30 týdnů maminkou
- Prázdná náruč
- Evjir
- 05.05.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ráda bych se podělila i o svůj smutný příběh. S přítelem jsme miminko chtěli. Nechali jsme to na přírodě a zadařilo se. Měla jsem velikou radost a zároveň jsem se strašně bála. Zpočátku jsem byla dost skeptická, protože máme v rodině dost spontánních potratů v prvním trimestru. Vše ale probíhalo přímo ukázkově. Od 6.těhotenského týdne srdíčko tlouklo, malý rostl, jak měl.
Zašla jsem pro jistotu na prvotrimestriální screening, kde vše dopadlo dobře. Poprvé jsem našeho malého viděla se krásně pohybovat. Bylo to nádherné. Od té chvíle jsem se začala opravdu těšit. Bláhově jsem si myslela, že pokud zvládnete první trimestr, pak se zvládne vše.
Na ultrazvuk kolem 20. těhotenského týdne jsme šli s přítelem společně. Chtěla jsem, aby si odnesl stejný zážitek, jako já z prvního většího ultrazvuku. Dozvěděli jsme se pohlaví miminka. Když lékař řekl, že je to chlapeček, oba dva jsme měli slzy v očích.
Byl to veliký neposeda. Pořád se hýbal, ani na minutku nezůstal v klidu. Nenechal se ani od lékaře vyfotit na památku. Ukázal nám, jak moc je čilý. V tom období jsem malého začala hezky cítit. Kopnul, vrtěl se… Ale i tak jsem ho cítila méně oproti ostatním nastávajícím maminkám.
Kolem 25. těhotenského týdne jsem byla na kontrole. Svěřila jsem se lékařce, že se malý malý zřejmě uklidnil a je hodnější. Občas jsem cítila maličké kopnutí pod žebrem a malé šimrání, ale to je vše. Lékařka mě prohlédla na vyšetřovacím lůžku a zkontrolovala ozvy. Vše bylo v pořádku.
Oproti ostatním maminkám jsem měla menší bříško. Ale byla jsem za to ráda. Sestra v těhotenství na tom byla podobně. Měla malé hezké bříško a pohyby cítila také méně. Nic jsem proto neřešila a dál se těšila.
Cítila jsem se dobře, začala jsem plánovat a postupně nakupovat oblečení, nábytek. Chtěla jsem být připravená na vše. Pokud bych porodila dřív… A přece jenom od 24. těhotenského týdne je velká pravděpodobnost přežití dítěte, tak ať má malý připravený domov. Měli jsme zařízené vše.
Na další kontrolu jsem byla objednaná až kolem 30. těhotenského týdne. Zdálo se mi to dlouhé, ale cítila jsem se pořád dobře. V ordinaci jsme se sestřičkou vyplnily tiskopis na mateřskou, odebrala mi krev a bavily se, jak moc vše utíká. Poté jsem přešla k lékařce na vyšetření. Nejprve mi vyšetřila na lůžku a podotkla, že náš klouček je nějaký menší. Udělá mi prý ultrazvuk a uvidíme.
Když jsem se položila a nechala si jezdit ultrazvukovou sondou po břiše, začala jsem mít takový divný pocit. Byl oprávněný.
„Srdíčko netluče, mladá paní, musím vás poslat do nemocnice na větší ultrazvuk, to bude lepší.“
V tu chvíli se zhroutil svět. Doslova. Začala jsem plakat. Ale zbyl ve mně malý zbytek naděje, že mi v nemocnici řeknou něco jiného. Lékaři se přece občas pletou, ne?
„Kdy jste malého cítila naposledy?“
Cítila jsem šimrání pod žebrem ještě ráno. Nevím nakonec, co jsem cítila, malý to být nemohl.
Pamatuji si, jak jsem se rychle oblékla, vzala si těhotenský průkaz, žádanku na vyšetření a hospitalizaci a vyjela jsem směrem do nemocnice.
V nemocnici mě lékařka po ultrazvuku vysvětlila, že malý je mrtvý. Zřejmě delší dobu. A velikostí odpovídá zhruba na 21. těhotenskému týdnu, což neodpovídá délce těhotenství.
Najednou mi bylo jasné, proč jsem malého tolik necítila, proč jsem měla menší břicho…
Plakala jsem. Plakala jsem strašně moc. Příteli jsem volala a skoro mu nebyla schopná vše vysvětlit.
Přijali mě a vysvětlili, že musím malého porodit. Proto se mi budou snažit porod vyvolat.
Po chvíli přijel přítel, lékařka mu vše vysvětlila. Plakal. Plakali jsme oba dva. Tak moc to bolelo.
Přítel mi v tu chvíli byl obrovskou oporou. Držel mě za ruku, objímal, vyprávěl mi, jak vše zvládneme. Máme přece jeden druhého. Zřejmě vše tak mělo dopadnout. Shodli jsme se, že pokud malý měl například nějakou vývojovou vadu, tak to rozhodl sám za nás. Je to lepší, než kdyby trpěl.
Pamatuju si, jak jsem stála vedle postele a pociťovala první kontrakce. Přítel mě objímal. Cítila jsem jeho obrovskou podporu. V tu chvíli jsem měla na sebe vztek. Že nám nemůžu dát zdravé dítě a že porod jsme měli prožívat jinak. Radovat se a těšit na náš malý zázrak. Bylo to už ale jedno. Malý nežil.
Lékařka mě chodila pravidelně kontrolovat, zda se už otevírají porodní cesty. Když po 9 hodinách uznala, že to jde dobře, kontrakce začaly sílit.
