na nejhorší. Manžela a rodiče jsem prosila, aby za mnou už nechodili. Možná někdo namítnete, že se mnou měl být právě manžel, ale i tohle je prostě moje rozhodnutí. Sestra mi svou přítomnost nabídla a já po jistém váhání souhlasila. Teď už vím, že bez ní bych to nezvládla. Vím, že to co pro vás může udělat blízká bytost se nedá změřit, popsat ani nakonec vyjádřit slovy díků. Nikdy ji tuhle podporu nezapomenu.
A to přišel čas na další zklamání a rozhořčení nad stavem českého zdravotnictví. Nikdo mi totiž dopředu neřekl, že svoje miminko porodím na svém pokoji, ve své vlastní posteli. Kontrakce se dostavily brzy a postupem času sílily, epidural mi díky pokročilé večerní hodině už nestihli dát, protože než sehnali doktora a anesteziologa, bylo po všem. Velkou pomoc mi poskytla i porodní asistentka, která vlastně byla kromě mojí sestry jediná občas přítomná. Miminko ze mě vyšlo v půl desáté večer po velikých bolestech zad a silných kontrakcích. Když už bylo venku, dívali jsme se sestrou na sebe a obě se hlasitě ujišťovali, že ani jedna z nás se na něj nepodívala. Věděla jsem, že kdybych se bývala podívala, nesla bych si ten obrázek v hlavě už po celý život. Takhle si ponesu jen vzpomínku na tvorečka, který se ve mně hýbal a na ultrazvuku jakoby na mě mával. Slyším pořád v hlavě ta sestřina slova - rozluč se s ním, než mě odvezli na sál. Pak už jen následovala narkóza k odstranění placenty, další kapačky, injekce na smrštění dělohy, pilulky na zastavení laktace a další den v nemocnici. Z propouštěcí zprávy jsem se dočetla, že plod byl chlapec, měřil 29cm a měl 460g. Můj malý chlapeček.
Prázdnota, která mě naplnila se ani slovy popsat nedá, břicho nebolelo, bylo měkké a propadlé, prostě prázdné. A prázdné je pořád, už je to třetí den a já si připadám ztracená. I když mě pořád moje rodina podporuje, s manželem k sobě máme blíž než kdykoliv předtím, jsme k sobě laskaví a milí, čas jakoby tentokrát nepomáhal. Anebo je ho opravdu potřeba tolik? Je tahle naše ztráta jednou z těch nejhroznějších? Jedinou útěchou mi v posledním paradoxu zůstává to ultrazvukové popisování postižení mého maličkého. Jistota, se kterou doktor popisoval a ukazoval vady typické pro Downa, se stala i mou jistotou, že se opravdu nespletli a já jsem v sobě nosila 22 týdnů nemocného tvorečka, který musel zemřít, aby nemusel mít těžký život plný útrap a bolesti.
Vím, že vždycky bude mým prvním dítětem, nikdy neřeknu, že nebyl, protože pro mě opravdu existoval a já na něj nechci zapomenout. Dal mi tolik dnů štěstí a lásky, že aspoň tohle mu dlužím. Navždycky budeš můj maličký, budu tě nosit ve svém srdci a den 15. února pro mě už nikdy nebude jen dalším dnem v roce.
Máme před sebou ještě dlouhou cestu, genetické testy nás obou s manželem, abychom potvrdili hypotézu, že šlo opravdu jen o náhodný omyl, který se nemusí opakovat. I když vím, že už nikdy nebudu mít klid, vždycky se budu bát, že se tahle temná noční můra k nám může vrátit, aby nás znovu zničila a dlouhou dobu týrala, i když už jsme jednou jako fénixové vstali z popela.
Přečtěte si také
Nechci, aby si tchyně brala naše dítě. Vadí mi, jak smrdí její byt
- Anonymní
- 11.05.26
- 5515
Možná to zní jako maličkost, ale já kvůli tomu poslední měsíce řeším nepříjemné dilema. Nechci, aby si tchyně brala naše dítě k sobě domů. A důvod, který nedokážu partnerovi normálně říct, mi...
Přistihla jsem tchyni, jak se hrabe v našich věcech. A nebylo to poprvé
- Anonymní
- 11.05.26
- 5118
Myslela jsem si, že jen zbytečně plaším a některé věci si možná namlouvám. Pak jsem ale přistihla tchyni přímo při tom, jak se hrabe v našich věcech, a došlo mi, že to rozhodně nebylo poprvé. Od té...
Myslela jsem si, že je problém ve mně. Ve skutečnosti mě podváděl celé roky
- Anonymní
- 11.05.26
- 1690
Dlouho jsem si říkala, že jsem jen přecitlivělá, žárlivá a zbytečně hledám problémy tam, kde nejsou. Když jsem ale náhodou narazila na důkazy, došlo mi, že moje intuice nelhala a že jsem jen byla...
Život s rodiči v jednom domě, kteří spolu léta nemluví, se stal peklem i pro nás
- Anonymní
- 11.05.26
- 1038
Když jsem byla malá, naši se pořád hádali. Bylo mi jasné, že jednou půjdou od sebe. Jenže máme obrovský dům, do kterého by se vešly tři rodiny. A rodiče se jednoduše rozhodli, že tam zůstanou oba,...
Život na vedlejší koleji (5. díl)
- Anonymní
- 11.05.26
- 503
V úterý večer jsem před zrcadlem strávila víc času než za poslední tři roky dohromady. Zkoušela jsem si snad deset outfitů, než jsem skončila u těch černých šatů, o kterých jsem minule psala.
Přistihla jsem tchyni, jak fotí moje dítě nahé. Seřvala mě, že z ní dělám úchyla
- Anonymní
- 10.05.26
- 3300
S tchyní jsme měly kvůli fotkám našeho syna neshody už několikrát. Jenže když jsem ji jednou přistihla, jak si ho fotí nahého při koupání, vznikl mezi námi konflikt, který od té doby pořád visí ve...
Nehtařka se mi vysmála, že mám „ruce uklízečky“. Myslím, že mě chtěla ponížit
- Anonymní
- 10.05.26
- 1589
Chtěla jsem jen nové nehty a chvíli vypnout. Místo toho se mi nehtařka během manikúry vysmála kvůli mým rukám tak, že jsem měla chuť okamžitě odejít.
Doktorka dala dceři antibiotika. Až po brutální reakci uznala, že to byla chyba
- Anonymní
- 10.05.26
- 1256
Někdy jsem na doktory opravdu strašně naštvaná. Třeba jako teď. Moje čtyřletá dcera měla virózu, která se zhoršila tím, že ji začalo bolet ucho. Šli jsme jako obvykle na ORL, kde paní doktorka...
Nachytala mě s milencem v restauraci. A sama tam přišla s mladším mužem
- Anonymní
- 10.05.26
- 3472
Když mě tchyně přistihla, jak se líbám s milencem v restauraci, myslela jsem si, že je po všem. Jenže během pár vteřin mi došlo, že ani ona tam nebyla nevinně, přišla totiž za ruku s o dost mladším...
Máme doma více dětí a je u nás živo. Soused nám kvůli hluku vyhrožuje sociálkou
- Anonymní
- 10.05.26
- 1976
Žijeme v panelovém domě, máme tři děti a psa. Jsme všichni tak nějak od přírody hlučnější a děti jsou navíc hodně živé a temperamentní. Pod námi bydlí starší pán, který nás nemá rád a už několikrát...
. 