Přítele jsem poslala domů. Věděla jsem, že na to nejsem sama. Ale nechtěla jsem, ať je u toho. Když už to má být, ať si ten zážitek prožije jen jeden z nás. Pokud byl náš malý klouček malý na 21. těhotenský týden a delší dobu mrtvý, nechtěla jsem, aby ho viděl. Dokonce jsem malého nechtěla vidět ani já. V tu chvíli jsem se tak cítila a nelituji toho. Dušička odešla a zbylo jen mrtvé tělíčko.
Kontrakce byly bolestivé, byla jsem unavená a nešťastná. Ale jakmile se malý narodil, bolest ustála. Lékařka malého odnesla a sestry mě začaly připravovat na sál na kyretáž. V té době jsem pociťovala jen prázdno, ticho, fyzicky jsem žádnou bolest necítila. Po uspání na sálku mi bylo chvíli dobře. Ale jen chvíli.
Po třech dnech jsem byla propuštěna domů. 30 týdnů jsem byla těhotná a najednou… Jdu domů bez bříška, bez miminka… Nedokážu si představit, jak bych vše zvládla bez přítele…
Dnes ještě musím brát léky na spaní. Když po pár hodinách usnu, ráno se odpočatě necítím. Vím, že to chce čas. Pláču pořád. Vzpomínám s láskou na našeho kloučka. Jsem ráda, že jsem s ním mohla prožít jeho krátký život a mohla jsem být jeho maminkou na ten krátký čas.
Doma jsem za něj zapálila svíčku a rozloučila jsem se s ním v duchu. Občas ale přemýšlím, zda jsem neudělala špatně, když jsem si ho nepochovala. Ale pak si řeknu, že jsem udělala jen to, na co jsem se v dané chvíli cítila.
Od lékařky jsem se později dozvěděla, že malý měl hodně omotanou pupeční šňůru kolem krku. Zřejmě po krátké době, kdy jsme byli s přítelem na ultrazvuku kolem 20. těhotenského týdne a malý byl tak čiperný. Omotal se tak moc, až se začal pomalu dusit.
Srdíčko tlouklo, ale tělo jelo na nějaký úspornější režim a malý už se nevyvíjel. Pokud by mi lékařka udělala ultrazvuk kolem toho 25. těhotenského týdne, zjistila by to dřív. Ale dopadlo by to stejně. Malému by stejně nepomohli, pokud by tam už docházelo k hypoxii a byl kolem 21. těhotenského týdne…
Jediná útěcha pro nás dva je ta, že malý neměl žádnou vrozenou vývojovou vadu. Že jsme zdraví a máme možnost mít další dítě. Doufáme, že se dočkáme. Snažíme se to brát jako životní zkoušku. Stmelilo nás to. Chceme jít dál. Nechceme, aby nás to celé stáhlo dolů.
Každý den je líp a doufám, že bude jednou dobře. Rodina i blízcí při nás stojí a pomáhají nám. V tom mám největší štěstí. Mám skvělé lidi kolem sebe. Na našeho malého myslíme pořád a víme, že nejsme sami, kterým se stala podobná věc.
Je mi to strašně líto, je mi smutno, cítím prázdno, bolí to. Strašně moc mi maličký chybí. Chybí mi být maminkou.
Přečtěte si také
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 3447
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 1260
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 172
Filosofickopsychologický průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 1340
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 490
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
Syn přinesl poznámku za rvačku. Když jsem zjistila proč, naštval mě učitel
- Anonymní
- 19.09.26
- 3036
Je sotva začátek roku a můj syn už na mě vytasil poznámku. Mávala na mě s ní hned, když jsem přišla domů. Když jsem si pak ale vyslechla za co ji dostal, musím uznat, že víc, než na to, že se...
Kamarádka se rozešla a chce mě každý den vidět. Já už nemám sílu
- Anonymní
- 19.09.26
- 2141
Se Simonou jsme byly nejlepší kamarádky na střední škole. Byly jsme spolu skoro pořád. Chodily jsme na kafe, řešily kluky, smály se úplným hloupostem a měly pocit, že naše přátelství vydrží navždy.
Manžel mi koupil elektrokolo a tchyně mi oznámila, že takhle určitě nezhubnu
- Anonymní
- 19.09.26
- 3146
Znáte to, nevyžádané rady dokážou člověka dost naštvat. A moje tchyně Marie je na ně doslova expert. Vždycky z ní vypadne nějaká perla. Tenhle deníček proto píšu spíš pro pobavení. Naštěstí se to...
Dcera utrácí za kosmetiku víc než já. V patnácti jsem měla jeden krém na všechno
- Anonymní
- 19.09.26
- 495
Když jsem byla teenager, moje kosmetická rutina byla poměrně jednoduchá. Ráno jsem si umyla obličej, občas použila něco na pupínky a tím moje péče o pleť v podstatě skončila. Když jsem měla doma...
Šváb mi vzal klid na duši
- Kaonev
- 19.09.26
- 325
Poslední prázdninový den měl být klidný a příjemný. Jediné zaklepání na dveře ale obrátilo všechny moje plány vzhůru nohama. Zpráva o švábech v našem domě ve mně rozpoutala paniku a odstartovala...
sama jsem teď ve 21.týdnu. Ten strach o dítě asi nikdy nepřejde.
.Určitě až přijde ten správný čas, tak si k vám najde cestu i další miminko. Přeji vám moc sil a štěstíčka. 
takové věci, by se neměly vůbec stávat 
Mám teď ročního chlapečka. Moc vám přeji, aby jste tak jako já, šli dál a měli vysněný uzlíček 
posílám sílu, energii a ať k Vám co nejdříve prijde miminko 
